Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Kolářským, advokátem, se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. dubna 2024, č. j. 2 VZT 7/2024-39, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. ledna 2024, č. j. 1 KZV 33/2023-940, a usnesení Policie České Republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno ze dne 4. prosince 2023, č. j. NPC-1336-387/TČ-2023-2200E5, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České Republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Policie České Republiky, Národní protidrogová centrála Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno (dále jen "policejní orgán") vede trestní řízení proti stěžovateli (v postavení obviněného) pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 a 4 písm. b) a c) trestního zákoníku. V průběhu trestního řízení byla jako tzv. náhradní hodnota zajištěna z vlastnictví stěžovatele tři motorová vozidla (VOLKSWAGEN TRANSPORTER, ŠKODA OCTAVIA a GMC TYPHOON) a jeden motocykl (SUZUKI INTRUDER 1400).
3. Napadeným usnesením policejní orgán podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb."), rozhodl, že zajištěná vozidla se bez stěžovatelova souhlasu prodají, neboť lze důvodně předpokládat, že budou rychle ztrácet svou tržní hodnotu. Získaná peněžní částka se uloží do úschovy. V dané trestní věci nelze očekávat meritorní rozhodnutí dříve než v řádu několika měsíců a zároveň je zřejmé, že bude podán návrh na propadnutí zajištěných vozidel. Bez ohledu na konečné rozhodnutí je prodej zajištěných věcí v zájmu všech, neboť tímto postupem bude lépe uchována jejich hodnota.
4. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. K zajištění vozidel došlo v souladu se zákonem, neboť doposud nebyly spolehlivě vypátrány všechny finanční toky organizované skupiny, jejíž činnost je předmětem dané trestní věci. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel rozhodl nevypovídat, lze očekávat delší průběh trestního řízení. Z toho je zřejmé, že hodnota zajištěných vozidel, na nichž by několik let byla prováděna jen běžná údržba, bude nutně klesat. Zajištění co nejvyšší hodnoty z jejich prodeje je podle krajského státního zastupitelství i v zájmu stěžovatele.
5. Stěžovatel následně podal podnět k výkonu dohledu, který Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") vyhodnotilo napadeným vyrozuměním jako nedůvodný. Podle vrchního státního zastupitelství nebylo prokázáno, že by zajištěná vozidla byla natolik specifická či unikátní, že by u nich neplatil obecný princip poklesu hodnoty bez odpovídající údržby. V § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. vyjádřil zákonodárce svůj předpoklad, že běžná motorová vozidla rychle ztrácejí na tržní ceně, pročež je na místě jejich rychlý prodej bez nutnosti ověřování této skutečnosti odborným zkoumáním. Opačný předpoklad (o výjimečnosti vozidel "z hlediska motoristických znalců") stěžovatel nikterak neprokázal. Podle vrchního státního zastupitelství jde naopak o sériově vyráběná vozidla bez individuálních znaků.
6. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o naplnění předpokladů pro prodej stěžovatelova majetku bez dostatečného odůvodnění. Zároveň se nevypořádaly se stěžovatelem uplatněnými námitkami a předloženými důkazy. Napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. V dané věci nejsou podle stěžovatele splněny zákonné podmínky k prodeji majetku. Orgány činné v trestním řízení nahlíží na zajištěná vozidla jako na standardní vozidla, jejichž hodnota bude klesat. Tento svůj předpoklad však neopřely o provedené důkazy, a naopak stěžovatelem navržené důkazy ignorovaly. Stěžovatel poukazuje na to, že některá ze zajištěných vozidel jsou vzácná a jejich tržní hodnota z toho důvodu neklesá, ale naopak trvale stoupá.
7. Návrh na odklad napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že prodejem zajištěných vozidel by došlo k nenapravitelnému zásahu do stěžovatelových práv. Oddálení prodeje je naopak výhodné i pro stát.
8. Ústavní soud si je vědom, že stěžovatel petitem výslovně nenavrhl zrušit uvedené vyrozumění vrchního státního zastupitelství o výkonu dohledu. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění ústavní stížnosti správnost jeho závěrů zpochybňuje, nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat jej k odstranění této vady podání a ústavní stížnost posoudil podle jejího obsahu tak, že navrhuje rovněž zrušení uvedeného vyrozumění (obdobně např. bod 9 usnesení ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 966/24 ).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Usnesením ze dne 7. 5. 2024, č. j. III. ÚS 777/24-18 , Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení krajského státního zastupitelství a policejního orgánu do okamžiku právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Prodejem zajištěných věcí podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. se Ústavní soud v minulosti již několikrát zabýval, a to i při prodeji jedinečných či zvláštních automobilů, popř. jiných motorových strojů (např. vzácného motocyklu v usnesení ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 2872/21 , nebo stavebních strojů v usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1249/21 ). Vždy přitom dospěl k závěru, že smyslem prodeje takových věcí proti vůli vlastníka je zachování hodnoty daného majetku a zároveň hospodárnost při nakládání s veřejnými prostředky (viz např. usnesení ze dne 24.
2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 374/15 ). Stát má povinnost nést nejen náklady na údržbu takových věcí, nýbrž i na jejich "uskladnění". Jde tedy o značně nákladnou činnost, která postrádá opodstatněnost u věcí, které prostým stárnutím a nepoužíváním ztrácí na hodnotě. Nucený prodej takových věcí je podle Ústavního soudu legitimním "kompromisem" minimalizujícím majetkové ztráty, jak ve sféře dotčené osoby, tak v oblasti veřejných prostředků (obdobně usnesení ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 2314/22 ).
Skončí-li trestní řízení ve prospěch dotčené osoby a ukáže-li se zároveň, že stát se zajištěným majetkem naložil nesprávně (ať již jeho prodejem nebo naopak uchováním), mají dotčené osoby zachováno právo domáhat se náhrady způsobené újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. např. bod 14 usnesení ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3326/22 ).
13. Jde-li o posouzení toho, zda zajištěná věc spadá do kategorie, u níž lze důvodně předpokládat, že bude rychle ztrácet na tržní hodnotě, nelze stěžovateli přisvědčit, že takovou skutečnost je nutné vždy prokazovat odborným vyjádřením nebo znaleckým zkoumáním. Tím, že zákonodárce označil motorová vozidla za věci uvedeného typu přímo v textu zákona, eliminoval podle Ústavního soudu povinnost prokazovat tuto skutečnost u každého konkrétního vozidla, a to nepochybně s legitimním cílem chránit veřejné prostředky, jejichž vynakládání na znalecké posudky u každého zajištěného vozidla by odporovalo smyslu institutu nedobrovolného prodeje zajištěných věcí.
Formulaci zákonného textu tak Ústavní soud chápe jako zakotvení tzv. vyvratitelné domněnky o rychle se snižující tržní hodnotě motorových vozidel. Je-li v konkrétní věci nepochybné, že zajištěnou věcí je motorové vozidlo (jako v dané věci), orgány činné v trestním řízení neprokazují skutečnost o důvodném předpokladu ztráty tržní hodnoty. Chce-li dotčená osoba zabránit nedobrovolnému prodeji neobvyklého vozidla, je na ní, aby prokázala, že nejsou splněny podmínky § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 9.
2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3667/13 ), přičemž je nutné zohlednit rovněž prostředky, které by stát musel vynaložit na uchování vozidla po celé trestní řízení. Takto koncipované důkazní břemeno nicméně nezbavuje stát jeho odpovědnosti za následky zvoleného postupu (viz výše).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle uvedených obecných principů a dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelova ústavní práva neporušily. Ve svých rozhodnutích zohlednily specifika dané trestní věci (zejména očekávanou délku trestního řízení) a jejich vztah k nákladům spojeným s údržbou zajištěných vozidel. Vyhodnocení konkrétních vlastností vozidel v napadených rozhodnutích je sice stručné, ale dostatečné. Vrchní státní zastupitelství srozumitelně uvedlo, že se jedná o sériově vyráběná vozidla bez úprav tvořících "luxusní verzi", a bez individuálních znaků, které by ze sériového vozidla činily unikátní vozy, u nichž by hodnota průběhem času rostla (str.
4, první odstavec rozhodnutí). Ani námitky, které v tom směru stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, dostatečně nezpochybňují závěry napadených rozhodnutí. Hodnota vozidla, které stěžovatel nejvíce vyzdvihuje (TYPHOON), není nijak výjimečně vysoká (zhruba 650 000 Kč na nejvyšší hranici), což nutně ovlivňuje racionalitu vynaložení nákladů na jeho uchování. Především však stěžovatel své námitky jedinečnosti vozidla dokládá jediným nabídkovým inzerátem umístěným na sociální síti Facebook. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli se u zajištěných vozidel nepodařilo vyvrátit zákonem stanovený předpoklad postupného snižování jejich hodnoty.
15. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu