Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 11 Tdo 651/2023-297, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. dubna 2023 č. j. 14 To 46/2023-233 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. ledna 2023 č. j. 3 T 17/2022-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 17/2022 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v osobním automobilu převážel celkem 196,47 gramů kokainu určeného pro vlastní potřebu. Napadený rozsudek byl vynesen na základě prohlášení viny, které stěžovatel podle § 206c trestního řádu učinil v průběhu hlavního líčení. Okresní soud toto prohlášení viny přijal a v návaznosti na další tvrzení stěžovatele poté zadal znalecký posudek zaměřený na zjištění stěžovatelova duševního stavu a na jeho základě dospěl k závěru, že stěžovatel byl v době činu plně příčetný.
3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Krajský soud v rozhodnutí vycházel mj. z § 206c odst. 7 trestního řádu, podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Krajský soud nicméně věcně v plné míře přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu (viz dále).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítl, a to opět primárně s odkazem na § 206c odst. 7 trestního řádu.
5. Stěžovatel nejprve poukazuje na to, že čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jež umožňuje smluvním státům omezit použitelnost odvolání například v případě uznání viny, neznamená, že s jeho využitím lze popřít samotnou podstatu práva na odvolání v trestních věcech či práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že se podanými opravnými prostředky nedomáhal přezkumu a zpětného hodnocení obsahu svého prohlášení viny, nýbrž že napadal skutečnosti, které nebyly v prohlášení viny zahrnuty. Konkrétně namítá, že v řízení před okresním soudem nebyla přesně zjištěna jeho příčetnost, což vedlo k nesprávnému výroku o trestu, resp. o ochranném opatření. Má za to, že v takové situaci bylo možné učinit rozhodnutí okresního soudu předmětem opravných prostředků.
6. Krajský soud podle stěžovatele odmítl podrobit přezkumu výrok o vině, přestože v řízení před okresním soudem zůstala nevyřešena otázka stěžovatelovy (ne)příčetnosti či snížené příčetnosti. Tyto pochybnosti přetrvaly i po podání znaleckého vyjádření zpracovaného znalkyní MUDr. Martou Říhovou. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že otázku příčetnosti či snížené příčetnosti mylně zařadil mezi znaky subjektivní stránky trestného činu. Má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když formálně setrval na tom, že pokud soud přijal prohlášení viny, nelze výrok o vině napadat opravným prostředkem, tudíž se relevantním způsobem nezabýval stěžovatelovými námitkami. Prohlášení viny nemůže zhojit nedostatek příčetnosti v době spáchání činu, otázka příčetnosti představuje právní otázku, jejíž posouzení náleží pouze orgánům činným v trestním řízení. Nejvyšší soud tak akceptoval institut prohlášení viny jakožto prostředek ke "zhojení" nedostatku jednoho z obecných znaků trestného činu, kterým je příčetnost. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazoval, nemůže mít pro posouzení jeho věci význam, neboť pochází z doby, kdy institut prohlášení viny nebyl součástí českého trestního práva.
7. Stěžovatel tvrdí, že prohlásit vinu může jen trestně odpovědný pachatel. Okresní soud rezignoval na pořízení znaleckého posudku, na jehož základě (a v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi) měla být otázka jeho příčetnosti posuzována. Specifikuje námitky proti znaleckému posudku MUDr. Marty Říhové (který zároveň označuje jako pouhé znalecké vyjádření) a okresnímu soudu vytýká, že z něj vycházel i přes významné rozpory s lékařskými zprávami ošetřujícího specializovaného lékaře. Uvádí, že zjistí-li soud třeba i následně skutečnosti, které by prohlášení viny zpochybňovaly, má možnost a současně i povinnost dodatečně prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 trestního řádu odmítnout. Zrychlení a zjednodušení hlavního líčení, které je cílem institutu prohlášení viny, nesmí převážit nad účelem zjištění pravdy. Jestliže obecné soudy vztáhly nemožnost napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny podle § 206c odst. 7 trestního řádu i na obecné znaky trestného činu, považuje to za nepřípustnou extenzi tohoto ustanovení. Účelem institutu prohlášení viny podle něj nemůže být derogace zásady materiální pravdy.
8. Stěžovatel dále připomíná, že otázka příčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti, je důležitá nejen z hlediska viny, ale také z hlediska případného trestu, a připomíná v této souvislosti § 40 odst. 1 a § 47 odst. 1 trestního zákoníku. Tvrdí, že osobě se sníženou příčetností soud nemůže uložit trest v rozmezí plné trestní sazby.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
17. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
18. Zásadní námitka stěžovatele je založena na tvrzení, že jeho prohlášení viny nezahrnovalo otázku příčetnost, a že se proto na jeho námitky týkající se jeho příčetnosti v době spáchání činu nevztahuje omezení vyplývající z § 206c odst. 7 trestního řádu, podle kterého opravným prostředkem nelze napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny. Ústavní soud tuto námitku stěžovatele vyhodnotil jako neopodstatněnou.
19. Z § 206c odst. 1 trestního řádu vyplývá, že prohlášení viny v sobě zahrnuje dva okruhy skutečností: jednak prohlášení obžalovaného, že je vinen ze spáchání skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, a jednak jeho souhlas s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Zejména z druhé zmíněné části prohlášení viny je zřejmé, že obžalovaný prohlášením akceptuje, že naplnil veškeré znaky daného trestného činu. Prohlášení viny proto zahrnuje nejen souhlas se závěrem o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, ale též souhlas se závěrem o naplnění dalších znaků trestného činu, tj. protiprávnosti a obecných znaků, mezi které patří i příčetnost. Stěžovatel má pochopitelně pravdu, když ve své replice k obdrženým vyjádřením připomíná, že otázka příčetnosti je otázkou právní - mýlí se však v tom, že nemůže být posuzována samotným obžalovaným, resp. obhajobou, neboť mezi bytostná práva obhajoby patří i právo na vlastní posuzování všech právních otázek daného případu a jeho prosazování před obecnými soudy. Jinak řečeno, jestliže státní zástupce kvalifikuje v podané obžalobě stíhaný skutek jako určitý trestný čin a obžalovaný s touto právní kvalifikací vysloví souhlas (což je nezbytná součást prohlášení viny), souhlasí i se závěrem, že v době činu nebyl nepříčetný.
20. Stěžovatel tvrdí, že prohlásit vinu může jen trestně odpovědný pachatel. Takový názor nemá oporu v žádném ustanovení trestního řádu a lze jej označit jako nelogický. Doznání obecně (tedy i takové, které lze označit jako prohlášení viny ve smyslu § 206c trestního řádu) může být ze strany obviněného učiněno např. vědomě nepravdivě, což je sice samozřejmě situace značně nežádoucí, ovšem nikoli vyloučená. Otázka, zda a jak institut dohody o vině a trestu (stejně jako další konsensuální způsoby vyřízení trestní věci, zejména dohoda o vině a trestu) neguje zásadu materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, je jistě otázkou ústavněprávního významu, odpověď na ni je však pro tuto věc bez významu, stejně jako stěžovatelova argumentace, že nalézací soud může prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 trestního řádu odmítnout i dodatečně. Okresní soud se totiž v posuzované věci duševním stavem obžalovaného v době činu zabýval.
21. Okresní soud v opatření ze dne 13. 4. 2022, kterým přibral znalkyni MUDr. Martu Říhovou k podání znaleckého posudku, znalkyni vyzval, aby se vyjádřila mj. k tomu, zda stěžovatel v době činu v důsledku případné duševní poruchy mohl "rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost" (slovy § 26 trestního zákoníku: schopnost stěžovatele rozpoznat protiprávnost činu) a ovládat své jednání, resp. zda byla jeho schopnost rozpoznávací a ovládací zcela vymizelá či snížená. Takto formulované zadání tedy zjevně směřovalo jak k objasnění případné nepříčetnosti stěžovatele v době činu, tak k objasnění jeho případné zmenšené příčetnosti. Objasňování nepříčetnosti by se mohlo v dané situaci jevit jako nadbytečné, neboť souviselo s otázkou viny, na kterou se vztahovalo stěžovatelovo prohlášení viny, tudíž takto zaměřené dokazování okresní soud by nemusel provádět (srov. § 206c odst. 6 trestního řádu), avšak prováděl-li je, nemohlo jít o vadu, která by byla na újmu stěžovateli, ba právě naopak, neboť okresní soud tímto v plné míře reagoval na stěžovatelovu obhajobu. Objasňování případné zmenšené příčetnosti pak primárně souviselo s ukládanou sankcí, tedy šlo o skutečnost, která nepředstavovala součást prohlášení viny.
22. Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné alespoň stručně poznamenat, že kdyby výsledek zmíněného dokazování prostřednictvím znaleckého posudku bylo možno hodnotit tak, že stěžovatel v době činu jednal v nepříčetnosti, obecné soudy by nebyly oprávněny tuto okolnost přehlížet s argumentem, že přijetí prohlášení viny má za důsledek jednak upuštění od dokazování v rozsahu, v jakém bylo prohlášení viny učiněno (§ 206c odst. 6 trestního řádu), a jednak nemožnost napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem (§ 206c odst. 7 trestního řádu). Institut prohlášení viny, stejně jako další formy konsensuálního řešení trestních věcí, představuje způsob, jakým lze účinněji dosáhnout naplnění zásady rychlosti trestního řízení. Tato zásada však nikdy nemůže převládnout nad zásadou materiální pravdy vyjádřené v § 2 odst. 5 trestního řádu. Jinak řečeno, obecné soudy nesmí rezignovat na povinnost objasnit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, ani v situaci, kdy se zprvu určité skutečnosti jevily jako nepochybné, což bylo deklarováno usnesením soudu o tom, že přijímá učiněné prohlášení viny (srov. § 206c odst. 4 a 6 trestního řádu), avšak následné dokazování dané skutečnosti zpochybnilo, popř. přímo vyvrátilo.
23. Jestliže by tedy nastala výjimečná situace a výsledky dokazování (zaměřeného např. na otázku trestu, popř. na objasnění skutku, k němuž se prohlášení viny nevztahovalo) provedeného po přijetí prohlášení viny prokazovaly, že k přijetí prohlášení viny vůbec nemělo dojít z důvodů uvedených v § 206c odst. 5 trestního řádu, nezbylo by nalézacímu soudu nic jiného, než své usnesení o přijetí prohlášení viny revokovat a případně provést další potřebné dokazování. Stejně tak soudy rozhodující v opravném řízení by byly povinny takto objektivně (následným dokazováním) zpochybněné skutečnosti napadené opravným prostředkem přezkoumat, bez ohledu na omezení vyplývající z § 206c odst. 7 trestního řádu.
24. V nyní posuzované věci ovšem takováto výjimečná situace nenastala. Z výše zmíněného znaleckého posudku MUDr. Marty Říhové totiž vyplynulo mj. to, že stěžovatel v době činu netrpěl závažnou duševní poruchou, jeho závislost na kokainu nelze objektivizovat, a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly sníženy. Jestliže okresní soud za této situace dospěl k závěru, že byl stěžovatel v době činu plně příčetný, nenachází Ústavní soud důvod k tomu, aby jej zpochybňoval. Stěžovatelovy námitky směřující proti uvedenému znaleckému posudku (zahrnující i kritiku použitých metod a z toho se odvíjející tvrzení o tom, že se ve skutečnosti nejednalo o znalecký posudek, ale pouze o znalecké vyjádření) představují pouhou polemiku se způsobem, jakým obecné soudy uvedený důkaz hodnotily, ale ani sám stěžovatel netvrdí, že by mezi obsahem toho důkazů a výslednými skutkovými a právními závěry obecných soudů existoval extrémní rozpor nebo že by hodnocení znaleckého posudku ze strany obecných soudů vykazovalo znaky libovůle, logické rozpory či jiné závažné vady [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)].
25. Ústavní soud proto konstatuje, že se obecné soudy zabývaly obhajobou stěžovatele založenou na tvrzení o nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti v době činu, a tuto obhajobu vyvrátily, a to obojí způsobem, kterému nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout. Jestliže v návaznosti na to při ukládání trestu neaplikovaly relevantní ustanovení trestního zákoníku zohledňující zmenšenou příčetnost, resp. duševní poruchu pachatele v době činu (srov. § 40 a 47 trestního zákoníku), a neshledaly důvod k úvahám o revizi přijatého prohlášení viny, Ústavní soud také nemá, co by jim vytknul.
26. Ústavní soud neshledal žádné excesy protiústavního charakteru ani v postupu krajského soudu, ani Nejvyššího soudu. Tyto soudy vycházely z již zmiňovaného § 206c odst. 7 trestního řádu, podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem (jak bylo výše vysvětleno, v řízení nenastala výjimečná situace, kdy by bylo nezbytné i skutečnosti uvedené v prohlášení viny přezkumu podrobit), a navíc současně měly k dispozici (ústavně konformní) důkaz o stěžovatelově duševním zdraví (příčetnosti) v době činu. Stěžovatel sice tvrdí, že v opravných prostředcích nenapadal skutečnosti uvedené v prohlášení viny, ovšem tomuto tvrzení lze přisvědčit jen částečně. Jak bylo vysvětleno, otázka příčetnosti coby jednoho z obecných znaků trestného činu představuje skutečnost, kterou je nezbytné pojímat jako součást prohlášení viny. Jeho tvrzení o možné zmenšené příčetnosti mohlo mít vliv na posouzení uloženého trestu, jak bylo rovněž výše vyloženo.
27. Krajský soud přitom výrok o trestu obsažený v rozsudku okresního soudu přezkoumal a uložený trest vyhodnotil jako spíše mírný, který nemůže být posuzován jako nepřiměřený (blíže viz stranu 4 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud se v napadeném usnesení uloženým trestem přímo nezabýval, a to proto, že proti němu stěžovatel nebrojil a v dovolání neuplatnil důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu (týkající se nepřípustnosti uloženého trestu, popř. trestu uloženém ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu). Na straně 8 napadeného usnesení však přesto stručně reagoval na tvrzení o možné zmenšené příčetnosti a jejího vlivu na uložený trest, přičemž potvrdil postup okresního soudu jako správný.
28. Vyhodnotil-li Nejvyšší soud v posuzované věci dovolání stěžovatele směřující výlučně proti výroku o vině jako nepřípustné, Ústavní soud ani tentokrát neshledal důvod k tomu, aby tento závěr z ústavněprávního hlediska rozporoval. Jestliže Nejvyšší soud odkazoval na relativně starší judikaturu (tj. rozhodnutí přijatá před rokem 2020, kdy došlo k zavedení institutu prohlášení viny do českého trestního práva), šlo o racionální součást jeho argumentace, neboť tato odkazovaná rozhodnutí se týkala obdobných situací, kdy bylo dovolání směřující proti určitému výroku napadeného rozhodnutí posouzeno jako nepřípustné. Nejvyšší soud navíc na straně 7 usnesení odkázal na sérii aktuálních rozhodnutí řešících totožnou situaci (tedy podání dovolání ve vztahu ke skutečnostem, jichž se týkalo prohlášení viny) tímtéž způsobem, tj. odmítnutím dovolání pro nepřípustnost. Ústavní soud k tomu dodává, že tento způsob vyřízení dovolání, směřujících proti skutečnostem obsaženým v prohlášení viny, již v rozhodovací činnosti aproboval (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2022
sp. zn. I. ÚS 1331/22
).
29. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu