Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 11 Tdo 1050/2024-5315, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, č. j. 11 To 113/2023-4975, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 63 T 1/2023-4751, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 63 T 1/2023, shledán vinným pod bodem II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních částek ve výši 52.549 Kč, 15.564,12 EUR a 350 USD. Stěžovatel byl odsouzen společně s dalšími dvěma spoluobviněnými, I. B. a M. B.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil, a to ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu byl stěžovatel vrchním soudem nově uznán vinným pod bodem II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel byl dále odsouzen k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních částek ve výši 52.549 Kč, 15.564,12 EUR a 350 USD.
4. Stěžovatel a další spoluobvinění se předmětné trestné činnosti dopustili tím, že se vědomě stali členy organizované skupiny osob, v níž každý z obviněných zastával dílčí úlohu při společném nelegálním nakládání s léčivými přípravky obsahujícími efedrin či pseudoefedrin (v řádech několika desítek kilogramů) a dalšími prekursory, chemikáliemi a předměty sloužícími pro výrobu metamfetaminu. Takto se podíleli na opakované pravidelné nelegální výrobě metamfetaminu a distribuci metamfetaminu na území České republiky, a to se společným záměrem získat majetkový prospěch a s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení. Jednali tak po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a s minimálně rámcovou představou o rozsahu fungování organizované skupiny a rozsahu páchané trestné činnosti. Stěžovatel se na předmětné trestné činnosti podílel konkrétně tak, že od února až března roku 2022 do 26. 7. 2022 v případě potřeby zastupoval hlavního organizátora I. M. při distribuci metamfetaminu nebo tablet s obsahem efedrinu za účelem jeho výroby dalším osobám. Přitom inkasoval peněžní prostředky, které pak nejméně částečně odváděl I. M.
6. Stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutích ve vztahu k jeho osobě. Ačkoliv mu byl uložen značně citelný trest ve výměře 9 let, postrádá řádné odvodnění ve vztahu k jím spáchanému skutku a jeho námitkám. Soudy vždy k námitkám přistoupily jako ke společné námitce dalších obviněných, avšak námitky stěžovatele nebyly nikdy vyvráceny individuálně. Stěžovatel se taktéž domnívá, že ve vztahu k němu nebyl prokázán důkazní řetězec, který by prokázal vinu stěžovatele nade vši pochybnost, resp. který by alespoň vyvrátil stěžovatelovu obhajobu.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá značně vágní argumentaci, kterou zčásti namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné hodnocení důkazů. Stejné námitky uplatnil i v řízení před dovolacím soudem, který je zcela vypořádal. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
10. Pouze obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatel jiného názoru. Dokazování bylo podle názoru Ústavního soudu provedeno v dostatečném rozsahu, který byl pro posouzení viny stěžovatele nezbytný a zjištěný skutkový stav odpovídá provedenému dokazování. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu.
11. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, která údajně nejsou ve vztahu ke stěžovateli dostatečně individualizovaná. K tomuto Ústavní soud podotýká, že přezkoumal napadená rozhodnutí i v tomto ohledu a uzavírá, že ani tato stěžovatelova námitka není důvodná. Jednání stěžovatele bylo prokázáno především výpovědí spolupracujícího obviněného P. Z., jakož i dalšími důkazy, které potvrzovaly pravdivost této výpovědi. Těmito důkazy byly především informace získané z odposlechů telefonních čísel ostatních spoluobviněných, jakož i předměty nalezené v rámci prohlídky jiných prostor, kde stěžovatel prováděl opravy vozidel (věci užívané při distribuci pervitinu i pervitin samotný v množství 237 gramů). Za této situace Ústavní soud neshledal nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí, naopak považuje tato rozhodnutí za zcela přezkoumatelná a souladná s čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu