Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení technických sportů a činností, z. s., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem Skalky 2918/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 22 Cdo 2095/2023-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 20 Co 41/2023-248 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. října 2022 č. j. 31 C 230/2017-209, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1., 3. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, doplnění ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem osmi pozemků zapsaných na LV 60 000 v katastrálním území Jinonice, obec Praha, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha. Stěžovatel se určení vlastnictví domáhal s tvrzením, že se stal vlastníkem pozemků užívaných jeho právním předchůdcem Svazem pro spolupráci s armádou (Svazarm) z titulu práva trvalého užívání podle § 879c a § 879d zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník").
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") podanou žalobu napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že předmětné pozemky byly hospodářskou smlouvou ze dne 29. 7. 1966 odevzdány do trvalého užívání Ústřednímu výboru Svazarmu. Usnesením mimořádného sjezdu Svazarmu ze dne 21. 3. 1990 byla schválena změna názvu organizace na Sdružení technických sportů a činností jako právního nástupce Svazarmu, byly schváleny prozatímní stanovy Sdružení technických sportů a činností a ukončení činnosti všech orgánů Ústředního výboru Svazarmu. Podle článku 8 prozatímních stanov stěžovatele přešel majetek Svazarmu do jeho vlastnictví jako nástupnické organizace. Na tomto skutkovém základě obvodní soud uzavřel, že pro vznik vlastnického práva stěžovatele podle § 879c a násl. občanského zákoníku musely být k rozhodnému datu 1. 7. 2000 splněny kumulativně tři podmínky: existence práva trvalého užívání pozemku zřízeného ve prospěch osoby, která je vlastníkem budovy nebo stavby na pozemku; existence budov nebo staveb ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno; a žádost o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví, podaná ve lhůtě stanovené zákonem. Splnění první podmínky dokládal stěžovatel tím, že je právním nástupcem Svazarmu, jemuž svědčilo z hospodářské smlouvy právo trvalého užívání těchto pozemků. Trvalým uživatelem pozemků podle této smlouvy však byl Ústřední výbor Svazarmu a podle ustálené judikatury nemělo právo trvalého užívání majetku věcnou povahu a nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt. Toto právo bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Na podkladě hospodářské smlouvy svědčilo právo trvalého užívání sporných pozemků Svazarmu, který v rámci transformace zanikl a stěžovatel vznikl jako sdružení nové s novým identifikačním číslem a novými (zpočátku prozatímními) stanovami, na nějž právo trvalého užívání nepřešlo. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil ani první podmínku pro vznik vlastnického práva podle uvedených zákonných ustanovení, splněním dalších zákonem vyžadovaných podmínek se proto obvodní soud nezabýval.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti odmítl, neboť právní otázka převodu, resp. přechodu práva trvalého užívání majetku, již byla judikatorní praxí dovolacího soudu vyřešena.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy špatně právně posoudily otázku převodu/přechodu práva trvalého užívání majetku a právní povahu vztahu mezi Ústředním výborem Svazarmu a stěžovatelem. Stěžovatel se odvolává především na bod 33. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022 č. j. 6 Cmo 233/2021-784, podle kterého "z provedeného dokazování odvolacím soudem i soudem prvního stupně vyplynulo, že SVAZARM nezanikl, nýbrž změnil název a postupem podle § 19 zákona o sdružování se přeměnil na občanské sdružení, které se po účinnosti občanského zákoníku stalo spolkem."
6. V postupu obecných soudů v návaznosti na citované usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel spatřuje porušení zásady legitimního očekávání ohledně posuzování jeho vztahu k Ústřednímu výboru Svazarmu a v neposlední řadě jeho právní jistoty, případně dokonce právní jistoty všech dalších subjektů vzniklých na základech Ústředního výboru Svazarmu či jiných branných a sportovních organizací, jak je to s jejich historickým majetkem po roce 1990. Výše popsanými rozhodnutími soudů v neprospěch stěžovatele tak dochází k opakování situace, která byla řešena a napravena v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 , kterým byla zrušena druhá část zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II", tedy zásahu do legitimního očekávání oprávněných subjektů a porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, týkající se posouzení, zda stěžovatel splnil podmínky pro vznik vlastnického práva k předmětným pozemkům podle § 879c a násl. občanského zákoníku. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Obecné soudy vše jasně a přesvědčivě vysvětlily, s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
9. Právo trvalého užívání pozemku týkající se svěřeného státního majetku, byl speciální dobový institut se specifickým, zúženým režimem užívání. Ústavní soud zhodnotil, že judikatura Nejvyššího soudu citovaná v rozhodnutích obvodního, městského i Nejvyššího soudu je judikaturou již ustálenou a jednoznačně z ní vyplývá, že právo trvalého užívání nemůže přejít ani na singulárního ani na univerzálního právního nástupce subjektu, jemuž původně svědčilo. Podle názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4250/2008 je právo trvalého užívání věci třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011 uvedl, že "právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání". Ústavní soud se v minulosti tímto právním názorem zabýval a neshledal jej neústavním (srov. zejména usnesení ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2572/15 a usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 145/10 ).
10. V posuzovaném případě stěžovatel argumentuje tím, že je právním nástupcem Svazarmu, jemuž svědčilo z hospodářské smlouvy právo trvalého užívání předmětných pozemků. Právo trvalého užívání bylo však spjato se subjektem, jemuž toto právo svědčilo (tedy Ústřednímu výboru Svazarmu), přičemž tímto oprávněným nebyl stěžovatel. Vzhledem k výše uvedeným judikatorním závěrům je zřejmé, že právo trvalého užívání předmětných pozemků na stěžovatele přejít nemohlo. Obecné soudy v řízení dostatečně jasně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu nebyl stěžovatel nositelem práva trvalého užívání předmětných pozemků a jeho žádost o jejich převedení do jeho vlastnictví ze dne 25. 6. 2001 proto nemohla mít účinky předvídané § 879c odst. 1 občanského zákoníku.
11. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určení svého vlastnického práva. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelovými tvrzeními velmi zevrubně zabývaly, náležitým způsobem se s nimi vypořádaly, jakož i s navrženými důkazy. Pokud některé důkazy provedeny nebyly, již soud I. stupně řádně zdůvodnil, že se jimi nezabýval pro jejich nadbytečnost (viz též odůvodnění rozsudku městského soudu - poslední odstavec na straně druhé). Stěžovatel však opakovaně uplatňuje svoje vlastní představy o právních účincích právního nástupnictví a přikládá jim jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly.
12. Pokud jde o argumentaci vycházející ze stěžovatelem citovaného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 , postačí připomenout, že tam zaznamenané závěry učinil Ústavní soud v souvislosti s abstraktní kontrolou ústavnosti čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým došlo - s účinností ke dni 30. 6. 2001 - ke zrušení mj. ustanovení § 879c občanského zákoníku. V tomto plenárním nálezu se tedy Ústavní soud nikterak nezabýval otázkou, zda ke dni účinnosti ustanovení § 879c občanského zákoníku, mohlo svědčit právo trvalého užívání pozemků právním nástupcům osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno; derogační důvod totiž představovala skutečnost, že právnické osoby, kterým se ke dni 1. 7. 2001 mělo jejich právo trvalého užívání pozemků přeměnit v právo vlastnické (tedy v prvé řadě četná bytová družstva), doslova jeden den před tímto časovým okamžikem v důsledku zásahu zákonodárce ztratily možnost nabytí vlastnického práva, přestože jim již vzniklo legitimní očekávání, že vlastnické právo k jimi užívaným nemovitostem nabydou.
13. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných ustanovení. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
14. Protože stěžovateli nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohlo ani dojít k porušení jeho práva vlastnit majetek chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu