Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů R. O., M. O., obchodní společnosti A a obchodní společnosti B, všech zastoupených JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 701/2025-5824 ze dne 6. listopadu 2025, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 10/2024-5603 ze dne 21. ledna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 6/2021-5330 ze dne 10. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byli stěžovatelé (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznáni vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přičemž oba činy byly posouzeny jako dílem dokonané, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelům-fyzickým osobám byly uloženy podmíněně odložené tresty odnětí svobody, tresty zákazu činnosti a peněžité tresty; stěžovatelkám-obchodním společnostem byly uloženy peněžité tresty.
3. Skutky, za něž byli stěžovatelé odsouzeni, spočívaly - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatelé s úmyslem získat finanční prostředky pro svoji potřebu vylákáním dotace na fiktivní vzdělávání zaměstnanců společností A, resp. B, zaslali Ministerstvu práce a sociálních věcí žádosti o dotaci z Operačního programu "Zaměstnanost", výzvy 43 - Podnikové vzdělávání zaměstnanců. Ministerstvo na základě těchto žádostí vydalo rozhodnutí o poskytnutí dotace 1 612 960 Kč, resp. 1 260 040 Kč. Došlo k uzavření smluv o realizaci vzdělávání v rámci dotovaných programů, a s vědomím, že školení fakticky nebudou provedena, byly připraveny prezenční listiny a potvrzení o absolvování kurzu nepravdivě deklarující, že školení proběhla, resp. že je uvedené osoby absolvovaly. Následně byly ministerstvu předloženy závěrečné zprávy o realizaci projektu, které rovněž nepravdivě deklarovaly realizaci školících kurzů, jež ve skutečnosti neproběhly, přičemž tyto zprávy zahrnovaly i zjednodušené žádosti o platby, na základě kterých ministerstvo vyplatilo dotace ve výši 1 459 728 Kč a 1 397 728 Kč (další požadované částky ve výši 153 232 Kč a 71 971,20 Kč ministerstvo nevyplatilo).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé, spoluobžalovaní a poškozená Česká republika odvolání. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelů a dalších spoluobžalovaných zamítl a na základě odvolání poškozené doplnil výrok o náhradě škody.
5. Stěžovatelé rozsudek vrchního soudu napadli dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy založily odsouzení za zločin dotačního podvodu na nepřípustném extenzivním výkladu znaků uvedených v § 212 odst. 1 trestního zákoníku, konkrétně podmínky spočívající v uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace. Poukazují na jednotlivé úvahy obecných soudů, z nichž vyplývá, že naplnění uvedeného znaku dotačního podvodu bylo dovozeno z nepravdivých zpráv o realizaci projektů a zjednodušených žádostí o platbu, nikoli ze samotné žádosti o dotaci. Odkazují na definici žádosti o dotaci obsaženou v § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že námitku odmítl s tím, že jde o námitku skutkovou, nikoli právní, což považují za výraz odepření spravedlnosti, a jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud měl povinnost se s touto právní otázkou věcně vypořádat. Tvrdí, že pokud obecné soudy aplikovaly skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie na identické jednání (předkládání prezenčních listin při vyúčtování), došlo tím k nepřípustnému dvojímu přičítání stejného znaku. Odkazují na usnesení
sp. zn. II. ÚS 3430/13
(stěžovatelé je nepřesně označují za nález), podle něhož nepravdivost údajů musí být vázána na moment, kdy se o dotaci rozhoduje. Mají za to, že jejich trestní postih byl v příkrém rozporu s principem proporcionality zásahu státu do svobody jednotlivce, neboť v projednávané věci školení fakticky probíhalo a došlo pouze k formálním pochybením v dokladování, jež mohlo být řešeno nástroji finančního práva. Druhá stěžovatelka také namítá, že nebyla prokázána její vědomost o tom, že prezenční listiny neodpovídají realitě.
8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé uplatňovali shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci obhajoby. Námitkami stěžovatelů se obecné soudy pozorně zabývaly. Stěžovatelé se přitom v ústavní stížnosti omezují jen na opakování těchto námitek a nereagují na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích, jimiž obecné soudy jejich námitky vyvracely. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
11. Obecné soudy podrobně reagovaly na námitku stěžovatelů, že prezenční listiny, zprávy o realizaci projektu a zjednodušené žádosti o platbu nelze považovat za součást žádosti o poskytnutí dotace, tedy že nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty dotačního podvodu uvedené v § 212 odst. 1 trestního zákoníku. Již krajský soud v bodě 186 napadeného rozsudku s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že za uvedení nepravdivých údajů nelze zúženě považovat pouze údaje uvedené při vyplnění žádosti, ale i takové jednání, které s touto činností bezprostředně souvisí a fakticky určí nepravdivý obsah žádosti s tím, že musí jít o údaje nějak relevantní pro poskytnutí dotace, tedy takové, které mohou poskytovatele dotace podstatně ovlivnit při rozhodování o přiznání dotace.
12. Nejvyšší soud pak v bodě 31 napadeného usnesení dále odkázal na další rozsáhlou judikaturu, z níž vyplývá, že v kontextu skutkové podstaty dotačního podvodu může být dokladem předkládaným poskytovateli dotace, který obsahuje nepravdivé údaje, v zásadě jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků v rámci celého průběhu dotačního řízení, jež je završeno až vyplacením přiznaných plateb příjemci dotace. Nejvyšší soud vysvětlil, že výklad prosazovaný stěžovateli (tj. že z hlediska odpovědnosti za dotační podvod jsou rozhodné pouze údaje v listinách použitých při samotném zahájení dotačního řízení) by v případech, v nichž je platba poskytovatelem hrazena až po realizaci příslušného dotačního projektu (což byl i případ projektů, v souvislosti se kterými v nyní posuzované věci k dotačnímu podvodu došlo), v důsledku znamenal, že by došlo k popření smyslu a účelu finanční podpory projektům, neboť ta by mohla být čerpána i v důsledku zmanipulování etapy realizace, případně za okolností, jež by vůbec neodrážely skutečný průběh naplnění účelu tvrzeném v "pravdivé" žádosti o dotaci.
13. Ústavní soud závěry obecných soudů nepovažuje za ústavně excesivní, a jelikož na jejich argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nereagují, v podrobnostech na ni odkazuje. Dodává, že v minulosti již výše popsaný výklad znaků dotačního podvodu aproboval (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 970/22
ze dne 27. září 2022) a v nyní posuzované věci nenachází důvod postoj měnit. Pro úplnost lze doplnit, že ani v usnesení
sp. zn. II. ÚS 3430/13
ze dne 12. srpna 2014, na něž stěžovatelé odkazují, Ústavní soud nepřistoupil k odlišné, stěžovateli prosazované interpretaci znaků trestného činu dotačního podvodu.
14. Nejvyšší soud se tedy - v rozporu s tím, co stěžovatelé tvrdí ve stížnosti - námitkou stěžovatelů, týkající se interpretace znaků skutkové podstaty uvedené v § 212 odst. 1 trestního zákoníku, (důkladně) zabýval, a neodmítl ji jako námitku skutkovou (viz body 29 až 32 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Přičítání stejného jednání pro odpovědnost za dva trestné činy, proti čemuž stěžovatelé brojí, představuje základ běžného trestněprávního posuzování označovaného jako jednočinný souběh trestných činů. Přípustnost jednočinného souběhu trestných činů dotačního podvodu podle § 212 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku je stabilně akceptována doktrínou i soudní praxí a není důvod ji rozporovat ani v ústavní rovině, a obstojí tak i v posuzované věci.
16. Stěžovatelé tvrdí, že jejich trestní postih byl v příkrém rozporu s principem proporcionality zásahu státu do svobody jednotlivce, neboť v projednávané věci školení fakticky probíhalo a došlo pouze k formálním pochybením v dokladování. Ústavní soud k tomu připomíná zjištění obecných soudů (jež stěžovatelé nezpochybňují), že dané dotační programy byly od samého počátku vytvořeny zcela účelově, tedy nikoli s cílem použít dotační finanční prostředky na skutečné zvýšení kvalifikace zaměstnanců (blíže viz body 165 až 169 napadeného rozsudku vrchního soudu). Stěžovatelé podvodným jednáním vylákali finanční prostředky ve výši několika milionů Kč a k vylákání dalších finančních prostředků jejich jednání bezprostředně směřovalo. Dovozovat za takových okolností trestní odpovědnost není ústavně rozporné.
17. V souvislosti s námitkou založenou na údajném neprokázání vědomosti druhé stěžovatelky o nepravdivosti prezenčních listin odkazuje Ústavní soud zejména na body 193 a 205 rozsudku krajského soudu a na bod 139 rozsudku vrchního soudu, kde je vysvětlen opačný závěr obecných soudů. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že vědomost druhé stěžovatelky o nepravdivosti prezenčních listin nebyla dovozena pouze z faktu, že byla zmocněna k jednání za třetí stěžovatelku, jak stěžovatelé tvrdí. Zmíněná námitka není blíže odůvodněna a opět v ní absentuje jakákoli reakce na argumentaci obecných soudů.
18. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu