Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání
obviněného J. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 14 To
46/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T
17/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 3 T 17/2022,
byl J. M. uznán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a
jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 284 odst.
4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců
nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl
obviněnému též uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2
výroku rozsudku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 27. 5. 2021 v době kolem 19.30 hodin a nejméně na 79. km dálnice D3 v
okrese Tábor, ve směru na Prahu, ve vozidle BMW M850i šedé barvy, RZ: XY,
které řídil J. M., nar. XY, převážel dva igelitové sáčky, první sáček byl
otevřený s bílou sypkou chemickou látkou o celkové hmotnosti 98,79 gramu, která
obsahovala hydrochlorid kokainu s koncentrací kokainové báze 78,9%, tj. 77,9
gramu účinné látky methylester benzoylekgoninu, druhý sáček byl vakuově
zabalený s chemickou látkou o celkové hmotnosti 97,68 gramu, která obsahovala
hydrochlorid kokainu s koncentrací kokainové báze 78,6%, tj. 76,7 gramu účinné
látky methylester benzoylekgoninu, kdy kokain je zakázaná omamná látka uvedená
v příloze č. 1, seznamu psychotropních látek Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek, přičemž tyto drogy byly zajištěny při silniční
kontrole hlídkou Celního úřadu pro Jihočeský kraj.
3. O odvolání, které proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal
obviněný, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 14 To 46/2023 tak, že je podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího podal obviněný J. M. dovolání,
směřující proti výroku o vině, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném
rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly odvolacím soudem
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním
posouzení, a odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly v řízení mu předcházejícím
dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci
dosavadního průběhu řízení namítl, že odvolací soud, přes jeho odvolání podané
do výroku o vině i o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, podrobil přezkumu
toliko výrok o trestu a řízení, které mu předcházelo. Svůj závěr zdůvodnil tím,
že obviněný za přítomnosti dvou svých zvolených obhájců v hlavním líčení
prohlásil svou vinu, když tak učinil po zákonném poučení o důsledcích, které
takové prohlášení má. Soud prvního stupně prohlášení viny obviněného přijal.
Přesto poté podle § 213 odst. 2 tr. ř. přečetl listiny, které obviněný
předložil, a které mu měly svým obsahem polehčovat při stanovení druhu a výměry
trestu. Odvolací soud pak s odkazem na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř.
nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině z rozsudku soudu prvního
stupně, přestože zůstala nevyřešenou otázka (ne)příčetnosti obviněného v době
spáchání činu, o níž nadále trvají důvodné pochybnosti. Ty však odvolací soud
odmítl odstranit nedůvodným neprovedením navrhovaných podstatných důkazů.
6. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav stran příčetnosti obviněného v
době spáchání činu založený toliko na znaleckém posudku MUDr. Marty Říhové,
nepodložený žádnými relevantními odbornými metodami, v podstatě zakládající
jeho příčetnost na vlastnictví řidičského oprávnění a výkonu podnikání,
shledává obviněný nedostatečný, vadný a v příkrém rozporu s ostatními v hlavním
líčení provedenými důkazy (konkrétně lékařskými zprávami jeho ošetřujícího
lékaře R. K.). Rovněž nebyla vzata v úvahu jeho osobní anamnéza, kterou je
nutno považovat za určující z hlediska jeho duševního stavu, k čemuž uvedl, že
utrpěl ve svých 7 letech vážné zranění hlavy, jehož následkem bylo krvácení do
mozku a podstoupení neurochirurgického zákroku. Pro zmírnění trýznivých bolestí
hlavy, které u něj od zranění přetrvávaly, užíval opakovaně kokain. Jak závažné
poranění mozku, centra kognitivních funkcí, tak abusus kokainu představují
okolnosti významným způsobem narušující psychiku člověka (duševní stav) a z
toho vyvěrající nepříčetnost pachatele. Stran znaleckého posudku nebylo
přihlédnuto ani k jeho rodinné anamnéze, konkrétně mentální retardaci jeho
dcery a případu sebevraždy a pokusu o sebevraždu u otce a bratra obviněného.
7. Má tedy za to, že již v řízení před soudem prvního stupně existoval významný
rozpor mezi soudem provedenými důkazy, konkrétně mezi znaleckým posudkem MUDr.
Marty Říhové a lékařskými zprávami jeho ošetřujícího lékaře R. K.,
vyvracejícími závěry znaleckého posudku ohledně jeho příčetnosti v době
spáchání činu. Rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou proto ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů, a to v zásadní otázce pro posouzení trestní
odpovědnosti obviněného, tedy jeho schopnosti v době spáchání činu pro duševní
poruchu rozpoznat jeho protiprávnost a své jednání ovládnout. Předmětný rozpor
v důkazech však nebyl soudem prvního stupně odstraněn a přes pochybnosti o jeho
příčetnosti bylo v rozporu s principem in dubio pro reo rozhodnuto v jeho
neprospěch. Uvedený nedostatek odmítl odstranit i odvolací soud nedůvodným
neprovedením nového znaleckého posudku, při jehož zpracování by byl obviněný
podroben neurologickému a psychologickému vyšetření, jimiž by byl najisto
postaven skutkový stav určující pro naplnění znaků trestného činu, totiž
nepříčetnost obviněného v době spáchání skutku.
8. Nepříčetnost vylučuje trestní odpovědnost pachatele, a proto jím spáchaný
čin není trestným činem. Posoudil-li odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně čin jinak trestný, jakožto čin, který naplňuje veškeré znaky trestného
činu, pak se jedná o nesprávné právní posouzení skutku, pro který byl obviněný
pravomocně odsouzen. Zjištění, že u obviněného nebyla náležitě zjištěna jeho
příčetnost v přípravném řízení, je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k
došetření (č. 13/1971 a č. 2/2000 Sb. rozh. tr.). Jestliže v předběžném
projednání obžaloby je nezjištění příčetnosti obviněného důvodem pro vrácení
věci státnímu zástupci k došetření, tím spíše (a minore ad maius) je nutné
náležité zjištění způsobilosti k trestnímu deliktu v hlavním líčení nebo
veřejném zasedání o odvolání.
9. Prvoinstančním soudem učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu (příčetnosti), jsou tedy ve zjevném rozporu s
obsahem jím provedených důkazů (znaleckým posudkem MUDr. Marty Říhové a
lékařskými zprávami ošetřujícího lékaře obžalovaného R. K.), když na jejich
podkladě nebylo možno dospět k závěru o příčetnosti obviněného, čímž je dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) tr. ř.
10. Stran institutu prohlášení viny podle § 206c tr. ř., jenž byl zaveden
novelou trestního řádu z roku 2020 (zák. č. 333/2020 Sb.) jako další, nová
forma odchylky od standardního trestního řízení, obviněný namítl, že odvolací
soud postupoval nesprávně, pokud i přes pochybnosti o jeho příčetnosti jako
podmínce jeho trestní odpovědnosti, z důvodů schválení prohlášení viny podle §
206c tr. ř. soudem prvního stupně, se těmito námitkami odmítl zabývat. Smysl
zavedení tohoto institutu ovšem rozhodně nebyl v tom, aby obviněný „prohlášením
viny“ souhlasil i s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem a „pokryl“ tak i
nedostatečně zjištěný skutek, který je předmětem trestního stíhání.
11. Je tedy přesvědčen, že prohlášení viny nemůže a priori vyloučit otázku
přezkumu obecných znaků trestného činu – tj. příčetnost, věk a rozumová a
mravní vyspělost (u mladistvých pachatelů), bez jejichž naplnění nejde o
trestný čin. Prohlášení viny nemůže „zhojit“ absenci obecného znaku trestného
činu existujícího nezávisle na vůli pachatele. Je namístě pochybovat i o tom,
zda taková osoba, která pro trvalou duševní poruchu není sto své jednání
ovládnout anebo posoudit, je vůbec schopna učinit závazný projev vůle
spočívající v prohlášení viny s naprostým uvědoměním všech jeho důsledků.
Posouzení nepříčetnosti pachatele je otázkou odbornou, kterou si stěží může
vyhodnotit sám obviněný, natož pak jeho obhájci.
12. Rovněž má za to, že prohlášení viny nelze přijmout z hlediska základních
zásad trestního řízení, pokud by to kolidovalo se zásadou materiální pravdy (§
2 odst. 5) anebo zásadou řádného zákonného procesu (§ 2 odst. 1) ve spojení se
zásadou zajištění práv na obhajobu (§ 2 odst. 13). K námitce, že podle § 206c
odst. 7 tr. ř. „skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným
prostředkem“ uvedl, že odvolací soud by nerozhodoval znovu o vině obviněného,
ale zkoumal by jen předpoklady jeho viny, tedy způsobilost obviněného být
pachatelem trestného činu, resp. jeho způsobilost prohlásit, že je vinným
spácháním skutku uvedeným v obžalobě a souhlasit s právní kvalifikací takového
skutku uvedenou v obžalobě.
13. Odvolací soud pochybil, pokud odmítl podrobit soudnímu přezkumu odvoláním
napadený výrok o vině v situaci, kdy nebyla odstraněna důvodná a důkazně
podložená pochybnost o příčetnosti obviněného v době spáchání činu. Pokud
nedůvodně neprovedl navrhovaný důkaz ústavním znaleckým posudkem zpracovaným
Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha, který měl
odstranit přetrvávající rozpory stran příčetnosti obviněného, založil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Oba soudy pak nesprávně právně kvalifikovaly čin jinak trestný (pro
nepříčetnost pachatele) jako čin trestný, čímž založily dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr ř., resp. písm. m) ve spojení s písm. h) cit.
ustanovení.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze
dne 20. 4. 2023, č.j. 14 To 46/2023-233, i všechna další rozhodnutí na citované
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo,
pozbyla svého podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, příp. podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce
v Táboře, aby věc znovu projednal a rozhodl.
16. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel brojí
17. K tomu uvedl, že dovolatel učinil na počátku hlavního líčení dne 29. 3.
2023 prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud prvního stupně toto
prohlášení podle odst. 4, 6 citovaného ustanovení přijal. Tomuto úkonu byli
přítomni i jeho dva obhájci. Schválené prohlášení viny tak zásadně omezilo
rozsah možných opravných prostředků, které mohl dovolatel podat. Podle § 206c
odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v takovém prohlášení napadat opravným
prostředkem. Podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. je obviněný oprávněn napadnout
rozsudek odvoláním pro přímo se jej dotýkající výrok, „nejde-li o výrok o vině
v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny“. Dovolatel tak byl
oprávněn napadnout pouze výrok o trestu.
18. Jak státní zástupce zdůraznil, dovolatel uvedená omezení opravných
prostředků ve svém odvolání nerespektoval a překvapivě vyslovil nesouhlas nejen
s výrokem o trestu, ale i s výrokem o vině. Odvolací soud v odůvodnění svého
usnesení na uvedené prohlášení viny poukázal a s odkazem na § 206c odst. 7 tr.
ř. dovolateli obsáhle a zcela srozumitelně vysvětlil, proč musel dospět k
závěru, že „není oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost výroku o vině
napadeného rozsudku“.
19. V návaznosti na to státní zástupce připomněl rozhodnutí č. 20/2004 Sb.
rozh. tr., z něhož je patrno, že dovolatel může „napadnout dovoláním rozhodnutí
odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn
přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti
výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl
povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové
dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ K
tomu státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu, a to rozhodnutí č.
68/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož: „Jestliže obhájce podal za obviněného
odvolání proti výroku o vině i trestu, ale obviněný, jehož způsobilost k
právním úkonům nebyla omezena, poté výslovně omezil své odvolání jen proti
výroku o trestu, přičemž s ohledem na jím vytýkané vady odvolací soud výrok o
vině nepřezkoumával, ani jej nebyl povinen přezkoumat (§ 254 odst. 2 tr. ř.),
pak dovolání obviněného směřující proti výroku o vině je nepřípustné (srov. č.
20/2004 Sb. rozh. tr.)“, obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014 a
ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023.
20. Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 582/2021 rozšířil takovou nepřípustnost
dovolání i na případy, v nichž obviněný brojí svým dovoláním proti skutkovým
zjištěním, která předtím prohlásil za nesporná podle § 206d tr. ř. Podle
ustálené judikatury je tedy prohlášení viny překážkou bránící podání odvolání
proti výroku o vině. A tím brání i tomu, aby byl výrok o vině napaden
dovoláním. Dovolatel by mohl brojit pouze proti výroku o trestu, což však
nečiní. Brojí pouze proti výroku o vině. Jeho dovolání je tedy nepřípustné.
21. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl, neboť není přípustné.
22. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého
obhájce obviněný J. M., který v rámci své repliky uvedl, že se neztotožňuje s
názorem státního zástupce, že prohlášení viny je překážkou bránící podání
odvolání proti výroku o vině i tomu, aby byl výrok o vině napaden dovoláním.
23. Ačkoliv nerozporoval skutkový děj popsaný v obžalobě, je přesvědčen, že
prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. nemůže vyloučit ze soudního přezkumu
povinnost náležitého objasnění otázky příčetnosti pachatele v době spáchání
činu, při jejíž absenci nelze o spáchání trestného činu hovořit a nemůže tak
ani nastoupit trestní odpovědnost pachatele. Je-li pachatel trestně
neodpovědný, nelze jej sankcionovat uložením trestů. Nedostatek příčetnosti
pachatele nelze zhojit prohlášením viny. Prohlášení viny nemůže vyloučit otázku
přezkumu obecných znaků trestného činu. Jsou-li důvodné pochybnosti o
příčetnosti pachatele v době spáchání činu, tato musí být vždy náležitě,
zejména v souladu se zásadou materiální pravdy, objasněna. Otázka
(ne)příčetnosti pachatele nemůže být vyloučena ze soudního přezkumu (ani v
rámci opravných prostředků), a to ani v případě, že pachatel prohlásí vinu ve
smyslu § 206c tr. ř.
24. Rovněž namítl, že judikatura, na kterou ve svém vyjádření státní zástupce
odkázal, není pro posuzovanou věc relevantní. Připomněl, že institut prohlášení
viny byl do trestního řádu zaveden novelou z roku 2020 (zákon č. 333/2020 Sb.)
s účinností od 1. 10. 2020, a proto veškerá státním zástupcem odkazovaná
judikatura předcházející začlenění předmětného institutu (prohlášení viny) do
trestního řádu, není pro věc relevantní. Nikterak totiž nereflektuje a ani
nemůže institut prohlášení viny, o který státní zástupce opírá nepřípustnost
podaného dovolání (a potažmo odvolání), neboť tento institut náš právní řád do
té doby neznal. Ani státním zástupcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023, které již s institutem prohlášení viny
souvisí, není pro tuto věc relevantní, neboť nikterak nesouvisí s
(ne)příčetností pachatele ani z něj nelze učinit závěr, že prohlášení viny
podle § 206c tr. ř. a priori bez dalšího vylučuje možnost soudního přezkumu
výroku o vině i v případě důvodných pochybností o příčetnosti pachatele v době
spáchání činu, když nepříčetnost trestní odpovědnost pachatele zcela vylučuje.
Není pak přípustné ani sankcionovat trestně neodpovědného pachatele uložením
trestů podle trestního zákoníku. Ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2021, sp. zn. 11 Tdo 582/2021, není pro jeho věc jakkoli použitelné, když
nejenomže se netýká institutu prohlášení viny dle § 206c tr. ř., ale rovněž
nikterak neřeší otázku (ne)příčetnosti pachatele.
25. V další části svého vyjádření obviněný shodně jako ve svém dovolání
opětovně namítl, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s principem in dubio
pro reo v jeho neprospěch, ačkoliv rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu (otázka (ne)příčetnosti), jsou ve
zjevném rozporu s obsahem jím provedených důkazů, a pro jejichž nepřekonané
rozpory nebylo možno dospět k závěru o jeho příčetnosti. Odvolací soud zjištěný
nedostatek odmítl napravit odkazem na jeho prohlášení viny, a i přes
přetrvávající pochybnosti o jeho (ne)příčetnosti nedůvodně neprovedl navrhované
podstatné důkazy. Oba soudy pak nesprávně právně kvalifikovaly čin jinak
trestný (pro nepříčetnost pachatele) jako čin trestný, čímž založily dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h), resp. písm. m) ve spojení s písm. h) tr.
ř. Z výše uvedených důvodů obviněný setrval na svém závěrečném návrhu, který
učinil v rámci svého dovolání ze dne 24. 5. 2023.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je
dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením
trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v
zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3
tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2
tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové
náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.
27. K otázce přípustnosti je třeba nejprve uvést, že podle § 265a odst. 1, 2
tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve
věci samé se přitom rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu
trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání [písm. a)],
rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn [písm. b)], usnesení o zastavení
trestního stíhání [písm. c)], usnesení o postoupení věci jinému orgánu [písm.
d)], usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření [písm. e)], usnesení o
podmíněném zastavení trestního stíhání [písm. f)], usnesení o schválení
narovnání [písm. g)], nebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g)
[písm. h)].
28. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů a také ze samotného dovolání obviněného
nepochybně plyne, že obviněný ve smyslu § 206c tr. ř. prohlásil při hlavním
líčení konaném dne 29. 3. 2022 svoji vinu předmětným skutkem a jeho právním
posouzením, přičemž soud prvního stupně v souladu se všemi zákonnými podmínkami
toto prohlášení svým rozhodnutím přijal.
29. V této souvislosti je třeba uvést, že podle § 206c odst. 1 tr. ř., pokud
nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je
vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že
souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 206c
odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti
uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. S tím dále
souvisí oprávnění podat odvolání, když podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. může
rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho
přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho
prohlášení viny.
30. Obviněný v nyní posuzované věci odvoláním napadl rozsudek soudu prvního
stupně do výroku o vině právě v tom rozsahu, v jakém u hlavního líčení
prohlásil vinu. S ohledem na výše uvedené tak nemohl proti tomuto výroku
opravný prostředek podat, učinit tak mohl pouze do výroků ostatních, než na
které se vztahovalo jeho prohlášení viny.
31. Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že
dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém
odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem nebyl a ani nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem
podle § 254 tr. ř. přezkoumán. Jelikož odvolací soud správně přezkoumal pouze
výrok o uloženém trestu, není přípustné dovolání obviněného v rozsahu, v němž
napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. užitou právní
kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo
533/2021). Napadené usnesení odvolacího soudu, který v odůvodnění výslovně
uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával toliko ve výroku o trestu,
proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k dovolací námitce
směřující výlučně proti výroku o vině, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu
ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Námitky obviněného směřují v tomto směru
fakticky nikoli proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž proti rozsudku
soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém učinil prohlášení o svojí vině,
které bylo soudem prvního stupně přijato. Na těchto judikaturních závěrech nic
nemění, že institut prohlášení viny byl do právního řádu zakotven s účinností
od 1. 10. 2020, zákonem č. 333/2020 Sb.
32. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání obviněného lze proto připomenout
závěry Nejvyššího soudu, na něž přiléhavě odkazuje i státní zástupce ve svém
vyjádření, k nimž dospěl v usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003,
uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., z něhož je patrno, že „Jestliže
odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně
a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a
odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost
postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné
výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout
dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací
soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto
dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1
tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí
být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a)
tr. ř.“
33. Taktéž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo
412/2013, uveřejněné pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr. vyplývá, že: „Jestliže
obhájce podal za obviněného odvolání proti výroku o vině i trestu, ale
obviněný, jehož způsobilost k právním úkonům nebyla omezena, poté výslovně
omezil své odvolání jen proti výroku o trestu, přičemž s ohledem na jím
vytýkané vady odvolací soud výrok o vině nepřezkoumával, ani jej nebyl povinen
přezkoumat (§ 254 odst. 2 tr. ř.), pak dovolání obviněného směřující proti
výroku o vině je nepřípustné (srov. č. 20/2004)“.
34. Danou problematikou, tedy zda prohlášení viny je překážkou bránící podání
odvolání proti výroku o vině a tomu, aby byl výrok o vině napaden dovoláním, se
opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v
usneseních ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 11 Tdo 9/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp.
zn. 11 Tdo 149/2023, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 11 Tdo 65/2023 a ze dne 25. 1.
2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023.
35. V souladu se svou rozhodovací praxí tak Nejvyšší soud v daném případě
dospěl k závěru, že dovolání obviněného podané výlučně proti výroku o vině není
přípustné, neboť obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně podle §
206c odst. 1 tr. ř. prohlásil vinu, přičemž takové jeho prohlášení soud v
souladu s § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem
přijaté prohlášení viny nelze odvolat a nelze jej ani napadat opravným
prostředkem. V tomto rozsahu proto nebylo přípustné ani odvolání obviněného,
byť jím obviněný směřoval i proti výroku o vině, natož jeho dovolání. Takto se
ostatně vyjádřil ve svém rozhodnutí i odvolací soud (srov. body 9. až 11. jeho
usnesení), který v tomto ohledu správně argumentoval ustanoveními § 206c odst.
7 tr. ř. a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle nichž nelze soudem přijaté
prohlášení viny odvolat a stejně tak nelze skutečnosti v něm uvedené napadat
opravným prostředkem. Odvolací soud v této souvislosti dodává, že obviněný svou
vinu prohlásil u hlavního líčení, a to za přítomnosti svých dvou zvolených
obhájců po zákonném poučení o důsledcích, které takové prohlášení má a že
rovněž uvedl, že nerozporuje skutek ani jeho právní kvalifikaci. Teprve v
návaznosti na to soud prvního stupně podle § 206c odst. 4 tr. ř. takto učiněné
prohlášení viny obviněného přijal (srov. bod 10. usnesení odvolacího soudu).
36. Pokud obviněný namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo
náležitě zkoumáno, zda byl v době spáchání činu příčetný, a zda tedy soud mohl
přijmout jeho prohlášení viny nikoliv trestným činem, ale činem jinak trestným,
tak k této námitce je nutno konstatovat, že soud prvního stupně v době, kdy v
souladu se zákonem rozhodoval o přijetí prohlášení viny ze strany obviněného
neměl a ani nemohl mít pochybnosti o příčetnosti obviněného, jak na to to
dovolatel poukazuje. Nehledě na povahu a charakter mu přisouzené trestné
činnosti a jeho postoj k ní, nevyplýval takový závěr ani z lékařské zprávy R.
K., na níž dovolatel odkazuje. Jestliže v ní bylo uvedeno, že u obviněného jsou
toliko sníženy (nikoliv však vyloučeny) rozpoznávací či ovládací schopnosti. Na
to soud prvního stupně v souvislosti s rozhodováním o trestu (např. z hlediska
aplikace § 40, popřípadě § 47 tr. zákoníku o sankcionování pachatele se
zmenšenou příčetností) naprosto správně reagoval přibráním znalkyně MUDr. Marty
Říhové, která se rovněž náležitě vypořádala i s výše uvedenou lékařskou zprávou
ošetřujícího lékaře obviněného, přičemž na základě jejího znaleckého posudku
soud prvního stupně u obviněného neshledal ani důvody k závěru o jeho zmenšené
příčetnosti.
37. Nejvyšší soud proto vzhledem ke shora uvedeným zjištěním dospěl k závěru,
že dovolání obviněného J. M. není přípustné a jako takové je podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu