Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Barborou Háskovou, advokátkou, se sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024, č. j. 8 Tdo 760/2024-34415, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2024, sp. zn. 6 To 97/2023, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 4 T 3/2015-33699, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecné soudy uznaly stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinném do 30. 6. 2008. Toho se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že napomáhal spoluobžalovanému M. U. zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti v celkové výši nejméně 1 300 000 EUR, čímž získal prospěch ve výši nejméně 82 775 EUR. Za to obecné soudy stěžovatele odsoudily k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon podmíněně odložily na zkušební dobu 3 let, a k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč.
2. Obhajobu stěžovatele namítající procesní pochybení (překážka věci rozhodnuté, porušení práva na zákonného soudce) obecné soudy odmítly. Stejně tak nepřisvědčily námitkám stěžovatele ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu a nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu legalizace z výnosů z trestné činnosti.
3. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
4. Namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací. Obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav, který neodpovídá provedeným důkazům. Z těchto důkazů vědomost stěžovatele o tom, že se dopouští trestného činu, a tedy ani jeho úmysl trestný čin spáchat neplyne. Neplyne z nich ani to, že by České republice v důsledku jednání stěžovatele vznikla nějaká škoda. Konkrétně ke skutkovým zjištěním stěžovatel upozorňuje na to, že z pouhého výhodného nabytí a následného postoupení pohledávky za společností J , nelze dovozovat nezákonnost jednání stěžovatele. Společnost J , dříve disponovala majetkem v hodnotě 100 000 000 Kč, avšak bez zavinění stěžovatele jej správkyně konkursní podstaty společnosti J , ze společnosti vyvedla. Stěžovatel nemohl vědět o tom, odkud pochází prostředky společnosti R , kterými tato společnost zaplatila za postoupenou pohledávku. Společnost R dodržovala své daňové povinnosti. Nedává smysl, aby za situace, kdy jsou všechny bezhotovostní platby vysoce kontrolovány různými orgány, stěžovatel vědomě přijímal bezhotovostně prostředky pocházející z trestné činnosti.
5. Vrchní soud dále podle stěžovatele neměl projednávat odvolání státního zástupce podané proti předchozímu zprošťujícímu rozsudku krajského soudu. Toto odvolání podala za státní zastupitelství osoba zodpovědná za konverzi elektronických dokumentů pro podatelnu, aniž by k tomu byla oprávněna. Vrchní soud měl proto odvolání státního zástupce odmítnout. Namísto toho vrchní soud interpretoval odvolání státního zástupce tak, aby mu dodal právní účinky (k tomu stěžovatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015). Přezkoumáním neúčinného odvolání státního zástupce vrchní soud zasáhl do právní jistoty stěžovatele.
6. Jde-li o obsah podání, která stěžovatel učinil osobně, tj. nikoli prostřednictvím své zástupkyně, Ústavní soud připomíná, že podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby v řízení o ústavní stížnosti zastoupeny advokátem. Proto nebylo možné uvedená podání stěžovatele považovat za řádné uplatnění či doplnění námitek ústavní stížnosti.
7. Nejprve je nutné připomenout, že o vině a trestu rozhodují výlučně obecné soudy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), přitom těžiště dokazování v trestním řízení leží v hlavním líčení před prvostupňovým soudem. Následně mohou být skutková pochybení soudu prvního stupně napravena soudem odvolacím či ve výjimečných případech, kdy skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy či jsou dány vady procesu dokazování, i soudem dovolacím. V posuzované věci se obecné soudy skutkovými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a srozumitelně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatel se trestného činu bez důvodných pochybností dopustil.
8. Stěžovatel se svými námitkami pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která provedené důkazy bude autonomně hodnotit. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud do hodnocení důkazů obecnými soudy zasahuje pouze při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozeným. To se v projednávané věci nestalo.
9. Úmysl stěžovatele trestný čin spáchat, včetně jeho vědomosti o tom, že se dopouští trestného činu a působí tím věřitelům společnosti R , škodu, plyne ze skutečností podložených provedenými důkazy. Především jde o zjištění, že stěžovatel postoupil za společnost A společnosti R , za níž jednal spoluobžalovaný M. U., pohledávku o nominální hodnotě přes 70 000 000 Kč, která byla ale fakticky bezcenná. Protiplnění za postoupení pohledávky od společnosti A ve výši přes 40 000 000 Kč nechal stěžovatel plnit na bankovní účty, ke kterým zřídil dispoziční právo právě spoluobžalovanému M.
U. a umožnil mu z těchto účtů odvést téměř všechny prostředky na jiné účty. Na zřízené účty nebyly ve prospěch společnosti A připisovány žádné jiné příjmy a po dobu 1 roku sloužily výhradně k přesunům prostředků spoluobžalovaného M. U. Bez významu není též skutečnost, že po využití účtů M. U. zůstala na jednom z účtů částka přes 2 000 000 Kč, kterou stěžovatel užil pro vlastní potřebu. Blíže lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (bod 39 usnesení Nejvyššího soudu, bod 46 rozsudku vrchního soudu, bod 93 rozsudku krajského soudu).
Lze dodat, že pokud by stěžovatel nebyl alespoň srozuměn s tím, že vyváděné prostředky pocházejí z trestné činnosti, neměl by důvod realizovat popsané operace se zastřenou hodnotou pohledávky.
10. Nejvyšší soud dostatečně reagoval na stěžovatelovu argumentaci. Lze s ním souhlasit, že odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku bylo podáno osobou oprávněnou (k tomu bod 28 usnesení Nejvyššího soudu a podrobněji bod 36 rozsudku vrchního soudu). Projednáním tohoto odvolání proto vrchní soud práva stěžovatele neporušil.
11. S ohledem na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu