Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti JUDr. Jána Kurince, advokáta, správce konkurzní podstaty Vít Potraviny, a. s., se sídlem Durychova 101/66, Praha 4, adresa kanceláře správce konkurzní podstaty Přívozní 1054/2, Praha 7, zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, se sídlem Na Žertvách 2230/42, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, č. j. 29 Cdo 3970/2023-1075, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 2 Cmo 180/2022-1029 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2022, č. j. 26 Cm 193/2000-982, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ESSOX s.r.o., se sídlem F. A. Gerstnera 52, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel jakožto správce konkursní podstaty obchodní společnosti Vít Potraviny, a. s., domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Z usnesení Nejvyššího soudu přiloženého k ústavní stížnosti, jakož i z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
3. Stěžovatel je konkursním správcem společnosti Vít Potraviny, a. s., přičemž konkurs byl vyhlášen rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1999, č. j. 94 K 79/98-50.
4. Původní správkyně konkursní podstaty podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 17. 7. 2000 žalobu proti právnímu předchůdci vedlejší účastnice (žalované společnosti ESSOX LEASING, a. s.) o určení neúčinnosti právního úkonu (konkrétních leasingových smluv) dle § 15 odst. 1 písm. d) tehdy platného a účinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání) a o vydání plnění ve výši 28 994 124,70 Kč.
5. Krajský obchodní soud v Praze nejprve žalobě vyhověl (r. 2000), Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek posléze zrušil (r. 2002). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") řízení dvakrát částečně zastavil v rozsahu částky, ve které byla žaloba postupně vzata zpět (r. 2008, 2010) a následně žalobu ve zbývající části zamítl (r. 2010). Vrchní soud (již s novým správcem konkursní podstaty - stěžovatelem) zamítavý rozsudek městského soudu potvrdil (r. 2011). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, rozsudek vrchního soudu zrušil. Vrchní soud o odvolání znovu rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil v rozsahu 9 456 640,90 Kč s příslušenstvím. V rozsahu částky 9 618 207,80 Kč s příslušenstvím rozsudek zrušil a přikázal městskému soudu znovu rozhodnout.
6. Před městským soudem tak spor pokračoval o částce 9 618 207,80 Kč. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.
7. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
9. Soudy vyšly z právního závěru, že pokud si účastníci neúčinné smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Soudy vyšly ze skutkového zjištění, že pozdější úpadce získal z leasingových smluv protiplnění v rozsahu vyšším, než které mu poskytl žalovaný a nevznikl tak žádný rozdíl, který by připadl do konkursní podstaty úpadce.
10. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že po celou dobu řízení namítá svévolný výklad zákona o konkursu a vyrovnání. Nesouhlasí s výkladem zastávaným obecnými soudy, který vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, a označuje jej jako nesprávný a svévolný. Zpochybňuje též závěry rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, ze kterého soudy v nyní posuzované věci taktéž vycházely. Stěžovatel uvádí, že očekával, že Nejvyšší soud vadná rozhodnutí překoná, nesprávným výkladem zákona bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
11. První kasační rozsudek Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 902/2012) posílil stěžovatelovo legitimní očekávání, že neúčinné plnění bude do konkursní podstaty vráceno.
12. Snížení plnění do konkursní podstaty znamená v důsledku též snížení odměny pro správce konkursní podstaty, čímž došlo k zásahu do čl. 26 Listiny.
13. Stěžovatel kritizuje Nejvyšší soud za právní názor, podle něhož se po zrušení zákona o konkursu a vyrovnání a po přijetí insolvenčního zákona na řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní předpisy, včetně občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání. Vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání posoudil původním kritériem, zda má věc po právní stránce zásadní význam, a nehodnotil podmínky přípustnosti dle nové právní úpravy.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Sjednocování výkladu právních otázek hmotného i procesního práva, přísluší Nejvyššímu soudu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.
16. Celý spor je veden primárně v rovině výkladu podústavního práva, konkrétně zákona o konkursu a vyrovnání. Není sporu o tom, že obecné soudy přistoupily k takovému výkladu zákona, který je pro stěžovatele (resp. pro konkursní podstatu) méně příznivý, než k výkladu, který stěžovatel v řízení prosazoval. Zároveň však šlo o výklad odůvodněný a založený na předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se právě k § 15 zákona o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3680/2007). Při vícero možných interpretací právního předpisu náleží sjednocovací výkladová role Nejvyššímu soudu, přičemž zároveň platí, že připouští-li právní předpis dvě (či více) možnosti výkladu, neznamená to nutně, že jedna (či více) z nich bude vždy neústavní, resp. že povede k neústavním důsledkům. To, že Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentům stěžovatele a rozhodl se svou rozhodovací praxi nezměnit, samo o sobě nepředstavuje protiústavní postup.
17. Argumentu legitimního očekávání založeného původním kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 902/2012) nelze přisvědčit, neboť nosné důvody kasace se netýkaly přímo nyní řešené otázky. Navíc i v tomto rozsudku bylo na právní závěry dřívějšího (stěžovatelem kritizovaného) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 týkajícího se výkladu § 15 zákona o konkursu a vyrovnání odkazováno.
18. Porušení čl. 26 odst. 3 Listiny nemůže vyplývat pouze z toho, že odměna konkursního správce byla snížena v důsledku nezahrnutí konkrétní sporné částky do konkursní podstaty. Práv daných čl. 26 Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákona (čl. 41 odst. 1 Listiny). Při splnění zákonných podmínek pro vyloučení sporné částky z konkursní podstaty, resp. splnění zákonných podmínek při výpočtu odměny stěžovatele, nelze porušení čl. 26 odst. 3 úspěšně namítat. Případné porušení podstaty a smyslu daného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) Ústavní soud nemohl, při absenci tvrzení dokládajících nemožnost stěžovatele "získávat prostředky pro své životní potřeby prací", posoudit.
19. Aplikace původní procesní úpravy občanského soudního řádu u dříve zahájených sporů týkajících se konkursu a vyrovnání plyne z přechodných ustanovení insolvenčního zákona a jejich interpretace Nejvyšším soudem. Ta není ve věci stěžovatele nijak nahodilá, ale naopak konstantní a dlouhodobá (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 či sp. zn. 29 Cdo 3375/2010). Vůči tomuto výkladu působení procesního práva nic nenamítá ani Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3602/14 , usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3294/17 či usnesení ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 3576/19 ).
20. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přehledně ve vztahu ke všem otázkám formulovaným stěžovatelem odůvodnil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud zjednodušeně řečeno nepřistoupil na argumenty stěžovatele a nezměnil svou rozhodovací praxi k výkladu § 15 zákona o konkursu a vyrovnání. Rozhodování o přípustnosti dovolání je doménou Nejvyššího soudu. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované však napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo, neboť se podrobně k jednotlivým námitkám stěžovatele vyjadřuje.
21. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu