Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Jeřábka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 12 Cmo 9/2025-395, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CAPITAL - STAR s. r. o., sídlem Rozkošská 568, Praha 4 - Šeberov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 12. 2024 č. j. 33 Cm 9/2016-387 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 364 555 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024 č. j. 29 Cdo 1145/2023-371 byl změněn rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2022 č. j. 12 Cmo 167/2022-303 tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 33 Cm 9/2016-226 ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 8. 2016 č. j. 33 Cm 9/2016-10, se mění tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (výrok I.), ve zbývající části byly rozsudek vrchního soudu a rozsudek krajského soudu zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (bod II. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že náhrada nákladů byla přiznána ve sporu úspěšnému stěžovateli. Výše nákladů řízení před soudy obou stupňů činí 364 555 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznal (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 349 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení vrchní soud přihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele, které vedly vrchní soud k tomu, aby stěžovateli, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Poukazuje na to, že dokud byla v řízení procesně úspěšná vedlejší účastnice (podnikatel), byly jí přiznávány náklady řízení v plné výši. V okamžiku, kdy byl v důsledku meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl směnečný platební rozkaz zrušen, úspěšný on, vrchní soud tyto náklady procesně úspěšné straně, tedy stěžovateli (spotřebiteli), nepřiznal. Učinil tak i přes výše uvedené meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo jiné s odůvodněním, že vrchní soud považuje směnku za platnou. Bez ohledu na úspěch ve věci tak vrchní soud na stěžovatele bez náležitých podkladů aplikoval § 150 o. s. ř. V postupu vrchního soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, spatřuje stěžovatel prvky libovůle a nahodilosti. U stěžovatele jde u nákladů navíc o částku 364 555 Kč, tedy o náhradu nákladů vysokou a odpovídající tomu, že spor trval více než osm let.
5. Závěry uvedené v napadeném usnesení jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné a neodůvodněné. Nepřiznání náhrady nákladů řízení je založeno na úvaze soudu mimo odvolací námitky vedlejší účastnice. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení dovozuje platnost směnky, byť o této skutečnosti již bylo meritorně rozhodnuto Nejvyšším soudem. Vrchní soud tak v rozhodnutí o nákladech řízení překročil přezkumnou činnost. Při rozhodování o nákladech řízení přistoupil k hmotněprávnímu posuzování věci a vybočil tak z mezí již skončeného soudního sporu. I kdyby šlo o správný názor soudu, neměla by tato skutečnost být promítnuta do náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka, který nezavinil vedení soudního řízení. Vrchní soud opomíjí nepoměr v majetku účastníků a také povahu sporu, kdy šlo o spotřebitelský spor. Za odporující zákonné úpravě nákladů řízení považuje stěžovatel zdůraznění převodu majetku stěžovatele v průběhu řízení a hodnocení jeho postoje vrchním soudem. Neodůvodněný a nelogický je i názor soudu, že nebylo zasaženo do poměrů stěžovatele, když mu v průběhu nalézacího řízení bylo odebráno osvobození od soudních poplatků.
6. Z těchto důvodů vrchní soud při rozhodování o nákladech řízení překročil rozsah sporu a hodnotil vztahy účastníků ze smlouvy, přičemž v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu vrchní soud uvádí, že šlo o směnku platnou. V rozhodnutí o nákladech řízení tak vrchní soud závěry Nejvyššího soudu zpochybnil a svůj názorový střet nepřípustně promítl do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde o neobjektivní a neodůvodněný závěr soudu postavený na nesprávném právním posouzení věci i na nedostatečném zjištění skutkového stavu. Vrchní soud tak deformoval skutkový stav k tíži stěžovatele. Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, jde o postup, který porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení, ve kterém byl stěžovatel úspěšný, je mu dále napadeným usnesením kladeno za vinu, že převedl majetek nabytý dědictvím. Vrchní soud nedal stěžovateli prostor namítané "nepravdy" napadeného usnesení vyvrátit.
7. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud změnil rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení a neumožnil stěžovateli na změnu právního názoru jakkoliv reagovat. Použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. tak bylo pro stěžovatele nepředvídatelné. Stěžovateli sice bylo zasláno odvolání vedlejší účastnice proti výroku o nákladech řízení, ve kterém zmínila nutnost zabývat se moderací náhrady nákladů řízení, nicméně stěžovatel nebyl vrchním soudem o možnosti jiného náhledu na rozhodnutí o nákladech řízení poučen. Vrchní soud nedal stěžovateli možnost se k jeho záměru a k odlišnému právnímu názoru vyjádřit a předem se s ním seznámit. Podle judikatury Ústavního soudu má odvolací soud povinnost seznámit účastníky s právním názorem odlišným od názoru, který byl zastáván v předchozím řízení, aby dotčený účastník mohl s takto změněným právním názorem polemizovat či jej zvrátit svou argumentací. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je podle judikatury ještě naléhavější v situaci, změní-li se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu významně právní postavení účastníka řízení. Tato povinnost soudu je o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit.
8. Podle stěžovatele závěr soudu postavený na nesprávném právním posouzení věci i na nedostatečném zjištění skutkového stavu je v dané věci excesivní, nepřiléhavý a ústavně nekonformní, neboť zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny a do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [když v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí vrchního soudu o nákladech (prvostupňového) řízení. Namítá, že v posuzované věci nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., rozhodnutí vrchního soudu pro něj bylo překvapivé, neboť mu vrchní soud neumožnil vyjádřit se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř., navíc rozhodnutí vrchního soudu není dostatečně odůvodněné.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 ) a další].
14. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
15. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda jsou důvody dány, se přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
16. V usnesení ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 Nejvyšší soud vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení.
Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř.
zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř., proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř., vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. též usnesení ze dne 21.
7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014).
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05 ). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
18. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) či nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05 ]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily zásadně nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
19. V nyní posuzované věci vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že poměry stěžovatele se oproti poměrům osvědčeným v době, kdy mu bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, zlepšily do té míry, že mu bylo přiznané osvobození od soudních poplatků odejmuto. Z uvedeného dovodil, že nebude-li stěžovateli v řízení náhrada nákladů řízení přiznána, nebude to mít na jeho poměry zásadní dopad. Vrchní soud dále přiléhavě poukázal na to, že postoj stěžovatele k úhradě pohledávky byl od počátku negativní, čemuž podřídil i své jednání.
Přestože zpochybňoval platnost ujednání ze smlouvy o úvěru týkající zajištění, zejména rozpor těchto ujednání s dobrými mravy a s principy ochrany spotřebitele, postrádala jeho argumentace uvedení konkrétního důvodu, pro který by vedlejší účastnici nemělo být přiznáno právo alespoň na vrácení dlužné jistiny úvěru. Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel nevysvětlil, jak se s dobrými mravy slučuje jednání, jehož jediným cílem je vyhnout se splnění primární povinnosti vrátit přijaté peněžní prostředky.
Vrchní soud dále poukázal na to, že v průběhu řízení stěžovatel nabyl spoluvlastnické podíly na nemovitém majetku v hodnotě převyšující 3 000 000 Kč, které obratem zcizil. Tím se zbavil v podstatě jediného majetku, z něhož by případně mohl být nárok vedlejší účastnice uspokojen (existence jiného majetku v řízení nevyplynula). Podle vrchního soudu nelze přehlédnout ani to, že vedlejší účastnice, která poskytla úvěr ve výši 600 000 Kč na dobu třináct měsíců, ani po třinácti letech nezískala protiplnění, a to přesto, že stěžovatel již ve smlouvě o úvěru prohlásil, že jako ručitel si obsah smlouvy prostudoval a sjednané podmínky bere na vědomí.
Vrchní soud připustil, že vedlejší účastnice jako pán sporu mohla řízení kdykoliv ukončit. K tomu však neměla důvod. Směnku uplatnila ve snaze domoci se dlužníkem dobrovolně přijatých závazků ze smlouvy o úvěru, směnkou zajištěných, za jejíž zaplacení se stěžovatel zaručil. Skutečnost, že plnění ze směnky nebylo přiznáno, sama o sobě neznamená, že pohledávka směnkou zajištěná zanikla. Vrchní soud dovodil, že popsané okolnosti představují důvody hodné zvláštního zřetele, které ho vedly k tomu, aby stěžovateli, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. V nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285) Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. též nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 , dále nálezy ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19 , ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 , ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25), ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15 (N 95/81 SbNU 555), ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225)].
21. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí vrchního soudu pro něj bylo překvapivé, neboť ho vrchní soud se záměrem aplikovat v předmětné věci § 150 o. s. ř. neseznámil. Ústavní soud k této námitce uvádí, že překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007 ).
22. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice napadla usnesení krajského soudu včasným odvoláním a navrhla jeho změnu tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uvedla, že stěžovateli neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), které spočívají v nesourodém rozhodování krajského a vrchního soudu na jedné straně a Nejvyššího soudu na straně druhé. Jako další důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo zmíněno jednání stěžovatele, který je dosud v prodlení s úhradou pohledávky ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna směnkou. Stěžovatel se k odvolání vedlejší účastnice vyjádřil a navrhl, aby bylo napadené usnesení potvrzeno. Uvedl, že řízení zapříčinila vedlejší účastnice, která může za to, že došlo ke zneužití práva, což vedlo ke zrušení směnečného platebního rozkazu. Stěžovateli tedy nebylo odňato právo vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice a tedy k odvolacím námitkám skutkově a právně argumentovat.
23. Jak bylo výše uvedeno, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává, neboť jejich posouzení je věcí obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení jsou v rozhodnutí vrchního soudu řádně a přesvědčivě vyloženy a jeho rozhodnutí je tak dostatečným způsobem odůvodněno, přičemž závěry krajského soudu se nejeví být nepřiměřené.
24. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech vrchního soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu