6 Tdo 461/2024

6 Tdo 461/2024-357

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. W. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 To 179/2023-324, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 93/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. W. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 31. 10. 2023, č. j. 1 T 93/2023-304, byl obviněný P. W. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

v blíže nezjištěné době od 02:00 hodin do 02:30 hodin dne 5. 6. 2022 před barem XY na ulici XY XY v XY fyzicky napadl poškozeného M. K., narozeného XY, trvale bytem XY XY, XY XY, a to tím způsobem, že k M. K. přistoupil, strčil do něj, přičemž mu přišlápnul nárt pravé nohy, v důsledku čehož M. K. upadl na zem, poté si sám sednul na zde pevně umístěnou stoličku, obviněný k němu opětovně přistoupil, strčil do něj, čímž ho shodil ze stoličky na zem, následně byl M. K. vozidlem zdravotnické záchranné služby převezen k ošetření do Nemocnice Blansko, odkud byl po provedených prvotních ošetřeních týž den převezen k ošetření na chirurgické oddělení Vojenské nemocnice Brno, kde bylo vyšetřením zjištěno, že M. K. v důsledku napadení P. W. utrpěl kombinovanou luxační zlomeninu v oblasti hlezna pravé dolní končetiny s posunem úlomků - zlomeninu zevního kotníku typu Weber C s interfragmentem, posun hlavního dolního fragmentu o čtyři mm dozadu a zevně s mírnou angulací, tříštivě zlomenou zadní hranu holenní kosti, fragmenty s posuny do pěti mm, drobné odlomení přední hrany holenní kosti s dislokací dopředu a směrem nahoru o sedm mm, s tímto zraněním byl v nemocnici hospitalizován do 7. 6. 2022, kdy byl propuštěn do domácího léčení s tím, že následně podstoupí operaci, kterou podstoupil v rámci plánované hospitalizace od 15. 6. 2022 do 18. 6. 2022 na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Brně, poté byl propuštěn do domácího léčení, šlo tedy o zranění – vážnou poruchu zdraví, které si vyžádalo repozici, operační řešení a došlo k citelnému omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu 3,5 až 4 měsíce.

3. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku ve výši 68 861 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit poškozenému M. K. na náhradě škody částku ve výši 600 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 116 544,12 Kč.

4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 To 179/2023-324, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Igora Osvalda dovolání, jež formálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Jako důvod dovolání označuje dovolatel nerespektování práv obžalovaného na obhajobu, spočívající v možnosti rozporovat důkaz výslechem svědka, který byl proveden před soudem 1. stupně bez toho, aby tento důkaz byl podroben testu věrohodnosti za situace, kdy v předchozí fázi řízení svědek vypovídal odlišně. Dovolání (výslovně) nesměřuje do způsobu, jakým soudy prvého a druhého stupně vyhodnocovaly důkazy provedené v hlavním líčení, ale obviněný poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly se sníženou věrohodností výpovědi svědka M. L., přičemž šlo o jediného svědka, který popisoval děj, při němž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, neboť samotný poškozený M. K. se nacházel ve stavu těžké opilosti.

7. Dovolání směřuje k posouzení otázky, zda nedošlo k porušení zákona, konkrétně zda nastal důvod dovolání tím, že byla zásada ústnosti hlavního líčení v tomto případě aplikována obecně v rozporu s právem na spravedlivý proces a že je zde důvod dovolání dle § 265b písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že se nalézací a odvolací soudy vyhnuly posuzování věrohodnosti výpovědi klíčového svědka, jestliže zde byl k dispozici písemný důkaz, tj. záznam o výpovědi svědka před sdělením obvinění (pravděpodobně je myšleno úřední záznam o podaném vysvětlení), tato výpověď byla odlišná od toho, co svědek vypověděl před soudem, zejména za okolností, kdy a jak k ní došlo.

8. Dovolatel rovněž namítal, že již při postupu podle § 158 tr. ř. nebyla respektována práva obviněného (tehdy podezřelého). Nebylo mu umožněno, aby byl formálně podle trestního řádu označen za osobu obviněnou s možností zvolit si obhájce a uplatňovat námitky, otázky, navrhovat důkazy a uplatnit veškerá ostatní práva. Obviněný označuje postup policejního orgánu před zahájením trestního stíhání rozporný s právem obviněného na obhajobu.

9. Obviněný poměrně obšírně rekapituluje vyjádření budoucích svědků v průběhu prověřování s tím, že si toho tehdy pamatovali určitě více než v době hlavního líčení, a domnívá se, že poškozený a svědek M. L. své výpovědi u hlavního líčení zkoordinovali.

10. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že ke zranění poškozeného mohlo dojít i jinak a jinde, než jak popisuje odsuzující rozsudek. Upozorňuje, že podle znaleckého posudku nemohlo ke zranění dojít šlápnutím na kotník ležící osobě.

11. Obviněný především tvrdí, že měli být svědek M. L. (a snad i poškozený M. K.) konfrontováni se svým podaným vysvětlením z doby prověřování. Obviněný je toho názoru, že podmínky pro provedení důkazu podle § 211 odst. 6 tr. ř. o použitelnosti těchto důkazů, jsou nastaveny za účelem zjištění pravdy a odstranění rozporů, navíc předpokládají úplnou možnost obhajoby již v přípravném řízení, když § 211 tr. ř. není určen k potlačení, k ignorování rozporů v důkazech, ale naopak k jejich odstranění. Úřední záznam (o podaném vysvětlení) svědka M. L., pořízený v době krátce po incidentu, kdy si svědek logicky mohl pamatovat více a kdy ještě zřejmě nebyl účasten hovorů s poškozeným o jeho možných zájmech, vyjádřených později uplatněním adhezních nároků, a kdy vypovídal odlišně než v hlavním líčení, měl být podle obviněného podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečten, měl být svědkovi M. L. předestřen a měl být odstraněn rozpor. To, že soud prvního stupně takto nepostupoval, označuje obviněný za vadu řízení, zejména vadu dokazování, která pak vedla k nedostatečně podloženému rozhodnutí ve věci samé.

12. Podle obviněného, pokud soud pominul důkazy, učiněné podle § 158 tr. ř. jako nepoužitelné v jejich rozporu s tvrzeními v hlavním líčení, šlo o porušení ústavních práv obžalovaného, neboť v řízení došlo k vyloučení možnosti obžalovanému namítat rozpor mezi dřívějšími a pozdějšími důkazy, v čemž obviněný spatřuje naplnění existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Dovolatel tedy navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 To 179/2023-324 zrušil, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. K možnosti rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání se dovolatel nevyjádřil.

14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož danou výtku by snad bylo možno formálně přiřadit pod užitý dovolací důvod, pod jeho alternativu „opomenutých důkazů“, avšak není opodstatněná. Z dostupného spisového materiálu totiž nevyplývá, že by byly splněny zákonné podmínky k provedení daného důkazu. Za této situace pak nelze soudům důvodně vytýkat, že důkaz úředním záznamem o podaném vysvětlení neprovedly, když k tomu nebyly splněny formální předpoklady. Kromě zákonných podmínek ovšem nebyly splněny ani podmínky věcné, protože svědek byl soudem osobně vyslechnut v hlavním líčení. To plně odpovídá faktu, že hlavní líčení je těžištěm, jádrem trestního procesu a že soudy ve věci činné mají postupovat v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Pakliže byl svědek řádně vyslechnut v řízení před soudem, není důvod ke čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení.

15. Dále obviněný namítá nedostatečnost usvědčujících důkazů, jejich údajné rozpory, naznačuje, že se svědci vypovídající proti němu domluvili a že jsou nevěrohodní. To ústí v závěr, že k inkriminovanému poranění poškozeného mohlo dojít jiným způsobem než v důsledku jeho počínání. Obviněný s ohledem na údajnou závažnost rozporů tedy fakticky namítá „zjevný rozpor“ ve smyslu upotřebeného dovolacího důvodu.

16. Tyto výtky nejsou opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpovědi poškozeného a svědků M. L. a A. M., které jsou ke zjištění jeho viny podstatné. Nesouhlasí s tím, že ve věci činné soudy považují usvědčující výpovědi za věrohodné a ve spojení s dalšími důkazy pak považují trestnou činnost obviněného za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána.

17. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tř. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi poškozeného a výše uvedených svědků jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy nestojí osamoceně. Naopak spolu korespondují a jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výsledky znaleckého zkoumání. Usvědčující důkazy tedy ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tudíž umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevných rozporů“ tedy naplněn nebyl.

18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. K naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dojde tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.

IV. Posouzení dovolání

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

23. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

24. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněného stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení, tedy především na výpovědi poškozeného, svědka M. L. a svědkyně A. M. v kombinaci se znaleckým zkoumáním (znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Soud prvního stupně se neopomněl vypořádat i s dalšími důkazy, výpovědí obviněného a svědků M. B., M. K., L. L., D. M. či T. P. i s listinnými důkazy. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), je logické a srozumitelné a nejde o závěry svévolné či provedeným důkazům neodpovídající. Nelze tedy dovodit jakýkoliv (tím méně zjevný) nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jako ryze spekulativní lze hodnotit úvahy obviněného o účelovosti nepřítomnosti svědka M. L. u prvního hlavního líčení a „naučení“ výpovědi ve shodě s výpovědí poškozeného. Obviněný se mýlí, pokud má za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat „rozpor mezi dřívějšími a pozdějšími důkazy“. Tento dovolací důvod je v první alternativě naplněn v situaci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. A ten nebyl dán a ani jej obviněný jednoznačně neuplatňuje.

25. Dovolací soud považuje námitky obviněného za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).

26. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.

27. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.

28. K naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) by do určité míry mohla směřovat námitka neprovedení k důkazu úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka M. L.

29. Tato námitka je v poloze tzv. „opomenutého důkazu“ zjevně neopodstatněná, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení sám o sobě nepředstavuje „důkaz“, který v případě jeho neprovedení je možno označit za „opomenutý“. Podané vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. je pouze pomůckou pro orgány činné v trestním řízení ke zvážení, zda konkrétní osobu v pozdější fázi trestního řízení (ať již v rámci vyšetřování nebo v řízení před soudem) vyslechnout jako svědka (jaké informace může pro potřeby trestního řízení ta která osoba nést). V daném případě byl nadto M. L. v hlavním líčení v pozici svědka vyslechnut, důkaz jeho výslechem byl tedy proveden. Nepřečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení osoby, která byla následně jako svědek vyslechnuta, není možno považovat za opomenutý důkaz naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za určitých (výjimečných) okolností by absolutní pominutí úředního záznamu o podání vysvětlení určité osoby mohlo (podle recentní judikatury Ústavního soudu) vést ke konstatování porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ani k tomu však v přezkoumávaném případě nedošlo (viz níže).

30. Za shora uvedených důvodů je tedy námitka naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněná.

IV./2. K porušení práva na spravedlivý proces

31. Jak již bylo shora konstatováno, za určitých okolností by absolutní pominutí úředního záznamu o podání vysvětlení určité osoby ze strany soudů mohlo vést ke konstatování porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Jádrem dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že soud prvního stupně (případně soud odvolací) měl podle § 211 odst. 6 tr. ř. (se souhlasem stran) přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení svědka M. L., resp. tomuto svědkovi tento úřední záznam předestřít a pokusit se odstranit rozpor. Rozpor mezi obsahem podaného vysvětlení a výpovědí svědka spatřuje obviněný v tom, že svědek M. L. při podaném vysvětlení popisoval situaci tak, že obviněný do poškozeného strčil, on upadl a následně mu na nohu šlápnul, zato při výpovědi u hlavního líčení uvedl, že obviněný do poškozeného strčil, šlápl mu na nohu a až následně poškozený upadl. Uvedenou situaci považuje obviněný za důležitou s ohledem na závěry znalkyně (soudní lékařky) o jediném možném způsobu vzniku inkriminovaného zranění – fixaci nohy při pádu.

32. Druhou námitkou akcentující právo obviněného na spravedlivý proces, jmenovitě právo na obhajobu, je tvrzení obviněného, že nebylo včas zahájeno jeho trestní stíhání a on nemohl v době prověřování uplatňovat svá procesní práva (zvolit si obhájce, uplatňovat námitky, navrhovat důkazy apod.). Tuto námitku pak obviněný spojuje s nemožností ovlivnit obsah především výpovědi (podaného vysvětlení) svědka M. L. – viz výše. Do určité míry lze tuto námitku chápat jako tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo porušením procesních pravidel upravených trestním řádem.

33. K porušení trestního řádu a tím méně práva na spravedlivý proces postupem policejního orgánu však nedošlo. Usnesení o zahájení trestního stíhání vydává policejní orgán pouze v situaci, kdy prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Podle dikce citovaného ustanovení tak má policejní orgán učinit „bez zbytečného odkladu“, ovšem toto pravidlo je nutno chápat v návaznosti na materiální podmínky vydání usnesení o zahájení trestního stíhání.

Policejní orgán je tedy povinen vydat toto usnesení bez zbytečného odkladu poté, co prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, nikoliv dříve. Toto pravidlo je stanoveno právě na ochranu podezřelých osob proti neodůvodněnému zahájení trestního stíhání. A postup policejního orgánu v rámci prověřování (podle § 158 tr. ř.) má zajistit, aby měl policejní orgán dostatek podkladů a indicií právě pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. pro odložení věci, pokud takové podklady a indicie nemá.

Ze znění první věty § 160 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (arg. „…nasvědčují- li…“), který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby, popř. v návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani v plné míře hodnověrný.

Zjištěnými skutečnostmi se tu rozumějí skutečnosti zjištěné zejména podle § 158 odst. 3 tr. ř., tedy postupy, jimiž orgány k tomu podle zákona oprávněné (zpravidla policejní orgány ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř.) zjišťují, objasňují a prověřují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele, které zahrnují jak procesně relevantní důkazy, tak také úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem, a další podklady získané podle trestního řádu (srov. k tomu i § 158 odst. 3, 6, 9, § 158a, § 158b až 158e), (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav.

§ 160 [Postup při zahájení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2063.) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že policejní orgán při prověřování a následně při zahájení trestního stíhání neporušil trestní řád způsobem, který by zasáhl do práva obviněného na obhajobu.

34. Pro řešení námitky použití úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka M. L. je třeba vyjít z těchto teoretických východisek. K charakteru úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. lze konstatovat, že úřední záznam slouží po zahájení trestního stíhání státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Komentář k trestnímu řádu (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů].

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958.) konstatuje, že k obsahu záznamu o podaném vysvětlení není možné v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud ovšem trestní řád nestanoví jinak. Trestní řád pak připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby (a o provedení dalších úkonů) se souhlasem stran podle § 314d odst. 2 tr. ř. poslední věty ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení (srov. § 179a a násl. tr.

ř.), jakož i za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 tr. ř. (ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb.) i v jakémkoli jiném hlavním líčení nežli pouze ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného; tato úprava se týká i úředních záznamů o provedení dalších úkonů uvedených v § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. V jiných případech nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán. Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti.

To však neznamená, že by vyslýchající či jiná oprávněná osoba (§ 215 odst. 1, odst. 2 tr. ř.) nemohla v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka. Z výslovného ustanovení § 158 odst. 6 věta pátá tr. ř. totiž vyplývá, že „je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah“.

35. Níže citovaná judikatura Ústavního soudu umožňuje v krajním případě výklad ve prospěch použití úředního záznamu i v situaci, kdy je osoba, která vysvětlení podala, v dalším řízení vyslýchána jako svědek. Je tomu tak v situaci, kdy při hodnocení věrohodnosti svědka, o jehož výpověď se opírá obžaloba. Např. podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, je třeba nepřehlédnout „množství úředních záznamů o podaných vysvětleních“, svědčící např. o tom, že se svědek dopustil trestného činu.

Je však třeba akcentovat, že uvedený nález se týká zohlednění „neprovedených“ úředních záznamů o podaných vysvětleních. Stejně tak usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16, hovoří o tom, že k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení je třeba přihlédnout v situaci, kdy je třeba umožnit průchod spravedlivého procesu kritickým nahlížením na postup státního zástupce a jeho taktiku, pokud bezdůvodně nedá souhlas s přečtením úředních záznamů o podaném vysvětlení. (Podle bodu 21.

citovaného nálezu je třeba situacím, kdy obviněný se čtením úředních záznamů souhlasí a státní zástupce nikoliv, je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Zejména tehdy, pokud by takto úřední záznam pro nesouhlas pouze státního zástupce nebyl čten a dotyčná osoba by ani nebyla v řízení před soudem vyslechnuta, by bylo povinností soudu zohlednit tuto procesní taktiku státního zástupce při úvaze o vině obviněného. Jakkoliv totiž takto nečtený úřední záznam nemůže vůbec sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o vině, může být jeho existence spolu s nesouhlasem státního zástupce s jeho přečtením podkladem při úvaze, zda je za takových okolností vina obviněného skutečně prokázána bez důvodných pochybností.) V tomto usnesení však Ústavní soud hodnotí situaci, kdy osoba podávající vysvětlení nebyla před soudem vyslechnuta a citované usnesení rovněž umožňuje použití úředního záznamu (pro hodnocení toho, zda je vina obviněného bez důvodných pochybností prokázána) pouze za podmínky, pokud takový úřední záznam „má potenciál obviněného zcela vyvinit“.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019 odkazující na celou řadu nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, publikovaný ve svazku 56 pod č. 48/2010 na str. 521 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, publikovaný ve svazku 67 pod č. 187/2012 na str. 249 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný ve svazku 53 pod č. 103/2009 na str. 293 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 17.

5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, publikovaný ve svazku 45 pod č. 86/2007 na str. 259 SbNU) je užití úředních záznamů (pod vlivem judikatury Ústavního soudu) jeví jako omezeně přípustné ku prospěchu obviněného při úvaze o věrohodnosti svědka, o jehož výpověď se opírá obžaloba, případně jde-li o nepřečtené úřední záznamy z důvodu nesouhlasu státního zástupce, jde-li o vysvětlení ryze ve prospěch obviněného.

Právě pochybnosti vyplývající z obsahu neprovedených úředních záznamů mají vzít orgány činné v trestním řízení na zřetel a náležitě se s nimi vypořádat, v případě jejich přetrvávání je vyložit vždy ve prospěch obviněného, jak vyplývá z principu presumpce neviny a v rámci něj platného postulátu in dubio pro reo. Vina totiž musí být prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, tedy s praktickou jistotou o existenci relevantních skutkových okolností (neboť ani vysoký stupeň pravděpodobnosti nepostačuje, protože trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, kterou lze od lidského poznání požadovat).

36. Ani shora uvedené závěry však neprolamují pravidlo, podle něhož je možné úřední záznam o podaném vysvětlení osoby podle § 211 odst. 6 tr. ř. číst pouze se souhlasem státního zástupce a obviněného. Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023, konstatuje, že „souhlas státního zástupce a obviněného přestavuje základní procesní podmínku pro provedení úředního záznamu o podání vysvětlení“ (k důkazu). Jednoznačně Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 795/2018, že „souhlas státního zástupce musí být v dané věci každopádně dán“.

37. Pokud dovolací soud užije shora popsaná teoretická východiska na tento případ, pak konstatuje, že soudy nepochybily, pokud neužily úřední záznam o podaném vysvětlení svědka M. L. jako důkaz a neužily jej při hodnocení důkazů.

38. Předně není možné přehlédnout, že tento návrh (číst úřední záznam o podaném vysvětlení svědka M. L. podle § 211 odst. 6 tr. ř.) obviněný uplatnil až v podaném odvolání. V řízení před soudem prvního stupně se čtení tohoto úředního záznamu nedomáhal. Není tedy k dispozici ani souhlas státního zástupce, ani formálně obviněného, nezbytný k naplnění podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. Obhájce obviněného v rámci závěrečného hlavního líčení pouze požadoval číst trestní oznámení poškozeného M. K. (jakkoliv jeho použitelnost k důkazu je omezená – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, Tpjn 300/2019, uveřejněné pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr.), čemuž soud vyhověl a následně strany (tedy ani obviněný) neměly žádné návrhy na doplnění dokazování. V tomto směru pak postup soudu prvního stupně nemůže porušit práva obviněného na spravedlivý proces, neboť obviněný dostal maximální možnost k uplatnění svých práv.

39. Základním důvodem, proč pro důkazní řízení nebylo třeba přistoupit ke čtení tohoto úředního záznamu je skutečnost, že k takovému postupu by měla vést (zcela výjimečně) úvaha soudu o potřebě ověření věrohodnosti daného svědka, resp. závěr o tom, že úřední záznam obsahuje informace, které věrohodnost svědka snižují a neexistují k této skutečnosti jiné důkazy (např. o trestné činnosti takového svědka – srovnej shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, publikovaný ve svazku 55 pod č. 247/2009 na str.

377 SbNU) a nebo mezi úředním záznamem a výpovědí před soudem jsou takové podstatné rozpory, které je třeba vyhodnotit ve prospěch obviněného při užití zásady volného hodnocení důkazu soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 556/2017). V daném případě se obviněný domáhá užití tímto druhým způsobem. Nutno předeslat, že i na základě shora citované judikatury je takové užití úředního záznamu o podaném vysvětlení zcela výjimečné; za situace, kdy by jeho neužití tímto způsobem představovalo flagrantní porušení základních procesních práv obviněného.

Základním předpokladem pro „vtažení“ takového úředního záznamu o podaném vysvětlení do důkazního řízení je však závěr soudu o tom, že existují takové rozpory mezi oběma „důkazy“, jež znemožňují učinit závěr o skutkovém stavu bez důvodných pochybností. A tomu tak v daném případě není. Z předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení M. L. (č. l. 64) dovolací soud zjistil, že podané vysvětlení bylo zapsáno tak, že „…následně do něj strčil oběma ruka, kdy na tento popud pan K. upadl na zem. Pak jsem ještě viděl, že mu tento muž šlápl panu K.

na jeho nohu. …“ Z takovéto citace nelze dovodit, že M. L. popisoval přesnou časovou souslednost sdělovaných událostí. Tím spíše, že úřední záznam obsahuje typografické nepřesnosti a nelogický slovosled. Na druhou stranu M. L. byl u hlavního líčení vyslechnut v pozici svědka, soud prvního stupně mohl hodnotit (a také to činil) jeho výpověď za použití zásad přímosti, ústnosti a bezprostřednosti, aktivně se svědka doptával. Klást otázky měl možnost i obviněný (obhájce), čehož i využil. Měl možnost uplatnit svá obhajovací práva v nejširší možné míře.

Soud prvního stupně pak hodnotil výpověď svědka nikoliv izolovaně (jak činí obviněný v podaném dovolání), ale v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a vyhodnotil ji jako věrohodnou. Vina obžalovaného pak nebyla soudy postavena pouze a jedině na výpovědi svědka M. L., ale na dalších (ve vzájemných souvislostech) hodnocených důkazech. Pokud soudy vyhodnotily situaci tak, že mezi výpovědí svědka u hlavního líčení a jeho podaným vysvětlením není žádných podstatných rozporů, resp. podané vysvětlení nemá vliv na hodnocení věrohodnosti svědka, nepochybily, resp. nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů.

Sám úřední záznam o podaném vysvětlení nemá potenciál obviněného zcela vyvinit (srovnej shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16).

Nadto je třeba odlišovat situaci, kdy byl svědek (dříve podávající vysvětlení) před soudem vyslechnut a kdy nikoliv, když na druhém místě uvedená situace podstatně zvyšuje případnou potřebu „vtáhnout“ jeho vyjádření alespoň čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení do důkazního řízení (při existenci podstatných rozporů mezi výslechem a vysvětlením). Svědek M. L. však u hlavního líčení vyslechnut byl.

40. Nadto užití úředního záznamu o podaném vysvětlení způsobem, kterého se domáhá obviněný (číst a následně předestřít svědkovi M. L. k vyjasnění rozporů), možný není, neboť jej zapovídá výslovné ustanovení § 158 odst. 6 věta pátá tr. ř. O předestření podaného vysvětlení svědkovi pak nehovoří ani žádné shora zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu, když např. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 556/2017, hovoří o možnosti číst (se souhlasem stran) takový úřední záznam o podaném vysvětlení „hodlá-li se soud vypořádat s rozpornými údaji“ a Nejvyšší soud toto pravidlo staví do kontrastu s nemožností číst takový úřední záznam postupem podle § 212 tr. ř. I z citovaného rozhodnutí pak vyplývá, že je právě a jedině na soudu prvního stupně, aby vyhodnotil, zda mezi výpovědí u hlavního líčení a podaným vysvětlením existují rozpory, které by mohly mít vliv na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V daném případě je zjevné, že soudy takové rozpory nenalezly a z charakteru podaného vysvětlení je zřejmé, že ani v případě, že by byl úřední záznam čten, neměl by vliv na hodnocení skutkového stavu.

41. Dovolací soud tedy uzavírá, že soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů a tím, že nepřistoupily ke „vtažení“ úředního záznamu o podaném vysvětlení M. L. do důkazního řízení, neporušily ani právo obviněného na spravedlivý proces v jeho nejširší podobě. K tomu je třeba dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní mantinely spravedlivého procesu však soudy v předcházejícím řízení dodržely.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

42. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný ani neuplatnil.

V. Způsob rozhodnutí

43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které částečně formálně vyhověly jím uplatněnému dovolacímu důvodu, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení práva na spravedlivý proces vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah jeho odůvodnění, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek