Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 25 Cdo 1423/2024-232, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 29 Co 315/2023-114, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o požadavek stěžovatele na výmaz a opravu osobních údajů zaznamenaných v jeho zdravotní dokumentaci, kterou vede vedlejší účastnice (nemocnice). Jedná se o slovo "partnerky" uvedené v roce 2019 v textu "Pacient poučen, ptá se zda, může mít pohlavní styk bez rizika nákazy partnerky." a o text "rizikový koitus neguje" zaznamenaný v roce 2021. Oba záznamy podle stěžovatele evokují, že je heterosexuální orientace, ačkoliv je příslušníkem gay menšiny. Stěžovatel požadoval po nemocnici taktéž omluvu a na počátku řízení před obecnými soudy i náhradu nemajetkové újmy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") jednotlivé stěžovatelovy nároky zamítl, Městský soud v Praze ("městský soud") následně potvrdil nyní napadeným rozsudkem napadené výroky rozsudku obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud vysvětlil, ve kterých stěžovatelem vznesených otázkách jsou závěry městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a kterými otázkami se soudy nezabývaly, a proto na nich nezávisí ani výrok napadeného rozhodnutí a nemohou proto založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Poslední stěžovatelem položenou otázkou, zda čl. 17 odst. 3 GDPR zakládá právo pacienta na výmaz závadného údaje ze zdravotní dokumentace, se Nejvyšší soud nezabýval, jelikož neshledal, že by údaje uvedené ve zdravotnické dokumentaci byly závadné. Podle Nejvyššího soudu nebyly splněny podmínky pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť za dané situace nebyla otázka komunitárního práva (nyní práva Evropské unie) významná (relevantní) pro řešení daného případu [rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982); rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008].
4. Stěžovatel uvádí, že o výmaz údajů ze zdravotnické dokumentace usiluje proto, že je považuje za nepravdivé, dehonestující, do zdravotnické dokumentace nepatřící či neoprávněně zasahující do jeho základních práv.
5. Za neodůvodněný a nepřezkoumatelný považuje závěr Nejvyššího soudu, že uvedené záznamy nejsou způsobilé zpochybnit sexuální orientaci stěžovatele, neboť jak pro běžného čtenáře, tak pro odborníka z řad zdravotnictví provedené záznamy musí evokovat heterosexuální orientaci stěžovatele. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva hodnotí povahu zaznamenaných údajů a oprávněnost zásahu do jeho základních práv. Stěžovatel sice připouští, že záznam komunikace lékařů s pacientem o riziku nákazy při sexuálním styku byl proveden na zákonném podkladě a sledoval legitimní cíl ochranu zdraví - zpochybňuje však přiměřenost zaznamenání takového citlivého (a nadto nepravdivého) údaje, který podle jeho názoru do dokumentace nepatří.
6. Odmítnutí dodatečné nápravy ze strany vedlejšího účastníka považuje rovněž za nepřiměřené. Stěžovatel chápe, že obecný zákaz výmazu záznamu ve zdravotnické dokumentaci má za účel i ochranu práv pacienta, neboť zakazuje dodatečné úpravy zpráv, které by mohly být účelové. Na straně druhé se táže, zda taková striktní zákonná úprava obstojí. Lze si totiž představit takový mechanismus provádění oprav, který by případná rizika odstranil.
7. Porušení základních práv stěžovatele tedy spočívá v zaznamenání informace o jeho sexuální orientaci, ačkoli to nebylo potřebné, přičemž jde o informaci nepravdivou, a v nevyhovění stěžovatelově žádosti o jejich nahrazení neutrálními termíny, které sexuální orientaci evokovat nebudou.
8. Ústavní stížností se stěžovatel nyní domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. K dalším podáním, která zaslal sám stěžovatel, Ústavní soud nepřihlížel (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 579/10 a ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22 , bod 10).
10. Ústavní soud konstatuje, že jde o v pořadí již druhou ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá po zdravotnickém zařízení výmazu údajů ze zdravotnické dokumentace. V předchozí věci odmítl Ústavní soud stěžovatelovu stížnost usnesením ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3373/23 , jako zjevně neopodstatněnou.
11. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud i nyní k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
13. Z ústavní stížnosti a předložených dokumentů vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele (ve vztahu k nyní uplatněným námitkám) jako nepřípustné, neboť shledal, že právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. S tím sice stěžovatel nesouhlasí, na druhou stranu však sám připouští, že záznam komunikace lékařů s pacientem byl proveden na zákonném podkladě a sledoval legitimní cíl. Zaznamenání citlivého údaje však považuje za nepřiměřené a požaduje jeho odstranění.
14. Jak již obecné soudy vysvětlily, příslušná zákonná úprava upravuje striktně mechanismus vytváření zdravotnické dokumentace, její obsah a možnosti opravy zápisu (viz § 54 odst. 4 zákona o zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 9. 2024). Jde-li o obsah záznamů, Ústavní soud podotýká, že lékařka zjevně neměla v úmyslu užít výraz partnerka pro samotný jeho obsah, ale pouze reprodukovala rozhovor s pacientem. Informační hodnota záznamu spočívá v potvrzení, že byl pacient poučen a jaký konkrétní dotaz mu byl zodpovězen. Je proto pochopitelné, že označení protějšku pacienta je v tomto konkrétním sdělení a v daném kontextu nepodstatné a necílí na pacientovu sexuální orientaci. Argumentace stěžovatele "běžným čtenářem" není na místě, protože se v obou případech jedná o odborný lékařský záznam, který je částečně zkreslený medicínským žargonem, a nikoliv o literární žánr, kde čtenář z logiky věci očekává autorské indicie, které mají čtenáře vést k odhalení záměrně skrytých skutečností.
15. Navíc je třeba sporné zápisy a jejich povahu (stěžovatel je označuje za dehonestující) hodnotit i v kontextu ostatních současně zaznamenaných údajů o stěžovateli. Zejména vedle bezprostředně navazujícího textu - poučení k riziku nákazy při pohlavním styku: "Ujišťuji, že strana chlamydií a mycoplasmat může, ale samozřejmě stran jiných pohlavních chorob doporučuji bariérovou ochranu.", o specifických onemocněních stěžovatele, si lze zásah do jeho cti, vážnosti a důstojnosti pouze užitím slova "partnerka" jen stěží představit.
16. Měl-li i přesto stěžovatel proti zápisu tak zásadní výhrady, je s podivem, že nevyužil možnosti jej doplnit záznamem či vysvětlením o chybném přepisu dotazu. Jak již bylo uvedeno, na práva pacientů ve smyslu možných doplnění či oprav záznamů ve zdravotní dokumentaci na žádost pacienta příslušná ustanovení zákona o zdravotních službách pamatují a stěžovatel na ně byl ostatně upozorněn i městským soudem. Doporučené řešení, přestože by i původní zápis zůstal zachován, lze přitom považovat za adekvátní a zcela odstraňující stav, který stěžovatel vnímá tak úkorně.
17. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel i nyní uplatňuje tytéž námitky, které již byly zcela vypořádány v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud má za to, že v daném případě jde pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, které obecné soudy vyložily v souladu s obvyklými interpretačními zásadami a svůj výklad dostatečně odůvodnily. Jejich závěrům, že údaje uvedené ve zdravotnické dokumentaci nejsou závadné a že stěžovatel měl k dispozici prostředky k jejich opravě, nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu nic vytknout.
18. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je za této situace z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé.
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci zásah do práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu