Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 953/2023-4179 ze dne 30. listopadu 2023, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 55 To 53/2022-3787 ze dne 26. května 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 a čl. 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny práv a svobod ("Listina"), dále v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2 a 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 10. 2021 byl obviněný stěžovatel uznán vinným pod bodem I. zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a pod bodem II. přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání pěti let spočívající v zákazu provozovat živnost řeznictví a uzenářství a provozovat podnik, závod či jakékoliv jiné zařízení podílející se na výrobě, zpracovávání a uvádění živočišných produktů na trh a na obchodování s nimi. Dále byl odsouzen k trestům propadnutí věci v podobě movitých věcí.
3. Následně rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že rozsudek okresního soudu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I., jakož i ve výroku o trestu. Poté byl stěžovatel uznán vinným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a za toto jednání, i za jednání popsané pod bodem II., byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roky. Byl mu také uložen trest zákazu činnosti na čtyři roky a trest propadnutí věci (finanční hotovosti), jakož i dalších movitých věcí (zejména jateční pomůcky a nalezeného konopí).
4. Jednání stěžovatele, jak jej zjistil okresní i krajský soud, lze stručně popsat tak, že od roku 2015 do roku 2017 z vlastních finančních prostředků vždy po předchozí telefonické domluvě s dalším obviněným (ředitelem A), a další osobou (působící v B), odkupoval od těchto společností živá selata a prasnice, přestože si byl vědom, že zvířata nejsou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vhodná pro další zpracování za účelem jejich uvedení do oběhu. Aniž by od chovatelů měl zajištěné potvrzení veterinárního lékaře o způsobilosti zvířat k přepravě či informaci o potravinovém řetězci nebo veterinární osvědčení, stěžovatel tato zvířata následně v počtu nejméně 110 kusů živá převezl do pronajatého objektu garáže a s druhým obviněným tato zvířata porazili a dále jejich ostatky zpracovali a uvedli do oběhu jako zdravotně nezávadné (jednání pod bodem I.).
Jednání pod bodem II. pak spočívalo v tom, že v místě bourárny od přesně nezjištěné doby do 20:10 hodin dne 10. 1. 2017, kdy proběhla domovní prohlídka, neoprávněně přechovával celkem 184,52 gramů konopí, zvaného marihuana.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
6. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce, že by stěžovatel neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Přítomnost obhájce je zásadně nutná v případě provádění těch procesních úkonů, jejichž výsledkem je konkrétní důkaz. Takovou povahu nepochybně má výslech obviněného, avšak ze spisu nevyplývá, že by obhájkyně policii oznámila, že se chce takovýchto úkonů účastnit a ani obviněný přítomnost obhájkyně nepožadoval - naopak po předchozím řádném poučení výslovně souhlasil s výslechem za její nepřítomnosti. Nejvyšší soud zjistil, že důkaz v podobě výpovědi z přípravného řízení ze dne 12. 1. 2017 k držbě marihuany byl nalézacím soudem proveden postupem, který označil za rozporný s trestním řádem - jde však o závěr nepoužitelnosti pouze tohoto konkrétního důkazu ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II.
7. Námitce vadného znaleckého posudku vypracovaného MVDr. Pavlem Moravcem Nejvyšší soud nepřisvědčil. Argumentace v dovolání směřovala proti procesu dokazování jednání popsaného pod bodem I. (nelegální porážka a uvedení masa do oběhu). Tuto námitku považoval Nejvyšší soud za nerelevantní, představující pouhý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým byl tento důkaz hodnocen soudy nižších stupňů. Dovolání se totiž nijak nezaměřilo na věcné závěry posudku.
8. Důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly procesně použitelné a odůvodnění příkazu považoval rovněž dovolací soud za zákonné. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, jak namítal v dovolání, ani nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Rozhodnutí také spočívá na správném právním posouzení skutku.
9. Podle stěžovatelovy argumentace zejména nebyl dodržen řádný proces trestního řízení. Poté, co stěžovatele soudy obou stupňů řízení označily v napadených rozhodnutích za hlavního pachatele, došlo k situaci, kdy stěžovatele soudy pravomocně uznaly vinným za současného uznání pouze části obžalovaných vinnými (ve zbytku se věc vrátila soudu prvního stupně, avšak pro stěžovatele bylo řízení skončeno). Pravomocným odsouzením stěžovatele a tří spoluobžalovaných byly naplněny znaky trestného činu ve formě organizované skupiny a v dalším řízení nemohlo být rozhodnuto bez účasti stěžovatele o vině dalších spoluobžalovaných. V konečném důsledku stěžovatel neměl procesní možnost proti dalšímu průběhu řízení brojit a vnášet své námitky.
10. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů řízení zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv, protože svým postupem vytvořily situaci, v níž stěžovatel a spoluobžalovaní (S., T. a P.) byli pravomocně uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26.5.2022, pod č. j. 55 To 53/2022-3787 jenom proto, aby byly splněny podmínky organizované skupiny. U ostatních spoluobžalovaných, u kterých byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, byly vytvořeny podmínky pro uznání vinnými právě na základě zjištěných a provedených důkazů v citovaném rozsudku krajského pod čj. 55 To 53/2022-3787. Tento stav byl umocněn tím, že prvoinstanční soud po podání dovolání stěžovatelem nezajistil postup podle ustanovení § 265h odst. 2 trestního řádu a dovolání nebylo po uplynutí lhůty předáno dovolacímu soudu, který zcela objektivně mohl dovolání přezkoumat dříve, než došlo k pravomocnému rozhodnutí u ostatních spoluobžalovaných pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1.11.2022, čj. 2 T 183/2018-3980 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15.4.2023, čj. 55 To 457/2022-4083. Nejvyšší soud při projednávaní stěžovatelova dovolání tak ani nemohl pojmout trestní řízení jako celek. Dovolací soud navíc nepřípustně procesně naložil s celou věcí. Aniž by se jí meritorně věnoval.
11. Stěžovateli byla od zahájení trestního stíhání upřena minimální prvotní právní pomoc (obhajoba). Po jeho zadržení a převzetí prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména za situace, kdy prvním úkonem ustanoveného obhájce musí být první porada obhájce s klientem. Té se však odsouzenému prokazatelně nedostalo. Prvním procesním úkonem byl výslech stěžovatele v postavení obviněného ze dne 12.1.2017, který se však uskutečnil bez přítomnosti ustanovené obhájkyně, která se k tomuto procesnímu úkonu bez omluvy nedostavila, ani nezajistila substituci. Později stěžovatel namítal procesní nepoužitelnost jeho výpovědi, avšak neúspěšně. Nadto nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání.
12. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů řízení a soud dovolací zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv tím, že stěžovatelem uplatněné námitky k procesní nepoužitelnosti důkazu odposlechem nevypořádaly důsledně.
14. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). V případě stěžovatele Ústavní soud taková pochybení neshledal.
16. Jak zdůraznil již Nejvyšší soud, zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří úmyslně potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví, a zároveň spáchá tento čin jako člen organizované skupiny. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského zdraví, tedy ochrana veřejného zdraví před potravinami a jinými předměty sloužícími k uspokojování lidských potřeb, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je lidskému zdraví nebezpečné.
Jde přitom o trestný čin ohrožovací, který je dokonán již tím, že pachatel má úmyslně na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří úmyslně potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví, tedy trestné je již jen to, že pachatel má takové potraviny nebo předměty na prodej nebo je pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří. Z hlediska trestnosti navíc postačí způsobení abstraktního nebezpečí, nemusí tedy dojít ani k bezprostřednímu ohrožení lidského zdraví.
17. Ústavní soud se zabýval zejména námitkou, že pravomocné odsouzení stěžovatele odvolacím soudem mělo pouze vytvořit prostor (procesní předpoklad) pro odsouzení dalších spoluobviněných. V této souvislosti stěžovatel namítal i tvrzené průtahy ze strany obecných soudů týkající se předložení dovolání.
18. Z vyžádaného (navazujícího) rozsudku týkajícího se spoluobviněných nicméně vyplývá, že okresnímu soudu bylo ve vztahu k původně zproštěným obžalovaným vytknuto, že opomenul důležitý důkaz, pro který byly jeho předchozí skutkové závěry předčasné. Konkrétně šlo o příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických telefonních stanic odsouzených P. a S. vydaný soudcem Okresního soudu v Liberci dne 9. 9. 2016 pod sp. zn. V 256/2016, 0 Nt 15128/2016. Částečné zrušení krajským soudem tak bylo i podle Ústavního soudu na místě. Vzhledem k tomu, že okresní soud shledal odposlech zákonným ve vztahu ke dvěma jmenovaným, neexistoval důvod důkazně omezovat využití záznamů pouze na zmíněné obžalované (jejichž účastnické stanice byly odposlouchávány). Důkazy vztahující se k obžalovaným, kteří byli původně zproštěni, tak soud dále (nově) hodnotil ve spojení se záznamy.
19. Problematikou organizované skupiny se Nejvyšší soud rozsáhle zabýval na straně 35 a následující odůvodnění napadeného usnesení. S ohledem na stěžovatelovu argumentaci, která ve své podstatě rekapituluje obsah dovolání, na ní postačí pouze ve stručnosti odkázat. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že pro naplnění skutkové podstaty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je otázka, zda všichni členové skupiny započali spácháním trestné činnosti v rámci organizované skupiny v jeden okamžik současně, či se v pozdější době přidaly k pachatelům trvající trestné činnosti další osoby a společně tak vytvořili organizovanou skupinu, zcela nepodstatná. Rozhodným je pouze reálné páchání téže trestné činnosti nejméně třemi trestně odpovědnými osobami, aniž by tato skupina musela mít současně trvalejší charakter. Podstatné okolnosti tak byly ve stěžovatelově případě každopádně naplněny.
20. Stěžovatel rozporoval zákonnost provedení vyšetřovacího úkonu bez účasti jeho obhájce. V případě stěžovatele dospěl Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy k závěru, že k porušení práva stěžovatele na obhajobu nedošlo a výslech byl použitelný v dalších fázích řízení. Přítomnost obhájce je zásadně nutná v případě provádění těch procesních úkonů, jejichž výsledkem je konkrétní důkaz, avšak obhájce v případě stěžovatele neoznámil, že se chce stěžovatelova výslechu účastnit. K zásahu do možnosti uplatnit právo obhajoby tak ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo.
Šlo o postup v souladu s § 165 trestního řádu. Související závěr Nejvyššího soudu, že v tomto smyslu nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, tak není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se ve svém důsledku otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
21. Nejvyšší soud připustil, že důkaz v podobě výpovědi stěžovatele z výslechu byl před nalézacím soudem proveden postupem, který je namístě označit za rozporný s trestním řádem, šlo však pouze o použitelnost ve vztahu k prokázání přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu. Závěr o vině stěžovatele přesto obstojí, protože v tomto rozsahu byla vina spolehlivě prokázána jinými důkazy. Ústavní soud proto neměl důvod do rozhodování obecných soudů jakkoliv zasahovat. Soudy přitom vycházely z protokolu o domovní prohlídce ze dne 10. 1. 2017, jakož i z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, přičemž tyto důkazy ve svém souhrnu stěžovatele jednoznačně usvědčily.
22. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nepoužitelnosti zajišťovacích institutů, konkrétně odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Touto námitkou se rozsáhle zabýval již Nejvyšší soud, přičemž argumentace stěžovatele je zejména založena na nedostatečnosti odůvodnění. Jestliže se touto otázkou spolehlivě zabývaly obecné soudy (zejm. body 66 až 75 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu), nepřísluší Ústavnímu soudu, aby jejich závěry přehodnocoval nebo do nich jakkoliv zasahoval.
23. Stejně tak polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů je vedena v rovině podústavního práva. Ústavní soud ovšem neshledal pochybení ohledně kvalifikace skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, ani důvodnost ostatních námitek popsaných v ústavní stížnosti.
24. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu