Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 8 Tdo 885/2023-359, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. června 2023 č. j. 13 To 135/2023-293 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. března 2023 č. j. 6 T 17/2023-242, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva, jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, práva na vypořádání jeho námitek, práva na přednesení námitek před soudem (resp. podle stěžovatele právo obviněného na přednesení zjištění soudu) a principu presumpce neviny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu, se podává, že okresní soud svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 6 T 17/2023-242 uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a dále bylo rozhodnuto, že je povinen nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 13 To 135/2023-293 zrušil v celém rozsahu rozsudek okresního soudu a znovu stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně způsobenou škodu.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel dovolání podal z jiných důvodů, než zákon umožňuje. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu i v dovolání opakuje námitky, se kterými se ovšem již soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel tak v rámci dovolání jen prosazuje vlastní verzi skutkového děje; tím však důvodnost dovolání být založena sama o sobě nemůže. V případě stěžovatele pak nebyla porušena podle Nejvyššího soudu ani zásada in dubio pro reo, neboť v jeho věci vůbec nevznikly rozumné a podstatné pochybnosti o stěžovatelově vině. Sám otec stěžovatele jako svědek ve své výpovědi před soudem uvedl, že mu syn dvakrát volal; jednou aby ho informoval, že měl nehodu a podruhé že má nehodu nějak vyřešit, neboť nevolal policii, když opětovně řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Vzhledem k trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu dále Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že z výpovědi u nehody přítomných svědků bylo prokázáno, že ač byl stěžovatel jako řidič účasten dopravní nehodě, vůbec se nezajímal o poskytnutí pomoci zraněným a přivolání lékařské pomoci, místo nehody jednoduše opustil, právě s ohledem na to, že řídil motorové vozidlo přes uložený zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Konečně Nejvyšší soud ještě v souladu s judikaturou Ústavního soudu poznamenal, že ač stěžovatelovu dovolací argumentaci - nad rámec stěžovatelových námitek - sám posoudil s ohledem na to, zda ji nelze podřadit pod některý jiný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, nezjistil, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
6. Stížnost, kromě výčtu tvrzených porušení základních práv a svobod obsahuje toliko konstatování, že obecné soudy podle stěžovatele nikoliv dostatečně hodnotily důkazy, které jsou obsahem spisového materiálu, a to jak jednotlivě tak i ve vzájemných souvislostech. Dále stěžovatel uvádí, že v rámci řízení před krajským soudem byly vzneseny zásadní námitky a doplnění odvolacích tvrzení, se kterými se ovšem ani krajský soud a dále v podaném dovolání ani Nejvyšší soud neseznámily a nevypořádaly je; tím zatížily svá rozhodnutí vadami.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Je-li ovšem ústavní stížností napadán i rozsudek okresního soudu, pak k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ].
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Jak bylo výše naznačeno, stěžovatelova stížnostní argumentace je obecná, bez poukazu na jakékoliv konkrétní jednání či okolnosti, svědčící v daném případě o porušení stěžovatelových ústavních práv. V tomto kontextu stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nespecifikuje, jaké důkazy, svědčící patrně o nevině stěžovatele, měly obecné soudy přehlédnout. Nespecifikuje také dostatečně konkrétní námitky obsažené ve stěžovatelem podaných opravných prostředcích, které krajský soud i Nejvyšší soud opomněly vypořádat.
14. Uvedené je pak podstatné potud, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.
15. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
16. Právě na tyto případy pak výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné doplňovat za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2786/21 ).
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu