U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně R. Ž., zastoupené JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem ve
Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237, proti žalovanému Ing. K. S., zastoupenému
Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č.
2269/36, o 188.520,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou sp. zn. 13 C 22/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009 č.j. 15 Co 200/2008-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.156,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Aleše Mejzlíka, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237.
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
jí žalovaný zaplatil 188.520,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě
pracovní smlouvy ze dne 27.11.2001 jako uklízečka na zkrácený pracovní úvazek 5
hodin denně a že dopisem ze dne 20.2.2002 s ní žalovaný okamžitě zrušil
pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přestože
žalobkyně dopisem ze dne 25.2.2002 žalovanému sdělila, že trvá na dalším
zaměstnávání, a přestože rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
30.3.2005 č.j. 11 C 46/2002-33, který nabyl právní moci dne 19.5.2005, bylo
toto okamžité zrušení pracovního poměru pravomocně prohlášeno za neplatné,
žalovaný jí dosud „neumožnil pracovat“. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za období od 1.3.2003 do
18.5.2005, a podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za období od 19.5.2005
do 31.8.2007 (s výjimkou období od 14.4. do 6.6.2003, od 30.9.2003 do 8.5.2004
a od 16.6. do 31.7.2005, kdy byla v pracovní neschopnosti) ve výši průměrného
(pravděpodobného) výdělku, který podle jejího názoru činí 4.348,- Kč měsíčně.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 13 C
22/2006-138 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 129.396,- Kč s úroky z
prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 59.124,- Kč s úroky z
prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Mejzlíka. Soud
prvního stupně dovodil, že v daném případě byly splněny předpoklady pro
přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za
požadované období od 1.3.2003 (neboť žalobkyně nejpozději doručením žaloby o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru oznámila dne 11.4.2002
žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání) do 19.5.2005 (kdy pravomocně
skončilo řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru). Zabývaje se
„otázkou snížení popř. nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zák. práce“
dospěl k závěru, že v období do 24.8.2003 žalobkyně nevykonávala u jiných
zaměstnavatelů práci za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek než u
žalovaného [u firmy LUX (CZ) s.r.o. se jednalo o práci v Praze a u MMC CZ a.s.
se jednalo o jiný druh práce], a proto v tomto období „náhradu mzdy krátit
nelze“ (s výjimkou období pracovní neschopnosti, za které ovšem žalobkyně
náhradu mzdy nežádá). Za období od 25.8.2003 do 30.9.2003, kdy byla žalobkyně
zaměstnána v Základní škole Zámek 4 ve Žďáru nad Sázavou, „a za následující
období až do 19.5.2005“ soud prvního stupně „shledal důvody pro krácení náhrady
mzdy“, neboť pracovní povinnosti žalobkyně u tohoto zaměstnavatele „byly v
podstatě totožné jako u žalovaného“, jednalo se tedy „o srovnatelnou, vhodnou
práci“, kterou ovšem z důvodu nedostatečného plnění pracovních povinností
(špatný úklid, nedodržování pracovní doby) „vlastním zaviněním ztratila, tedy
se do práce nezapojila z důvodů na její straně“. Za další období od 20.5.2005,
kdy „nárok žalobkyně vyplývá z § 130 odst. 1 zák. práce“, však již podle jeho
názoru „náhradu mzdy krátit nelze, protože použití § 61 odst. 2 zák. práce na
nárok podle § 130 zák. práce nedopadá“; námitku žalovaného, že se žalobkyně
odstěhovala od Žďáru nad Sázavou k Uherskému Hradišti, a že proto již nemá
možnost práci u žalovaného vykonávat, odmítl s tím, že se žalobkyně
„odstěhovala za situace, kdy jí žalovaný dlouhodobě neumožňoval pracovat“. Soud
prvního stupně proto „kromě období od 25.8.2003 do 19.5.2005, ve kterém náhrada
mzdy ze shora uvedených důvodů nenáleží“, přiznal žalobkyni – vycházeje z
jejího „průměrného měsíčního výdělku 4.348,- Kč“ - „náhradu mzdy za měsíc
březen 2003 za 16 pracovních dní (ve výši 3.200,- Kč), za měsíc květen 2005 za
8 pracovních dní (ve výši 1.600,- Kč) a za ostatní měsíce do července 2003 a od
června 2005 včetně dle žaloby“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 15
Co 200/2008-172 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a
III.“ (tj. ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 129.396,- Kč s
úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je
povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na
nákladech řízení 37.223,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu
prvního stupně, že nejpozději doručením žaloby o určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, kde žalobkyně „jednoznačně dala
najevo“, že trvá na dalším zaměstnávání, „lze mít za to, že žalobkyně v souladu
s ust. § 61 odst. 1 zák. práce účinného v rozhodné době oznámila žalovanému
jako svém zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával“, a že, pokud
žalovaný žalobkyni „nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy až do skončení
řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, to je do 19.5.2005,
náleží žalobkyni náhrada mzdy ve smyslu § 61 odst. 1 zák. práce, když
předpoklady pro vznik tohoto nároku byly splněny“. Z hlediska žádosti
žalovaného o snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni ve smyslu
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce se odvolací soud ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně „v rozhodném období
pokoušela pracovat u jiných zaměstnavatelů, jednalo se však pouze o krátkodobé
pracovní příležitosti a druh práce ani výše odměny nebyly obdobné druhu práce a
výši mzdy u žalovaného“, a ve shodě s ním rovněž dovodil „krácení náhrady mzdy
od doby, kdy žalobkyně byla v pracovním poměru v Základní škole Zámek 4, Žďár
nad Sázavou od 25.8.2003“, neboť „se jednalo o práci srovnatelnou s prací
vykonávanou u žalovaného, kterou žalobkyně ztratila z důvodu svého výlučného
zavinění“. Námitku žalovaného, že žalobkyně v tomto období byla v pracovní
neschopnosti, odmítl s odůvodněním, že „za dobu pracovní neschopnosti od
14.4.2003 do 6.6.2003 žalobkyně náhradu mzdy nepožadovala a v období další
pracovní neschopnosti od 30.9.2003 do 8.5.2004 byla žaloba zamítnuta (to je za
dobu od 25.8.2003 do 19.5.2005)“. Za následující období, kdy žalovaný ani po
pravomocném skončení řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
nepřiděloval žalobkyni práci, tj. od 20.5.2005, odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně „posuzoval nárok žalobkyně podle § 130 odst. 1 zák. práce v
účinném znění“.
K námitkám žalovaného, že žalobkyně vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu nemohla původní práci podle pracovní smlouvy vykonávat,
uvedl, že z výčtu omezení možností pracovní činnosti žalobkyně vyplývajících ze
zprávy vedoucí lékařky referátu lékařské posudkové služby České správy
sociálního zabezpečení ze dne 16.4.2007 (nevhodné jsou pro ni práce spojené s
nadměrnou tělesnou i duševní námahou, se zvedáním a nošením břemen, v
nepříznivých klimatických podmínkách v chladu a vlhku s nutností dlouhodobého a
jednostranného přetěžování páteře ve strnulých polohách, práce v dopravě, ve
výškách, vyžadující zvýšenou koncentraci a pozornost) „je zřejmé, že práci
uklízečky na zkrácený pracovní poměr (5 hodin), jako tomu bylo u žalobkyně,
nepatří k pracím, které by žalobkyně nebyla schopna vykonávat“. Také námitka
žalovaného, že žalobkyně nemohla objektivně vykonávat práce podle pracovní
smlouvy, protože se z trvalého bydliště odstěhovala, se podle názoru odvolacího
soudu „ocitá na úrovni spekulace“, neboť, „jestliže žalovaný žalobkyni ani
nevyzval, aby se do práce dostavila, nemůže dovozovat, zda a jaký vliv měla
změna bydliště žalobkyně na její možnost práci u žalovaného konat“. Protože „z
obsahu spisu ani tvrzení účastníků nevyšlo najevo, že by v době od 20.5.2005
byla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele či byla v pracovní
neschopnosti“, náleží jí náhrada mzdy „v požadovaném rozsahu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
nárok na náhradu mzdy za období od 1.3.2003 do 24.8.2003 (s výjimkou období od
14.4. do 6.6.2003, kdy byla žalobkyně práce neschopná) byl žalobkyni „přiznán v
rozporu s ust. § 61 odst. 1 zák. práce“ a „nesprávně bylo aplikováno i ust. §
61 odst. 2 zák. práce“, neboť „žalobkyně v předmětném období, pokud nebyla
práce neschopná, vystřídala řadu zaměstnání, kde vykonávala práci obdobného
druhu jako u žalovaného, se srovnatelným výdělkem, přičemž k ukončení jejího
pracovního poměru vždy došlo z důvodu jejích neuspokojivých pracovních
výsledků“. V dalším období od 20.5.2005 do 31.8.2007, kdy byl žalobkyni přiznán
nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, pak odvolací
soud podle názoru dovolatele „zcela ignoroval“, že vedle skutečnosti, že
žalovaný v té době nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy,
existovaly i na straně žalobkyně překážky v práci, „které jí ve výkonu práce
bránily, a na které žalovaný neměl žádný vliv“. Dovolatel s poukazem na
judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že pro vznik nároku na náhradu mzdy z
důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele nestačí jen to, že
zaměstnavatel odmítá přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, nýbrž
„nárok přísluší jen tehdy, jestliže zaměstnanec byl sám schopen a ochoten konat
práci podle pracovní smlouvy a tuto práci nemohl vykonávat jen v důsledku
postupu zaměstnavatele“. Odvolací soud však „nepřiznal žádné právní důsledky
zcela nesporně prokázaným skutečnostem“, že při jednání posudkové komise dne
23.3.2004 žalobkyně sama prohlásila, že se od srpna roku 2003 „necítí být
schopna vykonávat žádnou práci“, že žalobkyni byl od 9.5.2004 přiznán částečný
invalidní důchod s 60% poklesem schopnosti žalobkyně vykonávat soustavnou
výdělečnou činnost, že v době od 11.5.2005 do 16.6.2005 byla zaměstnána jako
uklízečka v hotelu Paříž v Praze, v době od března do listopadu 2006 u
společnosti TNT Post a v době od ledna 2007 u společnosti CZ-Guard s.r.o. a že
„od poloviny roku 2005 se přestěhovala v souvislosti s krizí svého manželství
ke svému novému partnerovi do jejího stávajícího bydliště do Podolí, okr. Uherské Hradiště, tedy do místa vzdáleného od sjednaného místa výkonu práce cca
150 km“. Podle mínění dovolatele „je zcela nepochybné“, že „subjektivní
vyjádření žalobkyně, že není schopna konat jakoukoliv práci, vypovídá o tom, do
jaké míry je či není schopna práci konat, stejně tak na zachování této
způsobilosti má i vliv přiznání částečné invalidity a v neposlední řadě nelze
přiznat nárok na náhradu mzdy v situaci, kdy takovýto zaměstnanec koná práci v
předmětném období pro někoho jiného“ a „zčásti je tento nárok kompenzován
poskytovaným částečným invalidních důchodem“. Taktéž je podle jeho názoru
„vyloučeno, aby žalobkyně byla schopna dojíždět denně do vzdálenosti 150 km a
zpět k výkonu práce u žalovaného“, jestliže „změna jejího bydliště nebyla jen
nějakou nahodilou a přechodnou změnou, ale změnou trvalou“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl, neboť odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou,
přičemž z obsahu dovolání ani nelze dovodit, v čem má mít napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k
příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo v
dovoláním napadené části rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně se
samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru ve výši 16.896,- Kč s úroky z prodlení a o nároku
na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši
112.500,- Kč s úroky z prodlení, je třeba přípustnost dovolání žalovaného ve
vztahu k jednotlivým nárokům posuzovat samostatně.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru ve výši 16.896,- Kč s úroky z prodlení, není podle
hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť v této části bylo
napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§
237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z
ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí
dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání
udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému
zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v tomto směru – aniž by
se mohl věci dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně nároku na náhradu mzdy z důvodu
překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 112.500,- Kč s úroky z
prodlení, není dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání
žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této části tudíž
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele měl
žalobkyni vzniknout od 20.5.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30.6.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
inspekci práce) - dále jen zák. práce.
Byla-li – tak jako v projednávané věci - neplatnost rozvázání pracovního poměru
určena pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr účastníků i
nadále, řídí se vztahy mezi účastníky počínaje dnem právní moci rozhodnutí opět
jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy; zaměstnavatel je
mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit
mu za vykonanou práci mzdu a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho
pracovních úkolů [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] a zaměstnanec je
povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy
ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [srov. § 35 odst. 1 písm.
b) zák. práce].
Podle ustálené judikatury (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a
Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám
rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru
podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn
4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 85, ročník 2004) jestliže zaměstnavatel za této situace, kdy neplatně
rozvázal ze zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá, po právní
moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec - mimo jiné - nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro
jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy,
jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé
povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v
těchto případech řídí ustanoveními § 129, § 130 odst. 2 a § 130 odst. 3 zák.
práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně
zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce má
charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku
toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní
poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce
neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na
náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Zákon
tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl
následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru – jak
ze shora uvedeného vyplývá - je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce]; vznik překážky v
práci na straně zaměstnavatele je důsledkem neplnění této povinnosti. Ke ztrátě
na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít –
jak správně akcentuje dovolatel - jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a
schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle
pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Nemůže-li
zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy
podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod
poř. č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, nebo
rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne
5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002 a ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006).
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel po právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje práci, k
níž se zavázal podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, jestliže nemůže konat práci podle pracovní
smlouvy z důvodů ležících na jeho straně. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže
v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by
zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce
nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
nýbrž v okolnostech (překážkách v práci), které jemu samotnému brání – ať již
objektivně nebo subjektivně – ve výkonu sjednané práce. Z důvodu důležitých
osobních překážek v práci na straně zaměstnance (srov. § 127 a § 128 zák.
práce) dochází též k suspenzi pracovního závazku; zaměstnanec po tuto dobu není
povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák.
práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§ 35 odst. 1 písm. b)
zák. práce]. Po dobu trvání těchto překážek v práci na straně zaměstnance je
tudíž vyloučeno, aby zaměstnavatel tím, že nepřiděluje zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy, postupoval v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce.
Mezi důležité osobní překážky, které objektivně brání zaměstnanci ve výkonu
práce podle pracovní smlouvy a po dobu jejichž trvání mu nepřísluší nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, nepochybně patří
situace, kdy je zaměstnanec svým ošetřujícím lékařem uznán dočasně práce
neschopným (srov. § 127 zák. práce) nebo pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku (rozhodnutí orgánu státní
zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení) dlouhodobě způsobilost konat dále
dosavadní práci s tím, že ke změně sjednaného druhu práce či k převedení na
jinou práci nedošlo (k tomu srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze
dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 a ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo
4690/2009). O takový případ se však v projednávané věci (s výjimkou období od
16.6. do 31.7.2005, kdy byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, za něž ale
náhradu mzdy nežádá) nejedná. Přes dovolatelem namítané subjektivní vyjádření
žalobkyně pro účely správního řízení o přiznání dávky důchodového pojištění a
skutečnost, že žalobkyni byl již od 9.5.2004 přiznán částečný invalidní důchod,
z obsahu spisu vyplývá, že podle odborného vyjádření ošetřující lékařky MUDr.
A. I. ze dne 17.5.2007, která v té době měla k dispozici veškerou zdravotní
dokumentaci žalobkyně (včetně závěrů lékaře referátu lékařské posudkové služby
Okresní správy sociálního zabezpečení o míře poklesu schopnosti žalobkyně
vykonávat soustavnou výdělečnou činnost), byla žalobkyně vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu „v období od 1.3.2003 dosud schopna vykonávat práci uklízečky
na zkrácený úvazek“, tedy práci, kterou se zavázala vykonávat pro žalovaného
podle pracovní smlouvy ze dne 27.11.2001. Okolnost, že žalobkyně po právní moci
rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru pobírala částečný
invalidní důchod, nemá sama o sobě – jak se dovolatel mylně domnívá – na
existenci ani výši nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák.
práce žádný vliv.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že žalobkyni
nelze přiznat nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce
za období, kdy „vykonávala práci pro někoho jiného“. Je nepochybné, že
zaměstnanec, který po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nastoupí do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby,
protože mu zaměstnavatel do té doby neumožnil, aby konal práce podle pracovní
smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat tak, aby mohl znovu
nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile mu zaměstnavatel umožní
konat práci podle pracovní smlouvy. Protože v projednávané věci je nesporné, že
žalovaný po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního
poměru (až dosud) neumožnil žalobkyni konat práci podle pracovní smlouvy, nelze
důvodně dovozovat, že za této situace „není možné konstituovat nárok žalobkyně
na náhradu mzdy“.
Sdílet konečně nelze ani úvahu dovolatele o neopodstatněnosti nároku žalobkyně
na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za situace, kdy „bylo
zcela nesporně prokázáno“, že se žalobkyně „od poloviny roku 2005 přestěhovala
v souvislosti s krizí svého manželství ke svému novému partnerovi do jejího
stávajícího bydliště do Podolí, okr. Uherské Hradiště, tedy do místa vzdáleného
od sjednaného místa výkonu práce cca 150 km“. Dovolatel v této souvislosti
opomíjí, že pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který
způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru,
je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající
pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící
výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten
(připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu
odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Jestliže zaměstnavatel neplní [v
rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] povinnost přidělovat
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným
rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), má porušení této
povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práci podle pracovní smlouvy“; zaměstnanec je povinen znovu
nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak
ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (k tomu srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo
2584/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2008, pod poř č. 44). Protože v daném případě je nepochybné, že pracovní poměr
mezi účastníky trval i po pravomocném skončení soudního řízení, v němž byla
vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.2.2002, a
že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce
žalobkyni bez ohledu na (neplatné) okamžité zrušení pracovního poměru
přidělovat práci podle pracovní smlouvy, bylo za této situace na žalovaném, aby
vyjádřil ochotu žalobkyni znovu práci přidělovat a aby ji vyzval k nástupu do
práce. Jestliže tak neučinil, nemohla žalobkyně od 20.5.2005 (po dni, v němž
nabyl právní moci rozsudek určující neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru ze strany žalovaného) konat práci pro překážku v práci na straně
žalovaného a přísluší jí tak náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák.
práce.
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku,
z uvedené ustálené judikatury soudů důsledně vycházel. Další námitky dovolatele
– jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) - nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť jimi žalovaný vytýká
odvolacímu soudu, že „skutkové závěry, na nichž založil odvolací soud, potažmo
soud I. stupně své rozhodnutí, neodpovídají provedenému dokazování“. Z hlediska
těchto výtek však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu
přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část
věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalovaného v této části rovněž - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.330,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 4, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši
7.630,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Aleš Mejzlík
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které
žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 1.526,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 9.156,- Kč
nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu