Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem Rašínova 2, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2012, č.j. 9 T 2/2012-3013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č.j. 9 To 7/2013-3126, a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 Tdo 1155/2013-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 9 T 2/2012, byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v bodě II. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, v bodě III. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31.
12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a v bodě IV. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné L. H. a o povinnosti obou k náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 9 To 7/2013, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě I. zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, a v bodě II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Ohledně trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona zůstal rozsudek soudu prvního stupně v bodě III.
nedotčen. Odvolací soud stěžovatele odsoudil podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků. Odvolací soud rovněž rozhodl o vině a trestu spoluobviněné L. H. a o povinnosti obou k náhradě škody.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením 27. 11. 2013, č.j. 8 Tdo 1155/2013-47, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, v rámci kterého porušily zejména princip rovnosti zbraní, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Soudy se podle stěžovatele neřídily zásadou volného hodnocení důkazů, když sice hodnotily každý důkaz zvlášť, avšak ne ve vzájemných souvislostech. Dle stěžovatele se nevypořádaly především s důvodnými pochybnostmi, které podle něj vyvstaly v otázce, zda se v případě spoluobviněné a klíčových svědků nejednalo o účelné vyvinění z celého případu.
Podle mínění stěžovatele se rozhodnutí o jeho vině opírá zejména o výpověď spoluobžalované, přičemž se soudy nevěnovaly otázce důvěryhodnosti takové výpovědi a navíc jí bezdůvodně přikládaly vyšší pravdivostní hodnotu než výpovědi stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel také namítá, že nebyli nijak trestně stíháni klíčoví svědci, přestože byli v inkriminované době jednateli společnosti. Z jejich výpovědí přitom podle stěžovatele prokazatelně vyplývá, že o finanční situaci věděli, což stvrzovali i svými podpisy.
Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za vyhotovení a předložení dokumentů finančním ústavům, které však sám ani nevypracoval, ani nepodepsal. Stěžovatel upozorňuje, že při svém jednání vždy vycházel ze své dobré víry v odbornost spoluobžalované, kdy sám nebyl schopen kontrolovat činnost účetní povahy, a také ze své dobré víry v úplnost a správnost listin, které podepsali a předali mu ostatní jednatelé. Stěžovatel s takto vypracovanými a podepsanými dokumenty ze strany ostatních jednatelů a spoluobžalované nakládal v dobré víře v jejich pravdivost a úplnost. V této souvislosti proto stěžovatel namítá, že mu nebyl prokázán úmysl, který je jednou z obligatorních náležitostí trestného činů úvěrového podvodu a podvodu.
Také znalecký posudek je podle stěžovatel neúplný a navíc obsahuje spoustu nedostatků, mezer, domněnek, spekulací a zásadních chyb, což vedlo k vyvození nesprávných závěrů. Za takovéto situace měl soud dle názoru stěžovatele nařídit revizní znalecký posudek nebo zásadní doplnění původního znaleckého posudku, což se však nestalo, přestože o to žádal.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
Krajský soud v Hradci Králové ve věci provedl celou řadu důkazů. Zejména jde o výpovědi spoluobviněné a mnoha svědků (především dalších dvou jednatelů společnosti, zaměstnanců finančních institucích, u kterých byly uzavřeny úvěrové a faktoringové smlouvy, insolvenčního správce, znalce, ale také dalších), jejichž věrohodnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna a jejichž výpovědi je možno označit za souladné. Dále byly provedeny listinné důkazy (žádosti o úvěr, smlouvy o úvěrech a faktoringu, podklady k nim, vyčíslení způsobené škody, sdělení bankovních domů o zájmových účtech a výpisy z nich, atd.) a znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady a účetní evidence.
Tyto důkazy jsou podrobně prezentovány v odůvodnění rozsudku (s. 17-32 rozsudku krajského soudu), kde jsou také náležitě hodnoceny. Odvolací soud se se závěry krajského soudu v podstatě ztotožnil a hodnocení důkazů ještě blíže rozvedl (viz s. 18-24 rozsudku odvolacího soudu). Souhlasit lze s názorem odvolacího soudu, dle kterého provedení i hodnocení důkazů odpovídá požadavkům na tyto činnosti kladenými příslušnými trestními předpisy.
Patřičnou pozornost soudy věnovaly také obhajobě stěžovatele, se kterou se náležitě vypořádaly, když uvedly, proč uvěřily výpovědím jednotlivých svědků a nepřiklonily se k verzi prezentované stěžovatelem, která v provedeném dokazování neměla oporu a byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná (viz s. 32 rozsudku krajského soudu, s. 18-24 rozsudku odvolacího soudu).
Obecné soudy tedy při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z dostatečného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a především pak také ve vztahu k výpovědi stěžovatele a k jeho obhajobě.
V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy věnovaly také subjektivní stránce trestné činnosti stěžovatele. Není pravdou, že by v jednání stěžovatele nebyl prokázán znak úmyslu, jak je namítáno v ústavní stížnosti. S touto námitkou však již vypořádal Nejvyšší soud (viz s. 11-13 usnesení Nejvyššího soudu), který odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího a tyto doplnil také o vlastní závěr k dané otázce.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatků znaleckého posudku a nenařízení revizního posudku. Ve věci byl zpracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady a účetní evidence, přičemž znalec k obsahu znaleckého posudku vypovídal i v hlavním líčení, kde kromě jiného uvedl i to, že podklady, které měl k dispozici, byly pro vypracování posudku a zodpovězení zadaných otázek naprosto postačující. Soudy závěry znaleckého posudku nepřevzaly bez dalšího, ale hodnotily je také v souvislosti s ostatními důkazy (blíže viz s. 29-31 rozsudku krajského soudu a s. 20 rozsudku odvolacího soudu). Návrh na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku byl krajským soudem zamítnut pro nadbytečnost. Také podle odvolacího soudu se jednalo o návrh zjevně nadbytečný a bezúčelný.
Důkazní návrh stěžovatele tedy nebyl soudy ignorován, ale zamítnut. Obecné soudy přitom nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. K pochybení obecných soudů tedy nedošlo ani v tomto směru.
Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry ve všech ohledech logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2015
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu