Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Wassa, s. r. o., se sídlem Bělá 100, Mírová pod Kozákovem, zastoupená Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 14/2588, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023, č. j. 30 Cdo 3609/2023-117, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a z vyžádaných rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího vyplývá, že stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu o zaplacení částky 132 308 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 7 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako místně příslušnému soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 potvrdil usnesením ze dne 3. 8. 2022, č. j. 13 Co 266/2022-18.
3. Proti tomuto usnesení městského soudu podala stěžovatelka dne 2. 12. 2022 dovolání. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 65 C 253/2022-80, řízení o dovolání zastavil s poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Důvodem bylo nezaplacení soudního poplatku z dovolání ve lhůtě, kterou stěžovatelce Obvodní soud pro Prahu 1 stanovil.
4. Městský soud na základě odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16 Co 135/2023-89, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Poplatek stěžovatelka sice zaplatila, ale Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy nesprávnému soudu. Zastavení řízení Obvodním soudem pro Prahu 1 neshledal městský soud vadným ani z pohledu příslušnosti prvostupňového soudu k zastavení dovolacího řízení.
5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně otázky, který soud vydává rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, směřuje-li toto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvostupňového soudu o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému.
6. Ústavní stížností napadeným usnesením shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Při výkladu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích dospěl k závěru, že v případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, jež bylo podáno po postoupení věci místně příslušnému soudu na základě napadeného pravomocného usnesení, je takto určený soud povolán k tomu, aby dovolatele vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání, a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil. Dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto, neboť postup soudů byl správný.
7. Stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy odepřely přístup k zákonnému soudci, neboť "svým výkladem přepsaly jednoznačné znění zákona o soudních poplatcích upravující místní příslušnost soudu, který měl vybrat soudní poplatek a rozhodnout o jejím dovolání, kdyby zaplacen nebyl". Stěžovatelka odmítá úvahy soudů o smyslu a účelu zákona o soudních poplatcích a tvrdí, že zákon nepřipouští jiný výklad než ten, že o zastavení řízení rozhoduje soud, který podle § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích rozhodoval o věci jako první.
8. Obecné soudy překročily své kompetence dané čl. 95 Ústavy, pokud se odmítly řídit jednoznačným zněním zákona. Možnost vyloučení použití neústavního zákona dává soudci čl. 95 odst. 2 Ústavy, na jehož základě lze podat návrh k Ústavnímu soudu. Obecné soudy tak nahradily Ústavní soud, popř. nahradily přímo zákonodárce.
9. Stěžovatelka namítá, že přestože soudní poplatek řádně zaplatila, soudy s ní nakládají, jako kdyby k tomu nedošlo. Tím porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu a nepřípustně jí odepřely spravedlnost.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Sjednocování výkladu právních otázek procesního práva, včetně otázek týkajících se soudních poplatků, přísluší Nejvyššímu soudu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
12. Výklad § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ke kterému se přiklonil Nejvyšší soud, a podle kterého postupovaly prvostupňový i odvolací soud, je jedním z možných výkladů zmiňovaného ustanovení. Pokud obecné soudy upřednostnily výklad teleologický založený na účelu a smyslu daného ustanovení, nikoli o výklad striktně textualistický, nejde o ústavní vadu. Soudy vycházely z toho, že dané ustanovení logicky předpokládá, že "soud, který rozhodl o věci v prvním stupni" je věcně a místně příslušným prvostupňovým soudem. Nejvyšší soud následně (též logicky) vysvětlil, že v případě změny příslušnosti prvostupňového soudu je tomu nutno přizpůsobit též výklad § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu [srov. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(N 163/9 SbNU 399)].
13. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 95 Ústavy, resp. o nahrazení role Ústavního soudu obecnými soudy, nelze přisvědčit. Připouští-li právní předpis dvě (či více) možnosti výkladu, neznamená to nutně, že jedna (či více) z nich bude vždy neústavní, resp. že povede k neústavním důsledkům. V opačném případě by každý spor o výklad podústavního práva musel rozhodovat pouze Ústavní soud, v důsledku čehož by byla zcela popřena role vrcholných soudů sjednocujících výklad podústavního práva. Pokud obecné soudy zvolily výklad založený na účelu a smyslu právní úpravy, nikoli na doslovném znění textu konkrétního ustanovení, nepřekročily tím bez dalšího svou kompetenci, resp. nenahradily roli Ústavního soudu. Nejvyšší soud své závěry jasně a srozumitelně zdůvodnil, z pohledu ústavnosti nejde o výklad a priori nemožný.
14. Ústavní soud však musel dále posoudit, zda v konkrétní situaci stěžovatelky mohl mít postup soudů neústavní důsledky, ať již jde o právo na přístup k dovolacímu soudu či právo na zákonného soudce. K takovému závěru však nedospěl.
15. Z usnesení městského soudu ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16 Co 135/2023-89, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka podala dovolání k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 poté, co již byla pravomocně určena příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Argumentaci stěžovatelky uvedenou v odvolání, že soudní poplatek zaplatila soudu, který o věci rozhodoval jako první, vyvrátil městský soud, který uvedl, že účet, na nějž stěžovatelka uhradila soudní poplatek (účet č. 3703-22526011/0710), je účtem Obvodního soudu pro Prahu 8. Stěžovatelka byla na tuto skutečnost upozorněna v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 vyzývající k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Nijak však na výzvu soudu nereagovala (srov. body 4 až 6 usnesení městského soudu). S touto argumentací městského soudu se však stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nevypořádává, ačkoli je z pohledu ochrany jejích ústavně zaručených práv klíčová.
16. Pokud stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek příslušnému soudu, ač byla poučena, kterému soudu a v jaké lhůtě jej má zaplatit, nelze následné zastavení řízení považovat za odepření práva na přístup k soudu. Jiným případem by byla situace, pokud by k zastavení řízení vedla např. změna rozhodovací praxe soudů v kombinaci s nedostatečným poučením účastníka řízení. Nic takového se však v posuzované věci nestalo. Pokud se stěžovatelka domáhá doslovného výkladu § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, pomíjí shora uvedenou argumentaci městského soudu o nesprávně zaplaceném poplatku, jakož i výslovné poučení, kterého se jí před zastavením dovolacího řízení dostalo.
17. Ani argumentaci stěžovatelky týkající se porušení práva na zákonného soudce nelze v posuzované věci přisvědčit. Soudy podle předem daných pravidel občanského soudního řádu pravomocně rozhodly o tom, že ve věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 1. Stěžovatelce byla tato skutečnost před podáním dovolání známa. Výklad § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích upřednostňující rozhodování toho času věcně a místně příslušného soudu prvého stupně není a priori nemožný. Prvostupňový soud navíc v případě nezaplacení soudního poplatku z dovolání nemá jinou možnost, než řízení zastavit. Do právní sféry stěžovatelky nemůže nijak významně zasáhnout pouze samotná skutečnost, že dovolací řízení zastavil jiný prvostupňový soud, než požaduje stěžovatelka při doslovném výkladu zákona o soudních poplatcích.
18. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejících, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Mgr. Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu