Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 78/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti 1) B. F., 2) K. D., a 3) D. V.zastoupených JUDr. H. K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. srpna 2002 sp. zn. 25 C 257/99, Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2003 sp. zn. 35 Co 206/2003 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2004 sp. zn. 28 Cdo 1209/2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli nejprve v záhlaví označená rozhodnutí soudů I. a II. stupně, posléze po vydání rozhodnutí o jimi podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem i označené rozhodnutí tohoto soudu, všechna s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 25 C 257/99, který si Ústavní soud připojil, napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, jíž se tito domáhali určení (proti žalovaným Státnímu statku hl. m. Prahy v likvidaci a Pozemkovému fondu České republiky), že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. § 4a odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), k uplatnění nároku podle § 9 odst. 1 cit. zák. k vydání věci a to pozemku v k. ú Březiněves "který je označen v přídělové listině z 28. prosince 1949 na prvním řádku tabulky na třetí straně přídělové listiny parcelním číslem 65/45 o rozloze 0,9540 ha jako role". Soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování žalobu stěžovatelů zamítl s podrobným rozvedením skutkových zjištění i závěrů právních z nich vyvozených. Odvolací soud pak rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil rovněž s podrobným zdůvodněním svých závěrů. Dovolací soud dovolání stěžovatelů podané proti rozhodnutí odvolacího soudu shledal přípustným, zamítl je však jako nedůvodné. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel ze skutkového stavu, že v rámci přídělového řízení, jež se týkalo původního pozemku č. 65 v Březiněvsi, došlo k jeho rozdělení na více pozemků, přičemž se původně počítalo i s vytvořením pozemku č. 65/45, a tomu odpovídající díl původního pozemku užívali právní předchůdci stěžovatelů od 1. října 1948 do 30. září 1949. Ještě před tím však došlo k jinému dělení pozemku v geometrických podkladech, v nichž pozemek č. 65/45 vytvořen nebyl. Dne 28. prosince 1949 byly ve prospěch právních předchůdců stěžovatelů vydány dvě přídělové listiny, jedna na pozemek 65/33, s nímž geometrický plán počítal, a jedna na neexistující pozemek č. 65/45. Následně došlo k zaknihování nových, rozdělením vzniklých, pozemků dle geometrických plánů, pozemek č. 65/45 v pozemkové knize vyznačen nebyl a právním předchůdcům stěžovatelů bylo zapsáno vlastnictví pouze k pozemku č. 65/33. Dovolací soud přisvědčil názoru stěžovatelů, že od roku 1951 již vlastnické právo vznikalo na základě právního úkonu, bez ohledu na to, zda došlo k jeho zápisu do pozemkové knihy, avšak jak dále v odůvodnění uvedl, v souvislosti s dalšími skutečnostmi hodnotil účinnost přídělové listiny týkající se pozemku č. 65/45 v Březiněvsi, tj. zda vůbec byla právním úkonem, který mohl mít za následek vznik vlastnického práva. V tomto směru shledal, že závěry odvolacího soudu jsou správné, protože listina o převodu vlastnictví (přídělová listina) mohla založit vlastnické právo jen v případě, že věc, které se týká, skutečně existovala. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy I. a II. stupně, však vyplynulo, že v době vydání přídělové listiny pozemek č. 65/45 neexistoval a nelze tak podle dovolacího soudu než uzavřít, že listina, kterou byl přidělen neexistující pozemek, byla tzv. paaktem, který nemohl vlastnické právo v důsledku přídělu založit. Rovněž právní závěry odvolacího soudu, týkající se možnosti aplikovat ust. § 11 zákona o půdě, jsou podle dovolacího soudu správné, neboť jak uvedl, toto ustanovení lze použít jen v případě, kdy byl zjištěn nárok oprávněných osob na vydání nemovitosti, a tu nelze vydat, což v daném případě splněno není, protože stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve vztahu k fiktivnímu pozemku, jenž do vlastnictví jejich právních předchůdců nepřešel.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito - obdobně jak to činili ve svých opravných prostředcích - v podstatě dávají najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, poukazují na důkazy, které podle jejich názoru nasvědčují přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na jejich právní předchůdce, mají zato, že všemi soudy bylo nepřípustně preferováno vlastnické právo státu před jejich zákonným zájmem mimo jiné i tím, že nepřímé důkazy byly hodnoceny vždy zcela jednostranně ve prospěch státu, konkrétně pak poukazují na porušení ust. § 123 obč. zák. a § 4 zákona o půdě, z čehož dovozují porušení článku 11 Listiny a navrhují zrušení všech shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 25 C 257/99, 25 C 259/97 a spisu Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy zn. PÚ 523/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu, to samozřejmě za předpokladu, že obecné soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 23/93
,
IV. ÚS 23/93
a další). Kromě toho také Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). a, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ust. § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (usnesení
sp. zn. III. ÚS 23/93
). Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
V dané věci, v níž se stěžovatelé nejprve u Pozemkového úřadu a posléze u soudu domáhali ve smyslu ust. § 4a zákona o půdě určení, že jsou oprávněnými osobami k uplatnění nároku na vydání věci, provedly obecné soudy obsáhlé dokazovaní zaměřené na zjištění, zda v tomto případě jsou naplněny podmínky uvedeného ustanovení. Ve způsobu provádění řady důkazů žádná pochybení zjištěna nebyla a pokud jde o způsob jejich zhodnocení, ten odpovídá požadavkům ust. § 132 o. s. ř. Obecné soudy také řádně a vyčerpávajícím způsobem své úvahy vedoucí ke skutkovým závěrům, z nichž pak vyvodily závěry právní, rozvedly a svá rozhodnutí dostatečným způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní, zdůvodnily. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu, jak plyne ze shora uvedeného, zjevně nepřísluší.
Ústavní soud tak uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva na soudní ochranu, tak jak je zaručováno čl. 36 a násl. Listiny, přitom pouze za předpokladu zjištění porušení tohoto práva by bylo možno uvažovat o stěžovateli tvrzeném porušení práva vlastnického. Nic takového však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně, dne 22. prosince 2004