5 Tdo 206/2022-214
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 3 To 370/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 27/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 11 T 27/2021, byl obviněný J. H. uznán vinným pod body 1) a 2) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 3) jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) tím, že nejprve [bod 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] dne 14. 8. 2020 v době kolem 14.00 hod. v XY využil otevřených dveří bytu a vstoupil do bytu č. XY obývaného poškozenou V. W., byt odmítal opustit, přestože ho poškozená k tomu opakovaně vyzývala. Během rozepře dvakrát hodil o zeď notebookem zn. Lenovo, který poškodil a způsobil tak poškozené V. W. škodu ve výši 1 200 Kč. V bytě dále i přes nesouhlas poškozené setrval asi hodinu, než byt opustil. Dále [bod 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] dne 17. 8. 2020 v době kolem 6.15 hod. se domáhal toho, aby jej poškozená V. W. vpustila do svého bytu, což poškozená odmítla. Obviněný pootevřené vstupní dveře i přes fyzický odpor poškozené přetlačil, do bytu přes nesouhlas poškozené vstoupil, byt prohledal, aby si ověřil, zda tam poškozená někoho nemá, načež byt opustil. Pak [bod 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] téhož dne 17. 8. 2020 v době kolem 10.30 hod. na ulici XY před domem č. XY přiběhl k poškozené a snažil se jí vzít její kabelku, o niž se s poškozenou přetahoval. Také chtěl, aby mu poškozená dala klíče od sklepa. Když se mu nedařilo vytrhnout kabelku poškozené z ruky, udeřil ji pěstí do levého ramene, pak otevřel zip kabelky a vytáhl z ní peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 800 Kč, platební kartu vydanou Fio bankou na jméno poškozené a občanský průkaz poškozené. Obviněný peněženku prohledal a pak ji poškozené vrátil.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 3 To 370/2021, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), a zároveň podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí soudu podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním hodnocení, neboť nebyla naplněna objektivní stránka trestných činů porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku, loupeže podle § 173 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Po krátké rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, protože soudy nižších stupňů postavily závěr o jeho vině na výpovědi poškozené V.
W., která byla podle jeho názoru nevěrohodná, přičemž on sám vytýkanou trestnou činnost popřel. Důvod nevěrohodnosti svědkyně V. W. spatřoval v tom, že u soudu neřekla pravdu o tom, kdo byla osoba, která ji k hlavnímu líčení doprovodila. Svědkyně sdělila, že šlo pouze o jejího známého, i když šlo o muže, se kterým obývala společnou domácnost. Tento exces podle obviněného narušil závěr soudu o pravdivosti výpovědi poškozené. Soudy také nevzaly v úvahu, že se s poškozenou hádali a že mu rovněž zničila jeho elektroniku (televizi a mobilní telefon), což potvrdily i svědkyně M.
H. a P.
V. Obviněný navrhl v rámci řízení před odvolacím soudem, aby byl za účelem posouzení pravdivosti výpovědi poškozené opatřen psychiatricko-psychologický znalecký posudek, tento důkaz byl však odvolacím soudem zamítnut. Dovolatel má za to, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Pokud šlo o právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vytkl, že skutek nebyl správně právně kvalifikován, neboť i podle tvrzení poškozené chtěl pouze nahlédnout do kabelky poškozené, zda tam má klíče od sklepa, takže mu nebyl prokázán úmysl směřující ke zmocnění se věci. Jestliže tedy jeho úmysl nesměřoval k odcizení kabelky poškozené, tím spíše nemohl směřovat ani k odcizení nebo použití platební karty jako cizího platebního prostředku, zvláště pokud o její existenci ani nevěděl. Ohledně jednání pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaného jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku poukázal na rozpory vyplývající z výpovědi svědkyně P. V., která uvedla, že jeho vztah s poškozenou se vyznačoval identickým jednáním z obou stran. Opětovně poukázal na to, že poškozené V. W. poškodil notebook zn. Lenovo až poté, co ona mu rozbila televizor a mobilní telefon. Do bytu poškozené nebylo možno dostat se jiným způsobem než tak, že vstupující osoba měla klíče jak od vchodových dveří, tak i klíče od bytu nebo byla vpuštěna někým, kdo se nacházel přímo v bytě. V žádném z případů mu nebylo prokázáno násilné vniknutí do bytu poškozené. Do bytu se dostavil pouze za účelem odnesení svých posledních osobních věcí poté, co se s poškozenou rozešel, a v bytě nesetrval proti její vůli, ale sám jej opustil. Ani závěr o naplnění skutkových podstat přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku tedy neodpovídal výsledkům dokazování.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
8. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného neměl Nejvyšší soud v době svého rozhodování k dispozici, bylo dovolacímu soudu předloženo až po jeho rozhodnutí. Dovolací soud z něj tak nevycházel, nebylo podkladem pro jeho rozhodnutí, proto jej ani nebude nyní v odůvodnění svého rozhodnutí reprodukovat. Ze stejných důvodů jej ani nemohl před svým rozhodnutím zaslat obviněnému k možné replice.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
11. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [v době rozhodování Nejvyššího soudu byly stejné dovolací důvody uvedeny v § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu].
12. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] bylo možno podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chyběl nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách - buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Dovolatel však ve svém dovolání vůbec neuvedl, která z uvedených alternativ by měla být naplněna, stejně vůbec neuvedl, proč tento dovolací důvod uplatňoval. Jakékoliv domýšlení či doplňování jeho dovolací argumentace dovolacím soudem je však nepřípustné. Tento důvod tak byl uplatněn ryze formálně, aniž by bylo zřejmé, proč by měl být naplněn.
13. Dále lze obecně uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] bylo možno podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K uplatněným námitkám obviněného
15. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, případně též provedením neúplného dokazování a opomenutím některých důkazů. Obviněný fakticky jen vyslovil nesouhlas s rozsahem dokazování soudy nižších stupňů a s hodnocením provedených důkazů a na podkladě těchto námitek zpochybňoval naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, které mu byly kladeny za vinu.
Jednalo se zejména o hlavní námitku obviněného týkající se pravdivosti výpovědi poškozené V. W. a provedení znaleckého posouzení věrohodnosti poškozené. V tomto případě odvolací soud označil doplnění dokazování za nadbytečné z důvodu, že se nejednalo o otázku znaleckou (bod 10. na str. 3 odůvodnění jeho usnesení). Na toto odůvodnění (stejně tak i na odůvodnění soudu prvního stupně) lze plně odkázat. Rozsah dokazování určuje soud, který v případě nadbytečnosti důkazu jeho provedení může odmítnout.
Otázku pravdivosti výpovědi konkrétní osoby musí vyhodnotit soud sám, požadavek na takové hodnocení znalcem by byl nepřípustný. Soud přitom musí zvažovat i věrohodnost vypovídající osoby (ať svědka či obviněného), což v daném případě nepochybně i činil. Věrohodnost konkrétní výpovědi také nepřísluší znalci hodnotit (nejvýše se v aplikační praxi připouští hodnocení obecné věrohodnosti vyšetřované osoby, která ale pro posouzení pravdivosti konkrétní výpovědi není klíčová). Z uvedených důvodů lze souhlasit se soudy nižších stupňů, které nepřipustily v tomto směru doplňovat dokazování.
Hodnocení výpovědi svědkyně ze strany soudu prvního stupně, který v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti provedl důkazní prostředky v podobě výslechů svědků i obviněného, následně důkladně jejich výpovědi hodnotil, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (a to i s dalšími důkazy), se jeví jako logické a vnitřně nerozporné. Rozhodně v tomto směru nelze hovořit o nějakém extrémně excesivním hodnocení, které by vedlo ke zjevně nesprávným závěrům o skutkovém průběhu, jenž z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků vůbec nevyplývá.
Takový rozpor není ani ve světle judikatury Ústavního soudu dán tehdy, pokud se soudy (na základě vlastního přesvědčení vycházejícího z takového řádného hodnocení důkazů) přikloní k jedné verzi skutkového děje zastávané obžalobou, podpořené jednou skupinou důkazů, a nepřijmou verzi uplatňovanou obviněným, podpořenou jinou skupinou důkazů.
16. Obviněný i v ostatních ohledech vycházel ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom nezjistil ani tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, nedošlo ani k vytýkanému opomenutí důkazů. Obviněný ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem její odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 8 až 10 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3 až 5). Obviněný přitom ve svém dovolání prakticky výlučně zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, resp. případné námitky proti právní kvalifikaci vystavěl na jiném průběhu skutkového děje, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky však neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům.
17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces (zejména ve spojitosti s namítaným neprovedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ve vztahu k poškozené V. W.). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže, jak již bylo shora naznačeno.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, jak uvádí obviněný, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, který prvně odmítal opustit obydlí poškozené V.
W., tedy tam neoprávněně setrvával, posléze do něj znovu za užití násilí vnikl, v obou případech užil proti této poškozené a jejím věcem násilí, toho pak užil znovu i v případě jejího napadení před jejím domem ve snaze zmocnit se její kabelky a věcí v ní uložených. Nemohlo jít o krádež věci, kterou má jiný při sobě (tzv. kapesní krádež), neboť se s poškozenou o kabelku přetahoval, dokonce ji pak musel udeřit, aby se kabelky zmocnil, zřetelně tak působil na její vůli kabelku nevydat. Násilí (v podobě užití fyzické síly za účelem překonání kladeného odporu ze strany poškozené) zde bylo zjevně prostředkem k překonání svobody vůle poškozené, směřovalo proti její osobě a předcházelo zmocnění se kabelky (viz k tomu např. rozhodnutí č. 12/1957, č. 31/1971, č. 19/1972 Sb. rozh.
tr. a mnohé další). Je přitom nerozhodné, jak pachatel naloží s onou cizí věcí (zde kabelkou poškozené) poté, co se jí za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí zmocní, stejně tak je nerozhodné, zda jeho úmysl směřoval k trvalé dispozici s takovou věcí nebo zda ji chtěl jen po přechodnou dobu užívat, zničit či převést na jiného – viz k tomu např. rozhodnutí č. 41/1967 nebo č. 51/1976-III. Sb. rozh. tr. Obviněný započal s užitím násilí původně v úmyslu zmocnit se jen klíčů poškozené, což je již samo o sobě dostačující skutkové zjištění pro závěr o naplnění znaků trestného činu loupeže, posléze jí chtěl vzít celou kabelku, kterou prohledal a vzal z ní její peněženku, kterou také prohledal.
21. Obviněný si přitom uvedeným násilím bez souhlasu a proti vůli poškozené jako oprávněné držitelky tímto způsobem opatřil také platební prostředek jiného, její nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jejího jména a čísla. Ani v tomto případě není podmínkou skutkové podstaty v § 234 odst. 1 tr. zákoníku pozdější zneužití takového platebního prostředku. Jako tzv. předčasně dokonaný trestný čin se totiž postihuje již jeho neoprávněné opatření, které později může vést k jeho zneužití a které může být provedeno i zmocněním se po předchozím užití násilí, tj. loupeží. Platební karta je dnes natolik obvyklým a typickým platebním prostředkem, že prakticky každý, kdo se zmocňuje cizí peněženky, musí počítat s (vysoce pravděpodobnou) eventualitou, že v ní platební karta je, a pro ten případ, koná-li i přesto, je s tím nejméně i srozuměn (neboli je dán jeho kladný vztah k této eventualitě, a tedy i nepřímý úmysl, byť by nakonec platební kartu nevyužil a dokonce ji zahodil či vrátil). Není tak pochyb ani o jeho nepřímém úmyslu zmocnit se platební karty, neboť úmyslná forma zavinění přichází v úvahu i tehdy, pokud pachatel ví pouze o možnosti (eventualitě), že by následek mohl zákonem předvídaným způsobem nastat, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to nejméně ve formě smíření ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Při formulaci tohoto ustanovení se navazovalo i na některé německé teorie vycházející z myšlenky, že nepřímý úmysl je dán, pokud pachatel bere následek za vážně možný a přesto jedná, resp. jej schvaluje – z odborné literatury souhrnně viz Šámal, P. K úmyslu podle trestního zákoníku a k rozlišení eventuálního úmyslu od vědomé nedbalosti. In: Jelínek, J. a kol. Deset let od přijetí českého trestního zákoníku. Praha : Leges, 2019, zejména s. 95 a násl., srov. též Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, 1998, č. 2, s. 55 a násl. Z judikatury k tomu srov. například rozhodnutí pod č. 3/2015 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, nebo ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011, nebo ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013, především ale též nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, který byl uveřejněn pod č. 128/2014 ve sv. 73 na str. 925 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
22. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, při hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků.
V. Závěrečné shrnutí
23. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 byly obviněným uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, resp. své námitky stavěl na jiné verzi skutkového děje, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky ale zmíněným důvodům neodpovídají.
24. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu