Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, č. j. 18 Co 527/2008-417, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2008, č. j. 39 P 261/2003-399, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 39 P 261/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož je účastníkem. Současně se domáhá, aby pro porušení čl. 38 Listiny Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 "bezodkladně odstranit průtahy v řízení o výkon rozhodnutí a procesní vady ve svém postupu a zajistit rovná práva ... účastníkům řízení". Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 39 P 261/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6 se podává následující. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 39 P 261/2003-399, v řízení o "výkon rozhodnutí ohledně styku otce s nezletilým, o změně styku, návrhu otce a babičky H. Z. o změnu výchovy" nepřipustil zastoupení stěžovatele "odborovým sdružením Spravedlnost, zmocněným L. P". Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž uplatnil též námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Puchingerové. Usnesením ze dne 9. 1. 2009, č. j. 18 Co 527/2008-417, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně JUDr. Jana Puchingerová není vyloučena z projednání a rozhodnutí dané věci. Podle odvolacího soudu (jenž v této souvislosti odkázal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 268/2006) nelze Odborovou organizaci Spravedlnost - odborové sdružení považovat za odborovou organizaci oprávněnou zastupovat účastníka v tomto řízení, neboť právo na styk s dítětem a jeho realizace je výlučně věcí ochrany rodičovství a soukromého života, jež není odvozeno od hospodářských a sociálních zájmů vyplývajících z pracovněprávního vztahu, a zastupování tak "jednoznačně překračuje postavení odborové organizace ... jako zástupce účastníka v občanskoprávním řízení". K námitce podjatosti odůvodněné tvrzením, že soudkyně neměla v jednací síni viditelně umístěnou svoji jmenovku, odvolací soud uvedl, že toto není způsobilým důvodem (§ 14 o. s. ř.) pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud projednává již několik let v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým "větší množství" jeho návrhů, aniž by o nich rozhodl, čímž porušuje jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Přitom současně samostatně vede - vedle řízení o výkon rozhodnutí - i řízení ve věci úpravy styku s nezletilým, jež však nesloučil ke společnému projednání; takový postup stěžovatel považuje za nepřípustný a procesně vadný. Samostatně též upozorňuje na řadu procesních pochybení (vadné doručení návrhu na změnu výchovy, vadné zastupování nezletilého a jeho matky), jichž se měl soud v řízení o úpravě styku dopustit; za stěžejní přitom považuje, že soud "svévolně přehlíží ... nedostatky v zastoupení matky nezletilého ... i v opatrovnictví syna" a současně "znemožňuje legální a legitimní zastoupení stěžovatele jeho odborovou organizací".
Podle stěžovatele "žádný zákon" nezakládá oprávnění soudu přezkoumávat a určovat, která "odborová organizace je ..... a která ... není odborovou organizací", a pokud odvolací soud dovodil, že oprávnění odborové organizace zastupovat účastníka v řízení (vyjma věcí obchodních) "není neomezená", překročil svoji pravomoc, neboť nemůže "toto omezení rozšiřovat i na věci jiné než obchodní". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, které byly obecnými soudy napadenými usneseními uplatněny, za protiústavní - ve vymezeném smyslu - mít nelze. K napadenému "oprávnění" obecného soudu zabývat se tím, zda označené odborové sdružení splňuje podmínky pro zastupování ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř. postačí odkázat na rozhodnutí ve věcech
sp. zn. III. ÚS 356/97
,
sp. zn. III.ÚS 1564/07
,
sp. zn. II. ÚS 2928/07
či
sp. zn. IV. ÚS 3266/07
, z nichž se podává závěr o ústavní konformitě názorů obecných soudů, které (souladně s nyní posuzovanou věcí) nepřipustily zastoupení účastníka řízení obdobnou "odborovou organizací", jestliže v konkrétních případech dovodily, že nejde o zastoupení odborovou organizací, jež má rozhodné ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř. na mysli, případně dospěly k závěru, že by takové zastupování vzhledem k předmětu daného soudního řízení překračovalo rámec zákonného vymezení působnosti činnosti takové ("odborové") organizace. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnutí obecných soudů (viz vytýkaný "rozsah jejich oprávnění") hodnotit jinak.
K uvedenému pak postačí jen doplnit, že odpovídající posouzení, zda zastupování stěžovatele odborovým sdružením Spravedlnost překročilo postavení (rámec činnosti) odborové organizace jako zástupce účastníka v občanskoprávním řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým při zvažování této otázky dospěly. Je tomu tak proto, že zastoupení podle § 26 odst. 1 o. s. ř. - obdobně jako zastoupení podle § 27 o. s. ř. - přímé ochrany na základě čl. 36 odst. 1 Listiny nepožívá (srov. usnesení Ústavního soud
sp. zn. I. ÚS 698/04
,
sp. zn. III. ÚS 96/06
, a potažmo i
sp. zn. III. ÚS 1564/07
). Zůstává tudíž jen k posouzení, zda obecné soudy své závěry obhajitelně, logicky a srozumitelně, odůvodnily, a tak tomu v dané věci je, jestliže vycházely z názorů, které vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutích, jež byla výše označena. V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2928 (obdobně též
sp. zn. IV. ÚS 3266/07
) neshledal Ústavní soud svévolnými závěry, podávající se z rozhodnutí obecných soudů (zde Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze), podle nichž je "úkolem odborové organizace hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců a zajišťovat ochranu jejich hospodářských a sociálních práv, a že tedy její činnost je vázána k pracovním vztahům členů organizace; ... jiná činnost odborové organizace je mimo rámec článku 27 odst. 1 Listiny" a ".... i když má dle svých stanov .... odborová organizace prosazovat jiné oprávněné zájmy členů a přispívat tak k vytváření demokratického právního řádu", nejedná se (pozn. zde šlo o zastoupení v řízení o ochranu osobnosti) o odborovou činnost". I zde proto - stejně jako v jiných shora označených rozhodnutích - se Ústavní soud tudíž nemůže než omezit na závěr, že nyní napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou zjevně svévolná, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Vzhledem k dovozenému neobstojí - již logicky - ani stěžovatelova námitka porušení zásady rovnosti účastníků, založená na tvrzení o "svévolném" přehlížení nedostatků v zastoupení matky nezletilého při současném "znemožnění legálního a legitimního" vlastního zastoupení "jeho odborovou organizací" (a to i kdyby zde nedostatky v doložení zastoupení matky dítěte vskutku byly). Další výhrady k postupu obecných soudů, zejména co do formálního "nespojení" věcí ke společnému projednání, či tvrzených procesních vad v zastoupení matky nezletilého a nezletilého ustanoveným opatrovníkem, jsou pro hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí (o nepřipuštění zastoupení stěžovatele) bez významu zcela zjevně. Nejsou však relevantní ani pro hodnocení ústavnosti samotných řízení, konkrétně ve vztahu k té části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obecnému soudu tyto "procesní vady" uložil "odstranit".
Ústavní soud totiž standardně judikuje, že mu nepřísluší - zásadně - zasahovat do probíhajícího soudního řízení, a to proto, že je naopak povolán až ku zhodnocení ústavnosti řízení z pohledu jeho celkového výsledku, po vyčerpání všech procesních instrumentů, jež jsou účastníku řízení k dispozici, a přihlížeje též k tomu, že ne každý procesní nedostatek musí nutně znamenat důvod k jeho zásahu, neboť jde o to, aby řízení bylo "spravedlivé" jako "celek". Namítá-li stěžovatel rovněž průtahy v řízení, je patrné, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud rovněž opakovaně (kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
); průtahy v občanskoprávním řízení přitom takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou. Možnosti zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou však zde omezeny na situace, kdy jsou průtahy v řízení dosud aktuální a náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po dni 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v probíhajících řízeních před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 506/04
,
III. ÚS 588/04
,
III. ÚS 142/06
,
II. ÚS 32/06
,
III. ÚS 246/06
,
III. ÚS 3043/08
,
II. ÚS 2993/08
). Na této již ustálené judikatuře Ústavní soud setrvává i nadále. Z obsahu vyžádaného spisu je zřejmé, že stěžovatel návrh ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích nepodal. Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní prostředek, který Ústavní soud - jak již výše uvedl - považuje za efektivní prostředek sloužící k zamezení tvrzeným průtahům, nevyčerpal tím všechny prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud dospěl proto zde k závěru, že ústavní stížnost je v této části (ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nepřípustná.
Je přiléhavé též poznamenat, že ústavní stížnost je i nedostatečně určitá (co do procesního úkonu, jehož nedostatek má způsobovat průtahy v řízení); pakliže stěžovatel míní takovým "chybějícím" úkonem samotné rozhodnutí (ve věci), pak je nutné zdůraznit, že uložit "vydat rozhodnutí" je vzhledem k ústavně zakotvené nezávislosti obecných soudů vyloučené, stejně jako z pohledu předpisů podústavních (§ 174a zákona o soudech a soudcích), pročež je namístě i kvalifikace ústavní stížnosti jakožto návrhu, k němuž není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu), a jejím následkem je nutně její odmítnutí (již soudcem zpravodajem). Jinak je namístě (jak se podává z dříve řečeného) závěr, že se stěžovateli existence porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tedy posoudil danou ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný, který podle § 43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu