USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 160/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 1 T 160/2023, byl obviněný P. D., uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 12. října 2022 kolem 18:55 hod. na volném prostranství u rodinného domu číslo popisné XY na ulici XY v XY, okres XY, poté, co k místu přijelo vozidlo značky Škoda Felicia, registrační značky XY, které řídil poškozený J. H., obžalovaný k vozu přistoupil s přinesenou dřevěnou střešní latí dlouhou 218 cm a o profilu 4 x 5 cm, z důvodu nesouhlasu s tím, že poškozený zaparkoval své vozidlo před domem obžalovaného, nejprve obžalovaný udeřil latí do kapoty vozidla a poté tuto lať zasunul pod přední nárazník a proti nárazníku ji páčil směrem nahoru, následně z vozidla vystoupil poškozený, který se slovně ohrazoval proti poškozování jeho vozidla, obžalovaný nato vzal lať, s níž páčil nárazník a bez varování nízkou až střední intenzitou udeřil poškozeného latí do levé strany krku, čemuž se poškozený začal aktivně bránit, načež povalil obžalovaného na zem, obkročmo jej zaklekl a telefonoval na tísňovou linku 158, v tom se mu ale obžalovaný vysmekl ze sevření a odešel za branku svého domu, následně se však obžalovaný vrátil a chtěl znovu zvednout lať, která ležela před vozidlem, čemuž poškozený z obav o své zdraví zamezil tak, že si na lať stoupnul, obžalovaný do něj však opakovaně strkal a pokoušel se lať získat do své moci, následně obžalovaný svého jednání zanechal a odešel do svého domu, přičemž obžalovaný se svého jednání dopustil s vědomím, že může způsobit vážnější poranění hlavy nebo krku a poškozenému tak způsobil oděrku na levé straně krku o velikosti 6 x 10 cm, dále blíže nespecifikované poranění v oblasti levého klíčku, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a omezila poškozeného v obvyklém způsobu života na dobu kratší než sedm dnů, přičemž pracovní neschopnost byla obžalovanému vystavena v době od 14. 10. 2022 do 24. 10. 2022, a obžalovaný dále svým jednáním způsobil na laku kapoty a na nárazníku vozidla Škoda Felicia škodu ve výši 6 500 Kč“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. D., odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb ve výši 1 500 Kč (tj. v celkové výši 150 000 Kč).
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518 částku ve výši 1 343 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 1 T 160/2023, podal obviněný P. D., odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 To 126/2024, podal následně obviněný P. D., prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil na to, že zatímco soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozeného jako výpověď věrohodnou, přestože poškozený nebyl schopen při své výpovědi u hlavního líčení popsat, jak k údajnému útoku tyčí došlo, výpovědí obviněného se nezabýval vůbec. K tomuto uvádí, že zdánlivě by se snad mohlo zdát, že vina obviněného je vedle výpovědi poškozeného prokazována i dalšími provedenými důkazy, dodává ovšem, že pokud by byly provedené důkazy řádně hodnoceny a posuzovány, bylo by nutné dospět k závěru, že jediným důkazem svědčícím o vině dovolatele je právě výpověď poškozeného. Dodává, že fotodokumentace, lékařské zprávy i znalecký posudek můžou být důkazem toliko o existenci zranění, případně důkazem o možném způsobu jeho vzniku, nikoliv však důkazem o okolnostech jeho vzniku. Fotodokumentace z místa činu a úřední záznam o ohledání tohoto místa pak nejsou důkazy, které mohou samy nebo ve spojení s jinými důkazy vinu dovolatele prokazovat. Dovolatel je proto přesvědčen, že tu vedle výpovědi poškozeného žádné další usvědčující důkazy nejsou, a proto jde ve skutečnosti o situaci tvrzení proti tvrzení, se kterou se soudy řádně nevypořádaly. Další námitku uplatnil vůči tomu, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byla jeho vina prokázána i ze zjištění učiněných k jeho osobě, což je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které tvrzená skutečnost, že obviněný má mít sklon k násilné trestné činnosti, byť by takový sklon byl doložen i objektivnějším a kvalifikovanějším způsobem nežli nahlédnutím do opisu rejstříku trestů, má naprosto nulovou vypovídací hodnotu pro zjištění, zdali tato osoba byla v inkriminovaném čase přítomna na místě činu a trestného činu se skutečně dopustila. Na základě výše popsaného je tak dovolatel přesvědčen, že se odvolací soud řádně s odvolacími námitkami nevypořádal, s některými se pak nevypořádal vůbec, a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný dále uvedl skutečnost, že obhajoba navrhla provést důkaz úředním záznamem o podání vysvětlení sepsaným s AAAAA u OOP Velké Meziříčí ze dne 13. 10. 2022, což nalézací i odvolací soud odmítly pro nepřípustnost. Má za to, že soudy tímto postupem porušily právo dovolatele na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Nechává proto na dovolacím soudu, aby posoudil, zda úřední záznam vyhotovený podle zákona o policii lze provést jako důkaz podle § 211 odst. 6 tr. ř. Pokud ano, pak by se jednalo o nesprávný postup nižších soudů. Obviněný dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, kdy již před jednáním odvolacího soudu sdělil, že se svědkyně AAAAA, rozhodla ve věci vypovídat a opětovně navrhl její výslech, odvolací soud však provedení jejího výslechu zamítl s odůvodněním, že není dán důvod k opakovanému výslechu nezletilé.
7. Závěrem dovolání obviněný namítl, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, ač tak byly povinni učinit. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2024, č. j. 1 T 160/2023-329, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 To 126/2024-378, podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky obviněného obsažené v dovolání z velké části těží z obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterými se již soudy obou stupňů věcně a správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nyní uplatněná argumentace dovolatele odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., a to ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání. V tomto ohledu je třeba uvést, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné.
Z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. totiž vyplývá, že dovoláním lze zásadně napadat výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jen jeho odůvodnění. Lze připustit, že výjimku by představovala situace, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoliv smysluplné odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 nebo § 134 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by rozhodnutí soudu bylo výrazem libovůle a svévole, tudíž by zjevně odporovalo pravidlům spravedlivého procesu. Státní zástupkyně však konstatuje, že námitky v odvolání atakovaly především podle dovolatele nesprávně ustálený skutkový děj a nebyly tak skutečně ničím jiným než opakováním jeho obhajoby, s níž se nalézací soud náležitě vypořádal.
Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srov. sp. zn. II. ÚS 583/13, sp. zn. I. ÚS 31/12, sp. zn. II. ÚS 2947/8 nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994). Krajskému soudu v Brně tudíž nelze vytýkat, pokud v některých ohledech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
9. Státní zástupkyně dále uvádí, že v posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zřejmé, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že nebouchl tyčí do vozidla poškozeného J. H., ani že by jej záměrně touto tyčí poranil na krku, a proč jí neuvěřily. Své hodnotící závěry soudy jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu nezakládá. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně konstatuje, že vina obviněného byla jednoznačně prokázána obviněným zpochybňovanou výpovědí poškozeného J. H., který dostatečně popsal, za jakých okolností dostal ránu latí do levé části krku, přičemž, pokud jeho výpověď v některých ohledech byla nekonkrétní nebo nepřesná, vysvětlil to skutečností, že vše se odehrálo velmi rychle, navíc za tmy, což odpovídá tomu, že skutek se odehrál dne 12. 10. 2022 kolem 18:55 hodin. O útočném nástroji rovněž nevznikly pochybnosti, neboť tu popsali i svědci J. Š. a L. Ch., kteří na místě zasahovali. Soudy nepochybily, pokud při rekonstrukci skutkového děje vyšly i z lékařské zprávy a znaleckého posudku MUDr. Jana Krajsy, PhD., kdy znalec popsal zranění poškozeného, stejně tak jako okolnosti, které jej omezovaly v obvyklém způsobu života. Znalec v žádném ohledu neuzavřel, že by právě dřevěná střešní lať dlouhá 218 cm o profilu 4x5 cm byla útočnou zbraní. Vyjádřil se pouze k tomu, že úder dřevěným hranolem je mechanismus způsobilý ke vzniku zranění, které poškozený utrpěl.
10. V žádném ohledu se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatele, že jeho vina byla prokázána i ze zjištění učiněných k jeho osobě. Z bodů 20 a 21 rozsudku soudu prvního stupně, na které dovolatel výslovně poukázal, žádná taková skutečnost nevyplývá. V předmětných bodech se soud zabýval zásadou subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to mimo jiné i v souvislosti s námitkami obhajoby, zda je přiměřené kvalifikovat jednání dovolatele jako trestný čin. V rámci posuzování uvedené otázky soud zvažoval zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, ale i osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, resp. záměr nebo cíl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016).
11. V posuzované trestní věci nelze zaznamenat ani kategorii důkazů opomenutých, kdy obviněný za opomenutý důkaz označil návrh na doplnění dokazování opakovaným výslechem nezletilé AAAAA, který byl vznesen před odvolacím soudem. Soud prvního stupně návrhu na její výslech vyhověl, avšak nezletilá se rozhodla, že ve věci nebude vypovídat. Odvolací soud uzavřel, že v dané situaci nebyl dán důvod k opakovanému výslechu nezletilé. Odvolacímu soudu nelze vytknout, že předmětný návrh na doplnění dokazování zamítl, přičemž jeho vysvětlení odpovídá postavení nezletilé, která má k oběma účastníkům konfliktu velmi blízký vztah. Za opomenutý důkaz nelze označit ani úřední záznam s nezletilou z předchozího řízení o přestupku, jež se ukázalo v důsledku nově zjištěných skutečností, být ve skutečnosti podezřením z trestného činu. Nezletilou do předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení vtělené informace nemohou být využitelné v dalším trestním řízení jako důkaz, maximálně mohly sloužit k posouzení z hlediska úvahy o tom, zda má být nezletilá v dalším procesu trestního řízení vyslechnuta jako svědek či nikoliv. Uvedené vyplývá z ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř., které výslovně odkazuje, že se souhlasem státního zástupce a obžalovaného lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5).
12. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila rovněž s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. D.
17. Obviněný P. D.., ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
18. Obviněný ve svém dovolání namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud však uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.
Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného J. H. K námitce obviněného, že soudy hodnotily pouze výpověď poškozeného a výpovědí obviněného se dostatečně nezabývaly, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy si byly dobře vědomy skutečnosti, že popis předmětného incidentu tak, jak uvedl obviněný, který svou vinu popřel, se zásadně lišil od popisu poškozeného, proto při hodnocení výpovědí přihlédly ke všem významným skutečnostem a dospěly k závěru, že vina obviněného je vedle výpovědi poškozeného prokazována i dalšími provedenými důkazy.
Okresní soud se v bodu 15 podrobně věnoval důvodům, proč hodnotil výpověď poškozeného jako věrohodnou. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
Pokud obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání, nelze tyto námitky označit za důvodné. Současně je třeba připomenout, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného a tento považuje za dostatečný, nemusí výslovně reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí.
19. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil vedle výpovědi poškozeného i další provedené důkazy. Provedeným dokazováním však byla vina obviněného prokázána, a to nejen výpovědí poškozeného, který popsal okolnosti celého incidentu, ale ani o útočném nástroji nevznikly žádné pochybnosti, neboť z úředního záznamu o ohledání ze dne 12. 10. 2022, ze dne 13. 10. 2022 vyplývá, že tímto byla zhruba 2 metry dlouhá střešní lať, jak ostatně popsali i svědci J. Š. a L. Ch., kteří na místě zasahovali.
Taktéž z audiozáznamu oznámení vyplynulo, že k slovnímu napadání poškozeného docházelo i v průběhu telefonátu. Soudy také vycházely z lékařské zprávy z chirurgického oddělení Nemocnice Pelhřimov a ze znaleckého posudku MUDr. Jana Krajsy, PhD., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kdy znalec popsal zranění utrpěné poškozeným a uvedl, že úder dřevěným hranolem je mechanismus způsobilý ke vzniku zranění, které poškozený utrpěl. Lze doplnit, že námitky obviněného stojí především na zpochybnění procesu dokazování, neboť nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů stejně tak, jako se závěry o skutkovém ději, který byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně.
Z těchto svých výhrad dovozuje, že skutek kladený mu za vinu, nebyl prokázán. Obviněný tak uvedenými námitkami brojí především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od závěrů učiněných soudy na základě provedeného dokazování, a svými námitkami se pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
20. Nejvyšší soud dále uvádí, že nelze souhlasit s názorem obviněného, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byla jeho vina prokázána i ze zjištění učiněných k jeho osobě. V projednávané věci nelze opomenout skutečnost, že obviněný se opakovaně domáhal toho, aby poškozený neparkoval na jeho pozemku. K tomu nutno dodat, že se u poškozeného nejednalo o parkování, ale o zastavení vozidla na velmi krátkou dobu předání nezletilé zpět matce. Ostatně i rozhodnutí opatrovnického soudu, kterým byla schválena dohoda rodičů, stanoví, že se otec nezletilé zavazuje nezletilou v místě bydliště matky vždy ve stanovenou dobu převzít na stejném místě nezletilou matce předat.
Zastavení vozidla poškozeným před domem, ve kterém má matka jejich nezletilé dcery bydliště v době, kdy má dojít k předání nezletilé matce, proto není možno označit za provokaci obviněného, jak tento tvrdil. Soudy navíc nepochybily, pokud v rámci zjištění k osobě obviněného poukázaly na to, že byl projednáván pro podezření ze spáchání dvou přestupků, z toho v jednom případě rovněž z důvodu napadení poškozeného J. H. Soudy rovněž nepochybily, pokud do hodnocení osoby obviněného zahrnuly i skutečnost, že se odmítl podrobit dechové zkoušce.
Vina obviněného však byla prokázána, jak je uvedeno výše, provedenými důkazy, a nikoliv skutečnostmi týkajícími se jeho osoby či minulosti.
21. K naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) by do určité míry mohla směřovat námitka neprovedení k důkazu úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaným s AAAAA u OOP Velké Meziříčí ze dne 13. 10. 2022. Tato námitka je v poloze tzv. opomenutého důkazu zjevně neopodstatněná, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení sám o sobě nepředstavuje důkaz, který v případě jeho neprovedení je možno označit za opomenutý, když se navíc Krajský soud v bodě 12 odůvodnění svého rozhodnutí k důvodům neprovedení navrhovanému důkazu vyjádřil.
V daném případě byla nadto AAAAA v hlavním líčení v pozici svědka vyslechnuta. Pokud poté obviněný namítl, že tím, že AAAAA nebyla vyslechnuta u odvolacího soudu, přestože v řízení o odvolání obviněný sdělil, že se rozhodla ve věci vypovídat, došlo odvolacím soudem k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani práva na jeho obhajobu nedošlo. Nezletilá AAAAA jako svědkyně u hlavního líčení dne 20.
5. 2024 odmítla ve věci vypovídat (čl. l. 321), neboť obviněný je manžel její matky a poškozený ve věci je její otec. Zejména z těchto důvodu, jak správně uvedl odvolací soud, kdy se jednalo o konflikt mezi pro svědkyni blízkými osobami, tedy manželem matky, s nímž žije ve společné domácnosti, a otce, se kterým se pravidelně stýká, by měla být právě tato nezletilá ochráněna, a to nejen orgány činnými v trestním řízení, ale též těmito osobami, aby nedocházelo k přenášení odpovědnosti za výsledek tohoto trestního řízení právě na nezletilou osobu.
Za této situace tak nebyl dán důvod k opakovanému výslechu nezletilé. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Nepřečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení osoby, která byla následně jako svědek vyslechnuta, není proto možno považovat za opomenutý důkaz naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 461/2024). To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě porušení zásad spravedlivého procesu nezakládá.
22. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
23. Obviněný P. D., ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud zde konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z textu mimořádného opravného prostředku je však zřejmé, že tento dovolací důvod nedoprovodil příslušnou argumentací, která by byla pod tento dovolací důvod podřaditelná.
24. Obviněný P. D., konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
25. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. D., svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
26. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. D., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu