USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného Ing. Jiřího BRUNERA, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 6 To 97/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Brunera odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 4 T 3/2015, byl obviněný Jiří Bruner uznán vinným pod bodem III. 18) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinném do 30. 6. 2008), kterého se dopustil skutkem v souvislosti s trestnou činností obviněného Martina Uhra, nar. XY, jenž byl též uznán vinným tímto rozsudkem společně s obviněným, tak, že když v bodě III. obviněný Martin Uher v úmyslu zastřít původ a podstatně ztížit zjištění původu finančních prostředků získaných trestnou činností, kladenou mu za vinu a popsanou pod body I.
a II. a s cílem vzbudit zdání, že tyto finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem a zároveň znemožnit poškozené České republice prostřednictvím svých orgánů exekučně vymoci tyto prostředky na úhradu škody způsobené neodvedením daní, vyváděl finanční prostředky získané prodejem dovezených PHM, snižoval majetek společností Solitor a Redost tím, že 18) obviněný Jiří Bruner společně a Martinem Uhrem dne 16. 2. 2005 podepsali, a to obviněný Martin Uher jako jednatel společnosti Redost (jako postupník) a obviněný Jiří Bruner jako zástupce společnosti Aelita Financial Services Corp.
(dále „společnost Aelita“), registrované na Seychelských ostrovech (jako postupitel) smlouvu o postoupení pohledávky za dlužníkem spol. JUMA Bohemia, s. r. o., IČ 45275378, U Nikolajky 26, Praha 5, (dále „společnost Juma“), v nominální hodnotě 70.671.910 Kč, za dohodnutou cenu ve výši 1.300.000 EUR, na základě které obviněný Martin Uher platebním příkazem ze dne 22. 2. 2005 převedl z účtu společnosti Redost č. 192154628/0300 částku 650.000 EUR a platebním příkazem ze dne 19. 4. 2005 z účtu společnosti Inkaso Trading, s.
r. o. (společnost Karmelite), č. 460418010/2700 z prostředků patřících společnosti Redost částku 685.000 EUR, celkem tedy 1.335.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 40.236.500 Kč), na účet společnosti Aelita č. 97-12.091.310 vedený v Raiffeisenbank ve Vídni, přičemž věděli, že předmětnou pohledávku získal obviněný Jiří Bruner pro společnost Aelita dne 25. 8. 2004 od správce konkurzní podstaty úpadce společnosti Standart s.r.o. za částku 500 Kč jako nedobytnou a prakticky bezcennou, neboť dlužník společnost Juma byl v úpadku a bylo evidentní, že konkurz bude zrušen pro nedostatek majetku, a obviněný Jiří Bruner rovněž věděl, že obviněný Martin Uher úmyslně za společnost Redost neplní daňové povinnosti a podvodně získané finanční prostředky vyvádí ze společnosti Redost, a byl minimálně srozuměn s tím, že i předmětnou smlouvou o postoupení pohledávky uvede správce daní v omyl a využije ji k vlastnímu obohacení a k vyvedení finančních prostředků ve výši 1.300.000 EUR (39.182.000 Kč) z majetku společnosti Redost, aby tak ke škodě českého státu znemožnil jejich exekuční zajištění na úhradu způsobené škody, a zároveň po předchozí domluvě s obviněným Martinem Uhrem obviněný Jiří Bruner založil dne 10.
2. 2005 v Raiffeisenbank ve Vídni bankovní účty č. 12.091.310 a č.
97-12.091.310 pro společnost Aelita a k nim zřídil obviněnému Martinu Uhrovi dispoziční oprávnění s vědomím, že obviněný Martin Uher účty použije pro vyvádění a zatajení finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, obviněný Martin Uher pak na tyto účty shromáždil prostředky v celkové výši nejméně 1.672.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 48.488.000 Kč) získané jednáním popsaným výše v bodech 4), 12), 17), a v bodě 18) společně s obviněným Jiřím Brunerem, a z nich převedl s vědomím obviněného Jiřího Brunera na účet společnosti LC Fischer GmbH č. 12.082.194 vedený u Raiffeisenbank ve Vídni dne 8.
4. 2005 částku 575.000 EUR, dne 27. 5. 2005 částku 600.000 EUR, dne 19. 7. 2005 částku 100.000 EUR a dne 27. 10. 2005 částku 200.000 EUR, celkem 1.475.000 EUR, označené jako předplatby na dodávku zboží pro společnost Aelita, čímž vytvořili zdání, že jde o prostředky patřící společnosti Aelita, a na základě oznámení obiněného Martina Uhra, že předmětná pohledávka byla převedena na společnost Exseen Corp. se sídlem na Seychelských ostrovech, byla dne 29. 12. 2005 částka 1.475.000 EUR převedena z účtu společnosti LC Fischer na účet č. 321 621 vedený u Anglo Irish Bank ve Vídni, který obviněný Martin Uher označil jako účet společnosti Exseen Corp., ačkoliv ve skutečnosti šlo o účet patřící jemu jako fyzické osobě, a poté, co dne 26.
1. 2006 obviněný Jiří Bruner dispoziční oprávnění k uvedenému bankovnímu účtu obviněnému Martinu Uhrovi zrušil, zůstala na tomto účtu částka 82.775 EUR (v přepočtu 2.350.396 Kč), kterou si ponechal a použil ji pro vlastní potřebu, čímž obviněný Martin Uher pod body 1) až 18) v úmyslu zastřít původ peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti spáchané neuhrazením SD a DPH ke škodě České republiky zatajil a vyvedl z majetku společnosti Solitor nejméně 146.405.508 Kč a společnosti Redost nejméně 89.683.459 Kč, tedy v celkové výši nejméně 230.088.967 Kč, a tímto činem získal prospěch ve výši nejméně 1.475.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 42.819.250 Kč).
2. Obviněný Jiří Bruner byl podle § 252a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem ve výši 100.000 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestech spoluobviněných Martina Uhra, P. N., D. T. a L. Z.
3. O odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně obviněného Jiřího Brunera a v jeho prospěch státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 6 To 97/2023, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Jiřího Brunera za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008), kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsoudil podle § 252a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 100.000 Kč (o odvoláních spoluobviněných Martina Uhra, P. N. a D. T., směřujících proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 6 To 60/2022).
II. Z dovolání obviněného
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 6 To 97/2023, obviněný Jiří Bruner podal prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že ve věci rozhodovaly Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze, které jeho věc nesprávně posoudily, jako soudy věcně nepříslušné. Výhrady
zaměřil proti napadenému rozhodnutí zejména z tohoto důvodu, že se trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, nedopustil, protože jeho činnost byla zcela legální. Pokud z majetku společnosti JUMA došlo k vyvedení částky 100.000 Kč, nelze tento krok přičítat k tíži obviněného, neboť jej učinila správkyně konkursní podstaty pod dohledem soudu. Kde vzala společnost Redost na předmětnou transakci finanční prostředky, neví a nevěděl ani to, že by jeho jednáním mohla České republice vzniknout škoda.
Vzhledem k tomu, že společnosti Redost nebylo v trestním řízení prokázáno, že by krátila daňovou povinnost, nemůže být u něj naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Veškeré transakce popsané v bodě III. 18) obviněný činil v dobré víře, důvěřoval bance a státním orgánům, případně měla být použita zásada subsidiarity trestní represe. Spáchání daňového deliktu a účast na něm musí prokázat správce daně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 252/2017, též nálezy Ústavního soudu ze dne 11.
6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, či ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1616/17). Soud při závěru o vině nemůže činit závěry pravděpodobné, ale musí se opírat o provedené důkazy.
5. Rovněž tvrdil, že táž trestní věc již byla pravomocně ukončena, když rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, jímž byl podle § 226 písm. a) tr. ř. pravomocně zproštěn obžaloby, nabyl právní moci, protože odvolání státního zástupce nesplňovalo náležitosti podle trestního řádu, a mělo být odmítnuto.
6. Obviněný se domáhal i aplikace zásady in dubio pro reo, kterou podle něj soudy nerespektovaly a podle jejích pravidel jeho čin neposuzovaly.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 4 T 3/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 6 To 97/2023, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. na to, že obviněným uvedené výhrady nejsou podloženy konkrétními skutečnostmi vysvětlujícími jeho tvrzení, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, když kromě tohoto obecného konstatování neuváděl nic jiného. Přesto státní zástupce uvedl, že u obou soudů rozhodovali soudci, kteří k tomu byli povoláni podle rozvrhu práce příslušného soudu v rozhodné době a nebyli ad hoc určeni k rozhodnutí trestní věci obviněného v rozporu s rozvrhem práce příslušného soudu. V podrobnostech státní zástupce uvedl skutečnosti, které se týkaly námitek uplatněných v jiné věci spolupachateli obviněného, a tedy reagoval nikoliv na tvrzení dovolatele tím, že u soudu prvního stupně bylo aplikováno pravidlo obsazení senátu nalézacího soudu po zániku funkce předsedy senátu 4 T v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro úplnost odkázal na odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku, kde odvolací soud zejména v bodech 37. až 39. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se odvolací námitkou obviněného Jiřího Brunera zabýval se závěrem, že postup předsedy nalézacího soudu nebyl nepředvídatelným projevem zvůle, ale šlo o standardní zákonem předpokládaný postup odpovídající zákonné úpravě, s čímž se státní zástupce ztotožnil.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce obviněný namítal v jeho první variantě, avšak zjevný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy vyvodil ze svojí verze skutkového stavu vystavěné především na námitce o legálnosti svého jednání činěného v dobré víře, bezhotovostně a v souladu s právními předpisy. Druhou ani třetí variantu citovaného dovolacího důvodu naplněnou neshledal. Námitky, jimiž se obviněný snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti soudům nižšího stupně, považoval za uvedené mimo meze tohoto dovolacího důvodu, neboť jimi usiluje o změnu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje. Ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními a odkázal na body 46., 47. a 49. napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožnil.
10. Státní zástupce k námitkám učiněným s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný vytýkal zejména nedostatky v závěrech o subjektivní stránce, konstatoval, že úmyslné zavinění obviněného bylo řádně objasněno a nevznikají pochybnosti o tom, že směřovalo k umožnění zastření původu finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti a získání prospěchu, což jsou zjištění vycházející z okolností za vinu mu kladeného jednání. Se soudy nižších stupňů se státní zástupce shodl i v tom, že v této věci nejsou splněny podmínky pro to, aby byla zvažována subsidiarita trestní represe z hlediska účinnosti trestního zákona, podle něhož bylo jednání obviněného [§ 252a odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008)] právně posouzeno. Byl aplikován trestní zákon, který institut subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (účinný od 1. 1. 2010) a protiprávnost ve smyslu § 13 tr. zákoníku neupravoval. S ohledem na existenci zavinění a naplnění všech znaků trestného činu státní zástupce shledal právní kvalifikaci užitou soudy v souladu s trestním zákonem č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2008.
11. K námitce obviněného, že byl uznán vinným skutkem, pro který byl již dříve pravomocně zproštěn obžaloby, státní zástupce uvedl, že tato námitka není podřaditelná pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, navíc na tuto výhradu již reagoval odvolací soud (viz body 33. až 36. odůvodnění rozsudku), v nichž srozumitelně vysvětlil, že předmětný zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen. Neexistoval proto žádný pravomocný rozsudek, jímž by byl obviněný zproštěn obžaloby pro totožný skutek.
12. Po zvážení všech uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky jsou neopodstatněné a byly odvolacím soudem vypořádány v dovoláním napadeném rozsudku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného Jiřího Brunera odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, avšak žádnou reakci na ně Nejvyšší soud neobdržel. IV. Formální podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Jiřího Brunera je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
16. Nutno předeslat, že obviněný těmto požadavkům kladeným trestním řádem i judikaturou na formální i obsahové náležitosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku s přesně stanovenými pravidly pro jeho řádné uplatnění nedostál ve vztahu k jím toliko formálně poukázanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., k němuž v obsahu dovolání nevznesl žádnou, byť sebestručněji formulovanou, námitku. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu a citace jeho zákonného znění, jež jako jediné obviněný zmínil, k iniciaci přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu zásadně nepostačují. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. neuvedl konkrétní výhradu, která by měla zakládat jeho existenci, nýbrž pouze konstatoval jeho v zákoně uvedené slovní vyjádření, Nejvyšší soud nebyl oprávněn za něj domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Proto dále z hlediska tohoto jen formálně uvedeného důvodu napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepřezkoumával.
17. Obviněný dovolání dále opřel též o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., k nimž Nejvyšší soud zkoumal, zda ve vztahu k nim shora uvedená kritéria byla naplněna a zda je dovolání důvodné.
V. K důvodnosti dovolání
18. Obviněný podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jejž lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, nesplnil. V obsahu podaného dovolání k tomuto důvodu toliko formálně konstatoval, že rozhodl věcně nepříslušný soud, avšak dále k tomuto tvrzení neuvedl žádnou, byť sebestručněji formulovanou, argumentaci. Proto je třeba zdůraznit, že pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu a citace jeho zákonného znění, jež jako jediné obviněný zmínil, k iniciaci přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu zásadně nepostačují. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. neuvedl konkrétní výhradu, která by měla zakládat jeho existenci, nýbrž pouze zmínil v zákoně uvedené slovní vymezení tohoto důvodu, Nejvyšší soud nebyl oprávněn za něj domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Proto dále z hlediska tohoto jen formálně uvedeného důvodu napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepřezkoumával.
19. Další námitky v dovolání obviněný opřel též o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., k nimž je třeba nejprve uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se uplatní, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze proto vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy) a právo občanů na soudní ochranu (viz čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Nejvyšší soud s ohledem na takto zákonem vymezená kritéria zkoumal, zda ve vztahu k nim obviněný v dovolání uvedenými námitkami popsaným zákonným hlediskům dostál a zda je dovolání důvodné.
23. Dovolání svou strukturou neodlišuje výhrady k těmto dvěma dovolacím důvodům, a proto Nejvyšší soud z výše uvedených podmínek zkoumal, zda námitky obviněného lze ve vztahu k některému z těchto důvodů považovat za důvodné.
24. Za námitku stojící zcela mimo dovolací důvody lze považovat tu, jejímž prostřednictvím obviněný vytýkal, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 4 T 3/2015, jímž byli obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby (srov. č. l. 33061 spisu), a to přesto, že byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 6 To 47/2018, tento rozsudek zrušen z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, které však obviněný považoval za podané bez splnění zákonných náležitostí. Nepřípustnost trestního stíhání lze namítat prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jejž však obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud se i přesto touto výhradou zabýval, avšak s výsledkem, že jde o námitku nedůvodnou.
25. Obviněný totiž uvedenou nepřípustnost trestního stíhání spatřoval v tom, že odvolání státního zástupce nesplňovalo podmínky pro to, aby mohlo být projednáno, a tudíž na jeho základě vydaná rozhodnutí nemají potřebný zákonný podklad. S takovým názorem se nelze ztotožnit, protože odporuje obecné teorii překážky rei iudicatae, která podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, jemuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že se musí jednat o pravomocné rozhodnutí, které nebylo v předepsaném řízení zrušeno, tzn. že pokud bylo v předepsaném řízení takové rozhodnutí zrušeno a ve věci se dále jedná a je vydáno jiné rozhodnutí, nemůže takové následně zrušené rozhodnutí zakládat důvod pro nepřípustnost trestního stínání podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Podmínkou je tedy pravomocné rozhodnutí, o něž jde u rozsudku podle § 139 odst. 1 tr. ř. tehdy, jestliže nebylo zrušeno v řádném řízení, ale zákon proti němu odvolání nepřipouští, anebo sice připouští, avšak odvolání ve lhůtě nebylo podáno nebo oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět anebo podané odvolání bylo zamítnuto. Je zjevné. že v této trestní věci ani jedna z těchto skutečností nenastala, protože odvolací soud předmětný rozsudek v řádném řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl (srov. § 258 odst. 1 a § 259 odst. 1 tr. ř.).
26. Nejvyšší soud ze zjištění a závěrů, které v přezkoumávaném rozhodnutí rozvedl odvolací soud, shledal, že v posuzované věci nemohlo jít o rozhodnutí pravomocné, protože odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce a z jeho podnětu předmětný rozsudek zrušil a soudu věc vrátil k dalšímu řízení. V takovém případě, když nejde o pravomocné rozhodnutí, nemůže být uvažováno o tom, že by šlo o splnění podmínek podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Z těchto důvodů je již jen pro úplnost možné oponovat obviněnému v jím zcela neadekvátně uváděném tvrzení o tom, že tuto nepřípustnost trestního stíhání způsobilo nesprávně podané odvolání státního zástupce, kdy tuto nesprávnost spatřoval v tom, že odvolání podala jiná nežli k tomu oprávněná osoba (srov. § 253 tr. ř.). Takový případ však v posuzované věci nenastal.
28. K argumentaci užité ve vztahu k otázce právní moci rozhodnutí, které bylo v řádném opravném prostředku zrušeno, lze jen zcela na okraj této výhrady souhlasit se způsobem, jakým na obdobná tvrzení v odvolání obviněného reagoval odvolací soud (viz body 33. až 35. napadeného rozsudku). Důvodně konstatoval, že obsah odvolání státního zástupce splňoval zákonné podmínky podání, resp. odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 59 a § 249 tr. ř. (srov. č. l. 33061, 33113 a násl., č. l. 33125 a násl. spisu), neboť v úvodní části jeho textu je výslovně uvedeno, které rozhodnutí je odvoláním napadáno, v závěru pak i to, kdo odvolání učinil (JUDr. Vladimír Trýzna jakožto státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze). Pokud prvotní podání obsahovalo nedostatky (podle č. l. 33059 spisu státní zástupce odvolání podal ihned při soudním jednání ústně do protokolu), bylo je možné odstranit, stejně jako v případě odvolání obviněného či jiných oprávněných osob, výzvou soudu učiněnou podle § 251 odst. 1 tr. ř., což soud plně respektoval (č. l. 33111 spisu) a státní zástupce všechny mu stanovené lhůty, resp. i ty, jež sám navrhl (odůvodnění odvolání) dodržel (viz č. l. 33113 až 33121 spisu); srov. též rozhodnutí č. 27/2004 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud přiléhavě reagoval též na související námitku o tom, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, neboť Vrchní státní zastupitelství v Praze ani jeho úřednice A. H. nemají v posuzované věci odvolací právo, ale tím, kdo může odvolání podat, je zásadně státní zástupce. Na argumentaci odvolacího soudu obsaženou v bodě 36. napadeného rozsudku lze v tomto směru opět plně odkázat, když navíc obviněný svou námitku podrobnějšími argumenty ani nepodložil. O řádnosti a včasnosti podaného odvolání státního zástupce (obvinění odvolání vůči rozsudku, jímž byli obžaloby zproštěni, nepodali) proto z důvodů, které zevrubně vyložil odvolací soud v bodech 33. až 36. rozsudku, není pochyb, a tudíž námitce o nepřípustnosti trestního stíhání a překážce věci soudem pravomocně rozhodnuté, jíž obviněný v dovolání naznačoval, nelze přiznat opodstatnění.
29. Z těchto důvodů byla uvedená námitka Nejvyšším soudem označena za zcela nedůvodnou.
30. K výhradám obviněného o nedostatečném dokazování lze uvést, že jim neodpovídají výsledky provedeného dokazování v bodě III. 18), neboť ty dávají dostatečný podklad pro závěr nejen o vině obviněného, a i o tom, že soudy čin, jenž mu je tímto způsobem kladen za vinu, byl správně právně posouzen. Soudy provedeným dokazováním objasnily, že obviněný Martin Uher využil v tomto případě jen dalšího způsobu, jak vyvést finanční prostředky z majetku společnosti Redost, a to tak, že za pomoci obviněného Jiřího Brunera jako jediný jednatel společnosti Redost uzavřel s obviněným Jiřím Brunerem, který jednal za společnost Aelita (se sídlem na Seychelách) na základě plné moci a později jako jediný společník a vlastník akcií, vykonávající pravomoc a působnost valné hromady, smlouvu s názvem „Smlouva o postoupení pohledávek číslo 24003A“ s datem 16.
2. 2005 (srov. č. l. 1746 až 1759, č. l. 1754 spisu), v níž jako postupitel byla označena společnost Aelita a jako postupník společnost Redost. Postupována byla pohledávka za dlužníkem JUMA Bohemia, v celkové výši 70.671.910 Kč. Dále soud zjistil a podrobně popsal finanční toky mezi jednotlivými bankovními účty, jimiž byla tato částka po částech vyváděna z majetku společnosti Redost tím, že veškeré odběratelské platby za dodávky zboží společností Redost putovaly podle instrukcí a přímého pokynu k platbě od obviněného Martina Uhra na bankovní účet č. 1061106786/5500 společnosti Karmelite (později Inkaso Trading), která poskytovala společnosti Redost inkasní služby.
Na základě dvou platebních příkazů z pokynů obviněného Martina Uhra došlo následně k převodu celkové částky ve výši 1.335.000 EUR z majetku společnosti Redost na účet č. XY společnosti Aelita, vedený u Raiffeisenlandesbank Niederösterreich-Wien, k němuž měli dispoziční oprávnění oba jmenovaní obvinění (viz č. l. 4665, 4757, 179). Vzhledem k okolnostem nabytí pohledávky oba obvinění si museli být vědomi toho, že postupovaná pohledávka za dlužníkem JUMA Bohemia nemá hodnotu ve smlouvě uvedenou a společnost Redost se z ní nikdy nemůže uspokojit.
Pro tento závěr svědčí především fakt, že obviněný Jiří Bruner ji nabyl za společnost Aelita od postupitele JUDr. Miroslavy Krausové, jež byla správkyní konkursní podstaty úpadce Standard, s. r. o., a to na základě „Smlouvy o postoupení pohledávky č. 24003“ ze dne 25. 8. 2004 za částku 500 Kč (srov. v podrobnostech č. l. 28947 a násl. spisu). Vzhledem k tomu, že společnost Standard nedisponovala dostatečným majetkem, se obchod realizovaný obviněnými jevil výhodným pouze zdánlivě, neboť nominální výše pohledávky činila 70.671.910 Kč a společnost Redost za ni uhradila v rámci postoupení pohledávky zdánlivě jenom 1.335.000 EUR, což odpovídalo v té době částce 40.236.500 Kč. Pořizovací hodnota pohledávky činila pouze 500 Kč, a tedy obviněný Jiří Bruner byl osobou, která vlastnila pohledávku, jež měla vysokou nominální hodnotu, ale byla zakoupena za minimální cenu.
Nelze přehlédnout, že poskytl spoluobviněnému Martinu Uhrovi před uzavřením smlouvy i účet v zahraniční bance, o němž není nikde účtováno, přičemž společnost Aelita, jíž patřil, měla sídlo na Seychelských ostrovech, kde neexistuje povinnost vést účetnictví, a zřídil mu k němu dispoziční právo a umožnil mu převod finančních prostředků ze společnosti Redost pod záminkou smlouvy o postoupení pohledávky jinému subjektu, čímž umožnil odvrátit tok peněz po odepsání z majetku společnosti Redost fakticky zpět do dispozice Martina Uhra. Pro tyto své závěry soud vyšel především z listinných důkazů, když obviněný Jiří Bruner v hlavním líčení využil svého oprávnění a nevypovídal, jejichž obsah a zjištění z nich se podávající rozvedl zejména v bodech 87. až 97. svého rozsudku, z nichž mechanismus fungování v bodě III. 18) popsané legalizační trestné činnosti zjevně a logicky vyplynul.
31. Je zřejmé, že záměrem obviněných Martina Uhra a Jiřího Brunera bylo vyvedení finančních prostředků z obviněným Martinem Uhrem ovládané obchodní společnosti Redost a dosažení vlastního neoprávněného obohacení, jak odpovídá skutkové podstatě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. jako trestného činu navazujícího na zločin podle § 240 tr. zákoníku, neboť jeho cílem bylo vyvést a ukrýt předchozím daňovým deliktem neoprávněně získané finanční prostředky před správcem daně i orgány činnými ve správním či trestním řízení. Dělo se tak převody mezi různými účty obviněných (srov. III. 1. až 17., případně bod V.), ať již vedenými v tuzemsku či v zahraničí, s jejichž existencí správce daně nebyl obeznámen, případně pro něj byly nedosažitelné a obtížně identifikovatelné z důvodu sídla společnosti Aelita na Seychelách, apod.
32. Obviněným za této situace nelze přisvědčit v tom, že by soudy deformovaly provedené důkazy a že by na jejich vinu usuzovaly primárně na základě vlastních domněnek, jimiž nahrazovaly chybějící výsledky provedeného dokazování (viz body 30. a 87. až 90. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy, zejména soud prvního stupně, obsah provedených důkazů podrobně popsaly ve svých rozsudcích, jak činnost obviněného Jiřího Brunera a jeho zapojení do společné trestné činnosti s ostatními spolupachateli posuzoval (viz bod 92. rozsudku). Pokud jde o jejich hodnocení (srov. bod 93. rozsudku), respektoval soud § 2 odst. 6 tr. ř, neboť posuzoval a hodnotil každý důkaz nejen jednotlivě, ale též ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy (srov. rozhodnutí č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud žádný vadný postup ve věci nezjistil, naopak shledal, že soudy na základě výsledků provedeného dokazování vyvozené skutkové závěry jsou zcela logické a v obsahu provedených důkazů mají svůj podklad, přičemž z nich plyne i vzájemná logická návaznost. Z postupů, které soudy dostatečně jasně popsaly, vyplývá způsob, jakým provedené důkazy hodnotily. Jejich úvahy a závěry nesvědčí o nedostatcích, které by mohly mít za následek jejich zkreslení nebo vadnou interpretaci, když soud i při hodnocení obsahu jednotlivých důkazů své závěry činil v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněných, kterou konfrontoval s dalšími ve věci zajištěnými důkazy, v jejichž světle nemohla obstát.
33. Nejvyšší soud shledal, že soudy v posuzované věci respektovaly právo obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť dodržely povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tzn. že postupovaly v souladu s podmínkami stanovenými § 125 tr. ř. a odvolací soud při posuzování odvolání obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral námitky obviněných i vyložil své postoje a názory k nim. Při neexistenci závažných nedostatků nebo nevyjasněných rozporů bylo prokázáno s nejvyšším stupněm jistoty, že se obviněný Jiří Bruner dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, když nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny (viz též a contrario nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06).
34. Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Věnovaly se jak obhajobě obviněného, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
35. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah, a nedopustily se žádných, natož extrémních pochybení, jež by založila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. K hmotněprávním výhradám je vhodné zmínit, že obviněný Jiří Bruner byl v posuzované věci uznán vinným v bodě III. 18) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož se (podle tehdy platného znění) dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo hodnota byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní, získá takovým činem značný prospěch a spáchá tento čin ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám pocházejícím z obchodu s omamnými nebo psychotropními látkami nebo z jiného zvlášť závažného trestného činu.
37. Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že zastíral původ věci, která byla získána trestným činem, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem, získal takovým činem značný prospěch a takový čin spáchal ve vztahu k věcem pocházejícím ze zvlášť závažného trestného činu. Jde o trestný čin úmyslný.
38. Brojil-li obviněný proti tomu, že soudy dostatečně neprokázaly jeho úmysl, je třeba uvést, že subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12), čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť subjektivní stránku dovozovaly, jak bývá obvyklé, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Na podkladě zásad logického myšlení soudy posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah obviněného k povaze trestné činnosti jak jejich vlastní, tak spoluobviněného Martina Uhra (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2023, s. 3122). K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle § 252a odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. zásadně postačí nedbalost [§ 5 ve spojení s § 6 písm. a) tr. zák.].
39. Lze odkázat na závěry soudů, které shledaly, že se uvedeného trestného činu obviněný dopustil v úmyslu nepřímém [§ 4 odst. 1 písm. b) tr. zák.], jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (viz bod 88. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kde se soud zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, které pro takový závěr svědčí. Všechny zjištěné skutkové okolnosti dávají podklad pro to, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn (srov. § 4 odst. 2 tr. zák.). Není pochyb, že obviněný Jiří Bruner věděl a byl srozuměn s tím, že uvedené vyvedení finančních prostředků jde ke škodě možných věřitelů společnosti Redost, a to tím spíše, že jako obchodník s pohledávkami disponoval dostatečnými zkušenostmi v tomto oboru, a proto si musel být vědom vyvedení finančních prostředků bez faktického protiplnění, kdy toto vyvedení nemělo žádné ekonomické opodstatnění a postupovaná pohledávka byla fakticky bezcenná, neboť on sám ji v konkursním řízení koupil za 500 Kč, aby ji dále použil spolu s obviněným Martinem Uhrem k vyvolání zdání o výhodnosti jejího dalšího postoupení společnosti Redost za částku přesahující 40.000.000 Kč, ačkoli podle smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností Aelita jako postupitelem a Redost jako postupníkem měla hodnotu přes 70.000.000 Kč, v důsledku čehož posloužila k zastření jejich skutečného záměru, jímž bylo vyvedení finančních prostředků z majetku společnosti Redost, jež byly dříve získány daňovou trestnou činností (viz č. l. 289 až 293 spisu).
40. K námitkám obviněného lze shrnout, že soudy zcela správně u něj shledaly úmyslnou formu zavinění.
41. Vytýkal-li obviněný, že se soudy dostatečně nezabývaly subsidiaritou trestní represe, je třeba uvést, že s ohledem na to, že obviněný byl uznán vinným za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., jde o právní úpravu, která předcházela účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 (účinný od 1. 1. 2010), a proto je třeba na jeho výhrady nahlížet s ohledem na povahu a charakter tohoto činu z hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák. platného v době spáchání činu (obviněný v dovolání otázky spojené s časovou působností zákonů z hledisek § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. nenamítal). Nejvyšší soud je vázán výhradami obviněného uplatněnými v dovolání, jimiž brojil pouze proti protiprávnosti činu kladeného mu za vinu, jež učinil s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tento institut jakožto materiální korektiv právní úprava, podle níž byl obviněný uznán vinným, neznala, ale bylo vždy usuzováno s ohledem na § 3 odst. 4 tr. zák. na stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
42. I přesto však Nejvyšší soud se zřetelem na to, že v § 12 odst. 2 tr. zákoníku jsou zakotveny obecné principy subsidiarity trestní represe trestního práva jako prostředku ultima ratio, které platí v obecném měřítku a jsou platné i bez ohledu na jejich zakotvení v zákoně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000), považuje za vhodné uvést, že čin obviněného je trestným činem, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně a jak po objektivní, tak i subjektivní stránce je trestným činem, na nějž je třeba pro jeho závažnost vztáhnout normy trestního práva, protože jiné právní normy by nebyly dostatečné pro splnění účelu ochrany společnosti a nápravy obviněného.
Proto bylo i u obviněného ze všech shora popsaných hledisek nutné dovodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Lze dodat, že princip subsidiarity trestní represe lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z hlediska moderního pojetí trestního práva trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) nejen pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii, když postulát ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání.
Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko, stížnost č. 14307/88, § 52, a Cantoni vs. Francie, stížnost č. 17862/91, § 29 (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01).
43. V posuzované věci bylo soudy obou stupňů dostatečně zjištěno, že u jednání obviněného jde o společensky vysoce škodlivou trestnou činnost, a to přesto, že se obviněný dopustil jen jednoho dílčího jednání, avšak s ohledem na znalost všech rozhodných okolností se zapojil do velice závažné trestné činnosti, kde tvořil jeden z článků, který vedl k tomu, aby nelegální výtěžek z trestné činnosti velice závažného charakteru byl nezákonně legalizován. Proto je důvodně trestnou činností ve smyslu užitých kvalifikovaných skutkových podstat, a nevykazuje sebemenší soukromoprávní základ. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09), což nelze na posuzovaný případ pro jeho vysokou škodlivost způsobenou především plánovitostí a promyšleností jednání, v jehož důsledku si obvinění opatřili značný prospěch v řádech několika desítek milionů Kč, vůbec, a to ani byly-li by pro možnost použití daných ustanovení trestního zákoníku splněny podmínky, zvažovat. I tehdy by se u něj jednalo o kriminální čin s nutností odpovídajícího trestního postihu a uplatnění trestněprávní represe, neboť samotná dokonce ani existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
44. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy ve všech vytýkaných směrech postupovaly správně a dodržely zákonné požadavky na řádné objasnění věci a právní posouzení činu obviněného, a proto neshledal dovolání obviněného důvodným.
VI. Závěr
45. Vzhledem k tomu, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozsudku nedošlo k vytýkaným pochybením, Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu