Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Jakubem Piskou, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2024, č. j. 47 To 4/2024-46, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2023, č. j. 0 Nt 19100/2023-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě podle § 67 písm. c) trestního řádu a současně se zamítají návrhy na užití mírnějších zajišťovacích prostředků. V dané trestní věci je stěžovatel trestně stíhán ode dne 15. 8. 2023 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Podstatou stíhaného jednání byl dlouho trvající fyzický a sexuální útok na jeho tehdejší partnerku.
3. Po výslechu stěžovatele ve vazebním zasedání soud uzavřel, že nadále existuje důvodné podezření, že se skutek stal a spáchal jej stěžovatel. Podezření je podporováno zejména výpovědí poškozené, u níž soud neshledal známky toho, že by se vykreslovala v lepším světle. Výpověď navíc podporují na místě zajištěné stopy a zjištěná zranění (v bytě byly krevní stopy a nástroje, kterými měla být poraněna, což vylučuje stěžovatelovu obhajobu, že se poranila jinde). Stěžovatelovo verbálně násilné chování a užívání drog potvrdili další svědci. Žádná svědecká výpověď však podezření nevyvrátila. Několik svědků pravidelně vídalo modřiny na těle poškozené. Soused stěžovatele a poškozené registroval v den incidentu rány a běhání v bytě stěžovatele a poškozené. Další soused popsal jiný incident, při němž stála poškozená vystrašená v okně bytu. V den předmětného skutku zaznamenal z bytu stěžovatele a poškozené ženské sténání a projevy bolesti, jakož i mužskou reakci "neposlechla jsi, tak to bude znova". Policisté zasahující na místě popsali zranění poškozené a snahu stěžovatele se z místa vzdálit a sugestivními otázkami přimět poškozenou, aby jej ze skutku vyvinila, což nejprve učinila, ale okamžitě po vzdálení se od stěžovatele se jim svěřila s jeho jednáním. Taková důkazní situace podle soudu zakládá důvodné podezření o spáchání trestného činu stěžovatelem. Nadto stěžovatelovu obhajobu (o zranění poškozené v šarvátce se dvěma dívkami u kostela) vyloučily kamerové záznamy z místa údajného incidentu. Taxikář vezoucí dvojici ten večer domů si vážných zranění poškozené nevšiml a naopak popsal hádku dvojice a následný pláč poškozené. Svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele jsou od jeho rodinných příslušníků a známých, přičemž dokládají pouze jejich subjektivní hodnocení stěžovatelovy osobnosti a informace jím sdělené nebo zcela neurčité, nikterak nevyvracející obvinění. Avšak i tyto výpovědi prokazují nevěrohodnost stěžovatele kupříkladu v otázce jeho zaměstnání.
4. Jde-li o důvody trvání předstižné vazby, je podle soudu zřejmé, že projednávaný skutek mohl být gradací předchozího stěžovatelova chování (existují opakované záznamy o různých incidentech a agresivním vystupování). Motivem skutku mohl být vztek odůvodněný stěžovatelovou žárlivostí. Nadto lze předpokládat ovlivnění stěžovatelovy osobnosti dlouhodobým užíváním drog a alkoholu (hodinu po incidentu bylo z jeho dechu naměřeno 1,25 promile alkoholu). Opakovanou agresivitu po požití popsala i poškozená. Riziko opakování trestné činnosti zvyšuje i přístup stěžovatele k popisu nejen události, ale i vlastní osoby, který vykazuje významné snahy o zkreslení ve svůj prospěch, často nelogické a odporující objektivním důkazům. Neuspořádaný rodinný i pracovní život vyplývá z protichůdných svědeckých výpovědí jeho různých partnerek a rodinných příslušníků. Všechny tyto okolnosti zvyšují riziko opakování trestné činnosti.
5. Okresní soud zároveň shledal, že vazbu nelze nahradit mírnějšími zajišťovacími instituty. Vzhledem k nevěrohodnosti stěžovatele a prokazatelnému nedodržování jím daných slibů nelze písemný slib považovat za jakkoliv dostatečnou záruku, a to zvláště s ohledem na závažnost stíhané trestné činnosti. Ta je rovněž důvodem nedostatečnosti případného předběžného opatření a dohledu probačního úředníka, neboť ty nejsou zpravidla schopny zabránit obdobné trestné činnosti páchané "za zavřenými dveřmi". Ani pravidelný dohled nemůže eliminovat riziko vyplývající ze stěžovatelovy osobnosti. Rodinní příslušníci, kteří se za stěžovatele zaručili, zjevně nemají ponětí o stěžovatelově životě, neboť nevěděli ani o jeho agresivním chování, ani o užívání pervitinu a kokainu.
6. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se bezezbytku ztotožnil se závěry okresního soudu. I podle krajského soudu nadále trvá důvodné podezření, že se stěžovatel popsané trestné činnosti dopustil. Pravidelné známky bití na těle poškozené potvrdila řada svědků, načež některým poškozená sdělila jejich původ, ale nedokázala situaci řešit odchodem od stěžovatele. Ve stěžovatelův prospěch nemůže hovořit ani svědecká výpověď souseda, který nemohl potvrdit průběh celého incidentu, neboť se ve svém bytě nacházel jen po jeho část. Za logické soud rovněž považuje, že poškozená se k pravdivé výpovědi ze strachu odhodlala až poté, kdy stěžovatel nebyl v její blízkosti. Žádné pochybení krajský soud neshledal ani v závěrech o nutnosti trvání předstižné vazby. Navzdory trestní bezúhonnosti stěžovatele nelze odhlédnout od dlouhodobosti jeho násilného chování vůči poškozené, jakož i povahy jejich vzájemného vztahu a častého stěžovatelova užívání návykových látek, zvyšujících jeho agresivitu. Relevantní je rovněž rozsah způsobených zranění. S ohledem na poznatky k osobě stěžovatele a druh stíhané trestné činnosti není možné vazbu nahradit. Nadto lze poukázat na styl stěžovatelova života, který ve věku 28 let v podstatě nikdy řádně nepracoval, zneužíval návykové látky a nechával se živit svými partnerkami. Snahu o změnu svého života nikdy neprojevil, není tedy namístě předpokládat, že by mírnější zajišťovací prostředky eliminovaly riziko opakování trestné činnosti. Z předložených záruk dalších osob je zřejmé, že zaručitelé si nejsou vědomi své odpovědnosti a neuvedli, jakým způsobem by se stěžovatelem pracovali na odstranění příčin jeho protiprávního jednání.
7. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nejsou dány důvody k podezření, že spáchal trestný čin, pro který je stíhán. Jeho jednání nemohlo naplnit všechny znaky skutkové podstaty žádného z uvedených trestných činů. Jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, kterou je však třeba pro rozpor s ostatními důkazy považovat za extrémně nevěrohodnou. Kupříkladu poškozená uvedla, že celý incident doprovázel hlasitý křik stěžovatele a silné bouchání do dveří, což však nepotvrdil žádný ze sousedů, ač k činu mělo dojít v panelovém domě, kde sousedé slyší i běžné zavírání dveří.
Pachatel tak brutálního útoku by přitom podle stěžovatele nemohl jednat klidně a potichu. Tyto skutečnosti soudy ve vazebním řízení nepřípustně přehlíží. Svědci, jichž se dovolává poškozená a veřejná žaloba, pouze zprostředkovávají informace sdělené jim poškozenou a žádná z nich se navíc nevztahuje k předmětnému skutku. Častá poranění poškozené jsou vysvětlitelná tím, že pravidelně užívala alkohol a drogy, pod jejichž vlivem je agresivní (nezřídka stěžovatel nalezl poškozenou po nějakém večírku zmlácenou).
To je podle stěžovatele i důvodem, proč se o těchto zraněních nechtěla bavit ani s nejbližšími. Další svědek vypověděl, že poškozená od něj odebírala pervitin, a když jí ho nechtěl poskytnout, tak na něj fyzicky zaútočila. O nevěrohodnosti poškozené svědčí i to, že užívání drog popřela. Ani to soudy nijak nezohledňují, resp. tuto skutečnost bagatelizují. Další svědci potvrdili, že poškozená v minulosti fyzicky napadla stěžovatele (na což reagoval pasivně) a sama si ubližovala. Absenci partnerského násilí v minulosti potvrdily stěžovatelovy bývalé partnerky.
Původní popis situace poškozenou (na místě přivolané hlídce) byl přesně v duchu stěžovatelovy obhajoby (napadení třetí osobou). Teprve později, zřejmě pod vlivem strachu z opuštění a pomstychtivosti nově uvedla, že zranění jí způsobil stěžovatel. Neschopnost poškozené zvládnout možný rozchod rovněž potvrdili svědci. Podle stěžovatele tak obvinění stojící na výpovědi extrémně nedůvěryhodné osoby nemůže obstát. Postup soudů zjevně porušuje zásadu presumpce neviny.
8. Dále stěžovatel uvádí, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou proporcionality. Nikdy v minulosti nebyl soudně ani přestupkově trestán. Nejsou tedy zřejmé důvody, pro které by nemohlo dojít k naplnění účelu vazby jiným opatřením. Nadto samotná aplikace předstižné vazby je u nikdy netrestané osoby excesem, neboť tento institut se spojuje s prokázanými tendencemi deliktního chování. Soudy však důvodnost její aplikace staví pouze na svých domněnkách. Skutečnost občasného užívání drog stěžovatel sám doznal a nijak nezlehčoval. I to svědčí o jeho větší důvěryhodnosti ve srovnání v poškozenou. Za stěžovatelovo chování se zaručily i další důvěryhodné osoby, které mu přislíbily zaměstnání i bydlení. S jednou svědkyní stěžovatel čeká narození dítěte, přičemž těhotenství je rizikové. Partnerka nyní bydlí sama se svým devítiletým synem a s nadměrnou péčí by jí stěžovatel potřeboval pomoci. Ani tuto skutečnost soudy nikterak nezohlednily. Stěžovatel přislíbil, že se vyvaruje kontaktu poškozené a své dřívější problematické chování napraví (ostatně ve věznici se chová příkladně a během šesti měsíců nepožil žádnou návykovou látku). V dané věci jsou tak splněny podmínky pro užití mírnějších zajišťovacích prostředků.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153)].
12. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky ohledně o neústavnosti závěrů napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99
(N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01
(N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.
13. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že by se soudy nedostatečně zabývaly existencí důvodného podezření, že se předmětný skutek stal a spáchal jej stěžovatel. Soudy příkladně rozebraly důkazní situaci a dovodily z ní odpovídající a logické závěry. Naopak stěžovatelova argumentace se sestává částečně ze skutkových tvrzení, která zcela opomíjejí ty nejpodstatnější důkazy anebo je dezinterpretují, a částečně z ničím nepodložených a trestněprávní praxi neodpovídajících názorů (např. na jediný možný "správný" způsob chování pachatele a oběti znásilnění a domácího násilí).
Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé a úplné odůvodnění napadených rozhodnutí. Na tomto místě postačí poukázat, že (jak je patrno již z výše uvedeného shrnutí napadených rozhodnutí) soudy existenci důvodného podezření nedovodily pouze z tvrzení poškozené, nýbrž celé řady na sebe navazujících důkazů. Hodnotit jejich "konečnou" věrohodnost přísluší soudu v hlavním líčení, nicméně pro účely vazebního řízení je soudy hodnotily způsobem, kterému nelze nic vytknout. Navíc se velmi podrobně zabývaly stěžovatelovou (protichůdnou) obhajobou, kterou přesvědčivě vyvrátily v míře dostatečné pro rozhodnutí ve vazebním řízení.
14. Totéž se týká hodnocení existence důvodů tzv. předstižné vazby. V tomto směru provedly soudy nadstandardní hodnocení všech relevantních skutečností (zejména povahy skutku, poznatků k osobě stěžovatele, jeho osobních, rodinných i pracovních poměrů, subjektivní příčiny možné trestné činnosti, pravdivosti jeho jiných tvrzení atd.) a i zde z nich srozumitelně dovodily logické závěry ohledně rizika opakování trestné činnosti.
15. Žádné relevantní pochybení Ústavní soud neshledal ani v závěrech soudů, které se týkaly možnosti užití mírnějších zajišťovacích prostředků. Pouze v tomto směru považuje za vhodné připomenout ustáleně aplikovanou doktrínu tzv. zesílených důvodů [podrobně zejména nález ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13
(N 217/71 SbNU 545), nález ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15
(N 85/77 SbNU 247), nebo nález ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2652/16 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudů trvalo trestní řízení již bezmála půl roku a nesměřovalo k urychlenému konci, měly by se v nejbližší budoucnosti orgány činné v trestním řízení podrobněji zabývat tím, zda s ohledem na vývoj důkazní situace (např. závěry znaleckého zkoumání) a důsledky běhu času na některé rizikové okolnosti (např. dlouhodobá abstinence ve výkonu vazby), není možné zajistit bezpečnost poškozené a dalších ohrožených osob kombinací zajišťovacích opatření, pokud by stěžovatel byl ochoten se jim podřídit (srov. např. § 73 odst. 3 trestního řádu).
Ústavní soud se rozhodně nemůže ztotožnit s jakoukoliv bagatelizací existujícího rizika. Nicméně z napadených rozhodnutí není zjevné, zda za rizikové lze v případě stěžovatele považovat "pouze" partnerské soužití, v čemž musí Ústavní soud přisvědčit soudům (nota bene domáhá-li se stěžovatel propuštění na svobodu k partnerce, která je těhotná, resp. krátce po porodu, a tedy ve fyzicky a duševně náročné situaci a výjimečně zranitelném postavení vůči jakémukoliv partnerovi), anebo soužití s jinými osobami, kupříkladu nejbližšími rodinnými příslušníky, o čemž napadená rozhodnutí žádné poznatky neuvádí, spíše naopak.
V takové situaci by měly orgány činné v trestním řízení do budoucna podrobněji vyhodnotit, zda s ohledem na okolnosti případu a stěžovatelovy poměry (např. vzdálenost a dostupnost případného bydliště u rodičů k bydlišti poškozené) a možnost kontroly dodržování všech opatření (testování na návykové látky, kontrola pobytu atd.), není namístě vazbu nahradit mírnějším a bezpečnost ohrožených osob přesto zajišťujícím způsobem. Pasivita orgánů činných v trestním řízení v této oblasti by se po určité době mohla stát ústavně nepřijatelnou.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu