Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. N. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 8 To 36/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 16/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 1 T 16/2023, uznal obviněného M. N. K. vinným ze spáchání jednak zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, na skutkovém základě, podle kterého (společně s obviněným D. D.)
„dne 23. 10. 2022 v době od 22:20 do 22:40 hodin, se dostavili k zahradní chatě bez přiděleného čísla evidenčního, nacházející se poblíž ulice XY na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec Karlovy Vary, patřícího poškozenému J. B., s nímž v chatce mj. přebýval poškozený T. N., který měl mít dluh vůči D. U., přítelkyni P. B., mezitím již zemřelého, přičemž B. společně s K. a D. D. přistoupili k brance pozemku a J. B. a též J. K., kteří byli před chatou, se tázali, zda je v chatě přítomen T. N. a dožadovali se peněz, D. pak uchopil poškozeného B. přes branku za jeho bradku a udeřil ho otevřenou dlaní do obličeje, a když B. odstoupil několik kroků vzad, D. vysadil branku z pantů a poté vstoupili D., B. a K. na pozemek a následně vstoupili bez souhlasu či pozvání do chaty, kde se nacházel poškozený T. N. a kam se ještě předtím vrátil i K., v chatě, dále se B. pokusil udeřit T. N. do obličeje, avšak tento se úderu vyhnul, poté ho B. s K. povalili na postel a B. po N. hodil konferenční stolek, kterým ho částečně zasáhl, poté B. s K. N. opakovaně bili pěstmi a kopali do hlavy a těla, D. poté napadl K., do té doby sedícího na posteli, údery pěstí do hlavy a těla, přičemž v rámci potyčky D. využil v chatě odloženou airsoftovou pušku připomínající zbraň Kalašnikov, černé barvy, se kterou nejdříve ze vzdálenosti metr a půl mířil na horní polovinu těla K. a poté jej několikrát udeřil do hlavy pažbou zbraně, poté útok obrátil proti N., kterého mezi tím B. s K. sesunuli z postele na zem a stále jej napadali, kdy D. ho začal bít pažbou airsoftové pušky do různých částí těla, poté D. uchopil mobilní telefon N. nacházející se v dané době na zemi v chatě, dal si jej do kapsy, kdy K. mu jej z kapsy vytrhl, načež D. začal pěstmi napadat poškozeného K. a N., a při napadení se obžalovaní směrem k N. dotazovali, kdy zaplatí, dále K. sdělil N., ať jde s nimi ven, což tento uposlechl, přičemž ještě na chodbě chaty jej povalili na zem a začali jej napadat, pěstmi a kopy, posléze do chaty bez jakéhokoliv souhlasu vstoupila D. U. a uvedla, že to již stačí, poté již k dalšímu napadání nedošlo, a tímto jednáním byla poškozeným T. N., J. K. a J. B. způsobena fyzická újma, spočívající v drobných pohmožděninách a oděrkách na různých částech těla, jenž si v dané době nevyžádala lékařské ošetření ani pracovní neschopnost“.
Za to byl obviněný M. N. K. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. D.
2. O odvoláních obou obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 8 To 36/2024, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. N. K. znovu uznal vinnými ze spáchání jednak zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, na upraveném skutkovém základě, podle kterého (společně s obviněným D. D.)
„23. října 2022 od 22.20 do 22.40 hodin přišli spolu s P. B. poblíž XY ulice v Karlových Varech k brance vedoucí na pozemek parcelního č. XY v katastrálním území XY, na kterém stála zahradní chata bez evidenčního čísla, v níž přebývali J. B. a T. N., a D. D. uchopil J. B. přes uvedenou branku za bradku a udeřil ho dlaní do obličeje, poté branku vysadil z pantů, načež jak on, tak i P. B. a M. N. K. vstoupili bez souhlasu či pozvání nejprve na pozemek a poté do uvedené chaty, kde byli T. N. a J. K., a tam se P. B. pokusil udeřit T. N. do obličeje, avšak ten se úderu vyhnul, načež ho P. B. a M. N. K. povalili na postel, P. B. po něm hodil konferenční stolek, jímž ho zasáhl do levého boku, a pak jej s M. K. bili pěstmi a kopali do hlavy a těla, zatímco D. D. napadl údery pěstí do hlavy a těla J. K., jemuž předtím ze vzdálenosti metru a půl nejprve mířil na horní polovinu těla airsoftovou puškou připomínající zbraň Kalašnikov, jež byla v chatě, a poté ho její pažbou několikrát udeřil do hlavy, načež útok obrátil proti T. N., kterého mezi tím B. s K. sesunuli s postele na zem a stále jej napadali a jehož D. D. začal bít pažbou téže airsoftové pušky do různých částí těla, načež si D. D. dal do kapsy mobilní telefon T. N. ležící tehdy na podlaze, a když mu ho J. K. vytrhl z kapsy, začal ho bít a pěstmi bil ve stejné době T. N., kterému následně M. N. K. sdělil, ať jde s nimi ven, což T. N. uposlechl, a pak ho na chodbě chaty povalil P. B. na zem a začal ho napadat pěstmi a kopy spolu s M. N. K., který se poté T. N. zeptal, kdy zaplatí, načež útočníci přestali, když je k tomu vyzvala D. U., která v té chvíli vstoupila rovněž bez jakéhokoli souhlasu do chaty, a k tomuto jednání, při kterém T. N. a J. K. utrpěli drobné pohmožděniny a oděrky na různých částech těla, které si nevyžádaly lékařské ošetření, je navedla D. U. a obžalovaní a P. B. se ho dopustili se záměrem přimět T. N., aby jí uhradil peníze, které jí dlužil“.
Obviněného M. N. K. za to podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o vině a trestu obviněného D. D.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. N. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Reichelta dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
4. Obviněný nejprve odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že po zrušení v pořadí již druhého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodl, namísto aby ji vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud tímto způsobem nahrazoval činnost soudu prvního stupně tím, že doplňoval dokazování ve velkém rozsahu a také obtížně proveditelným způsobem. Například se snažil o opětovný výslech svědka T. N., což se mu však nepodařilo. Výslech tohoto svědka byl pro rozhodnutí významný a jeho neprovedením došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož soud prvního stupně do skutkové věty nezahrnul okolnosti rozhodné pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu se dvěma osobami“. Až odvolací soud do skutkové věty zahrnul konstatování, že třetí osobou měl být zemřelý P. B.
5. Soudy podle názoru obviněného vycházely z nezákonných důkazů, konkrétně z výpovědí obviněných z vazebního zasedání, které byly pořízeny v době, kdy obvinění byli ještě pod vlivem drog. Ještě po příjezdu do věznice po konání vazebního zasedání jim byly udělány testy na drogy s pozitivním výsledkem. Obtížně tak lze činit závěry o míře jejich ovlivnění drogami, pokud soudy tento rozsah nezjišťovaly. Také výpověď P. B. z přípravného řízení považuje obviněný za nezákonný a procesně nepoužitelný důkaz, a to z důvodů, které specifikoval již ve svém odvolání. Opakování této argumentace však není podle obviněného účelné, neboť odvolací soud z této výpovědi nevycházel.
6. Obviněný také nesouhlasí s tím, že by D. U. byla návodcem. Nic s ní neřešil, bavil se pouze s P. B. a nevěděl, že má vůči ní T. N. dluh. Komunikace ohledně dluhu proběhla až za přítomnosti policie, kdy mu byla tato informace zpřístupněna. Podle obviněného bylo třeba postavit najisto, kdo byl návodcem, případně zda vůbec existoval, jelikož od údajného návodu se měl odvíjet následek, za který byl obviněný odsouzen.
7. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy, potřebné pro řádné zjištění skutkového stavu. Jednalo se o výslechy svědků T. H. a P. K., kteří se mohli vyjádřit k jednání obviněných u branky a také k motivu jejich jednání. A dále o komunikaci obsaženou v telefonech všech dotčených osob, z níž byl pro důkazní účely použit jen fragment, přestože obviněný navrhoval provést záznamy v celém rozsahu. Z této komunikace je patrno, že důvodem jednání obviněných nebyl dluh T. N. K narušení principů dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti soudního rozhodnutí došlo tím, že odvolací soud nově založil svou úvahu o naplnění znaků skutkové podstaty vydírání na údajném úmyslu P.
B. vymoci dluh. Přitom význam osoby P. B. v řízení byl v dosavadním řízení čistě okrajový. Obviněný proto nevěděl, že má k otázce vědomosti a úmyslu P. B. uplatňovat důkazní návrhy. Soud také nedůvodně odmítl návrh na výslech svědka Š., který měl informace o přijetí peněžních prostředků svědkem J. B. Dalším neprovedeným důkazem je znalecký posudek na duševní stav obviněného. Tento důkazní návrh obviněného vycházel z pokynu Krajského soudu v Plzni týkajícího se souběžně projednávané trestní věci, v niž byl obviněný také stíhán pro přečiny vydírání a porušování domovní svobody.
Závěr, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného nebyly významně narušeny, je pouze za odhadem odvolacího soudu, nikoliv faktem, jelikož soud nedisponuje potřebnými údaji ani znalostmi.
8. Obviněný brojil rovněž proti způsobu hodnocení své výpovědi i výpovědi spoluobviněného D. D., z nichž byly selektivně vybírány některé pasáže, přestože soudy jinak výpovědi považovaly za nevěrohodné. Pokud soudy dospěly k závěru, že výpovědi věrohodné nejsou, neměly k nim vůbec přihlížet. K nesprávnému závěru dospěly soudy i v otázce motivu jednání obviněných. Z faktického průběhu incidentu podle obviněného vyplývá, že motivem nebylo vymožení dluhu. P. B. napadl výhradně T. N. a v jednání pokračoval, aniž by mu cokoliv sděloval. Ani jednou nezazněl požadavek na zaplacení dluhu. O existenci dluhu nevěděl ani obviněný, ani spoluobviněný D. D. Obviněný si dovodil, že důvodem konfrontace byl milostný poměr T. N. s D. U. Na místo jel obviněný proto, aby P. B. neutrpěl újmu. Poškozené obviněný nenapadal, ale snažil se naopak eliminovat jejich újmu. Poukázal na to, že poškození utrpěli jen minimální zranění, ačkoliv by standardní průběh útoku vzhledem k jeho fyzické konstituci vedl k nepochybně závažnějším zraněním. Ze záznamu hovoru T. N. na tísňovou linku i z výpovědi svědka J. K. vyplývá, že to nebyli obvinění, kdo by tvrdil existenci dluhu či se dotazoval na peníze. O svém dluhu začal mluvit z vlastní iniciativy poškozený T. N. Odvolací soud podle obviněného nepřípustně rozšířil skutkovou větu a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když dovodil, že obviněný hovořil o penězích při opětovném napadení T. N. v chodbě chatky, a v tomto smyslu upravil popis skutku. Pokud v závěru incidentu reagoval na stále se opakující prohlášení poškozeného, jednalo se o prostou a bezvýznamnou verbální reakci, nikoliv projev snahy přimět poškozeného k úhradě dluhu. Obviněný odvolacímu soudu také vytkl nesprávné závěry ohledně věrohodnosti svědků zejména T. N. Odvolací soud tohoto svědka nevyslýchal, a proto mohl jen obtížně komplexně hodnotit jeho věrohodnost. Soud prvního stupně jeho výpověď hodnotil jako obecně věrohodnou, s výhradami ke specifické věrohodnosti. Ohledně nevěrohodnosti tohoto svědka odkázal obviněný na vyjádření svědků J. K. a J. B.
9. Obviněný dále namítl, že na straně obviněných nebyl dán společný úmysl, jelikož jednání každého z nich, včetně P. B., bylo vedeno jiným úmyslem. Obviněný se proto nemohl dopustit jednání se dvěma osobami. Obviněný ani P. B. navíc neměli v úmyslu vstoupit na pozemek a následně do chaty, učinili tak až v reakci na jednání poškozeného J. B., který je ohrožoval zbraní. Jednali tedy v krajní nouzi. I kdyby o krajní nouzi nešlo, v případě spoluobviněného D. D. by se jednalo o excesivní jednání, které obviněnému nelze klást k tíži. Obviněný i P. B. od branky s ohledem na zbraň svědka J. B. odstoupili a nijak se v této fázi do věci nezapojovali. Zbraň představovala repliku samopalu, kterou lze od originálu jen obtížně odlišit. Na místě byla tma a obviněný proto nemohl vědět, že se o skutečnou zbraň nejedná.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Obviněným přednesené výhrady sice lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. Podle názoru státní zástupkyně Okresní soud v Karlových Varech realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Státní zástupkyně zdůraznila, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což v daném případě soudy obou stupňů učinily, stejně jako se vypořádaly s námitkou obviněného na nutnost zkoumání jeho duševního stavu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění byli od počátku svého jednání v postavení útočníků a pokud se poškození jejich jednání bránili, nemohli jako útočníci jednat ve smyslu nutné obrany či krajní nouze. Provedenými důkazy bylo plně prokázáno, že se obviněný trestné činnosti dopustil a právní kvalifikace je plně přiléhavá. Pokud jde o námitky obviněného stran způsobu, jakým odvolací soud pracoval s výpovědí T. N., když i jeho předchozí výpověď ve veřejném zasedání přečetl zjevně z důvodu, že se nepodařilo zajistit svědkovu přítomnost k veřejnému zasedání, státní zástupkyně se domnívá, že takový postup je zcela zákonný, neboť soud učinil všechno potřebné pro předvolání tohoto svědka. Meritorní rozhodnutí v této věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
13. Obviněný M. N. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
18. Na úvod je třeba zdůraznit, že námitky uvedené v dovolání jsou vesměs opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uvedl v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by následně tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Pouze v návaznosti na konkrétní dovolací výhrady lze uvést následující.
19. Obviněný v dovolání uplatnil řadu námitek, ovšem neuvedl, ke kterému z deklarovaných dovolacích důvodů se mají vztahovat. Hned první dvě – porušení zásady dvojinstančnosti a porušení požadavku na zachování totožnosti skutku – přitom neodpovídají žádnému z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky směřují do oblasti trestního práva procesního a z hlediska dovolacího přezkumu by mohly mít význam pouze v případě, že by tvrzená pochybení soudů nabyla ústavního rozměru, především v podobě kolize s právem obviněného na obhajobu, potažmo na spravedlivý proces.
20. K zásadě dvojinstančnosti řízení je třeba nejprve obecně uvést, že souvisí především s procesními ustanoveními o funkční příslušnosti soudů. Jejím účelem je zajistit, aby rozhodnutí soudů byla podrobena dvojímu posouzení. Opravné řízení je budováno na obecných zásadách trestního řízení, má za úkol zvýšit záruky, že rozhodování orgánů činných v trestním řízení bude plně v souladu s požadavky zákonnosti. Bezprostředním účelem opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků řízení, širším účelem je zajišťování správného a jednotného výkladu zákona i zkvalitnění práce orgánů činných v trestním řízení. Řízení o řádných opravných prostředcích, kam se řadí odvolání, stížnost a odpor, je vybudováno na kombinaci apelačního (reformativního) a kasačního (zrušovacího) principu, přičemž určujícím je princip apelační. Odvolací soud, pokud nezamítne nebo neodmítne odvolání a shledá je důvodným, také zpravidla sám zjištěnou vadu napraví tak, že sám rozhodne ve věci samé. Vrátit věc soudu prvního stupně může, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování (§ 259 odst. 1 tr. ř.). Případy, kdy odvolací soud musí věc vrátit soudu prvního stupně, jsou stanoveny rovněž v § 259 odst. 5 tr. ř. Kromě základních zásad platných obecně pro celé řízení je možné pro odvolání vytyčit rysy, které mají pro ně zvláštní význam. Jsou jimi zejména: 1. co nejširší základ odvolacího práva proti všem rozsudkům soudů prvního stupně, 2. právo (ale i povinnost) oprávněné osoby vymezit rozsah přezkumu a tomu odpovídající vázanost odvolacího soudu odvoláním, 3. kontrola práce soudů prvního stupně, 4. ochrana práv stran zúčastněných v odvolacím řízení, 5. princip výrazně apelační s prvky kasace, 6. rychlost a hospodárnost řízení.
21. V nyní projednávané věci byla dovoláním napadena v pořadí již druhá rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. První odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 8 To 201/2023. Po přezkoumání nového rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odvolání obviněného dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek trpí vadami podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soud prvního stupně nesplnil veškeré pokyny, které mu odvolací soud uložil, a to ve vztahu k dokazování i kvalitě odůvodnění jeho rozhodnutí. Takto zjištěné nedostatky však mohl odvolací soud napravit sám, aniž by tím nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Postačovalo pouze v omezeném rozsahu doplnit dokazování, takřka výlučně předložením listin k osobním poměrům obviněných postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. (srov. č. l. 859 a 878). Jediným důkazem souvisejícím s podstatou projednávaného skutku mělo být doplnění výpovědi svědka T. N. v reakci na některé z námitek obhajoby. Ten se k veřejnému zasedání nedostavil a pro nedosažitelnost se nepodařilo jeho přítomnost ani jinak zajistit. Odvolací soud se proto omezil na přečtení podstatných částí jeho předchozí výpovědi, které měly význam z hlediska odvolacích námitek (č. l. 877 verte). Jinak odvolací soud dokazování nedoplňoval. Nešlo tudíž o doplnění dokazování ve velkém rozsahu a obtížně proveditelným způsobem, jak namítal obviněný. Nejzásadnější výhrady měl odvolací soud ke způsobu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, kdy soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně jasně neodůvodnil svá skutková zjištění. Ani v tomto ohledu nebylo nezbytné věc vracet soudu prvního stupně. Odvolací soud sám zevrubně rozebral celkovou důkazní situaci a jednotlivé odvolací námitky obviněných konfrontoval s obsahem ostatních provedených důkazů. Na tomto základě přesvědčivě vysvětlil, proč nebylo možné přisvědčit obhajobě obviněných. Podstatné je, že žádným způsobem nezasáhl do základu skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, snad s výjimkou odmítnutí skutkového závěru, podle kterého se obvinění dožadovali peněz již při příchodu k brance (jde o korekci ve prospěch obviněných). Lze proto konstatovat, že odvolací soud svým postupem nezkrátil obviněného na jeho obhajovacích právech, potažmo na jeho právu na spravedlivý proces.
22. S právě uvedeným souvisí i výhrada obviněného, podle které nebyla zachována totožnost skutku. Pochybení spatřoval obviněný v tom, že odvolací soud do skutkové věty doplnil skutkové okolnosti, že třetí jednající osobou byl zemřelý P. B. [což bylo určující pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku „spáchání činu se dvěma osobami“] a že P. B. jednal se záměrem přimět T. N. uhradit D. U. dluh.
23. Nejprve je vhodné připomenout, že zmíněný pojem „totožnost skutku“ je institutem trestního práva procesního. Je upraven v § 220 tr. ř., který zakotvuje povinnost soudu rozhodovat o skutku, který je uveden v žalobním návrhu státního zástupce. Skutek sice není v trestním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestněprávně relevantní následek, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh.
tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (blíže k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání.
Praha: Leges, 2018, s. 587 a násl.; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl.; z judikatury např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, č. 64/1973, č. 13/1991, č. 17/1993, č. 1/1996, č. 40/2001 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek od popisu skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku.
Z hlediska otázky zachování totožnosti skutku je rozhodující shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými naopak nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána (srov. usnesení uveřejněné pod č. 21/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
24. Již z toho, co bylo dosud uvedeno, je zřejmé, že námitka obviněného týkající se totožnosti skutku nemůže být úspěšná, jelikož odvolacímu soudu vytknul doplnění do skutkové věty takových skutkových okolností, které nejsou pro otázku zachování totožnosti skutku podstatné. Výhrady obviněného navíc nejsou opodstatněné ani po stránce věcné. Účast zemřelého P. B. totiž byla součástí již popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a to jak z hlediska jednání („B. společně s K. a D. D. přistoupili k brance pozemku“, „poté vstoupili D., B. a K. na pozemek a následně vstoupili bez souhlasu či pozvání do chaty“, „dále se B. pokusil udeřit T. N. do obličeje“, „poté ho B. s K. povalili na postel a B. po N. hodil konferenční stolek“), tak vyjádření záměru vymoci dluh („v chatce mj. přebýval poškozený T. N., který měl mít dluh vůči D. U., přítelkyni P. B.“). Přestože odvolací soud popis skutku výrazně přeformuloval, na jeho podstatě nic nezměnil (viz zejména odst. 27. a 114. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž právního posouzení skutku se změna popisu skutku nijak nedotkla. Z těchto důvodů proto nemohlo dojít k tvrzenému zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.
25. Pokud jde o další dovolací námitky, důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají ty, jimiž soudům vytkl, že rozhodná skutková zjištění založily na procesně nepoužitelných důkazech a že neprovedly jím navržené důkazy, potřebné pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Těmto námitkám nebylo možné přisvědčit z následujících důvodů.
26. Důvodem procesní nepoužitelnosti výpovědí obou obviněných učiněných ve vazebním zasedání v přípravném řízení má být skutečnost, že obvinění v té době byli ještě pod vlivem drog. K tomu je třeba zdůraznit, že samotná okolnost, že obviněný vypovídá pod vlivem drog, bez dalšího neznamená, že nutně musí jít o procesně nepoužitelný důkaz. Významné to může být zejména ve dvou směrech. Z hlediska práva na obhajobu (viz důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř.) a z hlediska hodnocení pravdivosti (věrohodnosti) takové výpovědi.
K otázce práva na obhajobu je třeba zdůraznit, že oba obvinění byli v době vazebního zasedání zastoupeni obhájci, kteří byli jejich výslechům přítomni (č. l. 158 a 160). Dále je třeba uvést, že vazební zasedání se konalo dne 26. 10. 2022 dopoledne, přičemž obvinění byli předtím již dne 23. 10. 2022 zadrženi (č. l. 65 a 72). Současně během svých výslechů policejním orgánem dne 24. 10. 2022, při nich byli rovněž jejich obhájci přítomni, uvedli, že nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a jsou schopni výpovědí (č. l.
136 a 141). Mezi zadržením obviněných a jejich výpověďmi ve vazebních zasedáních tedy uplynulo několik dní. Nelze tudíž předpokládat, že při těchto výpovědích mohli být významněji ovlivněni drogami, ač eventuálními testy či jiným vyšetřením přítomnost drog v organismu obviněných mohla být detekována. Souhlasit lze konečně i se závěrem odvolacího soudu, že obvinění vypovídali uceleně, věcně a adekvátně reagovali na položené otázky. Nic proto nenasvědčuje závěru, že by tehdy nebyli pro ovlivnění drogami psychicky způsobilí vypovídat.
Za další procesně nepoužitelný důkaz obviněný označil výpověď P. B. z přípravného řízení. Taková námitka je bezpředmětná jednak proto, že ji nepodložil žádnou konkrétní dovolací argumentací, ale toliko odkázal na své odvolání (přičemž Nejvyšší soud se může zabývat pouze námitkami výslovně uvedenými v dovolání, dovolatel nemůže toliko odkazovat na obsah předchozího řádného opravného prostředku či jiná podání - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh.
tr.), a jednak proto, že z této výpovědi soudy nevycházely (na této výpovědi nejsou založena rozhodná skutková zjištění).
27. K výhradám obviněného proti neprovedení jím navržených důkazů je třeba v obecné rovině nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, také vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. V nyní projednávané věci z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy důkazními návrhy obhajoby zabývaly a jejich zamítnutí věcně adekvátně odůvodnily. Návrhy týkající se výslechů svědků T. H. a P. K. soudy důvodně zamítly pro jejich nadbytečnost, jelikož situaci u branky již dostatečně osvětlili oba obvinění, P. B. i D. U., jakož i svědci J. B. a J. K. Zjišťování bližších informací o přijetí peněžních prostředků J. B. prostřednictvím výslechu svědka Š. nemá relevantní souvislost s předmětem řízení za situace, kdy již bylo (svědecky i prostřednictvím obsahu SMS zpráv) prokázáno, že dluh existoval a obvinění přijeli na místo činu proto, aby jej donutili poškozeného T.
N. za použití fyzického násilí uhradit. Pochybnosti nevzbuzuje ani zamítnutí návrhu obviněného na vypracování znaleckého posudku k jeho duševnímu stavu, jelikož v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno nic, co by zkoumání duševního stavu obviněného odůvodňovalo (blíže viz odst. 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 150. a 151. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Takovým důvodem nemůže být ani to, že v jiné trestní věci soud znalecké zkoumání obviněného vyžadoval. Pokud měla obhajoba pocit, že rozpoznávací či ovládací schopnosti obviněného byly v době činu narušeny, nic jí nebránilo znalecký posudek si vyžádat (srov. § 89 odst. 2 tr.
ř.), avšak ve věci nebyly zjištěny žádné relevantní poznatky, které by takový postup vyžadovaly a odůvodňovaly ani s ohledem na konkrétní projednávanou situaci, ani s ohledem na osobu obviněného obecně.
29. Pokud jde o další námitky směřující proti skutkovému podkladu napadených rozhodnutí obou soudů, ty již deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž své výhrady založil výlučně na alternativním způsobu hodnocení provedených důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy. Obviněný konkrétně nenamítal, v čemž by měl spočívat zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Svou polemiku se skutkovými závěry soudů vedl pouze na úrovni předkládání vlastní verze skutkového děje a obecných úvah bez zřetele k obsahu jednotlivých důkazů.
Obviněný tímto způsobem zpochybnil téměř všechna rozhodná skutková zjištění soudů. Stejné výhrady namítl již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s nimi vypořádaly. Opětovně se zaměřil zejména na zdůraznění své nevědomosti o existenci dluhu T. N. vůči D. U. a na tvrzení, že jeho, D. D. ani P. B. D. U. k jednání nenavedla. Důvodem napadení T. N. za strany P. B. měl být pouze milostný poměr tohoto poškozeného s D. U. Tudíž nemohl existovat společný záměr vymáhat dluh. Dále uvedl, že se na místo činu dostavil proto, aby chránil P.
B. a svou účast na napadení poškozených prezentoval jako snahu o uklidnění situace a pomoc napadeným. Této obhajobě soudy nemohly přisvědčit, jelikož je v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů. Všechny aspekty incidentu podrobně rozebral ve svém rozhodnutí odvolací soud (srov. zejména odst. 12. až 16. a 87. až 110. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že oba obvinění věděli o existenci dluhu T. N. vůči D. U. a že to byl důvod, proč přijeli na místo, vyplynula přímo z jejich výpovědí učiněných ve vazebním zasedání konaném v přípravném řízení (č. l.
158 a 160). Požadavek na vrácení peněz v závěru konfliktu pronesl sám obviněný M. N. K., jak vypověděl svědek T. N. (odst. 104. a 105. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Byť v průběhu napadení hovořil o svém dluhu zejména poškozený T. N., o záměru obviněných donutit poškozeného T. N. k zaplacení dluhu svědčí i to, že nikdo z obviněných na sdělení poškozeného nereagoval v tom duchu, že je tato záležitost nezajímá a že jsou tam kvůli něčemu jinému (odst. 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z vlastního napadení poškozených pak obviněného usvědčily nejen výpovědi přítomných poškozených, ale také výpověď spoluobviněného D. D., podle níž M. N. K. dělal totéž, co zbylí útočníci, tedy mlátil J. K. a T. N. pěstí, kopy a fackami (odst. 94. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy se rovněž velmi podrobně věnovaly otázce věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, jak vyplývá zejména z odstavců 126. až 142. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. K výhradě obviněného, že k činu je nenavedla D.
U., lze uvést, že tento závěr vyplývá nejen z obsahu jejích SMS T. N. (odst. 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména, že v případě neuhrazení dluhu „už bude věc řešit jinak“), ale také toho, že na místě činu hodlala obviněným označit osobu dlužníka (viz konec odst. 110. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
30. K této části dovolací argumentace lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rovněž namítl nesprávné právní posouzení skutku. Své výhrady proti právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ovšem vystavěl na vlastní verzi skutkového děje, která je zásadně odlišná od skutku vyjádřeného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Tento způsob jeho argumentace tedy nesměřoval vůči právním úvahám soudů ohledně přiléhavosti právní kvalifikace činu, nýbrž opětovně napadal skutkový podklad napadených rozhodnutí.
Tyto námitky obviněného se proto s deklarovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjely. Pouze pro úplnost lze konstatovat, že obviněný nemohl úspěšně rozporovat naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání činu „nejméně se dvěma osobami“ v situaci, kdy čin spáchal společně se spoluobviněným D. D. a rovněž s již zemřelým P. B., přičemž bylo prokázáno, že všichni byli vedeni stejným záměrem donutit poškozeného T.
N. zaplatit jeho dluh vůči D. U. Přiléhavost právní kvalifikace nezpochybňuje ani poukaz obviněného na to, že zpočátku konfliktu sami obvinění uhrazení dluhu výslovně nepožadovali. Rozhodující je v této souvislosti nejen to, že oba obvinění a zemřelý P. B. užili násilí proto, aby donutili poškozeného T. N. vrátit jeho dluh, ale také to, že si toho byl vědom i sám poškozený, který v podstatě ihned po jejich příjezdu volal na tísňovou linku Policie České republiky a od počátku napadení obviněným sděloval, že peníze zaplatí (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 10/1979 Sb. rozh.
tr.). Pokud obviněný namítl, že spoluobviněný D. D. byl na místě činu v napadání poškozených nejaktivnější, zohlednil odvolací soud tuto okolnost při ukládání trestu (viz odst. 176. odůvodnění jeho rozsudku). Neopodstatněné jsou konečně i úvahy obviněného o tom, že jednal v krajní nouzi s ohledem na zbraň, kterou při příchodu k brance držel v ruce svědek J. B. Podrobně se s touto výhradou vypořádal odvolací soud v rámci svého prvního kasačního rozhodnutí ze dne 19. 10. 2023. Správně poukázal na to, že poškozený J.
B. airsoftovou zbraní na obviněné nemířil a žádným způsobem je neohrožoval. Nacházel se na pozemku, na němž je chata, ve které bydlel. I kdyby se obvinění přesto v prvním okamžiku mylně domnívali, že je poškozený zbraní ohrožuje, jejich následné jednání se zcela vymykalo jak podmínkám krajní nouze, tak nutné obrany. Obvinění totiž napadli nejen J. B. (konkrétně D. D. ihned poškozeného uchopil za bradku ještě přes branku a udeřil jej do obličeje), ale vysadili branku, vstoupili na pozemek a dále do chaty, kde opakovaně napadli také další poškozené J.
K. a T. N. Těžko tedy dovozovat, že by takto útočně a násilně jednali „z obavy“ před poškozeným J. B., který toliko stál na svém pozemku a držel airsoftovou zbraň, a posléze řešili toliko jakési vztahové nesrovnalosti ohledně D. U., kdy dovolatel se na místě nacházel pouze v zájmu ochrany P. B.
a v průběhu incidentu v chatce dokonce dozíral na minimalizaci újmy napadených poškozených. Nejen časově, ale i po subjektivní stránce nesměřovalo jednání obviněných k odvracení nějakého nebezpečí či útoku, nýbrž úmyslně ke spáchání trestných činů vydírání podle § 175 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku.
32. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu