Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Danielem Muchou, advokátem, sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 5 Tdo 995/2023-2410 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022 sp. zn. 4 To 50/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 6. 2022 sp. zn. 53 T 10/2019 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c), § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 120/2020. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená Česká republika - Ministerstvo životního prostředí se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na základě podaných odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem pod bodem I. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek mimo jiné i ohledně stěžovatele v celé odsuzující části. Pod bodem II. podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele (vedle dalších obviněných) vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném k 24. 3. 2014), jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku (ve znění účinném k 24. 3. 2014), kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v řízení při zadávání veřejné zakázky s označením "Snížení energetické náročnosti stávajícího objektu č. p. X k. ú. A.", jako jednatel obžalované obchodní společnosti Y, s vědomím, že zadávací řízení je vedeno ve prospěch konkrétního zájemce na úkor jiných, se scházel osobně s administrátorem a za příslib úspěchu v jiných zadávacích řízeních navýšil v nabídce za obžalovanou společnost Y, oproti předchozímu zadávacímu řízení jednotkové ceny tak, aby výsledná nabídková cena byla vyšší, než nabídková cena předem domluveného vítěze, a takto předem dojednanou nabídku předal administrátorovi, který se dne 24. 3. 2014 jako člen komise pro otevírání obálek a člen hodnotící komise podílel na výběru obchodní společnosti Z, jako zhotovitele zakázky, a vyhotovil nepravdivé prohlášení o své nepodjatosti.
4. Za popsané jednání a za další trestný čin ze shora zmíněného trestního příkazu (sub bod 2) mu vrchní soud uložil podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a to podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného trestního příkazu okresního soudu, jakož i na něj navazujících rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími obviněnými nahradit poškozené škodu ve výši 3 928 317,44 Kč.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Mimo jiné nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy nepatřičně poukázaly na jednání svědkyně E. J., která v dané věci nebyla obžalována, a že postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s náhledem obecných soudů na roli a jednání svědkyně E. J., jejíž trestní stíhání bylo zastaveno s tím, že se žádného trestného činu nedopustila. Podle stěžovatele soudy na její jednání nahlíží jako na nedílnou součást jednání všech obviněných v dané trestní věci, jakoby se trestného činu dopustila. Za mylný označuje názor Nejvyššího soudu, že jde o předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu, k jejímuž samostatnému posouzení je soud oprávněn. Poukazuje na to, že závěr o nevině jmenované svědkyně byl učiněn v témže řízení, v němž došlo k jeho pravomocnému odsouzení, a že rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení v rámci jednoho řízení trestní soudy vázány nejsou. Podle stěžovatele je tak ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť nelze dovozovat jakékoli zapojení obce V. (prostřednictvím svědkyně E. J.) do manipulace se zadávacím řízením.
7. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečnou individualizaci při hodnocení důkazů ve vztahu k jednotlivým obviněným. Je přesvědčen, že o jeho vině nikdy nebylo rozhodováno samostatně, ale vždy minimálně se spoluobviněným M. J., a že z žádného důkazu neplyne, že by on byl, na rozdíl od spoluobviněného M. J., v nějakém kontaktu se svědkyní E. J. či že by měl o její osobě nějaké povědomí. Uvádí, že byl v kontaktu toliko s administrátorem veřejné zakázky. Má za to, že při jeho chybějícím povědomí o existenci či o jakémkoliv jednání svědkyně E. J. není žádný důvod odchýlit se od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020. Při aplikaci pravidla in dubio pro reo je podle něj nutno dospět k závěru, že daným jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu podle § 256 trestního zákoníku.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, se kterými se Nejvyšší soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], ani hodnotit důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. V nyní posuzované věci vrchní soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že stěžovatel v zadávacím řízení (při zadávání veřejné zakázky) jako člen organizované skupiny vědomě jednal tak, aby jinému (předem dohodnutému vítězi) zjednal prospěch, čímž se současně vědomě podílel na tom, že zmanipulovaná soutěž proběhne na úkor všech dalších soutěžitelů kromě předem domluveného vítěze. Všichni obvinění podle výsledků provedeného dokazování zmanipulovali zadávací řízení, takže fakticky neproběhla férová soutěž o veřejnou zakázku, čímž došlo k zásadnímu porušení dotačních pravidel. Dotace by při vědomí takové manipulace se zadávacím řízením nebyla poskytovatelem dotace vůbec poskytnuta. Stěžovatel, coby jednatel obchodní společnosti Y, prokazatelně jednal s vědomím, že zadávací řízení je vedeno ve prospěch konkrétního uchazeče, a to obchodní společnosti Z. Za příslib úspěchu v dalším výběrovém řízení učiněný administrátorem (tj. osobou pověřenou zadavatelem reprezentovaným svědkyní E. J.) navýšil ve své nabídce, resp. nabídce jím zastupované obchodní společnosti Y, jednotkové ceny tak, aby výsledná nabídková cena byla vyšší než nabídková cena předem vybraného uchazeče obchodní společnosti Z.
12. Všichni obvinění včetně stěžovatele přitom prokazatelně jednali plánovitě a koordinovaně, přičemž každý z nich zastával v průběhu zmanipulovaného výběrového řízení rozdílnou úlohu, a jednali po dohodě a v koordinaci s administrátorem P. J. a obviněný M. J. i s pověřenou zaměstnankyní obce E. J., kteří průběh výběrového řízení organizovali, což spáchání činu usnadnilo a zvýšila se tím pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tedy i škodlivost činu pro společnost. Současně nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že obvinění vytvořením dokladů budících zdání férové soutěže o veřejnou zakázku umožnili nesprávné (neoprávněné) použití finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropské unie, resp. že šlo o projekt dotovaný mimo jiné z peněz z rozpočtů spravovaných Evropskou unií, o čemž všichni obvinění, včetně stěžovatele, dobře věděli. Byly-li k žádosti o dotaci předloženy doklady, které zastíraly nezákonnosti zadávacího řízení, a následně došlo k profinancování díla žadateli o dotaci z peněz pocházejících z evropských rozpočtů, je zřejmé, že jednáním obviněných byl porušen také zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné řádně vypořádal i s tvrzeními stěžovatele, že neměl žádné povědomí o osobě svědkyně E. J., že rozhodující soudy nepatřičně poukázaly na jednání jmenované svědkyně, která v dané věci nebyla obžalována, a že postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020.
15. V uvedeném usnesení sp. zn. 5 Tdo 1387/2020 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pověřil-li zadavatel veřejné zakázky a příjemce dotace z rozpočtu Evropské unie administrací zakázky a zorganizováním výběrového řízení zprostředkovatele, který nezajistil dodržení pravidel výběrového řízení a vybral předem domluveného uchazeče o veřejnou zakázku, může se tento uchazeč za splnění dalších podmínek jako spolupachatel nebo účastník dopustit trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž v takovém případě obvykle nebude přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost i za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku.
16. K tomu Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení zdůraznil, že zdánlivě závěr zmíněného rozhodnutí konvenuje stěžovateli, neboť v něm byla upřednostněna ochrana dobré víry příjemce dotace, pro něhož jiný jako zjednaný dodavatel zorganizoval celé zadávací řízení na veřejnou zakázku, na němž se jinak příjemce dotace nepodílel (tedy ani na manipulaci s ním). Odlišnost v této posuzované věci však spočívá v tom, že je třeba přihlédnout k angažovanosti pracovníků obce V., konkrétně svědkyně E. J., která měla jako referentka a sekretářka obecního úřadu zadání veřejné zakázky na starosti, při manipulaci se zadávacím řízením na veřejnou zakázku.
17. Zaměstnankyně obce V. E. J., v jejíž kompetenci byly mimo jiné též veřejné zakázky, byla obcí pověřena ke zpracování podkladů k zadávacímu řízení a ke spolupráci s mandatářem P. J. Vyplynulo-li z provedeného dokazování, že o protiprávnosti jednání obviněných věděla a sama do něj byla zapojena, nemohlo jít o dobrou víru žadatele ve vztahu k dotačnímu řízení a k samotnému poskytnutí dotace. Obecné soudy tak správně zohlednily povahu jednání svědkyně E. J., vyloučily dobrou víru obce V. jako příjemce dotace, a též důvodně vyvodily trestněprávní odpovědnost stíhaných osob podílejících se na manipulaci při zadávání veřejné zakázky za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie.
18. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom jeho přesvědčení, že by přístup soudů ke svědkyni E. J. byl v rozporu s principem presumpce neviny. Jak uvedl již Nejvyšší soud, na posouzení jednání jmenované svědkyně a zapojení do manipulace při zadávání veřejné zakázky záviselo posouzení otázky viny všech stíhaných osob. Obecné soudy přitom neignorovaly způsob, jakým skončilo trestní řízení vedené proti uvedené svědkyni (její trestní stíhání bylo zastaveno), nicméně zevrubně se povahou její činnosti zabývaly, zohlednily klíčové důkazy (zejména záznam jejího telekomunikačního provozu), na jejichž základě dospěly k závěru o její vědomé spolupráci s obviněnými. Takový postup je plně v jejich kompetenci. S ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, je třeba považovat za irelevantní tvrzení stěžovatele, že z žádného důkazu nelze dovodit, že by o osobě svědkyně E. J. měl nějaké povědomí (v podrobnostech viz body 39 až 41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
19. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu