Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Šindlera, zastoupeného JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou, sídlem Hořelická 1230/39, Rudná, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2025 č. j. 65 A 84/2024-28, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc - Hodolany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva podle čl. 8 odst. 2 (pozn.: míněn patrně "čl. 38 odst. 1") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že byl porušen i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") sp. zn. 65 A 84/2021 se podává, že napadeným usnesením krajský soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu - vedlejšího účastníka (výrok I) a podle § 60 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s."), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovateli vrací část zaplaceného soudního poplatku (výrok III).
3. Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že stěžovatel se domáhal ochrany proti nečinnosti při vyřizování žádosti o informace (týkající se rozhodování o dopravních přestupcích). Vedlejší účastník oznámil požadavek úhrady za poskytnutí informací, s nímž stěžovatel nesouhlasil, a tak proti němu podal stížnost, o níž Ministerstvo dopravy (dále jen "ministerstvo") rozhodlo až po podání žaloby tak, že výši úhrady snížilo. Následně vzal stěžovatel žalobu zpět s tím, že rozhodnutím ministerstva byla nečinnost odstraněna, a požadoval náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud však shledal, že "nečinnostní" žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ve věci samé, kterým rozhodnutí o stížnosti není, a to ani v případě, kdy stížnost směřuje proti rozhodnutí o výši úhrady. Tvrzená nečinnost tak zde spočívala v nevyřízení samotné žádosti o informace, nikoliv v nevyřízení stížnosti proti sdělení o výši úhrady, a nemohla být proto rozhodnutím nadřízeného orgánu o takové stížnosti odstraněna. Vzhledem k tomu, že tato nečinnost dále trvá, vzal stěžovatel svou žalobu zpět předčasně, a nikoliv tedy pro pozdější chování odpůrce ve smyslu § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
5. Stěžovatel uvádí, že názor krajského soudu je legitimní a logický, avšak koliduje s právním názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 31. 7. 2014 č. j. 5 As 76/2014-23. Podle něho k odstranění nečinnosti dojde již momentem, kdy nadřízený orgán rozhodne o stížnosti, neboť jím počne povinnému subjektu plynout nová lhůta pro vyřízení žádosti. V rozporu má být i s praxí správních soudů, např. s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberci ze dne 10. 12. 2024 č. j. 59 A 46/2024-87.
6. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že svůj procesní postup přizpůsobil uvedenému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu a že mohl legitimně očekávat, že ho krajský soud bude respektovat. Rozhodl-li krajský soud v rozporu s ním, porušil princip právní jistoty, resp. předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil také jeho právo na zákonného soudce, neboť ani tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu není oprávněn popírat názor, který byl tímto soudem vyjádřen (§ 17 odst. 1 s. ř. s.). Z důvodu principiálního rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatele napadené rozhodnutí projevem "extrémní svévole" a zasahuje tak do jeho práva na spravedlivý proces.
7. Závěrem stěžovatel zmiňuje, že výše náhrady nákladů řízení je bagatelní, neboť ji vyčíslil na částku cca 15 000 Kč, přesto však má daný zásah ústavněprávní rozměr. Je tomu tak i proto, že daná otázka je obvykle rozhodována usnesením, proti kterému není kasační stížnost přípustná, a tak role Nejvyššího správního soudu jako sjednotitele rozhodovací praxe absentuje. Nejednota v rozhodování správních soudů odporuje právní jistotě adresátů právních norem a může vyvolávat další spory mezi advokátem a klientem.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, respektive proti napadenému rozhodnutí žádný procesní prostředek k dispozici neměl.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval a usnesením ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 1485/25 ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcentoval, že jde o tzv. bagatelní věc, kdy navíc částka, o kterou měl být stěžovatel postupem obecného soudu zkrácen (cca 13 000 Kč), představuje toliko náhradu nákladů řízení. S poukazem na body 11 a 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou, a že o to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, ve kterých sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
Současně nedospěl k závěru, že by existovaly důvody pro (mimořádný) zásah s odůvodněním, že věc stěžovatelovy vlastní zájmy nepřesahuje.
11. Ústavní soud v souzené věci neshledal důvod, proč by se měl od již vysloveného právního názoru odchýlit. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byl zkrácen o bagatelní částku (cca 15 000 Kč), která ještě představovala náhradu nákladů řízení. Rovněž tak nezjistil, že by tato věc nějakým způsobem přesahovala stěžovatelův vlastní zájem. Na nyní posuzovanou věc tak lze vztáhnout úvahu, kterou Ústavní soud předestřel v bodě 7 citovaného usnesení. Dlužno dodat, že z vyžádaného správního spisu vedlejšího účastníka sp. zn. KÚOK/100178/2024/OMPSČ/523 plyne, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil úhradu nákladů za poskytnutí požadovaných informací, sníženou ministerstvem rozhodnutím ze dne 10. 12. 2024 č. j. MD-65518/2024-072/2, načež vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 17. 2. 2025 č. j. KUOK 25071/2025 jeho žádost odložil.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu