Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem, sídlem Československé armády 556/27, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2024 č. j. 15 To 8/2024-41, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2023 č. j. 4 Nt 657/2023-21, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019 č. j. 11 To 6/2019-3731 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2018 č. j. 9 T 9/2016-3403, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 3, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), byl stěžovatel pravomocně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trestu propadnutí věci.
3. Shora označeným usnesením krajského soudu byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by mohly ve věci přivodit jiné než původní rozhodnutí. Mimo jiné zdůraznil, že usvědčení stěžovatele nebylo založeno na výpovědi svědka T. T., ale že byl usvědčen na základě uceleného řetězce důkazů svědčících o jeho vině, a to především komplexem výpovědí svědků, doznáním některých spoluobviněných, listinnými důkazy či odposlechy.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krom jiného poukázal na to, že obdobnou argumentaci, jako v návrhu na povolení obnovy řízení, stěžovatel uplatnil již v původním řízení (nalézacím i odvolacím). Dodal, že stěžovatel se v návrhu na povolení obnovy řízení zjevně domáhal jiného hodnocení stávající důkazní situace, přičemž institut obnovy řízení, jako mimořádného opravného prostředku, nemůže nahradit jiné opravné prostředky, kterých již neúspěšně využil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení včetně obsahu návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti proti usnesení krajského soudu a tvrdí, že v řízení nebylo vyjasněno ztotožnění svědka T. T., který výslovně popřel znalost jeho osoby i ostatních obviněných, a stejně tak popřel prodej léků třetím osobám, přičemž nebylo objasněno ani postavení jmenovaného svědka (tj. zda šlo o svědka či obviněného). Dále namítl, že soudy nezajistily účast svědků T. T. a M. K. u jednání soudu. Navíc existují pochybnosti, kdo byl v rámci povolených odposlechů odposloucháván (neměl více než jedno telefonní číslo), přičemž některé listiny (bez bližší specifikace) mu nebyly doručeny. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že trestní řízení je zatíženo takovými procesními vadami, že je namístě napadená rozhodnutí zrušit.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost proti v záhlaví označeným usnesením krajského soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Jinak je tomu u shora zmíněných rozsudků krajského soudu a vrchního soudu. Cítil-li se stěžovatel těmito rozhodnutími dotčen na svých základních právech, mohl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud, což neučinil. V tomto ohledu je tedy třeba ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu považovat za opožděně podanou.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a tedy zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 , usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 ].
10. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat původní meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343)].
11. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč případně předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
12. Krajský soud a vrchní soud napadenými usneseními zamítly návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Po posouzení věci shodně uzavřely, že stěžovatel v návrhu ve skutkové rovině neuvedl nic, co by bylo soudu dříve neznámé a odůvodnilo by obnovu řízení, resp. nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Zdůraznily, že veškeré skutečnosti, které stěžovatel uvedl v návrhu na povolení obnovy řízení, byly přímým předmětem dokazování v původním řízení, a to včetně ztotožnění osoby T.
T. či jeho pozice v řízení. Jmenovaný vystupoval v řízení jako svědek, ohledně jeho osoby obžaloba podána nebyla. Soudy nevyhověly návrhu obhajoby na osobní výslech jmenovaného svědka s tím, že byl již řádně vyslechnut v přípravném řízení a jeho výpověď byla procesním způsobem provedena za podmínek § 211 trestního řádu. Byl tak užit možný zákonný postup, který v řízení o povolení obnovy řízení nelze zpochybňovat, respektive nemůže zakládat důvod pro povolení obnovy podle § 278 trestního řádu.
13. Shledaly-li příslušné soudy za dané situace po seznámení se s relevantním obsahem veškerého dosud shromážděného důkazního materiálu, že pro potřeby řízení o obnově není osobní výslech svědka T. T. ve veřejném zasedání potřebný, a to tím spíše, když stěžovatel k obsahu jeho svědectví neuváděl žádné nové skutečnosti, nelze v takovém jejich postupu spatřovat žádné znaky neústavního pochybení.
14. Obecné soudy se řádně vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že si není vědom, že by měl více telefonních přístrojů. Vysvětlily, že v průběhu přípravného řízení docházelo k postupnému ztotožňování komunikujících osob, a to i ve vztahu k osobě stěžovatele, přičemž z dokazování vyplynulo, že stěžovatel měl firemní (X) i soukromý telefon, což již samo o sobě dokládá to, že měl používat více telefonních stanic.
15. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že některé listiny mu nebyly doručeny, aniž by však blíže specifikoval, o jaké konkrétní listiny jde, k tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Obecné námitky stěžovatele nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního břemene, které stěžovatel ve vztahu k porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1893/22 ).
16. Nutno dodat, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v případě ústavní stížnosti proti usnesením krajského soudu a vrchního soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu