Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Sýkory, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 21 Cdo 628/2011-211, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 200/2008-172 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. října 2007 č. j. 13 C 22/2006-138, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení a Reginy Živné, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas a z hlediska zákonem předepsaných náležitostí řádně podanou Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. března 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodů tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V průběhu řízení navrhl odklad jejich vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23. října 2007 č. j. 13 C 22/2006-138 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 129 396 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy částečně (za dobu do 19. května 2005, tedy do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) podle § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, a částečně podle § 130 odst. 1 zákoníku práce, tedy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Z jeho odůvodnění vyplývá, že se tento soud zabýval otázkou snížení, popř. nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zákoníku práce, k němuž by, jak dále uvedl, podle ustálené judikatury mohl přistoupit jedině tehdy, pokud by se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Vedlejší účastnice však podle jeho názoru v mezidobí vykonávala (dvě) práce, které je nutno považovat za méně výhodné buď z hlediska místa výkonu práce, nebo druhu práce. Stejně tak soud nesnížil předmětnou náhradu ani za období, kdy jí byl přiznán částečný invalidní důchod, neboť její zdravotní stav by jí nebránil vykonávat u stěžovatele svoji dosavadní pracovní činnost v nezměněném časovém rozsahu. Za důvod pro snížení náhrady mzdy neuznal skutečnost, že se vedlejší účastnice odstěhovala ze Žďáru nad Sázavou, a tedy, že by nemohla z tohoto důvodu práci vykonávat, neboť nic jí nebránilo vrátit se v případě, že by ji stěžovatel začal práci znovu přidělovat. Ke snížení však přistoupil ve vztahu k období od 25. srpna 2003 až do 19. května 2005, kdy měla rovnocenné zaměstnání, které však vlastní vinou ztratila, resp. za období následující. Náhradu mzdy podle § 130 odst. 1 zákoníku práce soud podle § 61 odst. 2 zákoníku práce snížit nemohl.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž kromě jiného namítl nesprávné posouzení důvodů, které by opodstatňovaly snížení či nepřiznání nároku na náhradu mzdy podle § 61 odst. 2 zákoníku práce, jakož i nedostatečné zohlednění některých dalších skutečností. Těmto námitkám však nepřisvědčil Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 200/2008-172 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožnil se s relevantními částmi jeho odůvodnění a doplnil jeho argumentaci ohledně nároku vedlejší účastnice na náhradu mzdy podle § 130 odst. 1 zákoníku práce.
Především uvedl, že stěžovatel sám potvrdil, že vedlejší účastnici po skončení řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru práci nepřiděloval, ani ji nevyzval, aby se do práce dostavila. Za těchto okolností nemohl dovozovat, zda a jaký vliv měla změna bydliště na její možnost práci u něj konat. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 18. prosince 2012 č. j. 21 Cdo 628/2011-211. V části, ve které dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 16 896 Kč s úroky z prodlení, nebylo dovolání přípustné z důvodu, že v ní bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
prosince 2012]. Ve zbylé části, kde bylo rozsudky rozhodováno o náhradě mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 112 500 Kč s úroky z prodlení, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje a opětovně uplatňuje svoji argumentaci uvedenou v odvolání i dovolání. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v jeho rámci nedostály své povinnosti rozhodnout o všech důkazních návrzích, založit svoje rozhodnutí pouze na skutkových zjištěních, která mají oporu v provedeném dokazování a v neposlední řadě nepřeceňovat ryze formální jazykový výklad příslušných hmotněprávních ustanovení a přihlédnout také k účelu a smyslu příslušné právní úpravy a vyhnout se tak přepjatému formalismu při její aplikaci. Stejně tak mělo být porušeno jeho právo na zachování předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
5. Stručně lze shrnout, že podle stěžovatele obecné soudy při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zákoníku práce (tj. ve vztahu k období do 19. května 2005), nedostatečně zohlednily zjištěné skutečnosti, že vedlejší účastnice byla po delší dobu práceneschopná a že v tomto období zároveň vystřídala řadu zaměstnavatelů, přičemž pokaždé došlo k ukončení pracovního poměru z důvodu neuspokojivých výsledků. Nic jí proto nebránilo, aby vykonávala práci pro jiného zaměstnavatele. V souvislosti s náhradou mzdy podle § 130 odst. 1 zákoníku práce soudy dále nepřiznaly žádné právní důsledky zjištěním, že došlo k uznání částečné invalidity vedlejší účastnice a že jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Rovněž přehlédly, že se v polovině roku 2005 přestěhovala do místa vzdáleného od sjednaného místa výkonu práce 150 km ke svému novému partnerovi do jejího stávajícího bydliště. Dopustily se přitom opomenutí stěžovatelem navržených důkazů, když neprovedly výslech tohoto partnera, ani si nezapůjčily spisy týkající se jejího rozvodu a opatrovnického řízení. Tyto skutečnosti přitom byly klíčové pro posouzení, zda byla schopna a ochotna pracovat, což je ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu podmínka přiznání náhrady podle § 130 odst. 1 zákoníku práce. Např. z opatrovnického spisu by vyplynulo, že vedlejší účastnice vykonávala v období od března 2006 dvě další zaměstnání. Závěr, že jediným kvalifikovaným důvodem, pro který nemohla vykonávat práci, bylo nepřidělování práce ze strany stěžovatele, není správný.
6. Pokud obecné soudy založily svá rozhodnutí na prostém konstatování, že je vlastně zcela irelevantní, zda zaměstnanec, který nárokuje náhradu mzdy v situaci neplatného skončení jeho pracovního poměru a nepřidělování práce zaměstnavatelem, je či není vůbec schopen takovouto práci konat, pak vycházely z ryze formálně právního posuzování tohoto nároku, aniž by vzaly v úvahu oprávněné zájmy zaměstnavatele.
7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 22/2006, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Typicky půjde např. o situace, pokud došlo k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. V dané věci Ústavní soud neshledal žádné z výše uvedených pochybení. Obecné soudy se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou, zda byly splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zákoníku práce v jednotlivých fázích období do 19. května 2005, jakož i se všemi námitkami, jež stěžovatel v této souvislosti uplatnil v ústavní stížnosti. Pokud jde o výklad § 130 odst. 1 zákoníku práce, na jehož základě byla vedlejší účastnici přiznána náhrada mzdy za období následující, soud prvního stupně i odvolací soud vysvětlily, z jakých důvodů neměly na posouzení tohoto nároku vliv jednotlivé stěžovatelem uváděné skutečnosti, tedy její zdravotní stav, přiznání částečného invalidního důchodu a přestěhování se.
Jejich důvody následně podrobně rozvedl dovolací soud ve svém odmítavém usnesení. Podle názoru Ústavního soudu nelze předmětné závěry obecných soudů hodnotit jako svévolné, iracionální nebo formalistické, což platí i pro jejich postup, kdy s ohledem na jimi provedený výklad posledně uvedeného ustanovení nepovažovaly za účelné vyhovět některým důkazním návrhům stěžovatele.
10. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stejným způsobem přitom rozhodl i o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že považoval ústavní stížnost za včas podanou ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, neboť stěžovatel byl v tomto smyslu (tedy bez specifikace, ve vztahu ke kterým žalobním nárokům) poučen o možnosti podat proti němu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Pokud proto podal dovolání na základě tohoto poučení v dobré víře, že na uvážení dovolacího soudu závisí přezkum napadeného rozsudku ve vztahu ke všem dílčím nárokům, pak ani závěr o částečné nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nemůže jít z hlediska tohoto řízení k jeho tíži a vést tak k závěru o částečně opožděně podané ústavní stížnosti (srov. mutatis mutandis nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 , přístupný na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu