Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Pilara, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 43/39, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZT 33/2016-48 ze dne 14. března 2016, za účasti Okresního státního zastupitelství v Prostějově jako účastníka řízení, o vyloučení soudkyně Milady Tomkové z projednání a rozhodování této věci, takto: Soudkyně Milada Tomková není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1069/16
.
1. Stěžovatel ústavní stížností napadl výše uvedené usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově. Tato stížnost měla formální vady, soudkyně zpravodajka Milada Tomková, určená rozvrhem práce, proto stěžovatele vyzvala k jejich odstranění. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné namítl podjatost soudkyně zpravodajky s tím, že (1) rozhodovala ve věci ústavní stížnosti sestry stěžovatele odmítnuté pod sp. zn. II. ÚS 3503/15 , (2) jeho otec podal podnět k zahájení kárného řízení s touto soudkyní právě pro její postup ve věci sp. zn. II. ÚS 3503/15 , a že (3) Milada Tomková jako soudkyně Nejvyššího správního soudu dříve rozhodovala ve věci jiné sestry stěžovatele vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 Ads 98/2008.
2. Soudkyně Milada Tomková ve vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že ke stěžovateli a členům jeho užší či širší rodinné pospolitosti nemá žádný vztah, nikoho z nich nezná. Stejně tak nemá vztah k věci. Pokud by vzájemné rodinné vazby stěžovatel nepopsal, nevěděla by o nich. Podle jejího mínění není ve věci dán důvod pro její vyloučení.
3. Podle § 36 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (odst. 1). Vyloučen je též, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu (odst. 2). Za činnost ve smyslu odst. 2 se nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů (odst. 3).
4. Ve věci není dán důvod pro vyloučení soudkyně Milady Tomkové podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci stěžovatele nebyla dříve činná jinak, než jako soudkyně Ústavního soudu.
5. Stejně tak není dán důvod pro její vyloučení podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci totiž bez dalšího nejsou okolnosti spočívající v postupu a rozhodování v řízení o jiné ústavní stížnosti totožného stěžovatele (srov. např. usnesení II. ÚS 1187/15 ze dne 22. 12. 2015). Tím méně může být důvodem pro vyloučení soudce jeho postup a rozhodování v řízení o jiné ústavní stížnosti jiného stěžovatele, byť by byl s nynějším stěžovatelem spřízněn.
Jako dostatečný důvod Ústavní soud neshledal skutečnost, že otec stěžovatele podal podnět k zahájení kárného řízení. Jen z této skutečnosti totiž neplyne, že má soudkyně Milada Tomková vůči stěžovateli či jeho právní věci jakýkoliv jiný než čistě profesionální vztah. Sama se přitom podjatá necítí. Nelze také opomenout, že vyloučení soudce jen proto, že byl podán obdobný návrh, by umožnilo snadnou manipulaci se složením rozhodujícího senátu. Možnost výběru soudce, který účastníku řízení vyhovuje nejlépe, přitom neodpovídá požadavku na jednoznačné určení zákonného soudce (srov. např. odst. 33-35 nálezu sp. zn. II.
ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015).
6. Lze uzavřít, že pro závěr o podjatosti soudkyně Milady Tomkové není důvod - nebylo naplněno ani objektivní hledisko (existence skutečností ve vnější realitě, které dávají legitimní podklad pro pochybnosti o nepodjatosti soudkyně), ani hledisko subjektivní (vnitřní psychický vztah soudkyně k věci, účastníku či jeho zástupci). Ústavní soud proto rozhodl, že tato soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1069/16
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 ); zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti spočívajícím zejména ve zcela nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí. V projednávané věci Ústavní soud výjimečné důvody ke svému zásahu neshledal.
Usnesení Policie České republiky i usnesení napadené ústavní stížností jsou řádně odůvodněna, je z nich zřejmé, jakého trestného činu se měl stěžovatel dopustit a které okolnosti a důkazy tomu nasvědčují. Státní zástupce se dostatečně (pro účely přípravného řízení) vypořádal i s konkrétními námitkami, jež stěžovatel vznášel ve své stížnosti (a to včetně námitky možné lichvy ze strany společnosti Provident Financial, s. r. o.), které ostatně i částečně vyhověl. Na toto rozhodnutí tak je možno odkázat.
K trestnému činu úvěrového podvodu se Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjadřoval, a to právě i s ohledem na stěžovatelem zdůrazňovanou subsidiaritu trestní represe. Ústavně konformní výklad trestného činu úvěrového podvodu provedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž vyjádřil názor, že při posuzování, zda se určitá osoba dopustila úvěrového podvodu, je potřeba přihlédnout i k tomu, nakolik se jí uváděné údaje liší od skutečnosti a zda uvedením nepravdivých údajů vůbec vznikla škoda (aniž by však vznik škody byl nezbytnou podmínkou trestněprávního postihu).
Z napadeného usnesení je přitom zřejmé, že státní zástupce z těchto úvah vycházel. Bude nicméně na trestních soudech, aby v případě podání obžaloby posoudily veškeré okolnosti případu a rozhodly, zda je trestněprávní postih na místě, či nikoli. K citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud poznamenává, že jakkoli § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech míří k ochraně spotřebitele, nemění to nic na skutečnosti, že stěžovatel není oprávněn v úvěrové smlouvě (ani ve smlouvě o zápůjčce) uvádět nepravdivé údaje, resp. že tímto jednáním může věřiteli vzniknout škoda.
Ochrana spotřebitele spočívá zejména v tom, že spotřebitel nemusí vždy správně odhadnout možnosti splácení půjčky, k čemuž má naopak věřitel jako profesionál lepší předpoklady. Stěžovatel se stěží může v trestním řízení domáhat takové ochrany za situace, kdy se naopak možné kontrole věřitelem snažil uváděním nepravdivých údajů vyhnout. Má-li kontrola schopnosti spotřebitele splácet úvěr skutečně fungovat, pak to předpokládá, že spotřebitel nebude usilovat o to, aby věřitele uvedl v omyl. S tím pak souvisí i stěžovatelova námitka, že spotřebitel často u uzavírání úvěrů nepřemýšlí a jedná pod tlakem.
K tomu lze zejména uvést, že stěžovatel ani neuvádí, že by právě toto byl jeho případ. Stěžovatel netvrdí, že by své příjmy neúmyslně nadsadil, případně že uvedl příjmy, které skutečně měl, pouze nebyly stabilní (nebo dokonce že nerozuměl tomu, co ve smlouvě uvádí). Takový závěr ostatně neplyne ani z napadeného usnesení.
Z něj naopak vyplývá, že stěžovatel jednal vědomě a s rozmyslem. Ústavní soud navíc poznamenává, že ačkoli je spotřebitelům jakožto slabší straně nutno poskytovat ochranu, neznamená to, že by snad spotřebitelé byli zcela imunní vůči následkům svého jednání. V demokratickém právním státě odpovídá každý svéprávný jednotlivec za své jednání a vzniklých následků se nemůže bez dalšího zprostit pouhým poukazem na to, že jednal v jakési "euforii" z vidiny rychlých peněz (nebo snad že nevěděl, že podvod či úvěrový podvod je trestným činem).
Pokud stěžovatel uvádí, že spotřebitel vždy vstupuje do smluvního vztahu s vysokou mírou lehkomyslnosti a neuvážlivosti, není k takovému jednání absolutně žádný důvod, přičemž ani zákonodárce zjevně neměl v úmyslu k němu nikoho povzbuzovat. Ostatně i nový občanský zákoník ve svých zásadách zdůrazňuje, že slib zavazuje a smlouvy se mají plnit [(§ 3 odst. 2 písm. d); dle staré římské zásady pacta sunt servanda]. V § 4 odst. 1 pak zakládá domněnku, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
Spotřebitelé tedy stejně jako kdokoli jiný nemají pouze práva, ale i povinnosti, jejichž nedodržení může mít v určitých případech i trestněprávní následky. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu pak Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení § 211 trestního zákoníku, přičemž v tomto směru lze znovu odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž byl řešen prakticky totožný návrh (jednalo se o návrh na zrušení skutkové podstaty úvěrového podvodu, jak byla zachycena v § 250b odst. 1 dříve platného trestního zákona). Ústavní soud konečně neshledal důvod ani k přiznání náhrady nákladů řízení, k němuž přistupuje jen zcela mimořádně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu