Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 147, Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2018 č. j. 23 Co 433/2018-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, dále právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení krajského soudu, jakož i z přiloženého usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018 č. j. 21 P 16/2017-97 se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh otce - P. H. na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal, aby do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé bylo stěžovatelce (matce nezletilých) uloženo zdržet se změny základní školy a bydliště (trvalého pobytu) nezletilých dětí.
3. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 20. 11. 2018 č. j. 21 P 16/2017-97 návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl. Konstatoval, že nezletilé děti byly svěřeny do výhradní péče stěžovatelky a nelze jí upírat možnost změny jejího pobytu na území České republiky a tím i místa pobytu dětí. K tomu dodal, že v případě, kdy by takový postup měl mít negativní vliv na zájmy dětí, lze takovou situaci řešit v rámci řízení o úpravě styku s dětmi nebo v rámci řízení o změně úpravy poměrů dětí.
4. Krajský soud shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně (viz předchozí bod) tak, že nařídil toto předběžné opatření: Matka (stěžovatelka) je povinna zdržet se jednání, směřujícího ke změně bydliště nezletilých dětí z jejich stávajícího bydliště a dále je povinna zdržet se jejich přemístění k povinné školní docházce do školy odlišné od té, již nyní navštěvují. Otci se ukládá, aby ve lhůtě 14 dnů od doručení rozhodnutí podal návrh ve věci rozhodnutí o významné záležitosti nezletilých dětí týkající se změny bydliště a školního zařízení. Pokud otec ve stanovené lhůtě návrh nepodá, předběžné opatření zanikne. V odůvodnění usnesení soud poukázal na ustanovení § 877 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") a uvedl, že v situaci, kdy jsou nezletilé děti v péči jednoho z rodičů, je třeba, aby změna bydliště byla vždy (jelikož jde o významnou záležitost týkající se nejen dětí, ale i rodiče, v jehož péči děti nejsou umístěny), stejně jako změna školního zařízení, realizována až po dohodě obou rodičů. Pokud rodiče nejsou schopni se na této skutečnosti dohodnout, rozhodne o ní k návrhu rodiče soud.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala zejména na skutečnost, že změnou bydliště by nedošlo k ohrožení zájmů a práv otce nezletilých dětí na pravidelný styk s nimi; stěžovatelka se s dětmi hodlala přestěhovat do menší obce vzdálené 20 km od nynějšího bydliště. Krajský soud měl porušit základní práva stěžovatelky tím, že jí neumožnil vyjádřit se k návrhu otce nezletilých dětí a předložit jakékoliv důkazy k věci osobně před soudem. Dle stěžovatelky soud nerozhodl o naléhavosti zatímní úpravy poměrů účastníků a předjímal rozhodnutí ve věci (případného) návrhu otce o významné záležitosti nezletilých dětí týkající se změny bydliště a školního zařízení. Ve věci odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/18 , resp. na skutkové okolnosti a rozhodnutí obecných soudů v této věci, posuzované později též Ústavním soudem.
6. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
7. Ústavní soud dále upozorňuje na svou argumentaci uvedenou v usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2527/17 ze dne 17. 8. 2017, v nichž vyložil, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti podle § 858 občanského zákoníku sdílené oběma rodiči, a zásadně proto nelze změnit místo bydliště dítěte proti vůli druhého rodiče, tím méně by pak měl být nepečující rodič v důsledku takové jednostranné změny na svém styku s nezletilým dítětem omezován. Ústavní soud v citovaných usneseních vychází ze zákonné úpravy (§ 877 občanského zákoníku), která předpokládá dohodu rodičů v záležitosti, která je pro dítě významná, pokud se rodiče nedohodnou, rozhodne soud (na návrh rodiče). Uvedené ustanovení tedy nezakazuje jednomu z rodičů změnit nezletilému místo bydliště, nesmí tak však učinit bez souhlasu druhého rodiče. Nedojde-li k dohodě rodičů, mají právo obrátit se na soud s žádostí o rozhodnutí; řízení o neshodě rodičů je výlučně návrhové.
8. Pokud jde o vymezení ústavněprávních kritérií týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření), Ústavní soud poukazuje např. na nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421). Přitom zdůrazňuje zatímní charakter napadeného rozhodnutí, a s tím související skutečnost, že tvrzení obou stran sporu budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy (o návrh ve věci rozhodnutí o významné záležitosti nezletilých dětí týkající se změny bydliště a školního zařízení), které budou vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na závěry učiněné Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 188/18 ze dne 3. 4. 2018, přičemž argumentuje zejména vzdáleností místa "nového" bydliště. Současně tvrdí, že krajský soud se nezabýval potřebou zatímní úpravy poměrů účastníků. Ústavní soud však takové pochybení obecného soudu neshledal a neztotožnil se ani s odkazem stěžovatelky na citované usnesení, v němž obecné soudy řešily skutkově odlišnou věc (návrh na vydání předběžného opatření byl podán v okamžiku, kdy nezletilí již změnili jak bydliště, tak i školní zařízení aj.). Krajský soud v nyní posuzované věci poukázal na primárně na to, že stěžovatelka a otec nezletilých se nejsou schopni o změně bydliště a školního zařízení nezletilých dohodnout. Zdůraznil přitom, že uvedené je součástí rodičovské odpovědnosti dle ustanovení § 858 občanského zákoníku, která náleží oběma rodičům bez ohledu na to, zda je dítě svěřeno do výhradní péče jednoho z nich. Při nemožnosti dohody rodičů o této významné záležitosti podle § 877 odst. 1 a 2 občanského zákoníku rozhodne soud. Z odůvodnění napadeného usnesení dále plyne, že soud při rozhodování zohlednil probíhající soudní řízení ve věci péče o nezletilé - 1) návrh stěžovatelky ze dne 24. 9. 2018, kterým se domáhá úpravy styku otce s nezletilými a zvýšení výživného a 2) návrh otce ze dne 18. 10. 2018, kterým navrhuje střídavou péči o nezletilé. Naopak z textu rozhodnutí neplyne, že by soud jakkoliv předjímal rozhodnutí o návrh ve věci rozhodnutí o významné záležitosti nezletilých dětí týkající se změny bydliště a školního zařízení, které byl povinen otec podat ve stanovené lhůtě.
10. K procesním námitkám stěžovatelky Ústavní soud odkazuje na příslušnou právní úpravu předběžných opatření, podle níž soud pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by dal prostor účastníkům odlišným od navrhovatele. Proto jsou jedinými podklady pro jeho rozhodnutí návrh a listiny k návrhu předložené (k tomu srov. ustanovení § 75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Procesní předpis zde do jisté míry prolamuje zásadu rovnosti účastníků, protože vydání předběžného opatření se ten, proti němuž návrh směřuje, nemůže předem nijak bránit. Jde o hraniční, avšak ústavně konformní úpravu, jak se například vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2713/07 ze dne 21. 11. 2008. Jednání soud k nařízení předběžného opatření nenařizuje. Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně.
11. Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí krajského soudu nepostrádá zákonný základ a je odpovídajícím způsobem odůvodněno. Ústavní soud neshledává zjevné prvky svévole a považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve světle výše uvedených závěrů za ústavně konformní.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu