USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. D. a 2. L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 6 To 14/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 8/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a L. M. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 48 T 8/2020, byli obvinění M. D. pod body 5. až 9. a L. M. pod body 2. až 4., 7. a 8. výroku o vině uznáni vinnými zločinem podvodu, obviněný M. D. podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), obviněný L. M. podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný L. M. byl dále pod bodem 1. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 40 T 5/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, Krajský soud v Brně uložil oběma souhrnné tresty odnětí svobody, obviněnému M. D. podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání sedmi a půl roku a obviněnému L. M. podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku v trvání sedmi let. Pro výkon těchto trestů byli obvinění podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl každému z obviněných uložen také trest propadnutí věci, a to ohledně ve výroku specifikovaných věcí. Obviněný M. D. byl odsouzen též k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně Krajský soud v Brně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ohledně obou obviněných výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.
10. 2017, sp. zn. 40 T 5/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, včetně dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení Krajský soud v Brně podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), odkázal poškozeného J. J. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podle § 228 odst. 1 tr.
ř. zároveň uložil obviněnému M. D. povinnost zaplatit obchodní společnosti B.-T., s. r. o., na náhradu škody částku ve výši 1 530 455,40 Kč, přičemž jmenovanou společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. dále odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný M. D. byl následně podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek, neboť nebylo prokázáno, že ho spáchal obviněný.
2. Proti odsuzující části citovaného rozsudku podali odvolání oba obvinění (srov. též bod 52. níže). Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 6 To 14/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného L. M. ohledně něho částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil jmenovanému obviněnému nový trest, jehož změna oproti trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně spočívala pouze ve zmírnění souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to na dobu šesti let. Odvolání obviněného M. D. tentýž soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.
3. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou podrobně popsány v citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně, který je stranám dobře znám, tudíž na něj lze v tomto směru plně odkázat bez nutnosti jejich opakování.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali prostřednictvím svých obhájců oba obvinění dovolání, v nichž oba shodně označili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
a) Dovolání obviněného M. D.
5. Obviněný M. D. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že nebyl žádným způsobem vyrozuměn o konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022, v němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek a které proběhlo v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti uvedl, že o předchozích termínech hlavního líčení byl soudem vždy vyrozumíván a svou neúčast u hlavního líčení konaného dne 5. 10. 2022 řádně omluvil. V jeho závěru však rozhodl Krajský soud v Brně o přerušení hlavního líčení za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, a to do 10. 10. 2022. Podle obviněného v první řadě nebylo přerušení hlavního líčení vůbec namístě, neboť tento institut je vyhrazen pouze pro případy překážek krátkodobého charakteru. Za zásadní nicméně obviněný považoval skutečnost, že nebyly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022 v jeho nepřítomnosti, neboť o tomto termínu nebyl vyrozuměn, ani nepožádal o konání hlavního líčení v nepřítomnosti. V důsledku tohoto nezákonného postupu soudu prvního stupně došlo podle názoru obviněného k porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Odvolací soud uvedené pochybení bagatelizoval a nepovažoval je za důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Vycházel přitom z nesprávných informací, neboť konstatoval, že obviněný se osobně zúčastnil počátku hlavního líčení dne 5. 10. 2022 a ještě před skončením požádal, aby pokračovalo v jeho nepřítomnosti. Ve skutečnosti se obviněný nedostavil dne 5. 10. 2022, naopak včas požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Neztotožnil se navíc s názorem odvolacího soudu, podle něhož bylo zřejmé, že hlavní líčení bylo přerušeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí.
Obviněný zdůraznil, že vedení hlavního líčení je věcí soudu, obviněný tudíž sám nikdy neví, v jakém termínu se uzavře dokazování a budou předneseny závěrečné řeči, ani jak dopadne porada senátu, tj. zda jejím výsledkem nebude pokračování v dokazování. Vytýkaným postupem soudu prvního stupně mu proto byla odňata možnost uplatňovat svá procesní práva. Obviněný podpořil svoji argumentaci odkazy na rozhodnutí uveřejněná pod č. 24/2002 a 43/2020 Sb. rozh. tr. a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, uveřejněné pod č. T 847 ve svazku 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006. Obviněný poukázal též na to, že v době mezi hlavním líčením dne 5. 10. 2022 a 10. 10. 2022 vydal Krajský soud v Brně příkaz k jeho zatčení a evropský zatýkací rozkaz. Ústavní soud však následně zrušil příkaz k zatčení nálezem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3290/22, z důvodu porušení osobní svobody obviněného. I v tomto kontextu došlo podle názoru obviněného k flagrantnímu porušení jeho práva na přítomnost u posledního hlavního líčení, o jehož konání nebyl vyrozuměn.
7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, soudy obou stupňů založily na procesně nepoužitelných důkazech, za něž obviněný označil výpovědi svědků V. V. a V. N. V případě prvně jmenovaného nebyly splněny podmínky pro jeho vyslechnutí v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu podle § 158a tr. ř. Špatný zdravotní stav tohoto svědka nebyl nijak doložen, naopak znalecký posudek MUDr. Marty Holanové potvrdil, že jeho zdravotní kondice byla úměrná věku svědka, z čehož obviněný usoudil, že byl schopen podání svědecké výpovědi i po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájce. Obviněný poukázal též na skutečnost, že V. V. byl trestně stíhán, odsouzen a uložený trest odnětí svobody též vykonal. I z tohoto pohledu je podle obviněného absurdní názor soudů o špatném zdravotním stavu svědka. Přestože měl následně svědek vypovídat prostřednictvím videokonference v průběhu hlavního líčení dne 1. 7. 2021, jeho výslech se nakonec nekonal, neboť podle subjektivního a ničím nepodloženého názoru předsedkyně senátu, nebyl svědek v dobrém fyzickém rozpoložení. Obhajobě tedy ani v průběhu hlavního líčení nebylo umožněno položit svědkovi otázky, před skončením věci se soudy ani nepokusily provést jeho výslech znovu. S odkazem na názory vyslovené v nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, obviněný tvrdil, že poznatky získané čtením protokolu o výpovědi V. V. učiněné před zahájením trestního stíhaní nejsou procesně použitelné. Pro výslech V. V. v nepřítomnosti obhajoby neexistoval podle obviněného dostatečný důvod, šlo navíc o zcela klíčového svědka ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, pro něž nebyly opatřeny ani provedeny žádné další důkazy.
8. Pokud jde o svědka V. N., obviněný namítl, že v rámci opakování hlavního líčení byl tomuto svědkovi nezákonně předestřen obsah jeho výpovědi z původního hlavního líčení, které se konalo ještě před změnou v obsazení senátu soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že po změně složení senátu nebyl dán souhlas se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, bylo povinností soudu zopakovat celé dokazování a nepřihlížet k důkazům doposud provedeným. Podle obviněného nepostupoval soud prvního stupně v tomto ohledu v souladu s trestním řádem, přičemž nesprávně činil skutková zjištění z obou výpovědí jmenovaného svědka. Předestřením předchozí výpovědi se navíc v souladu s § 212 odst. 1 tr. ř. omezila její důkazní hodnota pouze na otázku posouzení její věrohodnosti a pravdivosti a taková výpověď nemůže být podkladem výroku o vině. Obviněný následně rozsáhle citoval vybrané pasáže z judikatury Ústavního soudu vztahující se k otázce použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení, resp. k institutu výslechu nepřítomného svědka.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný namítl „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ spočívající v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil splnění podmínek pro výslech svědka V. V. v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.
10. Závěrem svého dovolání obviněný dodal, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněného L. M.
11. Obviněný L. M. ve svém dovolání a jeho doplnění doručeném soudu prvního stupně ještě před uplynutím lhůty pro podání dovolání rovněž namítl porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti v hlavním líčení. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl pochybení spočívající v tom, že po přerušení hlavního líčení dne 5. 10. 2022 se hlavní líčení konalo dne 10. 10. 2022, v důsledku čehož nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů k přípravě podle § 198 tr. ř., a to bez ohledu na to, že přerušení bylo učiněno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho první a druhé alternativě, podle nichž skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konkrétně pak ohledně skutku pod bodem 1. výroku o vině namítl, že z odborného posouzení kvality bankovek vyplynula nemožnost jejich záměny se skutečnými. Pakliže tyto padělky nebyly schopny vyvolat zdání pravosti, nelze jednání obviněného podřadit pod skutkovou podstatu § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 7. nebyl podle názoru obviněného prokázán jeho úmysl se obohatit tím, že někoho uvede v omyl. Soud prvního stupně v tomto ohledu zkreslil výsledky provedeného dokazování, selektivně vyloučil veškeré důkazy svědčící ve prospěch obviněného, naopak některým sdělením svědka V. N. přiznal větší váhu, než jakou by s ohledem na kontext jeho výpovědi měla mít. Pokud jde o skutek pod bodem 8. výroku o vině, uplatnil stejnou výhradu jako spoluobviněný M. D., podle níž výpověď svědka V. V. představovala procesně nepoužitelný důkaz z důvodu, že soud prvního stupně v průběhu výslechu tohoto svědka v hlavním líčení odňal obhajobě možnost klást mu otázky. S odkazem na názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, nemohla podle obviněného výpověď jmenovaného svědka obstát jako stěžejní důkaz o vině. Obdobně též v případě výslechu svědka V. N. postupoval soud nezákonně, pokud mu předestřel předchozí výpověď za účelem vysvětlení rozporů, což však nemá sloužit k podněcování svědka, aby si vzpomněl, naopak výpověď svědka by měla být hodnocena z hlediska své věrohodnosti.
13. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nejdříve vytkl soudu prvního stupně, že při ukládání trestu nepřihlédl k prohlášení viny, které obviněný učinil před opakováním hlavního líčení v návaznosti na změnu v obsazení senátu. Obviněný vyslovil přesvědčení, že prohlášení viny podle § 206c tr. ř. nelze odvolat či zrušit, a to ani v případě změny rozhodujícího senátu. Je-li k němu potřeba přihlížet i v případě, že po jeho přijetí došlo ke zrušení meritorního rozhodnutí, jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022, lze podle obviněného jen stěží akceptovat nezohlednění prohlášení viny při změně složení senátu. Proto měl soud prvního stupně postupovat po přijetí prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř. To, že tak neučinil, nemůže jít k tíži obviněného. Uvedené pochybení mělo podle názoru obviněného reflexi v uložení příliš přísného trestu, neboť soudy nezohlednily jak prohlášení viny, tj. nejvyšší formu doznání, stejně jako další okolnosti týkající se osoby obviněného. Nesprávně tedy aplikovaly ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku a nevzaly v úvahu ani možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině obviněný následně fakticky zopakoval svoji námitku ohledně nezpůsobilosti bankovek vyvolat záměnu s pravými penězi, v důsledku čehož nebylo možno jednání obviněného právně posoudit podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce a další podání
16. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o námitky obviněného M. D., státní zástupce nesouhlasil s jeho názorem o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Rozhodnutí č. 24/2002 Sb. rozh. tr., na něž obviněný odkázal, bylo vydáno před novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., v jejímž rámci došlo mimo jiné k úpravě znění § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že odvolacímu soudu nyní umožňuje zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení pouze za předpokladu, že mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Podle státního zástupce lze v této souvislosti přiměřeně odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, uveřejněné pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr., jež za vadu odůvodňující bez dalšího vydání kasačního rozhodnutí odvolacím soudem nepovažovalo situaci, v níž nebyl u hlavního líčení odročeného pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí přítomen obhájce obviněného, u něhož byl dán důvod nutné obhajoby. Přestože jde nepochybně o podstatnou procesní vadu, tato nemohla mít sama o sobě vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
17. Státní zástupce taktéž poznamenal, že podmínky pro konání hlavního líčení jsou v trestním řádu koncipovány jednotně, tj. vztahují se na celé hlavní líčení, nikoli pouze na jeho jednotlivé dílčí fáze. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2022 přitom vyplývá, že obviněný požádal o konání hlavního líčení v nepřítomnosti a soud jeho žádosti vyhověl. V tomto hlavním líčení bylo dokazování prohlášeno za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. Poté soud hlavní líčení odročil pouze za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, k čemuž výlučně také následně dne 10. 10. 2022 došlo. Obhájce obviněného v substituci se k podání odvolání nevyjádřil, odvolací lhůta tedy obviněnému zůstala zachována. Vada spočívající v nevyrozumění obviněného o termínu hlavního líčení dne 10. 10. 2022 podle státního zástupce nastala až poté, kdy se soud usnesl na rozhodnutí, a nemohla tak být splněna podmínka pro případné zrušení rozsudku soudu prvního stupně, protože taková vada nemohla mít vliv na jeho správnost a zákonnost.
18. Státní zástupce poukázal dále na srovnatelnou situaci, kterou se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 11 Tdo 553/2012, v němž zdůraznil potřebu posuzovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. z materiálního hlediska. Obdobně státní zástupce citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, nebo rozhodnutí č. 48/2003 a č. 34/2011 Sb. rozh. tr. V posledně uvedeném rozhodnutí byla akcentována nutnost zohlednit povahu, intenzitu a důsledky porušení zákona ve vztahu k obviněnému a na základě toho vážit, zda takový rozpor se zákonem skutečně vyžaduje zásah do pravomocného soudního rozhodnutí.
19. Pokud jde o námitky obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědí svědků V. V. a V. N., odkázal státní zástupce ve stručnosti na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které se podle jeho názoru s touto otázkou řádně a náležitě vypořádaly.
20. Státní zástupce se neztotožnil ani s dovolací argumentací obviněného L. M., přičemž ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v zásadě zopakoval svůj názor vyslovený již ve vyjádření k dovolání obviněného M. D.
21. V rozsahu námitek týkajících se skutku pod bodem 1. není podle státního zástupce dovolání přípustné. Obviněný totiž v této dílčí části nepodal proti výroku o vině odvolání. Byť se z odůvodnění napadeného rozsudku jeví, že odvolací soud měl „ambice“ přezkoumat všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, skutek pod bodem 1. se z výše nastíněného důvodu vůbec neměl stát předmětem přezkumu v odvolacím řízení, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014. Státní zástupce proto s odkazem na judikaturu a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, například rozhodnutí uveřejněná pod č. 20/2004 a 68/2013 Sb. rozh. tr., resp. usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, konstatoval, že obviněný nebyl v tomto rozsahu oprávněn podat dovolání. Navzdory právě uvedenému státní zástupce doplnil, že námitky obviněného formulované v tomto ohledu, jež mají spíše povahu nesprávného právního posouzení, ani nejsou důvodné. V projednávané věci totiž nelze zcela vyloučit, že i přes nízkou kvalitu předmětných padělků by je bylo možno za jistých okolností, například za značného snížení viditelnosti nebo ve tmě, udat jiné osobě, zejména nezkušené, důvěřivé či neznalé ochranných znaků a tím je uvést do oběhu.
22. Zbývající výhrady, které obviněný podřadil pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představují podle státního zástupce běžnou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, a svým charakterem stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky související s procesní použitelností výpovědí svědků V. V. a V. N., odkázal státní zástupce opětovně na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
23. Závěrem svého vyjádření státní zástupce dodal, že výtky obviněného směřující proti postupu soudů, které při určení druhu trestu a stanovení jeho výměry nepřihlížely ke specifickému průběhu řízení (procesní otázce), tj. k tomu, že obviněný původně ohledně části skutků prohlásil vinu a toto prohlášení soud prvního stupně přijal ve složení senátu, u něhož následně došlo z objektivních příčin ke změně v jeho obsazení a celé řízení před tímto soudem se muselo opakovat, se rovněž míjí s vymezením uplatněného hmotněprávního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
25. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno na vědomí oběma dovolatelům. Obviněný M. D. na ně zareagoval stručnou replikou, v níž konstatoval, že státním zástupcem citované závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, uveřejněného pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr., nejsou v posuzované věci přiléhavé, neboť se týkaly jiné situace, v níž jak obviněný, tak i jeho obhájce byli o nařízeném hlavním líčení vyrozuměni. Podstatou vadného postupu soudu prvního stupně v tomto případě naopak bylo právě to, že obviněný nebyl o odročeném hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2022 vůbec vyrozuměn, a byla mu tedy zcela odňata možnost se ho účastnit a uplatňovat svá práva za situace, v níž by soud prvního stupně pokračoval v dokazování. V této souvislosti poukázal obviněný také na příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz, jež tentýž soud vydal dne 6. 10. 2022, tedy po hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2022. Příkaz k zatčení byl přitom opřen mimo jiné o důvodnou obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné či jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Z toho lze podle obviněného minimálně usuzovat, že v uvedené době existovali dosud nevyslechnutí svědci či neobjasněné skutečnosti, a jeho nevyrozumění o konání hlavního líčení proto nelze nyní zpětně bagatelizovat s ohledem na stav věci těsně před skončením. Obdobně obviněný nesouhlasil s názorem státního zástupce, že s otázkou procesní použitelnosti svědeckých výpovědí se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Obviněný má naopak za to, že odvolací soud reagoval na jeho argumentaci velmi stroze a námitkami obhajoby v této souvislosti se v zásadě vůbec nezabýval.
26. Po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno další podání, v němž obviněný M. D. upozornil na to, že u soudu prvního stupně učinil podnět k podání návrhu na odložení výkonu uloženého trestu. Poukázal dále na to, že na základě evropského zatýkacího rozkazu byl omezen na svobodě a požádal o účinnou ochranu svých práv. Opětovně připomněl, že ve své trestní věci se již jednou obrátil na Ústavní soud, který vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil předchozí příkaz k zatčení obviněného (srov. bod 6. výše). Nejvyšší soud k tomuto podání poznamenává, že k němu nemohl přihlížet z důvodu uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání (§ 265e a § 265f odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nerozhodoval ani o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně nepředložila Nejvyššímu soudu příslušný návrh v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř., o čemž byl ostatně obviněný informován (č. l. 2179 tr. spisu). Pokud jde o opětovný odkaz obviněného na nezákonnost předchozího příkazu k zatčení, jenž byl vydán v jeho věci, Nejvyšší soud se blíže nebude vyjadřovat ani k této otázce, a to vzhledem k tomu, že již byla předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, který tento příkaz zrušil svým nálezem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3290/22.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
27. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
28. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
29. Obvinění shodně odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
30. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod obsahujícího jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě tří okruhů vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Oba obvinění uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, obviněný L. M. také ve variantě první. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, ze strany soudů tak dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinou jsou případy, v nichž naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být zahrnut do hodnotících úvah soudů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případě, že napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat obecné námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
33. Jak vyplývá ze stručné rekapitulace dovolání obou obviněných, jejich dovolací námitky se v rozsahu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. do určité míry obsahově shodují, resp. doplňují. Proto se také Nejvyšší soud v této části bude věnovat vytýkaným vadám a bude je hodnotit ve vztahu k oběma dovolatelům. K samotné povaze uplatněných výhrad Nejvyšší soud také předesílá, že jde převážně o opakování obhajoby obou obviněných z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. V takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
34. K výhradě obviněného M. D. o porušení jeho práva být přítomen v poslední den konání hlavního líčení zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu následující skutečnosti. Den před hlavním líčením odročeném na 5. 10. 2022 byla soudu prvního stupně doručena žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 1661 tr. spisu). Této žádosti soud prvního stupně vyhověl a na počátku tohoto hlavního líčení rozhodl, že proběhne v nepřítomnosti obviněného (č. l. 1672 tr. spisu). V jeho průběhu byli vyslýcháni svědci a prováděny listinné a věcné důkazy. Poté bylo dokazování prohlášeno za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. Následně předsedkyně senátu „přerušila“ hlavní líčení za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, a to do 10. 10. 2022 (viz protokol na č. l. 1672 a násl. tr. spisu). V tento den pak došlo pouze k vyhlášení rozsudku, nicméně v jeho úvodu je podle protokolu zaznamenáno, že obviněný požádal o konání tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 1700 a násl. tr. spisu). Taková žádost však nemá žádný podklad v trestním spise, Nejvyšší soud nedohledal jakýkoli záznam či pokyn předsedkyně senátu o tom, že by byl tento obviněný předvolán na den 10. 10. 2022, či mu byl tento termín sdělen jinou formou.
35. Nejvyšší soud nejprve doplní úvahy odvolacího soudu, že v případě časového přeložení hlavního líčení z 5. na 10. 10. 2022 nešlo fakticky o přerušení tohoto hlavního líčení, nýbrž o jeho odročení. Na tomto místě je tak nutno přisvědčit obviněnému, že přerušení má pouze krátkodobý charakter a jeho účelem může být například umožnění účastníkům a jejich zástupcům, aby se poradili o svých stanoviscích a návrzích (viz § 13 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), případně situace, v níž soud pokračuje v hlavním líčení bezprostředně následující den (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 11 Tdo 553/2012). Nesprávné použití termínu „přerušení“ ze strany předsedkyně senátu namísto správného procesního kroku spočívajícího v „odročení“ nicméně nepředstavuje v žádném ohledu zásadní vadu, jež by mohla mít vliv na respekt ke všem procesním právům obviněného, či pravidlům řádného trestního procesu. Jde toliko o formální nedostatek, kterého se soud prvního stupně dopustil při současném respektování ustanovení § 128 odst. 3 tr. ř., podle něhož se rozsudek vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Vzhledem k tomu, že hlavní líčení se konalo ve středu 5. 10. 2022, nebylo ani reálné využít stanovenou lhůtu, ale k vyhlášení rozsudku po přerušení hlavního líčení mělo dojít v pátek, tedy dne 7. 10. 2022. Nelze tak pochybovat o tom, že hlavní líčení bylo dne 5. 10. 2022 fakticky odročeno na termín pozdější, což ale vzhledem k tomu, že jde o lhůtu pořádkovou, nevedlo k významnému zásahu proti uvedenému procesnímu pravidlu.
36. Nicméně z hlediska důvodnosti uplatněné dovolací výhrady se Nejvyšší soud zabýval dodržením povinnosti předvolat obviněného k hlavnímu líčení (fakticky) odročenému na den 10. 10. 2022, neboť nepožádal o jeho konání v jeho nepřítomnosti, jak již bylo konstatováno. Z této skutečnosti vyplývá, že nebyly zcela dodrženy zákonné podmínky pro pokračování hlavního líčení dne 10. 10. 2022 v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 4 a 5 tr. zákoníku. Jak již správně poznamenal odvolací soud v napadeném rozsudku, v důsledku tohoto postupu nepochybně zatížil soud prvního stupně řízení podstatnou vadou, a to i navzdory tomu, že v průběhu hlavního líčení došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí o podané obžalobě. Takový výklad je v souladu i s obviněným odkazovanou judikaturou (rozhodnutí č. 24/2002 Sb. rozh. tr.) a Nejvyšší soud nemá důvod cokoli v tomto ohledu korigovat.
37. Nejvyšší soud však na podkladě námitek obviněného zároveň nemůže odhlížet od celkového souhrnu všech okolností, jež je nutné mít na zřeteli při posuzování spravedlivého procesu primárně zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž právo na projednání věci v přítomnosti je výslovně garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V rámci řízení o mimořádném opravném prostředku je mimo jiné třeba pečlivě vážit, zda v důsledku nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně mohlo vytýkanou vadou dojít k nesprávnému či nezákonnému rozhodnutí o podané obžalobě.
Jinými slovy, zda by případná kasace pravomocných rozsudků soudů obou stupňů v projednávané věci mohla potenciálně vést k jinému výsledku trestního řízení, pokud by pravidlo o přítomnosti obviněného M. D. v poslední den konání hlavního líčení bylo dodrženo. Jak již bylo avizováno, Nejvyšší soud v jiné trestní věci řešil téměř totožný problém, přičemž v citovaném usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 11 Tdo 553/2012, vyslovil, že tato specifická a shora popsaná vada může dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. naplnit pouze formálně. Nejde o tak závažné porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a zásah do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, a tedy do práva na spravedlivý proces, aby došlo k jeho naplnění i z hlediska materiálního (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Nejvyšší soud touto úvahou pochybení soudu prvního stupně nijak nebagatelizuje, jak obviněný naznačoval ve svých dosavadních podáních ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně a dále zároveň zdůrazňoval, že soud prvního stupně se v hlavním líčení dne 10.
10. 2022 mohl případně usnést na pokračování v dokazování. Obviněný tak zjevně činil se zřetelem k vydání příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu (oba ze dne 6. 10. 2022), v nichž bylo mj. odkázáno na obavu z možného ovlivňování svědků ve smyslu vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř. a byly vydány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně. K této části argumentace obviněného postačuje v zásadě odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3290/22, jímž bylo vysloveno porušení osobní svobody obviněného v důsledku vydání obou těchto rozhodnutí soudu prvního stupně a ke zrušení příkazu k zatčení [ke zrušení evropského zatýkacího rozkazu došlo ze zákona v souladu s § 197 odst. 3 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ve znění novely provedené zákonem č. 422/2022 Sb.].
Vady obou těchto rozhodnutí byly popsány v citovaném nálezu, s jehož obsahem je obviněný evidentně dostatečně obeznámen. Nicméně v rámci své argumentace obviněný zcela přehlédl zásadní skutečnost, že jím vyslovená hypotetická situace, tedy možnost pokračování v dokazování i poslední den konání hlavního líčení, v posuzovaném případě reálně nenastala a ve stanovený den došlo pouze k vyhlášení rozsudku.
Rozhodně tudíž nelze uvažovat o tom, že by vyslovené pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně zabránilo obviněnému realizovat jeho procesní práva, s výjimkou okamžité reakce na zákonné poučení o jeho právu podat si ihned do protokolu řádný opravný prostředek. Obviněný by tudíž neměl fakticky žádnou možnost ovlivnit obsah vyhlašovaného rozsudku i v případě, že by byl seznámen s datem konání hlavního líčení a byl mu osobně přítomen. Odvolací lhůta mu nicméně zůstala zachována, v jejím průběhu také obviněný podal řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně a následně bylo konáno odvolací řízení (k němuž se ostatně opět osobně nedostavil, ač byl řádně o jeho termínu vyrozuměn).
V tomto ohledu tedy obviněný nebyl zkrácen na možnosti přezkoumání rozsudku vyhlášeného v jeho nepřítomnosti soudem druhého stupně, naopak svého práva zúčastnit se veřejného zasedání nevyužil. Závěrem je vhodné současně deklarovat, že také obviněný by si měl hledět možnosti využít svých práv. Pokud se tedy obviněný omluvil z hlavního líčení dne 5. 10. 2022 a věděl, že mu bude přítomen jeho obhájce, nebylo od věci se s ním spojit a zjistit tak výsledek, čímž by se mohl dozvědět o následujícím konání hlavního líčení.
Nejvyšší soud učinil tuto poznámku zejména proto, že tentýž obviněný se v dovolání vehementně domáhá dodržení všech zákonných pravidel, nicméně sám nevyvinul žádnou aktivitu k tomu, aby byl obeznámen s vývojem svého trestního stíhání v řízení před soudem prvního stupně, navíc se rovněž omluvil z veřejného projednání svého řádného opravného prostředku. Jeho dovolací výhrady v tomto ohledu se tudíž jeví spíše formalistické, vedené snahou najít důvod pro zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů a oddálení pravomocného skončení trestní věci.
38. Po zvážení uvedených okolností proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nesprávný postup Krajského soudu v Brně týkající se práva obviněného být přítomen projednání jeho věci v řízení před soudem nemohl mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, a není tudíž namístě tento rozsudek společně s navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zrušit. K tomu je možné doplnit některé úvahy, prezentované ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, uveřejněného pod č. 1/2020 Sb. rozh.
tr., byť se primárně týkalo nepřítomnosti obhájce u hlavního líčení. Také v této trestní věci došlo k tomu, že poslední den konání hlavního líčení se k němu nedostavil obhájce obviněného, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby, avšak v jeho průběhu bylo pouze vyhlášeno meritorní rozhodnutí. Především v bodech 17. a 18. odůvodnění publikovaného stanoviska Nejvyšší soud vyložil, proč ani v odvolacím řízení zásadně nelze zrušit rozsudek soudu prvního stupně, jestliže jemu předcházející řízení je zatíženo podstatnou vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.
ř. Již od tzv. velké novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je totiž pro možnost zrušení napadeného rozsudku kromě podstatné procesní vady vyžadována druhá podmínka pro naplnění citovaného ustanovení, tj. aby zjištěná vada mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Přenesením srovnatelné situace na případ obviněného M. D. je pak zřejmé, že jeho nepřítomnost u hlavního líčení, k němuž nebyl předvolán, resp. nevzal jeho termín na vědomí, a v jehož průběhu byl vyhlášen napadený rozsudek, nemohla mít vliv na správnost a zákonnost tohoto rozsudku.
K této podstatné vadě řízení totiž došlo až poté, co se soud na způsobu a obsahu vyhlašovaného rozsudku usnesl. V návaznosti na závěr odůvodnění citovaného stanoviska je vhodné ještě zdůraznit důležitou okolnost na podporu přijatého výkladu těchto případů, v nichž byla porušena práva na přítomnost a právo být zastoupen obhájcem, o jaký jde i v posuzované věci. Jestliže by totiž byl vysloven kasační výrok obviněným napadené části rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení, šlo by v zásadě o formální rozhodnutí, navíc fakticky samoúčelné, neboť jeho důsledkem by bylo, že Krajský soud v Brně by měl následně vyhlásit v zásadě stejný rozsudek, avšak v hlavním líčení konaném za účasti obviněného, případně bez ní po řádné omluvě.
Ve skutečnosti by tak došlo výlučně k prodloužení trvání trestního řízení, což je nejen v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou rychlosti a hospodárnosti i zásadou zdrženlivosti a proporcionality, ale nakonec také v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu, protože skončení trestního řízení by se oddalovalo z ryze formálního důvodu a obviněný by se nadále ponechával v nejistotě. Jestliže tedy neměl odvolací soud v posuzované trestní věci možnost vyslovit kasační výrok ohledně části napadeného rozsudku týkající se obviněného M.
D. pro nesplnění zákonných podmínek § 258 odst. 1 písm. a) tr.
ř., o to více není žádoucí tak činit v řízení dovolacím, v němž může dojít k přezkoumání již pravomocného soudního rozhodnutí mimo jiné pro vadu spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na něž obviněný ve svém dovolání odkázal. Lze tak shrnout, že důvodně vytčená podstatná vada řízení před soudem prvního stupně nemohla mít žádný vliv na správnost jeho rozsudku ohledně obviněného M. D., ani odpovídající části navazujícího rozsudku odvolacího soudu.
39. Výše uvedené platí obdobně ve vztahu k oběma dovolatelům, byť obviněný L. M. dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. z jiného důvodu. K jeho námitce o tom, že mu k přípravě na hlavní líčení konané dne 10. 10. 2022 nebyla poskytnuta lhůta pěti pracovních dnů podle § 198 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že lhůta uvedená v citovaném ustanovení platí pro nařízení hlavního líčení po nápadu obžaloby. Soudní praxe dlouhodobě zastává jasný výklad tohoto pravidla tak, že se uvedená lhůta nevztahuje na poskytnutí přípravy pro obviněného, jeho obhájce a státního zástupce k odročenému hlavnímu líčení.
Opakovaně je zde navíc třeba připomenout, že v dotčeném hlavním líčení byl pouze vyhlášen rozsudek, a nešlo tedy ani o případ, v němž by obsahová náplň tohoto hlavního líčení vyžadovala potřebu poskytnout obhajobě nezbytný čas k přípravě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, uveřejněné pod č. T 847 ve svazku 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, pro tyto situace naopak zákon počítá s odročením hlavního líčení nejdéle na dobu tří dnů (§ 128 odst. 3 tr.
ř.). Tvrzení obviněného L. M. se tak zcela míjí nejen s obsahem citovaného dovolacího důvodu, ale především se zákonnou úpravou trestního procesu a jejím výkladem.
40. Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky obou obviněných související s procesní použitelností důkazů spočívajících ve výpovědích svědků V. V. a V. N. Výslech prvně jmenovaného byl v přípravném řízení proveden dne 1. 11. 2018 (č. l. 109 a násl. tr. spisu) jako neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., což příslušný státní zástupce odůvodnil vážným zdravotním stavem V. V., který by mohl v budoucnu zabránit jeho vyslechnutí (č. l. 108 tr. spisu). Namítl-li obviněný M. D., že pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť špatná zdravotní kondice V. V. nebyla nijak doložena, Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou stupňů s touto výhradou nesouhlasí. V trestním spise je obsaženo několik v rozhodné době aktuálních lékařských zpráv (poslední z konce srpna 2018), z nichž vyplývá, že svědek trpěl několika zdravotními obtížemi, z nichž primární bylo onkologické onemocnění při celkově zhoršujícím se zdravotním stavu a nepříznivé prognóze z hlediska uzdravení (č. l. 853 a násl. tr. spisu). Za těchto okolností po zvážení, zda tento úkon splňuje podmínky neopakovatelnosti vymezené v § 160 odst. 4 tr. ř., byly zákonné požadavky na provedení výslechu v režimu neopakovatelného úkonu naplněny. Zásadní skutečností, která převážila v rozhodnou dobu, byly pro orgány činné v trestním řízení informace o aktuálním zdravotním stavu tohoto svědka, a především lékaři vyslovená nepříznivá prognóza jeho dalšího vývoje. Nelze proto orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že v rozhodnou dobu zvolily provedení neopakovatelného úkonu, neboť byla na místě obava, že V. V. nebude možné vyslechnout po zahájení trestního stíhání za účasti obhajoby (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08).
41. Odkázal-li následně obviněný M. D. na znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marty Holanové, Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že byl vypracován dne 28. 9. 2018, tedy ještě před samotným provedením výslechu V. V. jako neopakovatelného úkonu. Závěry tohoto posudku tudíž nebylo možné bez dalšího převzít při posouzení jeho schopnosti učinit svědeckou výpověď po zahájení trestního stíhání. Nelze navíc přehlížet, že již v dané době znalkyně upozornila na neurotické reakce svědka na okolnosti týkající se projednávané trestné činnosti, a to depresivním laděním a psychosomatickými obtížemi léčenými jeho praktickým lékařem, jenž se jej snažil chránit od další stresové situace. Přestože znalkyně vyslovila závěr o možnosti realizace výslechu, poukázala zároveň na vysoký věk svědka, narůstající četnost tělesných chorob a větší pravděpodobnost zdravotních komplikací, pokud by byl vystavován nadměrnému stresu. Znalkyně proto doporučila provádět výslech V. V. za příznivých podmínek (č. l. 839 a násl. tr. spisu).
42. Z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 30. 4. 2020 je pak zřejmé, že po zahájení trestního stíhání byly činěny opakované pokusy o vyslechnutí V. V. v procesním postavení svědka za účasti obhajoby, avšak ani v jednom z těchto případů se nepodařilo zajistit jeho účast. Důvodem byl opětovně jeho špatný zdravotní stav (č. l. 112a tr. spisu). Rovněž soud prvního stupně se nejprve pokusil svědka předvolat k hlavnímu líčení, poté dne 1. 7. 2021 výslech provedl využitím videokonference. Po seznámení s předmětem výpovědi se svědek vyjádřil tak, že informace k věci by nyní již dal těžko dohromady, neboť zapomíná.
Odkázal na svou předchozí výpověď z listopadu 2018 s tím, že co řekl tehdy, byla pravda a trvá na tom. Pokračoval tím, že zdůraznil svůj špatný zdravotní stav, vysoký věk a nedostatek sil (č. l. 1326 tr. spisu). Ze zvukového záznamu pořízeného v průběhu tohoto hlavního líčení (datový nosič připojený k č. l. 1328 tr. spisu) vyplývá, že předsedkyně senátu následně stranám řízení navrhla ukončení výslechu a přečtení výpovědi V. V. z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Přestože předsedkyně senátu výslovně nevyzvala procesní strany alespoň k pokusu položit svědkovi otázky, zvukový záznam jejího projevu ohledně záměru ukončit výslech nelze považovat za kategorický, jak je prezentováno obviněnými v dovoláních.
V rámci přehrání záznamu je totiž zřetelná bezprostřední reakce intervenujícího státního zástupce v tom smyslu, že k tomuto postupu nemá námitek. Ze strany obou přítomných obhájců obviněných není zaznamenána žádná snaha uplatnit právo položit svědkovi dotazy, ani jakýkoli komentář k navrženému postupu předsedkyně senátu. Podle přesvědčení senátu č. 5 Nejvyššího soudu, jehož členové měli možnost si v rámci neveřejného zasedání poslechnout zmíněný zvukový záznam průběhu hlavního líčení ze dne 1. 7.
2021, je zřejmé, že jak oba přítomní obhájci, tak i obviněný L. M., měli před ukončením výslechu svědka prostor, aby stanovisko předsedkyně senátu případně korigovali, či alespoň projevili vůli položit svědkovi otázky. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 180 odst. 4 tr. ř. může každá ze stran kdykoli v průběhu hlavního líčení vznést námitku proti způsobu provádění procesního úkonu, což se ve zmiňovaném termínu nestalo. Po přečtení protokolu o výpovědi V. V. obviněný L. M. k dotazu soudu ohledně připomínky uvedl, že už se k ní vyjadřoval dříve a nijak ji nekomentoval.
43. Za obdobně zavádějící považuje Nejvyšší soud výtku obviněného M. D., že soud se nepokusil V. V. vyslechnout ani později, neboť po změně složení rozhodujícího senátu a provedení nového dokazování byl svědek k hlavnímu líčení několikrát předvolán, avšak opakovaně se omluvil (č. l. 1553, resp. 1585 tr. spisu) a doložil také lékařské potvrzení o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje dostavit se osobně k soudu (č. l. 1586 tr. spisu). V hlavním líčení konaném dne 9. 8. 2022 byla proto výpověď svědka opětovně přečtena postupem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (č. l. 1603 tr. spisu). Možnost předvolání V. V. navíc zvažoval i odvolací soud, který u lékaře jmenovaného ověřoval jeho aktuální zdravotní situaci před konáním veřejného zasedání, avšak bylo mu odpovězeno, že podle diagnózy, kterou trpí, svědek není schopen osobní účasti (č. l. 2047 tr. spisu).
44. Z obsahu relevantních částí trestního spisu, jak byl stručně zrekapitulován výše, podle Nejvyššího soudu nevyplývá, že by nebyly ohledně svědka V. V. splněny zákonné podmínky pro provedení tohoto důkazu pořízeného před zahájením trestního stíhání ohledně obou spoluobviněných jako neopakovatelný úkon. Na podporu tohoto závěru lze připomenout soudní praxi, a to zejména Evropského soudu pro lidská práva, který formuloval několik poměrně striktních požadavků na akceptovatelné použití výpovědi tzv. nepřítomného svědka. Odkázat lze v tomto ohledu především na rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. stížnosti 26766/05 a 22228/06, a ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10. Tyto požadavky byly přehledně shrnuty mimo jiné také v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, na který odkázal ve svém dovolání obviněný M. D.
45. Ve stručnosti je lze shrnout tak, že v prvním kroku je nutné zkoumat, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval dostatečný důvod. Tuto podmínku považuje Nejvyšší soud za splněnou, jelikož v případě V. V. byl doložen dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který vyústil v konečném důsledku až do úplné a prokázané nemožnosti jeho osobní účasti u soudu (viz výše). Je také podstatné, že orgány činné v trestním řízení nespoléhaly automaticky na možnost použití jeho svědecké výpovědi v režimu předpokládaném v § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Ze spisu je totiž patrné, že naopak vyvíjely aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu právě za účelem umožnit obhajobě realizovat její práva, a to nejlépe v řízení před soudem (srov. obviněnými citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14). V době, kdy se provedení výslechu V. V. podařilo soudu prvního stupně zajistit alespoň prostřednictvím videokonference, svědek skutečně projevil neochotu cokoli k věci uvádět, podle zvukového záznamu z hlavního líčení poukazoval na svůj vysoký věk a nikoli dobrou tělesnou i psychickou kondici s tím, že již pravdivě vypovídal. Nejvyšší soud proto nemá důvod zpochybnit postup, který za této situace zvolila předsedkyně senátu soudu prvního stupně, na niž se ani jeden z přítomných obhájců navíc neobrátil s požadavkem položit svědkovi jakoukoli otázku. Rovněž není zaznamenáno, že by se přítomné strany ohradily proti ukončení provedení tohoto důkazního prostředku, jak Nejvyšší soud konstatoval již v bodě 42. výše.
46. Ve druhém kroku se podle citované judikatury hodnotí, zda svědectví nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného, případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž mohlo znevýhodnit obhajobu. Pokud tomu tak bylo, je potřeba přistoupit ke třetímu kroku, kterým je posouzení, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla tato výpověď připuštěna.
47. Z podrobného hodnocení, které učinil soud prvního stupně v bodech 32. a násl. svého rozsudku a s nímž se ztotožnil také odvolací soud, jak vyplývá z bodů 24. a násl. napadeného rozsudku, je zřejmé, že výpověď V. V. nepředstavovala ve vztahu ke skutkům, k nimž byla relevantní, tj. skutku pod bodem 8., jehož se dopustili oba obvinění společně a skutku pod bodem 9., jehož se dopustil obviněný M. D. sám, jediný usvědčující důkaz. Lze však připustit, že šlo minimálně o důkaz se značnou váhou, proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou existence dostatečně vyvažujících faktorů kompenzujících znevýhodnění obhajoby v prezentovaném smyslu, byť jsou tyto faktory zmírněny realizací videokonferenčního výslechu bez zjevných připomínek obhajoby, jak bylo již uvedeno v bodě 45. shora. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že tyto faktory, včetně silných procesních záruk, byly v trestním řízení dány.
48. Za nejdůležitější záruku lze podle Nejvyššího soudu považovat skutečnost, že soudy obou stupňů si zjevně uvědomovaly možnost určité „nižší procesní síly“ svědecké výpovědi V. V. a přistupovaly k ní obezřetně. Především soud prvního stupně poměrně detailně vysvětlil, proč vyhodnotil jeho tvrzení pořízená jako neopakovatelný úkon za spolehlivá. Okolnosti, jak je vylíčil tento svědek, soud podrobně konfrontoval s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy, které podporovaly tvrzení tohoto svědka. V kontextu všech odpovídajících zjištění proto již soud prvního stupně měl k dispozici dostatečný obraz o průběhu skutkového děje ve vztahu k oběma označeným skutkům výroku o vině. Hodnotící úvahy soustředěné do bodu 32. a následujících odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou logické a přesvědčivé, proto na ně lze pro stručnost odkázat. Vzhledem k tomu, že soudy nevyšly výlučně z výpovědi tohoto svědka, ale svá zjištění opřely rovněž o výpovědi jiných osob, jež měli obvinění možnost sami vyslechnout, například T. B. nebo J. F., přičemž tyto osoby vypovídaly v jednotlivých dílčích aspektech v souladu s V. V., byla v průběhu řízení dána i další významná procesní záruka vyvažující znevýhodnění obhajoby v důsledku použití výpovědi nepřítomného svědka. V neposlední řadě lze poukázat také na další záruky zmíněné soudem prvního stupně v bodě 33. jeho rozsudku, například, že oba obvinění byli vždy zastoupeni obhájci, kteří se účastnili každého hlavního líčení, nebo skutečnost, že po změně v obsazení senátu bylo z vůle obhajoby opakováno celé dokazování.
49. Všechny tyto aspekty přitom obvinění ve své dovolací argumentaci zcela pominuli, v podstatě vůbec nereagovali na výše odkazované hodnocení soudu prvního stupně a ani se nesnažili jeho závěry učiněné v tomto smyslu jakkoli zpochybnit. V podstatě žádným způsobem nepřednesli výhrady proti samotnému obsahu výpovědi V. V. jako takovému a soustředili se výlučně na to, že tento důkaz byl proveden v rozporu se zákonem, resp. jejich ústavně garantovanými zárukami spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se tak s výhradou o procesní nepoužitelnosti zpochybněné svědecké výpovědi, kterou obvinění založili fakticky výlučně na tom, že šlo o tzv. nepřítomného svědka, jemuž nemohli klást otázky, aniž by současně zohlednili shora popsané souvislosti, neztotožnil. Dospěl naopak k závěru, že řízení jako celek bylo ve vztahu k oběma obviněným v rozsahu skutků (nejen) pod body 8. a 9. spravedlivé.
50. Soud prvního stupně se v bodě 33. svého rozsudku vypořádal správně také s námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka V. N. Soudní praxe totiž již v minulosti dovodila, že pokud v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., resp. § 211 odst. 3, 4 tr. ř., přečíst a vycházet z nich při meritorním rozhodnutí.
Soudy v tomto ohledu zaujaly jednoznačné stanovisko pro případ, že státní zástupce či obviněný nedali souhlas k přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení včetně v něm provedených důkazů (§ 219 odst. 3 tr. ř.). Taková situace neznamená, že za důkaz nemůže sloužit výpověď obviněného či svědka, kterou učinili v předchozím hlavním líčení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2011 Sb. rozh. tr. nebo přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012). Navíc jde v podstatě o srovnatelnou situaci, pokud jsou v řízení před soudem čteny výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení podle některé ze situací upravených v § 211 tr.
ř., resp. § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Není tudíž důvod zpochybňovat stejný postup ve vztahu k výpovědi, již svědek učinil v předchozím stadiu řízení před soudem, resp. v počátečním hlavním líčením, jež bylo konáno v odlišném složení senátu.
51. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2022 (č. l. 1672 a násl. tr. spisu) vyplývá, že v průběhu výslechu byl svědkovi V. N. několikrát čten protokol o jeho dřívější výpovědi z hlavního líčení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Účelem bylo vyjasnění a odstranění určitých nesrovnalostí mezi tvrzeními tohoto svědka. Nešlo tedy o postup podle § 212 odst. 1 tr. ř., u něhož se protokol o dřívější výpovědi svědkovi předestírá výlučně pro posouzení věrohodnosti a pravdivosti jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, jak se nesprávně domníval obviněný M.
D. Znění, resp. formulaci ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. nelze vykládat tak, že by se vztahovalo toliko na výpovědi svědků z přípravného řízení a že by byla jeho aplikace vyloučena v případě dřívějších výpovědí svědků učiněných v různých fázích řízení před soudem, například právě v situaci, v níž bylo přistoupeno k opakování hlavního líčení po změně složení senátu, jak již bylo konstatováno v předchozím bodě tohoto usnesení. Soud prvního stupně proto mohl při vyvození příslušných skutkových závěrů důvodně přihlížet k oběma v hlavním líčení poskytnutým výpovědím svědka
V. N., a uvedenou dovolací námitku lze proto označit za nedůvodnou. Obdobně nelze přisvědčit ani výhradě obviněného L. M., podle níž soudy hodnotily výpověď jmenovaného svědka, resp. další provedené důkazy, které byly relevantní ve vztahu ke skutku pod bodem 7. výroku o vině, selektivně a v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku proti způsobu hodnocení důkazů, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému z taxativně vymezených důvodů dovolání. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na podrobné hodnocení učiněné soudem prvního stupně v bodech 28. až 30. jeho rozsudku, s nímž se ztotožnil a nemůže mu v tomto ohledu ničeho vytknout.
52. Pokud jde o výhrady obviněného L. M., jimiž brojil proti skutku popsanému v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud považuje za přiléhavý názor státního zástupce ve vyjádření k tomuto dovolání, podle něhož jde o námitky v dovolacím řízení nepřípustné. Státní zástupce správně upozornil na skutečnost, že v odvolání, které za jmenovaného obviněného podal jeho obhájce (č. l. 1762 a násl. tr. spisu), bylo ve vztahu k dotčenému skutku uvedeno pouze to, že soud prvního stupně správně a v souladu s návrhem obhajoby změnil jeho právní kvalifikaci, neboť z provedeného dokazování oproti obžalobě nevyplynulo, že by obviněný padělky bankovek jakýmkoli způsobem nabízel nebo hodlal nabízet jako pravé. Z této formulace podle Nejvyššího soudu bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obhajoba závěry soudu prvního stupně v dané části akceptovala a v rámci řádného opravného prostředku proti nim nebrojila. K podanému odvolání se připojil také obviněný, který uvedl, že je četl, souhlasí s ním a nebude je nijak doplňovat či upravovat (č. l. 1944 tr. spisu). K žádné změně v tomto směru nedošlo ani v průběhu veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 15. 1. 2024 (č. l. 2071 a násl. tr. spisu).
53. Za těchto okolností tudíž odvolacímu soudu ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině vůbec nevznikla přezkumná povinnost. Odvolací soud totiž přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky, které jsou odvoláním napadeny, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Pouze v případě, který ale v posuzované věci nenastal, může odvolací soud přihlédnout k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Rovněž tak může odvolací soud učinit tehdy, pokud mají vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání (viz § 254 odst. 1 tr. ř., případně § 254 odst. 2 tr. ř.) Oddělitelným výrokem je přitom výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit. Takovým výrokem může být mimo jiné též jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014).
54. V této souvislosti proto Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou pak taxativně vyjmenována rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Jestliže obviněný v podaném odvolání nenapadl výrok o vině pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a jestliže v něm nezpochybnil ani otázku své trestní odpovědnosti, odvolací soud uvedený skutek nebyl povinen (v zásadě ani oprávněn) přezkoumávat. V takovém případě nicméně dovolání obviněného proti tomuto skutku nesplňuje zákonnou podmínku přípustnosti podle §
265a odst. 1 tr. ř., neboť dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn, resp. povinen rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat (srov. obdobně též rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
55. Ve své poslední námitce obviněný L. M. vytkl soudům uložení příliš přísného trestu, k čemuž podle jeho názoru došlo proto, že soudy nepřihlédly k prohlášení viny, které učinil ještě před opakováním hlavního líčení. Nutno nicméně konstatovat, že námitka tohoto typu neodpovídá nejen dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž ji obviněný (nesprávně) podřadil, ale ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze považovat za speciální ve vztahu k vadám výroku o trestu. Tento důvod primárně určený k nápravě vad výroku o trestu lze použít tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud při respektu k vlastní rozhodovací praxi a přijaté soudní judikatuře připomíná, že nepřezkoumává dovolací námitky, jimiž dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přílišnou přísnost, event. naopak mírnost trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018, též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
56. Nicméně bez ohledu na výše uvedené Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že tato námitka by ani nemohla být posouzena jako opodstatněná, neboť soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud k původnímu prohlášení viny ze strany obviněného nepřihlížely. Jak sám obviněný v této souvislosti předznamenal, svou vinu prohlásil v původním hlavním líčení před změnou složení rozhodujícího senátu soudu prvního stupně. Pokud však v trestním řízení nastane situace, v níž je nutno zopakovat celé hlavní líčení včetně nového přednesení obžaloby, např. právě z důvodu změny v obsazení senátu, nelze přihlížet k prohlášení viny obviněným, jež bylo přijato soudem podle § 206c odst. 1, 4 tr. ř. v předchozím hlavním líčení. Omezení podle § 206c odst. 7 tr. ř. se totiž v takové situaci neuplatní. Tento právní názor byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 3 Tdo 269/2024, jež bylo dne 6. 11. 2024 schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve formě judikátu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to pod č. 1/2025 Sb. rozh. tr. Přesně takováto situace nastala i v nyní projednávaném případě, v němž došlo k opakování celého hlavního líčení včetně nového přednesení obžaloby, přičemž obviněný na výzvu soudu prvního stupně výslovně odmítl svou vinu prohlásit (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2022 na č. l. 1539 a násl. tr. spisu). Se změnou postoje se proto jeví jeho argument proti přísnosti uloženého trestu poněkud vnitřně rozporný.
V. Závěrečné shrnutí
57. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu odmítl dovolání obviněných M. D. a L. M. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., a to ve vztahu k těm námitkám, které sice bylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům, ale byly nedůvodné. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu