Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Alexandrou Mára Paurovou, advokátkou, sídlem Starostrašnická 199/42, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 5 Tdo 963/2024-1395, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 37/2024-1314, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 43 T 4/2023, shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, jehož se dopustil tak, že dne 22. 11. 2022 v Praze na pozemní komunikaci v osobním motorovém vozidle služby Bolt při dobržďování v cíli trasy zaútočil z levého zadního sedadla nožem na řidiče tohoto vozidla, poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel opakovaně bodl poškozeného do oblasti hlavy, krku a zad, poté mu nůž upadl na přední sedadlo spolujezdce, následně jej oba uchopili a začali spolu zápasit, přičemž stěžovatel nadále bodal poškozeného a snažil se mu zabránit v útěku. K uvedenému jednání došlo poté, co v době okolo 15.45 hodin v Praze stěžovatel požádal náhodného kolemjdoucího, aby mu za užití aplikace Bolt objednal jízdu na požadované místo. Tuto službu si nechal objednat již s počátečním úmyslem usmrtit řidiče a zmocnit se jeho vozidla. Stěžovatel následně vystoupil z vozidla a pohodil poškozeného na komunikaci, kde tento zemřel. Poté usedl do vozidla a odjel s ním na čerpací stanici pohonných hmot v Praze, kde chtěl vozidlo umýt od krve a případně doplnit pohonné hmoty, přičemž v 19.20 hodin ho zde zadržela policie.
3. Stěžovatel v hlavním líčení dne 16. 8. 2023 k tomuto skutku prohlásil vinu a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4 trestního řádu přijal. Dne 23. 11. 2023 byl obhajobou předložen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a psychologie, klinická psychologie, z něhož vyplývalo, že stěžovatel v době spáchání činu a i před jeho spácháním trpěl schizofrenií. Městský soud následně přistoupil k rozsáhlému dokazování ohledně příčetnosti stěžovatele, nicméně nedospěl k závěru, že by nebyly splněny podmínky pro přijetí prohlášení viny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 17 a 1/2 roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento trest mu byl uložen za shora uvedený zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu, a za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl stěžovatel odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 3 T 233/2022. Dále byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Městský soud zároveň podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu ve jmenovaném trestním příkaze Okresního soudu v Lounech, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli rovněž uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy tak, jak je specifikováno ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Hana K. (jedná se o pseudonym) odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Dana K. (jedná se o pseudonym) odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel a poškozené Dana K. a Hana K. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") částečně zrušil napadený rozsudek svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 8 To 37/2024, z podnětu odvolání poškozené Dany K. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy u této poškozené a ve výroku, kterým byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen nahradit poškozené Daně K. nemajetkovou újmu částkou ve výši 800.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky od 18. 8. 2023 do zaplacení. Podle § 256 trestního řádu vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele a poškozené Hany K. jako nedůvodná.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud a Nejvyšší soud nepostupovaly v souladu se základními právy stěžovatele, jelikož nevzaly v potaz skutečnost, že městský soud revokoval přijetí prohlášení viny stěžovatele v hlavním líčení, neboť následně vyšly najevo skutečnosti zpochybňující příčetnost stěžovatele v době spáchání trestného činu. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že usnesení o přijetí prohlášení viny zůstalo v platnosti. Stěžovatel se domnívá, že skutečnost, že se městský soud následně přiklonil k závěru, že stěžovatel příčetný byl, nic nemění na tom, že revokace prohlášení viny možná byla. Stěžovatel se domáhá přezkumu otázky příčetnosti, jíž se vrchní soud z důvodu prohlášení viny odmítl zabývat. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2789/23 , kde se Ústavní soud vyjádřil tak, že zásada rychlosti, která je akcentována v případě prohlášení viny, nemůže nikdy převládnout nad zásadou materiální pravdy a obecné soudy nesmí rezignovat na povinnost objasnit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. To platí i pro situaci, ve které se zprvu určité skutečnosti jevily jako nepochybné, což bylo deklarováno usnesením soudu o tom, že přijímá učiněné prohlášení viny, avšak následné dokazování tyto skutečnosti zpochybnilo.
7. Stěžovatel podotýká, že k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv by došlo i bez shora popsaného procesního pochybení soudů. Zásah do jeho práva na obhajobu nastal v důsledku toho, že stěžovatel zcela legitimně a důvodně vycházel z procesního postupu jednoznačně deklarovaného městským soudem. Předpokládal, že se bude moci odvolat co do otázky validity znaleckého posudku obžaloby k otázce jeho příčetnosti v době spáchání žalovaného skutku. Naopak nepředpokládal, že nebude oprávněn podat odvolání do výroku o vině. Byl-li by stěžovatel poučen, že jeho odvolání do výroku o vině bude odmítnuto, nepoužil by důkaz odborným vyjádřením znalců Páva, Sirotkové a Závory, kterým zpochybňoval validitu posudku obžaloby v podaném odvolání, ale uplatnil by tento důkaz v rámci obnovy řízení. Předložením výše uvedeného odborného vyjádření do odvolacího řízení však stěžovatel tento důkaz fakticky diskvalifikoval pro účely obnovy řízení.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Zásadní námitka stěžovatele je založena na tvrzení, že jeho prohlášení viny nezůstalo v platnosti, neboť poté, co bylo učiněno, vznikly pochybnosti o příčetnosti stěžovatele v době spáchání skutku. Podle jeho názoru se tedy na jeho námitky týkající se jeho příčetnosti v době spáchání činu nevztahuje omezení vyplývající z § 206c odst. 7 trestního řádu, podle kterého opravným prostředkem nelze napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny. Ústavní soud tuto námitku stěžovatele vyhodnotil jako neopodstatněnou.
11. Z § 206c odst. 1 trestního řádu vyplývá, že prohlášení viny zahrnuje jednak prohlášení obžalovaného, že je vinen ze spáchání skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, a jednak jeho souhlas s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Jak správně vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, obžalovaný tak prohlášením akceptuje, že naplnil veškeré znaky daného trestného činu. Prohlášení viny tudíž zahrnuje nejen souhlas se závěrem o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, ale také souhlas se závěrem o naplnění dalších znaků trestného činu, tj. protiprávnosti a obecných znaků, mezi které patří i příčetnost.
I tato právní otázka přitom může být posuzována samotným obžalovaným, neboť mezi práva obhajoby patří i právo na vlastní posuzování všech právních otázek daného případu a jeho prosazování před obecnými soudy. Kvalifikuje-li tedy státní zástupce v obžalobě stíhaný skutek jako určitý trestný čin a obžalovaný s touto právní kvalifikací vysloví souhlas, souhlasí i se závěrem, že v době činu nebyl nepříčetný.
12. Stěžovatel v hlavním líčení dne 16. 8. 2023 prohlásil vinu a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4 trestního řádu přijal. O tomto zásadním procesním úkonu se stěžovatel dle protokolu z hlavního líčení poradil se svými dvěma obhájci. Následně však obhajoba zadala zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a psychologie, klinická psychologie. Tento znalecký posudek byl městskému soudu předložen dne 23. 11. 2023 a vyplývalo z něho, že stěžovatel v době spáchání činu a i před jeho spácháním trpěl schizofrenií.
Městský soud následně přistoupil k rozsáhlému dokazování ohledně příčetnosti stěžovatele, nicméně nedospěl nakonec k závěru, že by nebyly splněny podmínky pro přijetí prohlášení viny. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny zákonné podmínky podle § 206c trestního řádu, zůstalo prohlášení viny v platnosti, a skutečnosti v něm uvedené proto nebylo možno napadat opravnými prostředky. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že městským soudem provedené dokazování k otázce příčetnosti stěžovatele (učiněné po přijetí prohlášení viny soudem) nelze považovat za vadu řízení ani za revokaci usnesení ze dne 16.
8. 2023, jímž městský soud podle § 206c odst. 4 trestního řádu přijal prohlášení viny učiněné stěžovatelem. Městský soud takto důsledně reagoval na důkazní návrhy obhajoby a na namítané pochybnosti ohledně příčetnosti stěžovatele v době činu. Tímto spolehlivě prověřil obhajobu stěžovatele a vyloučil případné pochybnosti o jeho příčetnosti v době posuzovaného činu.
13. Stěžovatel ve své argumentaci odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2789/23
. Ústavní soud však podotýká, že v nyní posuzované věci postupuje stejně, jak postupoval IV. senát ve věci označené stěžovatelem, ve které byla řešena ve své podstatě stejná právní otázka, tj. otázka příčetnosti pachatele v době spáchání činu, která však byla vznesena až poté, co obžalovaný prohlásil vinu v hlavním líčení. Stejně jako v posuzované věci dospěl soud I. stupně k závěru (po provedeném dokazování k otázce příčetnosti v době spáchání činu), že stěžovatel příčetný byl. Následně odvolací soud odmítl přezkum ve výroku o vině a Nejvyšší soud tento postup aproboval. Ústavní stížnost byla následně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nyní nevidí důvod od těchto svých předchozích závěrů se jakkoliv odchylovat.
14. Ústavní soud neshledal žádné excesy protiústavního charakteru ani v postupu vrchního soudu, ani Nejvyššího soudu. Tyto soudy vycházely z již zmiňovaného § 206c odst. 7 trestního řádu, podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, a navíc současně měly k dispozici (ústavně konformní) důkaz o stěžovatelově duševním zdraví (příčetnosti) v době činu. Jak bylo vysvětleno, otázka příčetnosti coby jednoho z obecných znaků trestného činu představuje skutečnost, kterou je nezbytné pojímat jako součást prohlášení viny.
15. Jde-li o námitku stěžovatele, že legitimně vycházel z procesního postupu městského soudu, když předpokládal, že se bude moci odvolat co do otázky validity znaleckého posudku obžaloby k otázce své příčetnosti v době spáchání žalovaného skutku, Ústavní soud i tuto námitku pokládá za neopodstatněnou. Z odůvodnění rozsudku městského soudu (bod 2.) zjevně vyplývá, že městský soud se vypořádal s nastalou skutečností, když stěžovatel nejprve prohlásil vinu a následně předložil znalecký posudek zpochybňující jeho příčetnost v době spáchání předmětného skutku.
Uvedená procesní situace týkající se poměrně nového institutu byla zjevně nestandardní, a městský soud se tudíž rozhodl k prohlášení viny nepřihlížet, vyzval státní zástupkyni a stěžovatele k označení nezpochybňovaných skutečností týkajících se objektivní stránky trestného činu za nesporné a přistoupil k dokazování otázky příčetnosti stěžovatele. Vrchní soud však procesní situaci nastalou před městským soudem vyhodnotil po právní stránce tak, že prohlásil-li stěžovatel vinu v hlavním líčení a městský soud uvedené prohlášení akceptoval, nelze již takové přijaté prohlášení viny v souladu s § 206c odst. 4 trestního řádu revokovat.
Uvedené právní posouzení následně aproboval i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Vrchní soud se tedy nezabýval otázkou viny ani otázkou příčetnosti stěžovatele a přezkoumával pouze výroky o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy. Jiným právním posouzením shora uvedené procesní situace však nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Přestože řádně prohlásil vinu, byla jím vznesená otázka (ne)příčetnosti podrobena důkladnému dokazování a městský soud se v rámci soudcovské diskrece přiklonil nakonec k právnímu závěru, že stěžovatel byl v době spáchání činu příčetný.
Ústavní soud pouze podotýká, že taktika vedení obhajoby, kdy obžalovaný nejprve po řádném poučení soudu o důsledcích prohlášení viny a po poradě se svými obhájci vinu prohlásí a následně se rozhodne pro jiný procesní postup, který je v rozporu s prohlášením viny, nemůže mít vliv na platnost a použitelnost tohoto prohlášení.
16. Konečně otázka další uplatnitelnosti důkazu (novým) znaleckým posudkem, který byl použit v odvolání stěžovatele, je otázkou čistě hypotetickou týkající se jiného, doposud ani nezahájeného, řízení. Tato otázka bude posouzena v rámci případného řízení o povolení obnovy řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že vrchní soud se v odvolacím řízení tímto posudkem vůbec nezabýval, jelikož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Otázka diskvalifikace předmětného znaleckého posudku z hlediska případné obnovy řízení je tudíž zcela předčasná, není předmětem tohoto řízení a Ústavnímu soudu nyní nepřísluší se k ní jakkoliv vyjadřovat.
17. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu