Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, č. j. 4 Tdo 1137/2024-422, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 To 126/2024-378, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, č. j. 1 T 160/2023-329, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ("okresní soud"), uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 150 000 Kč. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 1 343 Kč.
2. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením tak, že jej jako nedůvodné zamítl.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud souhlasil se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací krajský soud. Nejvyšší soud uvedl, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví. Příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu od počátku tendenčně a v rozporu se zásadou presumpce nevinny a pravidlem in dubio pro reo. Obecné soudy se svým postupem v trestním řízení opakovaně dopouštěly svévole, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
5. Okresní a krajský soud nezjistily řádně skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Hodnocení důkazů včetně hodnocení nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele stojící proti výpovědi poškozeného nebylo provedeno řádným, racionálním a logickým způsobem. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že okresní soud použil nesprávné zjištění o jeho osobě jako usvědčující důkaz, na stranu druhou krajský soud odmítl provést důkazy stěžovatelem navržené. Stěžovatel namítá, že důkazy, na základě kterých soudy dovodily vinu stěžovatele, nejsou objektivně způsobilé samostatně ani ve spojení s ostatními důkazy, tj. jako řetězec nepřímých důkazů, prokázat bez jakýchkoliv pochybností jeho vinu.
6. Krajskému soudu stěžovatel dále vytýká, že nepodrobil rozsudek okresního soudu jak co do hodnocení důkazů, tak co do skutkových zjištění přezkumu ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 850/2022. Krajský ani Nejvyšší soud se nadto řádně nevypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami. Stěžovatel taktéž namítá porušení pravidla in dubio pro reo.
7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
8. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti uvedl, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze obecný soud a je to opět pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mimo jiné vady dokazování. Taková námitka však může být úspěšná pouze v případě excesů, které ve svém rozhodnutí označil Nejvyšší soud. Jde o vady ve skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Může se jednat o zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna, o použití procesně nepoužitelných důkazů a konečně o existenci opomenutého důkazu, který, ač navržen, nebyl soudem proveden, a to bez patřičného odůvodnění.
12. Námitkou neprovedení navrhovaných důkazů krajským soudem tedy stěžovatel cílí právě na existenci opomenutých důkazů. K této námitce se však dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, který postup krajského soudu přezkoumal. Nejvyššímu i krajskému soudu lze přisvědčit, že ve věci bylo třeba chránit nezletilou svědkyni před přenášením odpovědnosti za výsledek trestního řízení na ni. Svědkyně žije se stěžovatelem - manželem matky ve společné domácnosti a poškozeným je její otec, se kterým se pravidelně stýká.
Nelze dát za pravdu stěžovateli, který nutnost ochrany nezletilé neakceptuje s tím, že inicioval-li poškozený a stát zahájení trestního stíhání stěžovatele za jeho "bagatelní", byť nevhodné chování, museli počítat s nutností jejího výslechu. Takový postoj pouze potvrzuje závěry okresního soudu o nedostatku sebereflexe stěžovatele (bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dostatečně odůvodnil, proč důkazní návrhy zamítl. Proto lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že takovému postupu není co vytknout.
13. Stěžovatel dále z textu odůvodnění okresního soudu "S ohledem na prokázané jednání obžalovaného i zjištění učiněná k jeho osobě dospěl soud k závěru, že obžalovaný svým jednání naplnil veškeré zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle..." dovozuje, že usvědčujícím důkazem bylo mimo jiné i zjištění k jeho osobě a skutečnost, že se nepodrobil dechové zkoušce. To shledává v rozporu s judikaturou zdejšího soudu. I touto námitkou se již Nejvyšší soud zabýval (bod 10 odůvodnění napadeného usnesení). Ústavní soud pouze doplňuje, že podle citovaného textu okresní soud hodnotil naplnění zákonných znaků předmětného přečinu, přičemž vycházel z (již) prokázaného jednání stěžovatele a také přihlédl ke zjištěním k jeho osobě. Není tedy pravdou, že jednání stěžovatele bylo prokázáno zjištěními o jeho osobě, jak nyní stěžovatel dezinterpretuje.
14. Jde-li o výhrady stěžovatele k porušení pravidla in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, Ústavní soud pouze stručně opakuje závěry krajského a Nejvyššího soudu, že taková situace může nastat, pokud existují důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele a nelze je odstranit provedením žádného dalšího důkazy. Pokud však soud - stejně jako v posuzovaném případě - po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Ani k tomuto závěru obecných soudů nemá Ústavní soud výhrad.
15. Ústavní soud uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele ani žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.
16. Napadená soudní rozhodnutí tedy z ústavněprávního hlediska plně obstojí, a to včetně odůvodnění, která splňují požadavky na ně kladené. Jak Ústavní soud setrvale připomíná (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13 , či ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1067/23 ), soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Není v rozporu s tímto rozsudkem, jestliže krajský soud na námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu