Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. O. K., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 11 Tdo 1582/2005, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 8 To 324/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. května 2005, sp. zn. 2 T 174/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud Plzeň-město v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že v Plzni v období od 24. července 2002 do 14. května 2003, v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. února 1999, sp. zn. Nc 406/98, který nabyl právní moci dne 14. dubna 1999, jímž bylo rozhodnuto o svěření jeho nezletilé dcery do péče matky Mgr. J. Z. - K., a určena pravidla styku otce s dcerou, měl stále nezletilou u sebe, ačkoli byl opakovaně výzvou Okresního soudu v Českém Krumlově volán k respektování rozhodnutí soudu, a usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2.
července 2002, čj. 13 P 281/2000-186, které nabylo právní moci dne 24. července 2002, mu byla za nerespektování citovaného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově uložena pokuta ve výši 9 000,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto Krajským soudem v Plzni a jeho dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, domáhá ústavní stížností zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí, která se nevypořádala se skutkovými ani právními problémy celé věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu argumentů uvedených v ústavní stížnosti lze v podstatě rozdělit na dva okruhy otázek. Stěžovatel jednak zpochybňuje řádné doručení usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. července 2002, čj. 13 P 281/2000-186, jednak tvrdí, že i kdyby snad byla dána formální stránka trestného činu, není v žádném případě dána materiální stránka trestného činu.
Ústavní soud k tomu v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení questio facti provedeného v řízení před obecnými soudy, a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím soudu prvého nebo druhého stupně nebo rozhodnutím soudu dovolacího nebyla porušena stěžovatelova základní práva. To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se obecné soudy více než dostatečně vypořádaly. Je v zásadě na obecných soudech, aby se vyjádřily k otázkám, které stěžovatel opětovně klade ve své ústavní stížnosti, když patřičně odůvodněné závěry obecných soudů v tomto aspektu nepřísluší Ústavnímu soudu nijak zpochybňovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007