Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDBUSY, a. s. se sídlem Josefská 612/15, Brno, t. č. v likvidaci, zastoupené Dušanem Chaloupkou, likvidátorem, právně zastoupené JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5, proti usnesení policejního komisaře Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno ze dne 30. 12. 2008 č. j. OKFK-314-492/TČ-2008-28 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2009 sp. zn. 70 Nt 1755/2009, za účasti 1) Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policejním orgánem - Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expoziturou Brno - je pod sp. zn. OKFK-314-492/TČ-2008 vedeno trestní stíhání proti obviněným L. P. a M. Ž. pro trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a trestný čin neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1. odst. 2 písm. b) tr. zákona [pozn.: zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto usnesení dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době, kdy napadená rozhodnutí byla vydána]. Tohoto jednání se obvinění měli (stručně řečeno) dopustit m.j. tím, že jako statutární zástupci obchodní společnosti Edbusy, a. s. podvodně slibovali třetím osobám za uhrazení provize zprostředkování výhodných úvěrů a zhodnocování peněžních investic a vylákali od poškozených fyzických osob částku asi 558 milionů Kč.
Usnesením shora uvedeného policejního orgánu ze dne 30. 12. 2008 č. j. OKFK 314-492/TČ-2008-28 byly podle § 79a odst. l tr. řádu zajištěny peněžní prostředky na účtu společnosti EDBUSY, a. s., č. 2200000602/8040, vedené u banky Oberbank, AG, pobočka České Budějovice, Holečkova 7, do výše 228.822.593,- Kč. Zajištění bylo zdůvodněno podezřením, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou výnosem z trestné činnosti páchané obviněnými, kteří jsou statutárními orgány společnosti EDBUSY, a. s., event. jsou určeny k páchání trestné činnosti. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky se stalo se souhlasem dozorového státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně.
Společnost EDBUSY, a. s. podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2009 sp. zn. 70 Nt 1755/2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Právní zástupce stěžovatelky vyslovil s vyjádřeními účastníků nesouhlas a setrval na tvrzeních, obsažených v ústavní stížnosti.
1. Porušení ústavního práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu rozhodoval Městský soud v Brně, ačkoliv podle jejího názoru byl k rozhodování věcně a místně příslušný Vrchní soud v Olomouci. Tento svůj předpoklad dovozuje ze skutečnosti, že souhlas s vydáním usnesení policejního orgánu poskytl dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který prý v jiných předchozích případech předkládal analogické stížnosti obviněných k rozhodování Vrchnímu soudu v Olomouci.
2. K porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny mělo podle názoru stěžovatelky dojít tím, že usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků je nedostatečně odůvodněno - jsou prý v něm v podstatě pouze reprodukovány zákonné podmínky pro zajištění, aniž by byly splněny požadavky řádného odůvodnění usnesení, jak to vyžaduje ust. § 134 odst. 2 tr. řádu. Předmětné finanční prostředky prý byly na bankovním účtu shromážděny mimo kritické období údajného páchání trestné činnosti a z jiného právního titulu než je ten, který je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Závěr o tom, že se jedná o výnos z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, je prý zcela spekulativní a nemá oporu v provedeném dokazování.
3. Konečně stěžovatelka namítá též porušení práva na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny a podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tvrdí, že při zásahu do majetku nebylo dbáno požadavku proporcionality.
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257) nebo jestliže by byly výrazem libovůle.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena podaná ústavní stížnost a byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Podle § 146a tr. ř. ve stížnostním řízení o stížnostech proti rozhodnutím taxativně uvedeným v § 146a odst. 1 tr. ř. rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. V případě, že rozhoduje v prvním stupni policejní orgán, je podle ust. § 146a odst. 2 kritériem pro stanovení místní příslušnosti stížnostního soudu místo, kde je činný státní zástupce vykonávající dozor nad zákonností přípravného řízení. Z dikce ust. § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů a ust. § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. (jednací řád státního zastupitelství) lze dovodit, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve věcech trestných činů uvedených v § 15 odst. 1 a 2 cit. vyhlášky v obvodu Krajského státního zastupitelství v Brně. Podle § 7 odst. 1 cit. zákona se sídla státních zastupitelství a obvody jejich územní působností shodují se sídly a obvody soudů. Z toho je zřejmé, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně je příslušné k zastupování státu u všech soudů v obvodu Krajského soudu v Brně, tzn. u Krajského soudu v Brně samotného a dále Městského soudu v Brně a všech okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce o porušení principů spravedlivého procesu, které mělo spočívat v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Přitakat lze toliko tomu, že odůvodnění usnesení policejního orgánu je, co do skutkových podkladů, svědčících o podmínkách zajištění peněžních prostředků, velmi strohé a málo konkrétní. Tento nedostatek však byl zhojen podrobnějším a důkladnějším odůvodněním druhoinstančního rozhodnutí soudu.
Smyslem a účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení § 79a tr. řádu je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů zde taxativně uvedených, tj. pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, pak příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo omezí (§ 79 odst. 3 tr. řádu). Takto může tento orgán rozhodnout i z podnětu žádosti majitele účtu o zrušení nebo omezení zajištění (§ 79a odst. 4 tr. řádu).
Je obecně uznáváno, že vyložená ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení trestního řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 459/03
,
III. ÚS 1045/08
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, je věcí úvahy rozhodujícího orgánu, zda trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení. V posuzovaném případě je zřejmo z odůvodnění napadených usnesení, že zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky je důvodné.
V usnesení
sp. zn. I. ÚS 723/02
Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Tato podmínka v daném případě byla dodržena. Trestní stíhání je vedeno pro závažnou trestnou činnost, způsobená škoda má dosáhnout částky asi 558 milionů Kč. Vzhledem k dosud neukončenému vyšetřování nelze v současné době přesně vyčíslit celkovou výši kriminálního výnosu, to však není nezbytná podmínka pro zajištění majetkových hodnot; vzhledem k doposud zjištěným poznatkům jeví se výše zajištěných majetkových hodnot v částce asi 228 milionů Kč jako přiměřená.
Ze všech napadených rozhodnutí jsou zcela zřejmé důvody zajištění majetkových hodnot a odůvodnění rozhodnutí obsahují i údaje o "spojitosti" s konkrétní trestnou činností. Ústavní soud odkazuje na napadená rozhodnutí a má za to, že orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti řádného a srozumitelného odůvodnění jejich rozhodnutí (a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o rozhodnutí stojící na úvaze o určité míře pravděpodobnosti, nikoliv na jistotě, která je vlastní teprve rozhodnutím meritorním).
Stěžovatelce lze připomenout, že závěr o zajištění majetkových hodnot není konečný a nezvratný a může být v dalším průběhu trestního stíhání změněn. Je plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění není třeba a zajištění buď zrušily nebo omezily (§ 79a odst. 3 tr. ř.); ostatně majitel zajištěných prostředků má podle ust. § 79a odst. 4 tr. ř. právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
Vycházeje ze shora uvedených úvah, má Ústavní soud zato, že rozhodující orgány dodržely zákonný postup a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat uvedená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku.
Připomenout lze i to, že rozhodování Ústavního soudu koresponduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, § 62).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu