Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného advokátem JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10 - Vršovice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel namítá nečinnost Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024 ve vztahu k jeho návrhu na zproštění obžaloby ze dne 11. 11. 2025 a k jeho stížnosti proti nečinnosti a průtahům řízení ze dne 8. 12. 2025 (důvodem stížnosti bylo nevyřízení návrhu na zproštění obžaloby). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na vydání předběžného opatření v dané věci, a to pokynu k nekonání hlavního líčení do doby rozhodnutí krajského soudu o návrhu na zproštění obžaloby ze dne 11. 11. 2025 a stížnosti proti nečinnosti a průtahům řízení ze dne 8. 12. 2025.
2. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud v dané věci nařídil a připravuje pokračování hlavního líčení na dny 16. a 17. 2. 2026, a to za situace, kdy jeho výše specifikované návrhy zůstávají nevyřízeny. Uvádí, že předseda senátu krajského soudu mu u hlavního líčení konaného dne 9. 12. 2025 sdělil, že se uvedenými návrhy nebude zabývat. Jde podle něj o nečinnost krajského soudu ve vztahu k procesnímu návrhu, který může vést ke zproštění obžaloby, a tedy k ukončení jeho trestního stíhání. Hrozbu vážné újmy spatřuje v konání hlavního líčení za vadného procesního stavu.
3. Ústavní soud zdůrazňuje, že zprostit obžalovaného obžaloby může soud pouze rozsudkem pro jeden z pěti taxativně vymezených důvodů uvedených v § 226 písm. a) až e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zprošťující rozsudek může být přitom vynesen až poté, co soud provedl úplné dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé (viz § 2 odst. 5 trestního řádu). Jinými slovy o zproštění obžaloby rozhoduje soud až v závěru hlavního líčení formou rozsudku po závěrečných řečech (srov. i řazení oddílů pátého nazvaného "Závěr hlavního líčení", oddílu šestého nazvaného "Odročení hlavního líčení" a oddílu sedmého nazvaného "Rozhodnutí soudu v hlavním líčení"). Viz k tomu i § 216 odst. 1 tr. řádu podle něhož "(n)ení-li dalších důkazních návrhů nebo nebylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem (viz dále i znění § 217 a § 218 tr. řádu). Trestní řád tedy zjevně předpokládá, že návrh na meritorní rozhodnutí, kterým je i návrh na zproštění obžaloby bude zásadně učiněn až v rámci závěrečné řeči obžalovaného, resp. jeho obhájce. Trestní řád samozřejmě nebrání učinit takový návrh i dříve v průběhu hlavního líčení, ale o takovém návrhu má soud povinnost rozhodnout až po skončení dokazování a závěrečných řečech i posledním slově obžalovaného. Žádné zákonné ustanovení neukládá soudu povinnost rozhodnout o návrhu stěžovatele na zproštění obžaloby mimo hlavní líčení, resp. z hlediska uvedených ustanovení a ze systematiky trestního řádu a uspořádání hlavního líčení "předčasně", tedy dříve než po provedení úplného dokazování a závěrečných řečech a příp. posledním slovu obžalovaného, neboť předtím, než je o takovém návrhu rozhodnuto je třeba dokončit dokazování a závěrečné řeči všech oprávněných stran (osob) v rámci § 216 a § 217 tr. řádu. Jen tak je možno dodržet základní zásadu kontradiktornosti trestního řízení (srov. i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách - č. 209/1992 Sb.).
4. Z uvedených důvodů je třeba považovat námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti za právně irelevantní.
5. Ústavní soud judikuje, že zásadně nepřípustné jsou mimo jiné ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé brojí proti postupu soudu v rámci určitého (probíhajícího) řízení jako proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud se danými námitkami může zabývat řízení o ústavní stížnosti směřující až proti konečnému rozhodnutí [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2021
sp. zn. II. ÚS 3451/20
či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25).
6. Nutno dodat, že stěžovatel se opakovaně obrací se svými návrhy na Ústavní soud, přičemž ač v návrzích často zmiňuje průtahy v řízení, jde vesměs o výtky proti vedení řízení, kterými naopak usiluje o odklad nařízeného hlavního líčení, což lze vzhledem k takovému opakovanému postupu za předpokladu zjevné nedůvodnosti takových ústavních stížností považovat za "obstrukce" z jeho strany, vedené snahou docílit průtahy, za které však v takových obdobných případech nese odpovědnost jen on sám. Ústavní soud stěžovatele již např. v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2025
sp. zn. I. ÚS 3413/25
upozornil, že ústavní stížnost za takových okolností nelze interpretovat jako směřující proti zásahu v podobě průtahů, kterou by Ústavní soud mohl projednat a o níž by mohl rozhodnout tak, že by krajský soud zavázal, aby ve věci neprodleně jednal.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj