Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. N. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Tomášem Reicheltem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, č. j. 6 Tdo 863/2024-990, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2024, č. j. 8 To 36/2024-889, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 2024, č. j. 1 T 16/2023-679, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karlových Varech ("okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník") a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku, za což stěžovatele podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
2. K odvolání stěžovatele (a druhého obviněného) ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele znovu uznal vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku na upraveném skutkovém základě, za což stěžovatele podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 téhož zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
5. Stěžovatel předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, zejména v jím podaném dovolání. Opětovně uvádí, že v jeho věci nebyla zachována totožnost skutku, s čímž spojuje zásah do práva na obhajobu, jakož i zásah do zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Dovolává se rovněž porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. Stěžovatel má za to, že soudy řízení zatížily ústavním deficitem v podobě tzv. opomenutých důkazů, resp. vytýká jim, že připustily důkaz svědeckou výpovědí učiněnou v průběhu vazebního zasedání, kdy stěžovatel i druhý obvinění byli - dle stěžovatelova názoru - pod vlivem drog. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily věc po právní stránce, neboť nezohlednily okolnosti vylučující spolupachatelství a znak kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu s dvěma osobami, jakož i skutečnost, že k jednání došlo v krajní nouzi.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení rozsudku okresního soudu, který byl již zrušen shora označeným rozsudkem krajského soudu. Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně či další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Taková situace v posuzované věci nenastala.
8. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá shodné námitky, jaké uplatnil již v průběhu předchozího řízení; obecné soudy se jimi podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze bez dalšího odkázat, ať již ve vztahu k zásadě dvojinstančnosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 20-21), zachování totožnosti skutku (tamtéž, body 22-24), či použitelnosti důkazů, tj. výpovědí obviněných pod vlivem drog (tamtéž, bod 26).
9. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele doplňuje, že právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že jeho věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který bude postupovat podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva však nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že budou bezvýhradně přijaty všechny jeho návrhy. Je úkolem obecných soudů určit, které důkazy jsou nezbytné pro vyslovení příslušného závěru, a současně odůvodnit, proč jsou případné další navržené důkazy nadbytečné.
Soudy v případě stěžovatele srozumitelně vysvětlily, proč další navržené důkazy považovaly za nadbytečné, takže v jejich postupu nelze spatřovat pochybení v podobě opomenutí důkazů ani jej považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 28). V posuzované věci nebyl zjištěn rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, rovněž nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývajícího z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Námitky zpochybňující skutkové i právní závěry, opětovně předkládané i v ústavní stížnosti, byly beze zbytku vypořádány již v průběhu předchozího řízení (srov. tamtéž, body 30-31).
10. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, opakuje již vypořádané námitky a neuvádí nic, z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv a svobod.
11. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu