Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 9. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti V. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 26/2008 ze dne 29. 1. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 5/2007 ze dne 31. 1. 2008, a domáhá se jeho zrušení. Jak je patrno z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 5/2007, byl stěžovatel rozsudkem soudu I.
stupně - Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona za trestné činy loupeže (spáchané dne 27. 1. 2007), neoprávněného držení platební karty a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a 1/2 roku. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn 6 To 26/2008 ze dne 10. 4. 2008, jímž bylo poprvé rozhodnuto o zamítnutí odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 1526/08 ze dne 4. 11. 2008 pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v podstatě z toho důvodu, že odvolací soud nedal v řízení stěžovateli příležitost pro to, aby se seznámil - jak to učinil soud sám - s celým kamerovým záznamem bezpečnostní kamery Komerční banky (umístěné v blízkosti východu vinárny Tramín) a prostor pro to, aby se k tomuto důkazu vyjádřil. Uvedený důkaz byl odvolacím soudem následně při veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce v intencích nálezu Ústavního soudu proveden a vyhodnocen, načež odvolací soud opět odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I.
stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, níž stěžovatel v podstatě - s odkazem na zjištění, které podle něj z kamerového záznamu plyne, totiž zjištění, že poškozený z vinárny Tramín odcházel cca ve 23.45 hod ve společnosti neznámého muže, přičemž odchod stěžovatele z vinárny až do 00.13 hod. kamerou zaznamenán nebyl (k napadení poškozeného a odcizení jeho věcí v blízkosti vinárny na náměstí Svobody přitom mělo dojít právě v uvedeném mezidobí) -odvolacímu soudu vytýká, že tento důkaz odpovídajícím způsobem nevyhodnotil a nevypořádal se s jeho obsahem, který je podle jeho názoru v příkrém rozporu s důkazy, na jejichž podkladě byl odsouzen, a namítá tak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením, provedeným oběma obecnými soudy a v důsledku toho porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl, když poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením neshledal. Vrchní soud v Olomouci v souladu s § 254 odst. 1, 3 trestního řádu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i jemu předcházející řízení a po doplnění dokazování opodstatněně odvolání stěžovatele dle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se po konstatování, že řízení ani rozsudek soudu I.
stupně netrpí závažnými vadami, zevrubně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, rozvedl své úvahy o tom, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, mimo jiné zdůrazněním toho, že poškozený ve svých výpovědích setrvával na tom, že jej napadl muž, který si k němu ve vinárně přisedl, jímž podle svědkyně B. byl právě stěžovatel, a vysvětlil také, z jakého důvodu ani obsah záznamu bezpečnostní kamery Komerční banky nikterak nepřispěl k posunu v důkazní situaci, když konstatoval, že na záznamu je vidět poškozený po dobu cca pěti vteřin, pod kamerou pouze projde a vedle něj jde osoba, jejíž totožnost se nedá určit.
Na odůvodnění napadeného rozhodnutí lze odkázat a dodat, že časové údaje svědkyně B., kasírující servírky vinárny Tramín, o odchodech poškozeného a stěžovatele a jejich pořadí nemusely odpovídat skutečnému pořadí jejich odchodu z venkovního východu vinárny, zabíraného kamerou. Možno tak uzavřít, že obecnými soudy učiněné hodnocení důkazů není extrémním excesem při realizaci důkazního procesu, spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. kupř.
nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ,
II. ÚS 182/02 ,
II. ÚS 539/02 ,
,
a další).
Vzhledem k výše uvedenému a zjištění, že v trestním řízení vedeném v předmětné věci proti stěžovateli soudy postupovaly a jednaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2009
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu