USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ČEKO IMPORT a. s., IČO 25284924, se sídlem v Broumově, Klášterní 3, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 506 382,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 122/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2024, č. j. 20 Co 74/2024-118,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované původně domáhala zaplacení částky 894 374,71 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím představovaným platebním výměrem Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod ze dne 15. 9. 2014, č. 46/2014 (doručeným žalobkyni dne 16. 10. 2014 a následně zrušeným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 8. 2. 2016, č. j. MF 4812/2015/1203-4), kterým byl žalobkyni za porušení rozpočtové kázně vyměřen odvod do rozpočtu poskytovatele dotace. Tento odvod byl přitom započten proti platbě části účelové dotace, jež žalobkyni náležela na základě smlouvy ze dne 4. 6. 2010 a o níž žalobkyně požádala žádostí ze dne 10. 1. 2014 s tím, že poskytoval dotace výplatu této části dotace v předpokládaném termínu zadržel pro údajné nedodržení podmínek jejího čerpání. Žalobkyně byla proto nucena projekt, na který předmětnou dotaci čerpala, financovat prostřednictvím úvěru, z něhož v době od dubna 2014 do dubna 2016 zaplatila úroky, které odpovídaly výše uvedené částce.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 35 C 122/2019-87, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně, které se však týkalo pouze zamítnutí žaloby co do částky 506 382,93 Kč s příslušenstvím (odpovídající úrokům zaplaceným od dubna 2014 do září 2014), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v odvoláním napadeném
rozsahu, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části předmětu řízení představovaném částkou 387 991,78? Kč s příslušenstvím (která připadala na úroky z úvěru za období od října 2014 do dubna 2016) nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen, a v této části proto nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v obou jeho výrocích včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
10. V části dovolání, v níž žalobkyně podrobila obecné kritice posouzení tvrzeného neoprávněného zadržení dotačních prostředků, přičemž z něj současně dovodila údajné porušení práva Evropské unie, načež se vyslovila pro předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k vyřešení předběžné otázky, zda právo Evropské unie zapovídá zadržení platby dotace pocházející z unijních prostředků z důvodu údajného porušení dotačních podmínek, a pokud ano, zda v takovém případě toto porušení evropského práva zakládá právo na náhradu škody spočívající v úrocích z úvěru zaplacených za dobu před vydáním příslušeného platebního výměru, však žalobkyně v rozporu s výše citovaným § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř. v dovolání nespecifikovala, v čem má dle jejího přesvědčení nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu konkrétně spočívat. Zcela bez jakékoliv konkrétní dovolací argumentace přitom ponechala závěr odvolacího soudu, v souladu s nímž samotné nevyplacení dotace žalobkyni v předpokládaném termínu nezakládalo nesprávný úřední postup (ani nezákonné rozhodnutí), neboť vycházelo z čl. VII smlouvy o poskytnutí dotace, tedy ve smluvním vztahu žalobkyně s poskytovatelem dotace (viz závěr bodu 8 odůvodnění napadeného rozsudku).
Logickým důsledkem absence vymezení konkrétní hmotněprávní či procesněprávní otázky, kterou měl odvolací soud dle přesvědčení dovolatelky v dotčené části napadeného rozhodnutí vyřešit nesprávně, je pak též absence údaje o tom, jaký důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. by měl být dle jejího názoru ve vztahu k takové otázce naplněn.
11. Podané dovolání tedy nelze v uvedeném rozsahu věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
12. Skutečnost, že dovolání v uvedené části trpí vadami, které znemožňují jeho věcné projednání, pak činí požadavek žalobkyně na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jenž z této části dovolání vychází, bezpředmětným.
13. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, a dále proti výroku II napadeného rozsudku, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda se ve zbývajících částech jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka (dle přesvědčení dovolatelky dovolacím soudem dosud neřešená), zda existenci vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným platebním výměrem a vznikem škody ve formě uhrazených úroků z úvěrů brání skutečnost, že tvrzená škoda vznikla před vydáním tohoto rozhodnutí. Svým závěrem, podle kterého mezi vznikem uvedené škody spadajícím do období od března do září 2014 a následně vydaným platebním výměrem, který byl žalobkyni doručen dne 16. 10. 2014, vztah příčiny a následku dán být nemůže, se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. O vztah příčinné souvislosti jakožto jedné z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, se totiž jedná tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti), přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). Uvedený vztah by tedy mohl být dán tehdy, vznikla-li by konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, pročež by jeho jednání a škoda byly ve vzájemném poměru příčiny a následku, nikoliv však v situaci, kdy tvrzený následek této příčině předcházel (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011).
16. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce, kterou žalobkyně rovněž považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat platební výměr, který sice nenabyl právní moci ani nebyl předběžně vykonatelný, byl však fakticky vykonán zadržením platby části dotace a jejím následným započtením proti neprominuté části vyměřeného odvodu. Jestliže obstál některý z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde výše zmíněný závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným platebním výměrem a vznikem škody), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
17. Tentýž závěr se pak logicky uplatní i v případě další (dle žalobkyně dovolacím soudem rovněž neřešené) právní otázky, zda je pro závěr o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí určující právní úprava, podle které bylo toto rozhodnutí vydáno, anebo zda je třeba vyjít z (byť i nesprávného) poučení o odkladném účinku odvolání, jež bylo součástí takového rozhodnutí. Obstál-li závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a předmětným rozhodnutím, nemůže se totiž ani odlišné řešení této otázky, než jaké vyslovil odvolací soud, v poměrech dovolatelky nijak projevit.
18. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Kromě toho žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí trpělo nepřezkoumatelností způsobenou tím, že by se odvolací soud řádně nevypořádal se stěžejními odvolacími argumenty. Z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu se podává, že soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, což se též v daném případě stalo (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, přitom nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že takováto situace, jež by byla způsobena právě zmíněným nedostatkem napadeného rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě nenastala.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu