Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 2. 2022 č. j. 13 T 88/2021-253, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022 č. j. 7 To 127/2022-276 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 3 Tdo 779/2022-301, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho vlastní výpovědí a neprovedly obhajobou navržený klíčový důkaz výslechem svědka B. P. (bývalý manžel poškozené), který se měl vyjádřit k nevěrohodnosti poškozené. Z uvedených důvodů považuje stěžovatel rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná. Stěžovatel dále uvedl, že jediní dva přímí svědci jsou manželé Č., kteří jsou osobami blízkými, s čímž se však obecné soudy nijak nevypořádaly. Stejně tak blíže nerozvedly, z jakého důvodu považují osobu stěžovatele, resp. obžalovaného za osobu nevěrohodnou.
Nalézací soud pak nesprávně vyložil výpověď svědka N., který se po incidentu vrátil se stěžovatelem na místo činu a našel v trávě ležet kabelku a rozbitý mobilní telefon poškozené. Nalézací soud konstatoval ve svém rozhodnutí, že podle svědka N. byla nalezená kabelka suchá, což se však nezakládá na pravdě, neboť tento uvedl, že kabelka byla vlhká. K předložené lékařské zprávě a ke znaleckému posudku mapujícím mechanismus vzniku zranění stěžovatel uvedl, že tyto mohou maximálně prokazovat následek, nikoliv však to, že se trestného jednání dopustil právě stěžovatel.
Stěžovatel je toho názoru, že v projednávané věci se jedná o situaci, kdy stojí tvrzení proti tvrzení a obecné soudy tak musí posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí. To zvláště pak za situace, kdy jsou svědci přímo zainteresováni na výsledku řízení. Vina obžalovaného nemůže být prokázána jediným přímým důkazem výpovědí svědka, u nějž nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Je nepochybné, že jak poškozená, tak i její manžel měli zájem na výsledku řízení a je tudíž dána pochybnost o jejich věrohodnosti. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl též skutečnost, že nepodrobil přezkumu jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že se blíže nezabývaly věrohodností výpovědi manželů Č., je třeba uvést, že obecné soudy nestaví své závěry o vině stěžovatele výhradně na jejich výpovědi, ale tyto dávají do souvislosti se skutečnostmi, vyplývajícími ze znaleckého posudku a z lékařské zprávy. Soudy si tak byly vědomy citlivosti svědectví podaného poškozenou, resp. jejím manželem a stran věrohodnosti svědkyně ověřily pravdivost jejich tvrzení znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Z něj se podává, že znalec u poškozené nezjistil duševní chorobu, v emoční oblasti zjistil labilitu přiměřenou situaci a v myšlení nezjistil známky vztahovačnosti, sklon zkreslovat skutečnost a ani fabulovat.
Za tohoto stavu věci, kdy výpověď poškozené a svědka Č. koresponduje s tím, jak vznik poranění popsal znalec z oboru zdravotnictví, nelze uzavřít, že by závěry obecných soudů stály na prakticky jediném důkazu, a to tvrzení poškozené. Tato tvrzení jsou potvrzována znaleckým posudkem, přičemž stěžovatel nepřišel s tvrzením, jímž by tuto verzi zpochybnil (vyjma závěru, že sluch poškozené byl poškozen již před vzniklým incidentem). Obecné soudy se zabývaly též věrohodností obžalovaného, přičemž především nalézací soud poukázal na skutečnost, že obžalovaný v určitém bodě vzájemné komunikace mezi jím a poškozenou začal vytvářet legendu, jak k poškození zdraví poškozené mělo dojít a jak to mělo být s kabelkou.
Naopak odvolací soud vzal za neprokázané tvrzení stěžovatele o opilosti svědka Č.
Stěžovatel vytkl obecným soudům také skutečnost, že neprovedly jím navržený důkaz výslechem bývalého manžela poškozené. Stěžovatele lze však odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který v odst. 9 blíže rozvedl své úvahy o nepřipuštění důkazu, k nimž se následně přiklonil též odvolací soud.
Stěžovatel v části ústavní stížnosti poukázal na soudem prvního stupně, nepřesně interpretovanou výpověď svědka N. stran vlhkosti nalezené kabelky. Touto námitkou se ale zabýval již odvolací soud, který dal stěžovateli v tomto směru za pravdu s tím, že to nic nemění na zjištěném stavu věci, neboť se odkázal na výpověď svědka K., který jako policista kabelku ohledával a jehož překvapilo, že je navzdory nepříznivému počasí suchá. Faktický stav kabelky měl pak odvolací soud za zjištěný z přiložené fotodokumentace.
Vytkl-li stěžovatel odvolacímu soudu, že tento výslovně rezignoval na povinnost přezkumu hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudem prvního stupně, je třeba uvést, že krajský soud považoval hodnocení provedená soudem prvního stupně za logická a v souladu se zákonnými principy, a proto neměl důvod nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
Pokud jde o výtky stěžovatele stran nepoužití zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), dlužno poznamenat, že soudy žádné pochybnosti v jednání stěžovatele, které by byly měly podstatný vliv na míru jeho zavinění, neshledaly, takže aplikace této zásady nebyla namístě. Ostatně stěžovatel na nutnost jejího použití poněkud nepřípadně usuzuje z vlastních úvah o skutkovém ději, které se od skutkových závěrů soudů výrazně odchylují. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu