Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 5 Tdo 206/2022-214, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 3 To 370/2021 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 11 T 27/2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil pravdivost výpovědi poškozené W., přičemž navrhl, aby byl ve věci opatřen její psychiatricko - psychologický znalecký posudek. Obecné soudy tomuto návrhu nevyhověly, čímž měly zasáhnout do práva a na spravedlivý proces stěžovatele. Ke zločinu loupeže stěžovatel uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl směřující ke zmocnění se věci. Stěžovatel se nechtěl zmocnit kabelky poškozené a ani platební karty, o jejíž existenci ani nevěděl. K porušování domovní svobody stěžovatel namítl, že v žádném z žalovaných skutků nebylo prokázáno, že by do bytu poškozené vnikl násilně.
Do bytu poškozené se stěžovatel dostavil pouze z toho důvodu, aby si odnesl své osobní věci, přičemž následně byt poškozené dobrovolně opustil. Užitá právní kvalifikace není dle stěžovatele přiléhavá, neboť základním znakem trestného činu loupeže je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stěžovatel chtěl do kabelky poškozené jen nahlédnout a úmysl zmocnit se cizí věci tak nebyl prokázán.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu vytýkaných trestných činů, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, na základě jakých důkazů učinily závěr o jeho vině a trestu. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu a předkládá argumenty, s nimiž se již obecné soudy srozumitelně a dostatečně vypořádaly. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv; ani jeho nespokojenost s výsledkem řízení není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu