Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 5 Tdo 884/2024-2273, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2024 č. j. 6 To 14/2023-2084, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1707, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vyplývá, že krajský soud napadeným rozhodnutím shledal stěžovatele vinným pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 10. 2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 3. 2018, krajský soud stěžovateli uložil nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 7,5 roku, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl také uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
3. Obžaloba v posuzované věci byla podána dne 27. 7. 2020 a první hlavní líčení ve věci bylo zahájeno dne 24. 5. 2021, před skončením dokazování však došlo ke změně ve složení senátu (u přísedících) a dokazování muselo být opakováno. Poté, co nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu, se konalo několik hlavních líčení. I když se konala v nepřítomnosti stěžovatele, vždy byl přítomen jeho právní zástupce. Hlavní líčení konané dne 5. 10. 2022, z něhož se stěžovatel také omluvil, bylo přerušeno za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí do 10. 10. 2022. V hlavním líčení dne 5. 10. 2022 bylo dokazování prohlášeno za skončené a byly předneseny závěrečné řeči.
4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl podle § 256 trestního řádu, přičemž aproboval závěry krajského soudu. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud k námitce stěžovatele o porušení jeho práva být přítomen poslední den konání hlavního líčení, tj. 10. 10. 2022, zrekapituloval, že v průběhu hlavního líčení dne 5. 10. 2022 byli vyslýcháni svědci a prováděny listinné a věcné důkazy, přičemž jednání probíhalo na žádost stěžovatele v jeho nepřítomnosti.
Krajský soud prohlásil dokazování za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. Následně předsedkyně senátu přerušila hlavní líčení za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, a to do 10. 10. 2022, kdy došlo pouze k vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že v případě časového přeložení hlavního líčení z 5. 10. 2022 na 10. 10. 2022 nešlo fakticky o přerušení hlavního líčení, nýbrž o jeho odročení. Nesprávným použitím termínu "přerušení" ze strany předsedkyně senátu namísto správného procesního kroku spočívajícího v "odročení" a neinformováním stěžovatele o termínu odročeného hlavního líčení, podle názoru Nejvyššího soudu zatížil krajský soud řízení podstatnou vadou.
S odkazem na předcházející judikaturu Nejvyššího soudu však vyhodnotil, že vada řízení nebyla zásahem do práv stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatel již neměl žádnou možnost ovlivnit obsah vyhlašovaného rozsudku i kdyby byl seznámen s datem konání hlavního líčení a byl mu osobně přítomen. K námitce stěžovatele týkající se provedení výslechu svědka V., který byl v přípravném řízení proveden jako neopakovatelný úkon podle § 158a trestního řádu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu svědka, Nejvyšší soud ověřil, že krajský soud se pokusil svědka předvolat k hlavnímu líčení a poté dne 1.
7. 2021 výslech provedl využitím videokonference. Po seznámení se s předmětem výpovědi se svědek vyjádřil tak, že informace k věci by nyní již dal těžko dohromady, neboť zapomíná. Odkázal na svou předchozí výpověď z listopadu 2018 s tím, že co řekl tehdy, byla pravda a trvá na tom, přičemž zdůraznil svůj špatný zdravotní stav, vysoký věk a nedostatek sil. Nejvyšší soud za této situace aproboval postup předsedkyně senátu, která následně stranám řízení navrhla ukončení výslechu a přečtení výpovědi V.
z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. K námitce nepoužitelnosti výpovědi svědka N. Nejvyšší soud sdělil, že pokud v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 trestního řádu., resp. § 211 odst. 3, 4 trestního řádu, přečíst a vycházet z nich při meritorním rozhodnutí.
5. Stěžovatel namítá, že pro konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022 v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky, neboť o tomto termínu nebyl vyrozuměn a ani nepožádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. S odkazem na judikaturu obecných soudů zdůraznil z ní vyplývající závěr, že obžalovaný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude další hlavní líčení konáno. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, jinak jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
6. Stěžovatel dále namítá provedení výslechu svědka V. v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu, neboť tento režim u svědka nebyl nutný a stěžovatel tím byl dotčen na svém právu konfrontovat vyslýchané svědky. Stěžovatel namítá, že svědek V. byl trestně stíhán, odsouzen a uložený trest odnětí svobody vykonal, což vyvrací tvrzení o jeho špatném zdravotním stavu a nutnost výslechu v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu.
7. K námitce nepoužitelnosti výpovědi svědka V. N. uvádí, že po změně složení senátu kdy nebyl dán souhlas se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, bylo povinností krajského soudu zopakovat celé dokazování a nepřihlížet k dosud provedeným důkazům.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je tak samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a představovat důvod intervence Ústavního soudu.
10. Z uvedených východisek přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší totožné námitky týkající se procesního postupu krajského soudu, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabýval vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, přičemž je shledaly nedůvodnými.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že v nyní posuzované věci obecné soudy řádně přezkoumaly postup krajského soudu a dostatečně odůvodnily aprobaci jeho postupu. Námitku o nepřítomnosti stěžovatele na hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2022, na němž byl krajským soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, obecné soudy posoudily v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2018) aprobovanou Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 19. 7.
2022 sp. zn. IV. ÚS 859/22 ). Vrchní soud i Nejvyšší soud sice konstatovaly podstatnou vadu řízení, avšak zohlednily také průběh odročeného hlavního líčení, na kterém byl toliko vyhlášen odsuzující rozsudek, pročež rozsudek krajského soudu nezrušily. Obecné soudy zohlednily, že stěžovateli bylo následně doručeno písemné vyhotovení rozsudku, kde byl řádně poučen o uplatnění opravných prostředků, které v plné míře využil. Dále také reflektovaly skutečnost, že hlavního líčení dne 5. 10. 2022 se účastnil obhájce stěžovatele, který tudíž věděl o odročeném termínu hlavního líčení na den 10.
10. 2022 a také se ho zúčastnil. Vzhledem k průběhu odročeného hlavního líčení stěžovatel již neměl reálnou možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv, která mu v hlavním líčení jinak náležejí. Ústavní soud tak ve shodě s obecnými soudy nepovažuje předmětnou vadu řízení za natolik závažnou, aby mohla vést k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod.
12. Stěžovatel dále namítá použití výslechu svědka V., který byl proveden v přípravném řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon, čímž byl stěžovatel krácen na svém právu vyslýchat svědka. Kritéria posouzení ústavnosti použití výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout v hlavním líčení, jako důkazu v trestním řízení, popsal Ústavní soud podrobně v nálezu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16
(N 208/83 SbNU 299), v němž reflektoval rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Otázka, zda takovým připuštěním výpovědi nepřítomného svědka nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se podle citovaného nálezu posuzuje ve třech krocích. Soud je povinen posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka proti obviněnému (body 70 - 92 citovaného nálezu; viz také judikatura Evropského soudu pro lidská práva tam uvedená).
13. V posuzované věci je podstatnou skutečností, doloženou lékařskými zprávami, že výslech svědka (r. narození X) nebylo možné v hlavním líčení zopakovat pro jeho zhoršený zdravotní stav (prodělal mozkovou příhodu), přičemž již předtím trpěl závažnými zdravotními obtížemi, včetně onkologického onemocnění. Z rozsudku krajského soudu i spisu vyplývá, že k přečtení výpovědi svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu přistoupil až po neúspěšném předvolání svědka k hlavnímu líčení a po neúspěšném výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
Nelze přehlédnout, že obhájce stěžovatele měl v této fázi řízení možnost podat námitku proti tomuto procesnímu úkonu podle § 180 odst. 4 trestního řádu, čehož však nevyužil. Krajský soud se podrobně zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi svědka (viz body 31 - 35 rozsudku), kterou hodnotil také v kontextu dalších provedených důkazů, které tuto výpověď podporovaly (výpovědi svědků P. B., T. B.. F., P. P., A. V.; obsah zajištěných telefonních hovorů mezi spolupachateli; listinné důkazy). Svědectví svědka V.
tedy nebylo jako důkaz zcela osamocené, nýbrž bylo podporováno dalšími důkazy. V odůvodnění napadených rozhodnutí lze jednoznačně identifikovat vyvažující faktory a procesní záruky, kterými bylo v trestním řízení kompenzováno připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu, zachovávající stěžovateli možnost účinné obhajoby (opakování dokazování v hlavním líčení na žádost obhajoby; stěžovatel byl vždy zastoupen obhájcem, který se účastnil všech hlavních líčení; poskytnutí prostoru pro uzavření dohody se státním zástupcem, o kterou stěžovatel projevil zájem).
Ačkoliv obhajoba stěžovatele neměla možnost klást svědkovi V. otázky přímo v hlavním líčení, ani v přípravném řízení, nelze s ohledem na existenci výše uvedených vyvažujících faktorů dospět k závěru, že by bylo nepřípustně omezeno právo stěžovatele vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům.
14. Namítá-li stěžovatel nepoužitelnost výpovědi svědka N., neboť v průběhu druhého opakovaného výslechu byly čteny části jeho výpovědi z hlavního líčení před změnou ve složení senátu, Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků (viz body 28, 33 rozsudku krajského soudu, bod 12 rozsudku vrchního soudu, body 50 a 51 rozsudku Nejvyššího soudu). Obecné soudy řádně odůvodnily svůj postoj k posouzení odlišností, resp. nepřesností, výpovědi svědka v prvním hlavním líčení, oproti opakovanému hlavnímu líčení, které vedly krajský soud k postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu.
15. Na postupu krajského soudu, aprobovaným vrchním soudem i Nejvyšším soudem, v posuzované věci Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítaná procesní pochybení odůvodňující jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu