8 Tdo 900/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání

obviněného M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021,

jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 73 T 7/2020, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020,

byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným

pod bodem I. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II.

zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr.

zákoníku, pod bodem III. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá,

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem IV. zločinem vydírání podle § 175

odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem V. přečinem znásilnění podle

§ 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, pod bodem VI. zločinem těžkého ublížení

na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1

tr. zákoníku a pod bodem VII. zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr.

zákoníku. Za to byl podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1

tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 4

měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do

věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku

bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě a podle §

99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku i ochranné léčení protitoxikomanické

v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost

nahradit poškozeným: Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven

a stavebnictví, IČ 4711321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši

5 962 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem

Praha 2, Vyšehradská 16, škodu ve výši 200 000 Kč, P. S., nar. XY, trvale bytem

XY, XY, nemajetkovou újmu částkou 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 %

p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení, P. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY,

nemajetkovou újmu částkou 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a.

od 19. 8. 2020 do zaplacení a M. P., nar. XY, nemajetkovou újmu částkou 100 000

Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle

§ 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená A. T., nar. XY, se svým nárokem na náhradu

škody a poškozená J. S., nar. XY, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy

odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli

se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve

věcech občanskoprávních poškození P. S., nar. XY, P. S., nar. XY, a M. P., nar.

XY. V dalším byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro

skutek kvalifikovaný jako přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea druhá

tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný

stíhán.

2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně

Městského státního zastupitelství v Praze, obviněný M. K., poškození P. S., P.

S., M. P. a J. S. Státní zástupkyně zaměřila odvolání v neprospěch obviněného

proti výroku o vině pod bodem VII. a proti navazujícímu výroku o trestu.

Obviněný odvoláním brojil proti výroku o vině pod body I., II., III., IV., VI.,

VII., navazujícímu výroku o trestu, výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a

výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení. Poškození P. S., P. S., M. P. a

J. S. svá odvolání podali proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud

v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, podle § 258 odst. 1

písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z

podnětu podaných odvolání částečně zrušil, a to ve výrocích o vině pod body

III., IV., VII., ve výrocích o trestu, ve výrocích o ochranných opatřeních, ve

výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Oborové zdravotní pojišťovny

zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a České republiky – Ministerstva

spravedlnosti ČR a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených

P. S., P. S., M. P. a J. S. [výrok 1.)]. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že obviněný M. K. byl za trestné činy loupeže podle § 173 odst. 1

tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2

písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea

prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1

tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI.

napadeného rozsudku, jež zůstaly rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeny,

podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2

písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení

protitoxikomanické v ústavní formě [výrok 2.)]. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla

věc ohledně výroků o vině pod body III., IV. a VII. vrácena Městskému soudu v

Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové [výrok 3.)].

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. K. zločinu

loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bod I.), zločinu znásilnění podle §

185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod II.), přečinu

znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku (bod V.) a zločinu

těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod VI.) dopustil tím, že:

I. v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2015, okolo 14:00 hodin,

poté, co jako řidič vozidla taxislužby vezl poškozenou L. L., nar. XY, se

kterou se seznámil již dříve na erotickém serveru amateri.cz a využíval její

sexuální služby za úplatu, do Psychiatrické léčebny Bohnice, ul. Ústavní 91/7,

Praha 8, za jejím přítelem svědkem M. Š., nar. XY, zde hospitalizovaným, v

průběhu jízdy ji náhle začal fyzicky napadat, a to údery do obličeje a taháním

za vlasy, náhle se odchýlil ze směru na Psychiatrickou léčebnu Bohnice a

zastavil v Praze XY, na křižovatce ulic XY a XY, kde poškozenou začal ve

vozidle škrtit bezpečnostním pásem, kterým byla připoutána na místě spolujezdce

vedle řidiče, a zároveň ji fyzicky napadal opakovanými údery do oblasti

obličeje a verbálně vulgárními výrazy, dále jí vyhrožoval usmrcením, pakliže mu

nedá věci, které má u sebe, zejména finanční hotovost a drogy, přičemž se

pokusil odcizit jí mobilní telefon zn. Samsung Galaxy, černé barvy, blíže

nezjištěného typu, který měla poškozená položený v klíně, což se mu však

nepodařilo, neboť poškozená se s ním o telefon počala přetahovat a bránit se,

podařilo se jí odepnout bezpečnostní pás a z vozidla i s mobilním telefonem

vyskočit, obviněný ji však ještě u vozidla dostihl, srazil na kapotu a následně

na zem u dveří v místě řidiče, kde na poškozenou, ležící hlavou zezadu u

předního levého kola, šlapal nohou do oblasti hrudníku a přitom se držel

karoserie vozidla v místě otevřeného okna dveří u řidiče a vozidlo se pokoušel

roztlačit směrem proti její hlavě, přičemž obviněný svého jednání zanechal

pouze s ohledem na náhodný výskyt chodce, tlak na poškozenu povolil a té se

podařilo z místa utéci až do areálu Psychiatrické léčebny Bohnice, odkud

zavolala o pomoc svému kamarádovi svědku J. K., nar. XY, přičemž obviněný odjel

na neznámé místo s tím, že si u sebe ponechal ve vozidle uloženou kabelku

poškozené, která obsahovala peněženku s finanční hotovostí ve výši 1 800 Kč,

klíče od jejího bytu, občanský průkaz a průkaz pojištěnce, a tyto věci

poškozené nevrátil,

II. v blíže nezjištěné době, pravděpodobně v roce 2017, ve večerních hodinách,

poté, co nabídl své bývalé přítelkyni poškozené I. Š., nar. XY, odvoz svým

vozidlem z jejího zaměstnání do místa jejího bydliště v obci XY, jí za jízdy

zaslal ze svého mobilního telefonu na její telefonní číslo zprávu, ve které po

ní požadoval jako podmínku odvozu pohlavní styk formou soulože, což poškozená

odmítla s tím, že má přítele, obviněný však na ni stále naléhal, v průběhu

jízdy se odchýlil ze směru na XY a zastavil na přesně nezjištěném odlehlém

místě na polní cestě poblíž jmenované obce, kde poškozenou v úmyslu na ní

vykonat soulož přiměl sednout si ve vozidle dozadu, zpoza opěrky na hlavu u

sedadla řidiče vytáhnul kuchyňský nůž dlouhý celkem 20 cm, s čepelí dlouhou asi

13 cm, který jí přiložil ke krku, a pod pohrůžkou užití nože poškozená z obavy

možných následků nepodrobení se požadavkům obviněného se tomuto jednání dál

aktivně nebránila, přemístila se na zadní sedadlo, kde na ni obviněný nalehl a

vykonal na ní vaginální soulož, přičemž v průběhu celé události bez vědomí

poškozené pořídil svým mobilním telefonem minimálně 2 fotografie jejího

odhaleného přirození, prokazatelně jednu fotografii, na které jsou zachyceny

genitálie poškozené v poloze vkleče zezadu, a tyto následně zaslal

prostřednictvím mobilního telefonu příteli poškozené, svědkovi R. K., nar. XY,

společně s doprovodnými vulgárními urážlivými výrazy směřujícími na osobu

poškozené,

V. dne 12. 10. 2018 v době od 06:16 hodin do 06:27 hodin v Praze XY, ul. XY č.

p./o. XY, v bytě, který obýval společně se svojí matkou poškozenou J. K., nar.

XY, poté, co před ní nejdříve v obývacím pokoji několik hodin masturboval se

staženými kalhotami a kdy se poškozená snažila obviněného zklidnit, následně ho

požádala, aby odešel do svého pokoje, protože chce spát, obviněný tak učinil a

následně na její mobilní telefon odeslal prostřednictvím aplikace WhatsApp ze

svého tel. čísla XY celkem 3 zprávy, a to konkrétně:

v 06:16 hodin text: „Mami mela jsi sanci x krat uteci nebo zavolat pomoc,

neudelala jsi nic a tim mi davas jasne najevu, ze chces byt další trofej po XY.

Napsl jsem toho spousta, ale je to jednoduche, skolim te se vsi paradou. Co

bude pak je mi jedno. Klidne volej o pomoc nebo delej co chces, memu peru

stejne neuteces. Dam ti dokonce sanci odejit, jen ale nahou, at mas ostudu.

Neudelas s tim nic, jsi proste další. Klidne to pak nahlas, me je to jedno.

Aspon si ho v kriminale nad tebou budu honit. Delej co ti rikam a bude to ok.

Jinak te zabiju se vsi paradou. A ještě nevis, ze te vytahnu ven na chodbu a

tam te osoulozim, budes zticha at to nikdo nevidi. Nejdriv si te ale osaham“,

v 06:19 hodin text: „vezmu si na tebe nejaky pekny nozik a rad ho použiju.

Hrozne me laka te zabit, podříznout te, přehodit přes zidli a sukat te u toho

zezadu. Budu se muset hodne drzet abych to neudelal. Dokkonce me rajcuje

představa, ze zavoláš policajty a nez prijedou nebo budou za dvermi, oddelam te

a skocim z okna. Uz chytam opravdu slinu. Kric volej o pomoc prosim“,

v 6:27 hodin l text: „nez ale zhebnes, zavolam XY a odpravim ho před tebou.

Snad mi jde vic o to te zabit nez ojet. Dostavam se do varu. Chcipnes, uvidíš,

stejne jako XY a XY a ja si budu honit pero. Chci abys u toho brecela. Kdybys

vedela, jak mi huci v peru. Hrozne te chci zavraždit, ale nevim co s telem. Vse

si to prectes kravo blba. Ty usnes jak neviňátko. Jdu na tebe",

a po odeslání těchto zpráv v blíže nezjištěné době od 06:30 hodin do 07:15

hodin, v úmyslu násilím poškozenou donutit k pohlavnímu styku, vešel do

obývacího pokoje, kde ležela ve své posteli pod peřinou v noční košili bez

spodního prádla, vylezl za ní do vyvýšeného patra na spaní a přilehl si k ní do

postele, odhodil z ní peřinu, svým tělem na poškozenou nalehl, chytil ji rukou

pod krkem a mírně stisknul, a přestože poškozená vyjádřila verbálně svůj

nesouhlas tak, aby to nedělal, protože je jeho máma, obviněný ve svém jednání

pokračoval a vyhrožoval jí usmrcením, kdy mimo jiné uváděl, že o jejím

znásilnění vždy snil, přičemž poškozená se z obavy z možných následků

nepodrobení se požadavkům obviněného tomuto jednání dál aktivně fyzicky

nebránila, obviněný jí vyhrnul noční košili, hladil ji po vnitřní straně

stehen, po břiše a po prsou a po celou dobu svého jednání jednou rukou

masturboval na těle poškozené a náhle obviněný svého jednání zanechal, aniž by

u něho došlo k ejakulaci, a z bytu odešel,

VI. dne 17. 11. 2018 v přesně nezjištěné době okolo 06.00 hodin v Praze XY, ul.

XY č. p. XY, v bytě č. XY, který obývala poškozená A. T., nar. XY, se svědkem

J. K., nar. XY, a ve kterém poskytovala sexuální služby jiným osobám za úplatu,

poté, co si domluvila prostřednictvím erotické seznamky amateri.cz s obviněným

schůzku za účelem poskytnutí pohlavního styku, se tento do bytu dostavil, po

uskutečnění soulože, když ho poškozená vyzvala, aby z bytu již odešel, ji náhle

bez předchozího varování a bez zjevného důvodu, v úmyslu způsobit jí těžkou

újmu na zdraví, fyzicky napadl v momentě, když seděla nahá na posteli, tím

způsobem, že ji cca třikrát udeřil pěstí do oblasti nosu a jeho okolí a v

okamžiku, kdy poškozená začala volat o pomoc, jí se slovy, „aby byla zticha, že

ji jinak zabije", chytil oběma rukama pod krkem a začal ji rdousit, a svého

jednání zanechal až v okamžiku, kdy do pokoje poškozené vběhl na základě jejího

volání svědek J. K., nar. XY, který si v kuchyni vzal na obranu nůž a z pokoje

dřevěnou tyč, obviněného z bytu vykázal a tento utekl z místa pryč, a svým

jednáním způsobil obviněný poškozené dvojitou zlomeninu hřbetu nosních kůstek

ve střední části s uchýlením nosní přepážky doprava a drobné odlomení hrotu

nosních kůstek s otokem kořene nosu a oboustranným krevním výronem okolí obou

očí (tzv. brýlový krevní výron), větší vlevo a při hraně levého nosního křídla,

přičemž si obviněný při shora popsaném způsobu útoku proti poškozené, který byl

veden údery pěstí do obličejové části hlavy včetně oblasti očí a velkou

intenzitou do oblasti nosu, byl vědom, že jí může způsobit vážná poranění

zejména zasažením oka úderem velkou silou, např. zlomeninu očnice s případným

uskřinutím okohybných svalů, krvácení do oční koule, odchlípení sítnice,

zlomeninu horní čelisti s krvácením do čelistní dutiny, a tato poranění

způsobit chtěl, kdy jen díky včasnému zásahu svědka J. K. k tomu nedošlo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti výrokům pod body 1.) a 2.) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.

11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně

dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a),

g), h), k) a m) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce,

že rozhodná skutková zjištění ve vztahu k jednání, jímž byl uznán vinným pod

bodem I., jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena

na procesně nepoužitelném důkazu a také ve věci existuje opomenutý důkaz a že

skutek byl nesprávně právně posouzen, že rozhodná skutková zjištění ve vztahu k

jednáním, jimiž byl uznán vinným pod body II. a VI., jsou ve zjevném rozporu s

obsahem provedených důkazů a skutky byly nesprávně právně posouzeny, že nebyly

splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního. Vytkl též, že

odvolací soud neodstranil a nenapravil zásadní pochybení nalézacího soudu.

Upozornil na porušení principu presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo i

obecně zásad spravedlivého procesu.

5. Dovolatel v prvé řadě upozornil, že v řízení o odvolání došlo k porušení

jeho práva na zákonného soudce, neboť ve věci rozhodl soud, který nebyl

náležitě obsazen, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. a) tr. ř. (část II. dovolání). Poznamenal, že z protokolu o veřejném

zasedání ze dne 9. 11. 2021 vyplývá, že senát č. 7 rozhodoval ve složení JUDr.

Martin Zelenka (předseda senátu) a soudci JUDr. Petr Smrž a JUDr. Michal

Hodoušek. Rozvrh práce ve znění účinném od 1. 11. 2021 však stanovil, že senát

č. 7 je tvořen soudci JUDr. Martinem Zelenkou, JUDr. Michalem Hodouškem a JUDr.

Michaelou Pařízkovou, dále stanovil, že tento senát je zastupován senáty č. 8 a

č. 4. Konstatoval, že JUDr. Petr Smrž je členem senátu č. 8. Z protokolu o

průběhu veřejného zasedání však nejsou důvody změny v obsazení senátu patrny a

tyto nebyly stranám sděleny ani před zahájením veřejného zasedání. Podílel-li

se na rozhodování věci namísto soudkyně JUDr. Michaely Pařízkové jako soudce

zastupujícího senátu JUDr. Petr Smrž, aniž by to bylo řádně odůvodněno, došlo k

porušení práva obviněného na zákonného soudce.

6. Dále se obviněný vyjadřoval k vadě výroků o vině, která spočívala v tom, že

soudy nižších stupňů založily rozhodná skutková zjištění na procesně

nepoužitelném důkazu, a to obsahu zajištěných mobilních telefonů zpracovaných

znaleckými posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, čímž došlo

k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (část III.

dovolání). Mínil, že obsahy jeho mobilních telefonů v případě jakéhokoliv

souhlasu s jejich vydáním nebylo možno bez předchozího soudního příkazu

policejním orgánem vyhodnocovat, na jejich základě vyhledávat další důkazy či

vytvářet skutková zjištění, neboť se jedná o záznamy uchovávané v soukromí a

spadající pod čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Měl

za to, že i přes absenci výslovné úpravy v trestním řádu, což je dané mimo jiné

rigidností této právní úpravy, která dostatečně rychle nereflektuje

technologický rozvoj a rozvoj společnosti, se má Listina jako jeden z předpisů

nejvyšší právní síly v takovém případě aplikovat přímo, když chytré mobilní

telefony v současnosti obsahují množství dat a záznamů, přičemž tyto informace

jsou způsobilé vytvořit úplný osobnostní profil uživatele. Nesouhlasil s

argumentem odvolacího soudu, podle kterého takovému postupu nic nebránilo,

neboť mobilní telefon zn. Huawei byl řádně zajištěn v rámci prohlídky jiných

prostor přikázané soudem a telefon značky Honor byl zajištěn po souhlasu

státního zástupce jako věc sloužící pro důkazní účely. Zdůraznil, že judikatura

obecných soudů ani Ústavního soudu se doposud nevyjádřila k problematice

vyhodnocování obsahů současných moderních mobilních telefonů, resp. za jakých

podmínek je možné obsahy mobilních telefonů využít jako důkaz, lze však

vysledovat tendenci ke zvýšené ochraně jakýchkoliv záznamů uchovávaných v

soukromí. Uzavřel, že obsahy mobilních telefonů jsou procesně nepoužitelným

důkazem, nelze z nich vycházet a stejně tak by nemělo být přihlíženo ani k těm

důkazům či jejich částem, které jsou od nich odvozeny.

7. Navazující část dovolání obviněný věnoval skutku pod bodem I. výroku o vině,

vůči kterému vznesl výhrady s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g), h) tr. ř. (část IV. dovolání). Předně vytkl, že skutková zjištění

jsou založena na výpovědi poškozené, která je však v zásadních skutečnostech

rozporná, zejména co do naplnění subjektivní stránky trestného činu, a že závěr

soudů, jakého konkrétního násilného jednání se měl vůči poškozené dopustit,

neodpovídá provedeným důkazům, soudy se neřídily zásadou in dubio pro reo.

Konstatoval, že oba soudy přistupovaly k jeho obhajobě odmítavým způsobem,

veškeré pochybnosti vykládaly v jeho neprospěch a nezabývaly se dostatečně jeho

námitkami a skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch, čímž porušily právo

obviněného na spravedlivý proces. V návaznosti na to připomněl i princip

presumpce neviny a uzavřel, že případný závěr o nevěrohodnosti obhajoby, k

němuž soud v řízení dospěje, nemůže být usvědčujícím důkazem o vině obviněného,

jestliže s ním nesouzní důkazy. Skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu

jsou podle dovolatele v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

8. Podle dovolatele soudy nižších stupňů vyloučily verzi obviněného v podstatě

jen na základě zjištění, že verze druhé strany je věrohodná, protože poškozená

vypovídala konzistentně, a to i přes existenci skutečností vyplývajících z

ostatních provedených důkazů, na základě nichž lze konstatovat, že verzi druhé

strany nelze považovat za věrohodnější než verzi obviněného. Výpověď poškozené

byla podle dovolatele konzistentní jen ohledně skutečnosti, že měla jet za

svědkem M. Š., měl ji vézt obviněný a poté měla volat svědkovi J. K. V dalších

podstatných částech, zejména kdy ji měl obviněný začít napadat, jakým způsobem

(zda měla být tahána za vlasy) a proč, co tomu předcházelo, zda se měl snažit

na poškozenou roztlačit vozidlo či nikoliv, jak měla ležet a proč měl v

napadání přestat, se její výpověď měnila. V dané souvislosti poukázal na

konkrétní pasáže z podaného vysvětlení poškozenou ze dne 25. 6. 2019 (č. l.

1602–1605), z výpovědi v rámci prověrky ze dne 9. 7. 2019 (č. l. 1606–1609),

výpovědi svědkyně ze dne 2. 9. 2019 a z výpovědi podané v hlavním líčení dne

21. 10. 2020. Konstatoval, že na rozpory v těchto výpovědích poukazoval již v

podaném odvolání, přičemž jako důkaz navrhl provést ve veřejném zasedání

přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozené, o čemž však odvolací

soud nijak nerozhodl a toliko konstatoval, že obviněný poukazoval na procesně

nepoužitelné důkazy. Dovolatel zdůraznil, že přečtení úředního záznamu o

podaném vysvětlení jako důkaz však možné je (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 5 Tdo 974/2016 či 5 Tdo 1230/2016). Podle obviněného se v tomto směru

jedná o opomenutý důkaz. V dané návaznosti také namítl, že odvolacímu soudu

vadil jeho odkaz na procesně nepoužitelné důkazy, na druhou stranu mu nevadilo,

že nalézací soud do skutkové věty výroku o vině přejal výpovědi učiněné v rámci

procesně nepoužitelných důkazů, např. právě výpověď poškozené učiněné v rámci

prověrky na místě před zahájením trestního stíhání obviněného. S odkazem na

závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp.

zn. 3 To 112/2015, konstatoval, že protokol o provedení prověrky obsahuje

faktickou výpověď poškozené, nejednalo se o pouhé ukazování místa, objektů

apod., ale o popis skutkového děje, přestože poškozená v předmětné době nebyla

v procesním postavení svědka, když trestní stíhání bylo pro tento skutek

zahájeno až později, nejednalo se ani o neodkladný či neopakovatelný úkon a

poškozená nebyla vyslýchána ve smyslu § 158 odst. 9, § 158a tr. ř. V případě

popisu skutkového děje poškozenou v rámci prověrky nelze z její výpovědi

vycházet.

9. Dále měl za to, že ani povaha zranění a další následky tvrzeného jednání

obviněného neodpovídají tak brutálnímu popisu útoku, jak popsala poškozená,

nadto jsou tvrzení poškozené o povaze zranění v rozporu s výpověďmi svědků M.

Š. a J. K., jejichž relevantní obsah připomněl. Tyto výpovědi měly podle

dovolatele zakládat pochybnosti přinejmenším ohledně údajného škrcení poškozené

obviněným, neboť intenzivní škrcení, jak je popsala poškozená, by muselo

zanechat stopy na krku, které však jmenovaní svědci nepotvrdili. Jediné, co

tito svědci potvrdili, byly škrábance na obličeji a vyválení v trávě, resp.

špínu. Obstát podle dovolatele nemůže ani tvrzení odvolacího soudu, že ne každé

škrcení zanechává viditelné stopy, neboť toto tvrzení je v rozporu se samotnou

výpovědí poškozené, která viditelné stopy uvedla a kterou odvolací soud

považoval za věrohodnou. V souvislosti s věrohodností poškozené pak uvedl, že i

svědek M. Š. vypověděl, že poškozená hodně lhala, soudy proto měly věrohodnost

poškozené zkoumat pečlivěji.

10. Rozporným způsobem podle dovolatele poškozená popsala i skutečnosti

rozhodné pro závěr o subjektivní stránce. Opětovně poukázal na jednotlivé

výpovědi podané poškozenou napříč celým trestním řízením, jakož i na výpovědi

svědků M. Š. a J. K. Konstatoval, že poškozená na jednu stranu uvedla, že si

nevzpomíná, jestli obviněný při napadání něco říkal, na druhou stranu uvedla,

že na ni měl křičet, kde má drogy nebo věci, peníze, což se podle jeho názoru

nejeví jako logické, když měla mít u sebe kabelku, kterou by ji logicky

obviněný vzal, aniž by se takto ptal. Každému svědkovi pak poškozená uváděla

ohledně odcizených věcí něco jiného, přičemž žádný ze svědků nezná důvod

údajného napadení. Absence uvádění důvodu napadení může mít podle dovolatele

svůj základ v tom, že poškozená nechtěla uvést skutečný důvod konfliktu, a to,

že chtěla obviněnému utéct bez placení z vozidla. V dané souvislosti navrhl

odvolacímu soudu provést důkaz přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení

svědkyně Z. L., o němž odvolací soud nerozhodl, jedná se tedy o další opomenutý

důkaz. Přitom právě z této výpovědi vyplynulo, že poškozená okrádala své

zákazníky.

11. Obviněný vytkl, že soudy se nevypořádaly ani s rozpory stran časových

souvislostí, které ve svém podání podrobně rozvedl i s odkazy na jednotlivé

výpovědi. S ohledem na výpověď poškozené i svědků M. Š. a J. K. zůstává

nezodpovězenou otázka, kde poškozená byla, s kým a co se dělo mezi cca 14:15–

15:30 hod. Dovolatel pak zdůraznil, že poškozená svědkům M. Š. a J. K.

nevysvětlila, proč byla napadená a co se jí mělo stát. Obviněný nabídl vlastní

verzi děje, podle níž poškozená si celou událost vymyslela, protože ve

skutečnosti byla napadena někým jiným, pravděpodobně svým dealerem nebo

zákazníkem, kterého mohla okrást či podvést. Dále poukázal i na další rozpory

ve výpovědích poškozené a skutečnosti, které měla poškozená uvádět svědkům M.

Š., J. K. a Z. L., jak tito uvedli, na nichž se snažil opět prezentovat názor o

nevěrohodnosti výpovědi poškozené.

12. Závěry soudů považoval obviněný za nepřesvědčivé, i pokud se jednalo o jeho

údajnou motivaci. Nejprve vznesl otázku, proč by měl čekat s údajnou pomstou za

to, že ho měla poškozená podvést, tak dlouho, když navíc sama poškozená

skutečnost, že by měla obviněného podvést, popřela, jakož i otázku, proč by

vezl poškozenou zdarma až téměř do místa určení, aby ji poté napadl z důvodu

pomsty za to, že ho měla v minulosti podvést, proč to neudělal hned na počátku

jízdy. Dále poukázal na absurdnost spočívající v tom, že by měl napadat

poškozenou způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku, tj. ve firemním

vozidle, podle nějž je ho možné ztotožnit, za bílého dne, v obytné zástavbě,

kde je spousta oken, a tudíž potencionálních svědků. K odkazu odvolacího soudu

na násilnou povahu obviněného zdůraznil, že v případě tohoto skutku se mělo

jednat o úmysl zmocnit se věcí poškozené, tj. majetkový motiv, nadto údajná

násilná povaha obviněného se měla projevovat pod vlivem pervitinu na ženách z

úplně jiných pohnutek.

13. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině uzavřel, že nebyla

vyvrácena jeho obhajoba, že byť došlo ke konfliktu mezi ním a poškozenou, kdy

jediným motivem, proč se měli ve vozidle začít hádat a snažil se poškozenou ve

vozidle lehce zadržet, bylo, že chtěl, aby s ním poškozená počkala ve vozidle

na osobu, která mu měla zaplatit za odvoz poškozené. V době, kdy mu měla

poškozená utéct z vozidla, byla v pořádku a žádná viditelná zranění

odpovídající popisu rozsudku na ní nebyla.

14. Rovněž ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. dovolatel uplatnil dovolací

důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval v

tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů a že soudy skutek nesprávně právně posoudily jako zločin

znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

(část V. dovolání). V zásadě obdobným způsobem jako v případě skutku pod bodem

I. argumentoval tím, že soudy vycházely zejména z výpovědi poškozené, přestože

tato není věrohodná. Rozporná jsou podle dovolatele především tvrzení poškozené

týkající se skutečností rozhodných pro učinění závěru, zda byl naplněn znak

donucení. Další část svého dovolání pak zaměřil na zpochybnění její

věrohodnost. Za zásadní skutečnosti, které měly být poškozenou uvedeny

rozporně, označil např. otázku, kdy měl na poškozenou vytáhnout nůž, zda šla na

zadní sedačky dobrovolně, zda nemohla odejít, protože jí řekl, že jestli

odejde, tak jí nůž přiloží zpátky ke krku, či zda věděla, že ho má po ruce a

může ho kdykoliv znovu vzít. Jako další rozpor obviněný označil tvrzení

poškozené, že by mu sexuální služby neposkytla, kdyby na ni nevytáhl nůž, když

zároveň na počátku hlavního líčení uvedla, že když zastavili u XY, tak vzhledem

k tomu, že se s obviněným znali déle a v minulosti spolu chodili, tak si řekla,

proč by se s ním nevyspala. Dále uvedla, že byla k sexu obviněným donucena,

avšak v době, kdy měla být v předmětném vozidle, to tak nebrala. Později v

hlavním líčení však uvedla, že měla obviněnému dát najevo svůj nesouhlas při

přesouvání na zadní sedadla tak, že mu měla říct, že se jí to nelíbí, že to

nechce a že má přítele. Z uvedeného je podle dovolatele zjevné, že poškozená

průběh události popisuje neustále jinak, přičemž se jedná o podstatné rozpory,

které nelze vysvětlit tím, že si poškozená událost méně vybavuje. Věrohodnost

výpovědi poškozené měla být oslabena i výpovědí svědka R. K. z přípravného

řízení, z níž vyplývá, že poškozená ze začátku o žádném znásilnění nehovořila.

15. Za podstatnou a soudy nižších stupňů opomenout dovolatel považoval také

otázku motivace poškozené k vymazání komunikace mezi svědkem R. K. a obviněným

a k její snaze zabránit těmto osobám v setkání. Bagatelizována byla podle

obviněného odvolacím soudem výpověď svědka J. K., z níž vyplynulo, že mu

poškozená měla uvádět, že vše nebo většina toho, co měla vypovědět, nebyla až

taková pravda. Podle dovolatele není podstatné, zda se nepravdivá výpověď měla

týkat pobytu poškozené v bytě obviněného či události během jízdy vozidla, neboť

faktem zůstává, že v něčem vypovídala nepravdivě, proto nelze věřit tomu, že v

ostatním vypovídala pravdivě. Dále poukázal na to, že z výpovědi poškozené z

hlavního líčení vyplynulo, že věděla, že ji obviněný fotil minimálně zepředu, a

nevadilo jí to, ale také na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynulo,

že se měla s obviněným po údajném znásilnění sejít, a dokonce s ním provozovat

sexuální styk. Podle dovolatele bylo podstatné i to, že se k poškozené nikdy

při sexuálním styku nechoval násilnicky a nenutil ji k ničemu, co sama

nechtěla, jak vyplynulo z dokazování, a že z výpovědi svědka R. K. vyplývá, že

neměl z obviněného strach. Na základě uvedených důkazů tak nemohl být správný

závěr o naplnění znaku donucení.

16. Prokázáno podle dovolatele nebylo ani naplnění subjektivní stránky

trestného činu znásilnění, když z výpovědí poškozené vyplynulo, že v předmětnou

dobu jednání obviněného jako znásilnění nebrala a že to s tím nožem nebrala

vážně, nijak zvlášť nevyjadřovala projev nesouhlasu a po určitou dobu měla mít

s obviněným sexuální poměr, a to dokonce i po předmětné události. Na základě

uvedeného nelze učinit jednoznačný závěr, že obviněný měl nějak vnímat to, že

poškozená se sexuálním stykem nesouhlasí. Připomněl, že pokud se obviněný

vzhledem k menší intenzitě odporu jiného, se kterým má v úmyslu mít pohlavní

styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s pohlavním

stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že

obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění, a

byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Na výše uvedeném

nemohou podle dovolatele ničeho změnit zprávy, na které nalézací soud odkázal a

které měl obviněný psát, neboť při jejich psaní byl obviněný pod vlivem

pervitinu a tyto neodpovídají realitě.

17. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem VI. uplatnil obviněný dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval v tom, že

rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů

a že jak nalézací, tak i odvolací soud skutek nesprávně právně posoudily jako

zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (část VI. dovolání). Obviněný přiznal,

že poškozenou jednou udeřil, rozhodně jí však nezpůsobil zranění popsané ve

skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací i odvolací soud

tvrzení obviněného odmítly a skutková zjištění vztahující se ke vzniku těchto

zranění a otázce, kdo tato zranění poškozené způsobil, učinily na základě

výpovědi poškozené a jejího přítele, svědka J. K. Jejich tvrzení jsou však

vedle výpovědi obviněného ve zjevném zcela zásadním rozporu s dalšími ve věci

provedenými důkazy, které nalézací soud nepřípustně bagatelizoval či opomíjel.

18. Dovolatel zdůraznil, že z provedených důkazů vyplývá, že fotografie zranění

poškozené měly být pořízeny ve dnech 22.–24. 11. 2018, kdy měla poškozená

zranění utrpět, což ale neodpovídá datu, kdy se měl stát projednávaný skutek,

tj. 17. 11. 2018. Připomněl také skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků,

které posuzovaly povahu zranění a dobu jejich vzniku. Ze znaleckých posudků

vyplynulo, že zranění poškozené zachycené na fotografiích bylo staré 4–5 dní,

což podle názoru dovolatele podporuje jeho výpověď, že on poškozené zachycená

zranění nezpůsobil. Akcentoval, že soudy se nevypořádaly ani s tím, že

poškozená ani svědek J. K. původně neuváděli nic o zlomenině nosu, poškozená

dokonce nejprve hovořila o jedné ráně pěstí, svědek J. K. o modřinách s

dovětkem, že si myslí, že se jednalo o 3 rány. Ve světle uvedeného je podle

dovolatele neudržitelný závěr odvolacího soudu, že pokud jde o otázku doby

vzniku zranění poškozené, jejich fotografie byly pořízeny dne 26. 11. 2018, což

je sice o pár dnů jindy, než přibližně uváděli poškozená a svědek J. K., ale z

jejich výpovědi vyplývá, že jiné zranění tehdy poškozená neutrpěla a že jde

jednoznačně o dokumentaci zranění vzniklých z útoku obviněného na poškozenou.

Obviněný upozornil, že se jedná o rozdíl 5–7 dnů, a skutečnost, že podle svých

tvrzení poškozená jiná zranění v dané době neutrpěla, neznamená, že jí

předmětné zranění způsobil právě on.

19. Neztotožnil se ani s tvrzením odvolacího soudu, že znalci se shodli na tom,

že určení stáří zranění podle fotografií je velmi problematické a obtížné, když

právě doc. MUDr. Josef Podstata, DrSc., jako klinický specialista nevycházel

jen z fotografií zranění poškozené (na rozdíl např. od znalce MUDr. Jiřího

Hladíka), ale rovněž z léčebného postupu ošetřující lékařky, na jehož základě

dovodil, že se jednalo o zranění mladšího data. Pokud soudy přesto dospěly k

závěru, že to byl právě obviněný, kdo poškozené předmětné zranění způsobil,

jsou tato skutková zjištění v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

20. Dovolatel za významné považoval také to, že poškozená v přípravném řízení

uvedla, že když měl svědek J. K. přiběhnout do pokoje, v němž ji měl obviněný

hlídat a zároveň volat a psát svědkovi J. F., aby přišel nahoru a dělal si s

poškozenou, co chce, obviněný měl v tu dobu stát před poškozenou a držet

telefon v ruce. Z výpovědi svědka J. K. z přípravného řízení naopak vyplynulo,

že v okamžiku, kdy vešel do pokoje, obviněný telefon v ruce neměl, neboť ten

byl na stolku. Ani svědek J. F. nepotvrdil, že by ho měl obviněný k něčemu

nabádat v době, kdy měl být u poškozené. Dovolatel upozornil i na další

rozpory, např. zda měl před poškozenou stát či poškozenou držet, či že v

přípravném řízení poškozená upozorňovala na intenzivní škrcení, které mělo být

horší než mlácení, přesto na škrcení ve výpovědi v hlavním líčení zcela

zapomněla, a ani svědek J. K. nevypověděl, že by poškozená měla na krku zranění

či že by si je pamatoval. Zranění na krku nebyla patrna ani na fotodokumentaci,

jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka. Tyto skutečnosti

jsou však v rozporu s popisem drsného útoku na krk poškozené, jak ho poškozená

popsala. Upozornil i na rozpor ve výpovědích poškozené týkající se toho, kdo

měl mít tašku plnou nástrojů, tj. zda svědek J. F. či obviněný.

21. Obviněný označil za nelogické, že by měl poškozenou napadnout na konci

schůzky, bezdůvodně, zničehonic. Nepřisvědčil názoru odvolacího soudu, že by

tak činil proto, že byl nespokojen se sexuálními službami, neboť měl problémy s

erekcí u prostitutek pravidelně a nikdy nechtěl po žádné zpět ani korunu.

Výpověď poškozené tak podle dovolatele nelze hodnotit jinak než jako účelově

zkreslenou či lživou, přičemž soudy bagatelizovaly také skutečnost, že

poškozená byla v předmětné době uživatelkou drog a je pravomocně odsouzena za

krádeže, přičemž krádež byla také příčinou konfliktu mezi obviněným a

poškozenou. Uvedl, že výpověď poškozené nemůže být potvrzována ani výpovědí

svědka J. F., když tento u incidentu nebyl, navíc jeho výpověď doznávala v

průběhu času podstatných změn a je v rozporu i s objektivními důkazy, zejména

se zachycenou komunikací mezi obviněným a tímto svědkem (č. l. 1899–1892). I

zprávy obviněného svědkům M. a O. H. prokazují verzi obviněného o hádce mezi

ním a poškozenou ohledně peněz a jednom úderu. Uzavřel, že skutková zjištění

vtělená do výroku pod bodem VI. rozsudku nalézacího soudu nemají oporu v

provedeném dokazování a soudy porušily princip presumpce neviny a z něj

vyplývající zásadu in dubio pro reo.

22. Obviněný také tvrdil, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly se

subjektivní stránkou trestného činu, v důsledku čehož nesprávně právně

kvalifikovaly jednání pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně jako zločin

těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud nezohlednil základní

skutečnosti, především rozpory, na něž dovolatel poukázal již při svých výtkách

proti skutkovým zjištěním soudů. Za krajně nelogické považoval, že by chtěl

„dobít“ poškozenou s vědomím, že se v bytě nachází další osoba jako potenciální

svědek, když přitom z výpovědí svědka J. F. i obviněného vyplynulo, že tito

věděli, že poškozená v bytě není sama. Především však odvolací soud přehlížel

intenzitu, s jakou mělo být zranění poškozené způsobeno. Ze znaleckého posudku

doc. MUDr. Josefa Podstaty, DrSc., vyplynulo, že v případě úderu se jednalo o

mírnou, maximálně střední intenzitu, která nebyla způsobilá způsobit závažnější

zranění než ta, která byla způsobena, přičemž tento znalec svůj závěr

odůvodnil, na rozdíl od znalce MUDr. Jiřího Hladíka, který dovozoval intenzitu

větší. Obviněný konstatoval, že pokud by zranění měl způsobit skutečně on a

chtěl by způsobit závažnější zranění, nic mu nebránilo udeřit poškozenou

takovou silou, aby závažnější následek způsobil, a to ještě před příchodem

svědka J. K.

23. Další námitky dovolatele směřovaly proti uloženému ochrannému léčení s

odkazem na důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (část VII.

dovolání). Měl za to, že nebyly naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení

protitoxikomanického ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní,

protože taková forma léčení by zcela odpovídala zásadám obsaženým v § 96 a § 99

odst. 4 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nedostatečně

vypořádaly se všemi skutečnostmi rozhodnými pro uložení správné formy

ochranného léčení a své závěry vystavěly na minulosti obviněného, jeho

nedostatečném náhledu na svoji závislost, z níž pramenil jeho způsob života,

což však bylo období před více než 2 lety před rozhodováním o odvolání

obviněného. Upozornil, že v současnosti je již téměř 3 roky nepřetržitě ve

vazbě a výkonu trestu odnětí svobody, přičemž je zcela prost jakéhokoliv

užívání návykových látek. Konstatoval, že podle názoru znalce MUDr. Jiřího

Švarce, Ph.D., v případě léčby závislosti na návykových látkách ústavní formou

jde jen o několikaměsíční odklad propuštění na svobodu, který představuje

jakýsi detox. V případě obviněného není pochyb o tom, že si touto fází již

dávno prošel a nyní potřebuje toliko odbornou pomoc ve formě vedení, aby se k

návykovým látkám nevrátil, což se děje právě formou ambulantní léčby.

Zdůraznil, že znalci učinili závěr o tom, že by ambulantní léčení obviněného

nesplnilo svůj účel, aniž by věděli, že obviněný bude odsouzen k delšímu trestu

odnětí svobody.

24. Závěrem konstatoval, že odvolací soud pochybil, když plně nedostál své

zákonné přezkumné povinnosti uložené mu § 254 odst. 1 tr. ř., z podnětu

odvolání obviněného zásadní pochybení soudu prvního stupně ve výrocích o vině

neodstranil a sám uvedené vady nenapravil, čímž došlo k naplnění dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

25. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, v

dovoláním napadené části, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna

další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle §

265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu

znovu projednat a rozhodnout.

26. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí dovolací argumentace

předně zdůraznil, že dovolání obviněného je z valné části založeno na doslovném

opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se

soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Takové dovolání lze

odmítnout jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

27. Dále se vyjadřoval ke konkrétním námitkám. Po připomenutí teoretického

výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a náležitého

obsazení soudu státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného, že bylo

porušeno jeho právo na zákonného soudce, lze podřadit pod uplatněný dovolací

důvod. Podotkl, že má k dispozici pouze omezený rozsah listinných podkladů pro

to, aby k naznačené výtce mohl podat kvalifikovanou argumentaci, a že vycházel

z předpokladu, že na straně soudkyně JUDr. Michaely Pařízkové existovala

objektivně daná překážka, která jí bránila v účasti. Připomněl údaje

vyplývající z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2021 účinného ke

dni, kdy daný soud ve věci rozhodoval, a konstatoval, že v případě, nemohla-li

se v uvedený den z důvodu nemoci či jiné objektivní překážky jednání účastnit

jako člen senátu soudkyně JUDr. Michaela Pařízková, logicky musel nastoupit

soudce ze zastupujícího senátu 8 To, přičemž v případě nemožnosti zastoupení

soudcem JUDr. Jiřím Lněničkou (z hlediska rotace označen doplňujícím písmenem

„A“, tedy jako první v pořadí) musel nastoupit jako soudce JUDr. Petr Smrž

(který je z hlediska rotace označen doplňujícím písmenem „B“, tedy jako druhý v

pořadí). Uzavřel, že v takovém případě by postrádalo jakékoli opodstatnění

dovolatelovo tvrzení, že senát 7 To nebyl náležitě obsazen a že došlo k

porušení jeho práva na zákonného soudce. Dodal, že samotné neoznámení důvodů

pro změnu ve složení senátu nelze považovat za podstatnou vadu řízení a nejedná

se ani o situaci, že by nebyl náležitě obsazen soud.

28. K namítané procesní nepoužitelnosti obsahu zajištěných mobilních telefonů

státní zástupce připomněl, že zákonodárce stanovil zpřísněné podmínky pro

ochranu tajemství přepravovaných zpráv pro „etapu“ jejich přepravy v poštovním

nebo telekomunikačním provozu (§ 86, 87, 88 tr. ř.). Byla-li však přeprava

zpráv již zrealizována v minulosti a je-li nutné až následně zjistit obsah

údajů, které byly zprostředkovány předtím, než mobilní telefon do své moci

získaly orgány činné v trestním řízení, není podle názoru státního zástupce

třeba ke zjištění jejich obsahu vyžadovat příkaz soudce. To platí za

předpokladu, byl-li mobilní telefon zajištěn postupem odpovídajícím trestnímu

řádu. Uzavřel, že údaje získané ze zajištěných mobilních telefonů byly v

aktuálně řešené trestní věci důkazem řádně opatřeným, a tedy i procesně

využitelným.

29. Pokud jde o námitky vztahující se ke skutkům popsaným pod body I., II.,

VI., týkající se nesouhlasu se skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění

znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, i tyto lze podřadit pod

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce se

však jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť soud prvního stupně provedl

(pokud jde o skutky pod body I., II., V. a VI.) komplexní a bezvadné

dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky

navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál též soud

odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi námitkami se

přesvědčivě vypořádal. V této návaznosti v obecné rovině připomněl, že v

trestním řízení je na úvaze soudu, který důkaz provede; odmítnutí navrženého

důkazu však musí přesvědčivě odůvodnit. V aktuálně řešené trestní věci soudy

žádný z učiněných návrhů stran nepominuly a vyhodnotily ho z hlediska

důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci,

případně procesní nepoužitelnosti, a případné neprovedení důkazu zdůvodnily. K

opomenutí důkazů ze strany soudů nižších stupňů tak podle státního zástupce

nedošlo, neboť pokud některý důkazní návrh akceptován nebyl, bylo tak z důvodu

nadbytečnosti dalšího dokazování.

30. Uvedené se týká i výhrad týkajících se nepřečtení úředních záznamů o

podaných vysvětleních. Státní zástupce připomněl účel úředního záznamu o obsahu

podaného vysvětlení, který soudu slouží k úvaze o tom, zda bude v řízení před

soudem vhodné takového svědka vyslechnout či nikoliv. Ve věci dovolatele přitom

došlo k naplnění smyslu úředního záznamu, svědci byli vyslechnuti u hlavního

líčení, obviněnému bylo umožněno pokládat jim otázky a vyjádřit se k jejich

výpovědím, přičemž soud právě na podkladě osobního výslechu v souladu se

zásadami bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti mohl hodnotit jejich

věrohodnost. Soud tedy podle státního zástupce nijak nepochybil, pokud ke čtení

předmětných úředních záznamů nepřistoupil. Nad rámec řečeného ještě doplnil, že

dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by

samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, neboť

neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

31. V projednávané věci státní zástupce neshledal ani obviněným vytýkaný zjevný

rozpor, neboť soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s

provedenými důkazy naprosto koresponduje. Soudy akcentovaly nejen výpovědi

poškozených, ale taktéž vyjádření svědků, lékařské zprávy, znalecké posudky a

výpovědi znalců, SMS a e-mailovou komunikaci obviněného a svědků. Zdůraznil, že

nalézací soud si byl vědom skutečnosti, že obviněný svou trestnou činnost pod

body I., II. a VI. popíral, proto se zabýval věrohodností jednotlivých svědků a

poškozených pečlivě, přičemž mimo jiné v bodech 208. a násl. odůvodnění svého

rozsudku rozvedl podrobné důvody, pro které shledal pravdivým popis událostí

předestřený poškozenými a nikoli účelovou a lživou výpověď dovolatele. V bodech

217. až 223. a 309. až 310. (skutek I.), 224. až 228. a 311. až 313. (skutek

II.) a konečně 234. až 248. a 321. až 322. (skutek VI.) současně soud prvního

stupně shrnul vyhodnocení těch důkazů, které se staly rozhodnými pro formování

skutkových okolností v případě jednotlivých skutků. S tam uvedenými závěry,

které – přes současné vyloučení důkazu představovaného komunikací ze serveru

www.amateri.cz – shledal správnými taktéž odvolací soud, se stání zástupce

naprosto ztotožnil, aniž by měl co doplnit.

32. Státní zástupce byl dále názoru, že pod uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadit pouze námitku, v jejímž rámci

obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem II., kvalifikovanému jako zločin

znásilnění, vytkl chybějící subjektivní stránku. Jde však podle jeho názoru o

námitku zjevně neopodstatněnou, neboť z popisu skutku je zcela zřejmé, že

dovolatel si v případě znásilnění poškozené počínal úmyslně a že je dáno

zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Z výpovědi poškozené, kterou oba soudy po právu označily za věrohodnou,

jednoznačně vyplynulo, že inkriminovaného dne pohlavní styk s obviněným

nechtěla, což mu také srozumitelně a jednoznačně dala najevo, a jeho požadavku

se podvolila až v reakci na jeho chování a ohrožování nožem. O dobrovolnosti

tak nelze polemizovat. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že

obviněný byl s poškozenou v minulosti v partnerském vztahu. Za nesmyslnou

považoval obhajobu obviněného, podle které nesouhlas poškozené nevnímal.

Poznamenal, že pokud by její odmítnutí skutečně neregistroval, neměl by žádný

důvod vynucovat si pohlavní styk nožem. Uzavřel, že obviněný všechny znaky

skutkové podstaty zločinu znásilnění, subjektivní stránku nevyjímaje, beze

zbytku naplnil.

33. Neopodstatněnou shledal státní zástupce také námitku, že nebyly naplněny

podmínky pro uložení ochranného léčení protitoxikomanického ve formě ústavní.

Připomněl, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplynulo, že obviněný

užíval pervitin dlouhodobě, jeho vlivu na svou osobu si byl velmi dobře vědom,

a dokonce jím posléze před některými z poškozených své protiprávní činy

ospravedlňoval, přesto jej ani tato situace nemotivovala k vyhledání odborné

pomoci a nastoupení léčby závislosti. Státní zástupce je proto přesvědčen, že

ústavní forma ochranného léčení je i z pohledu ochrany společnosti naprosto

opodstatněná, neboť dosavadní způsob života dovolatele a přehlíživý postoj

nejsou zárukou toho, že by byl schopen svoji závislost dobrovolně zvládnout.

Doplnil, že jeho současné odsouzení k trestu odnětí svobody spojené s přímým

výkonem ve věznici nemá na formu výkonu ochranného léčení žádný vliv, neboť

trestní zákoník uložení ústavní formy léčení nepodmiňuje tím, že by současně

neměl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody.

34. Závěrem doplnil, že rozsudek soudu druhého stupně nebyl vadný ani ve smyslu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť v řízení, které

předcházelo vydání napadeného rozsudku, nebyly dány dovolatele uplatněné

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak dovolatel

namítal. Uzavřel, že soudy (pokud jde o skutky pod body I., II., V. a VII.)

učinily správná skutková zjištění a takto zjištěnému jednání dovolatele

přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci.

35. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně

neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

37. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání

platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového

dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody

dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h), k) a m) tr. ř.

38. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto

o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod

písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých

okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl

zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo

podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené

pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho

obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba

nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad

odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných

důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení

předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními

dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací

důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena

přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které

předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku,

byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa).

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě

meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v

tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. V souladu s touto podmínkou obviněný formulací vytýkaných vad odkázal na

důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a k) tr. ř.

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, rozhodl-li ve

věci věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže

místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod

dovolání reflektuje jeden ze stěžejních ústavních principů vymezujících

postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost

soudů, a to právo na zákonného soudce. Není od věci připomenout, že podle č. 38

odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu

i soudce stanoví zákon. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný, odvolávaje na

rozvrh práce Vrchního soudu v Praze, v jeho znění účinném od 1. 11. 2021,

vznesl výhradu, že mu není zřejmá existence přesvědčivých důvodů, proč se na

rozhodování věci namísto soudkyně JUDr. Michaely Pařízkové podílel jako soudce

zastupujícího senátu JUDr. Petr Smrž. Přitom z protokolu o veřejném zasedání

zachycujícím jeho průběh změny v obsazení senátu nejsou patrné a nebyly ani

stranám sděleny před jeho zahájením.

40. V obecné rovině platí, že součástí základního práva na zákonného soudce je

i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel

obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh

práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a

transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům

řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a

rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy,

jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je

třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou

nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení

soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly

určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 307/2003). Tato pravidla byla v posuzované trestní věci beze zbytku

dodržena.

41. Z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2021, účinného od 1.

listopadu 2021, lze zjistit, že senát 7, jehož členy jsou JUDr. Martin Zelenka,

JUDr. Michal Hodoušek a JUDr. Michaela Pařízková, je zastupován senátem č. 8,

4. Bod VII. části věnované úseku trestního soudnictví stanoví, že v případě

nemoci nebo jiné odůvodněné překážky člena senátu jej zastupuje ve tříčlenném

senátu a v případě potřeby ve čtyřčlenném senátu ten soudce ze senátu

zastupujícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda

tohoto senátu rotačním způsobem A, B, C, (D). Senát 8, uvedený na prvním místě

zastoupení, je složen ze soudců JUDr. Jiří Lněnička (A), JUDr. Robert Fremr

(D), JUDr. Petr Smrž (B) a Mgr. Petr Hovorka (C), přičemž vedením senátu je

pověřen JUDr. Jiří Lněnička.

42. Nejvyšší soud si k prověření výtek dovolatele vyžádal vyjádření předsedy

senátu JUDr. Martina Zelenky, který vysvětlil, že složení senátu 7 To bylo ve

veřejném zasedání dne 9. 11. 2021 v posuzované trestní věci obviněného

zapříčiněno onemocněním členky senátu JUDr. Michaely Pařízkové covidem-19.

Jmenovaná byla pozitivně testována dne 1. 11. 2021, ode dne 2. 11. do dne 12.

11. 2021 čerpala z důvodu onemocnění a karantény místo pracovní neschopnosti

dovolenou a ode dne 15. 11. do dne 19. 11. 2021 byla v pracovní neschopnosti,

včetně pobytu v nemocničním zařízení. Poněvadž se jednalo o vazební věc a

nebylo zřejmé, jak dlouho bude onemocnění trvat, byl předsedou zastupujícího

senátu JUDr. Jiřím Lněničkou určen pro rozhodování v označené trestní věci v

souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze jako zastupující člen senátu

JUDr. Petr Smrž. Předseda senátu JUDr. Martin Zelenka dokládal skutečnosti

udávané ve vyjádření absenční kartou JUDr. Michaely Pařízkové, jakož i

příslušným pověřením (určením) zastupujícího soudce JUDr. Petra Smrže, jehož

určil předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička.

43. Vyjádření předsedy senátu JUDr. Martina Zelenky bylo zasláno na vědomí a k

případné replice Nejvyššímu státnímu zastupitelství i obhájkyni obviněného.

44. Z pečlivě zpracovaného vyjádření předsedy senátu JUDr. Martina Zelenky

zjevně plyne, že pro zastoupení členky senátu 7 JUDr. Michaely Pařízkové

existovaly objektivní důvody vyvolané jejím onemocněním, nešlo tedy o žádnou

libovůli. Lze připustit, že nejpozději na počátku veřejného zasedání měl být

obviněný o změně složení senátu a jejích důvodech zpraven. Nestalo-li se tak,

jistě bylo na první pohled jasné, že ke změně došlo, a obviněnému či jeho

obhájkyni nic nebránilo v tom, aby se na její důvody informovaly. Nedostatek

takové informace ale sám o sobě porušení práva na zákonného soudce či práva na

spravedlivý proces nepředstavuje. Námitky obviněného, jimiž odkazoval na důvod

dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., proto nemohou obstát, jsou

neopodstatněné.

K důvodům dovolání uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

45. Obviněný dále deklaroval důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a

h) tr. ř. S odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat

dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy

charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění

mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane

se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b)

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly

bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je

naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím

tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta,

která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich

založen.

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která

nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

47. Odkazoval-li obviněný na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., vytkl v této souvislosti, že rozhodná skutková zjištění nemohou obstát,

protože jednak jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, jednak jsou

ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dílčím způsobem se jeho

výhrady týkaly i tzv. opomenutých důkazů.

48. Výtku, že taková skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných

důkazech, znovu spojoval s argumentem procesní nepoužitelnost obsahů jeho

mobilních telefonů, v důsledku čehož z nich nelze činit žádná skutková zjištění

(bod III. dovolání). Jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou

Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není

získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným

způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke

zjištění skutkového základu věci.

49. K namítané procesní nepoužitelnosti obsahu zajištěných mobilních telefonů

dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že zákonodárce stanovil zpřísněné

podmínky pro ochranu tajemství přepravovaných zpráv (čl. 13 Listiny) pro etapu

jejich přepravy v poštovním nebo telekomunikačním provozu, a to na podkladě

postupu upraveného v § 86, 87 či 88 tr. ř. Byla-li však přeprava zpráv již

zrealizována v minulosti a je-li nutné obsah údajů, které byly zprostředkovány

předtím, než mobilní telefon do své moci získaly orgány činné v trestním

řízení, zjistit až následně, není třeba ke zjištění jejich obsahu vyžadovat

příkaz soudce (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2000,

sp. zn. 7 Tz 9/2000). To platí za předpokladu, že mobilní telefon byl jako věc

důležitá pro trestní řízení zajištěn postupem odpovídajícím trestnímu řádu

(např. § 78, 79, 82 či 113 tr. ř.). Odvolací soud v daných souvislostech

opodstatněně připomněl, že mobilní telefon zn. Huawei byl zajištěn v rámci

prohlídky jiných prostor na podkladě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu

4 a mobilní telefon zn. Honor byl jako věc sloužící pro důkazní účely zajištěn

po souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství s odnětím věci

(bod 46. rozsudku). Jen pro úplnost lze dodat, že svědci J. K., J. F. a O. H.

vydali mobilní telefony dobrovolně.

50. Dovolatel uplatnil dále námitky, jimiž dokládal existenci dovolacích důvodů

uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a to konkrétně v

návaznosti na skutky pod body I., II. a VI. výroku o vině rozsudku soudu

prvního stupně. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

obviněný spatřoval tentokrát naplněný v alternativě, že rozhodná skutková

zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve

zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ke skutku pod bodem I.

spatřoval pochybení odvolacího soudu i v tom, že ve vztahu k němu nebyl

nedůvodně proveden jím navrhovaný podstatný důkaz.

51. Pokud jde o tuto posledně zmíněnou výtku, dovolatel spatřoval pochybení

odvolacího soudu v tom, že ve veřejném zasedání navrhl provést jako důkaz

přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyně Z. L. a poškozené L.

L., o čemž však tento soud nerozhodl. Námitka obviněného je ale ve svém

konečném důsledku nerelevantní. K tomu je vhodné předeslat, že právu obviněného

navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné,

odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud

jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud

v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne

12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01,

ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem

tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a

požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování

důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle

něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,

nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle

kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve

vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak

nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření

nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných

pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

52. Odvolacímu soudu lze vytknout, že se v odůvodnění rozsudku o tomto návrhu

na provedení důkazů explicitně nezmínil (a ani z protokolu o veřejném zasedání

neplyne, že by se s ním jakýmkoliv způsobem vypořádal). Snažil-li se obviněný

poukázat na rozpory ve výpovědích svědkyně Z. L. a poškozené L. L., ve vztahu k

posledně jmenované na podkladě srovnání obsahu její výpovědi coby svědkyně s

její výpovědí učiněnou před zahájením trestního stíhání, odvolací soud toliko

připomněl, že výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání pro skutek pod

bodem I. jsou procesně nepoužitelné (bod 59. rozsudku). Zde nelze než přitakat

státnímu zástupci, že úřední záznam o obsahu podaného vysvětlení slouží

především k úvaze v tom směru, zda bude v řízení před soudem výslech takového

svědka proveden či nikoliv. Je-li posléze svědek při respektování zásad

ústnosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti vyslýchán, je-li obviněnému

umožněno klást mu otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi, pak právě jen takto

provedený důkaz může sloužit jako podklad pro hodnotící úvahy soudu a soud může

na podkladě osobního výslechu svědka a ve vazbě na další provedené důkazy

přistoupit k hodnocení jeho věrohodnosti (§ 158 odst. 6 tr. ř.). Ke čtení

úředních záznamů o vysvětlení jmenovaných svědkyň ve smyslu § 211 odst. 6 tr.

ř. (jež za splnění těchto podmínek nebyly opatřeny) odvolací soud nepřistoupil,

pro tento procesní postup neměl splněny ani základní procesní předpoklady, tedy

souhlas státního zástupce a obviněného. Nejvyšší soud je však přesvědčen, že v

tomto konkrétním případě absence provedení označených důkazů a nedostatek

přesvědčivého vysvětlení v rozsudku odvolacího soudu, proč procesnímu návrhu

obviněného nebylo vyhověno, ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu

obviněného na spravedlivý proces. Tyto výpovědi svědkyň v hlavním líčení a

způsob, jakým byly soudem prvního stupně hodnoceny v kontextu s dalšími

provedenými důkazy, totiž nevzbuzují, i přes určité, nikoliv ale významné

rozpory v jejich výpovědích, důvodné pochybnosti o věrohodnosti jejich tvrzení

v hlavním líčení. I dovolací soud proto shledává provedení těchto důkazů

fakticky nadbytečným.

53. Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkům pod body I., II. a VI. výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně nezjistil ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor

skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu

s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s

jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah

mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným

zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se postupně soudy v

odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly, proto lze v podrobnostech na

odůvodnění soudů nižších stupňů odkázat. K tomu není od věci poznamenat, že

takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem

na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro

lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu,

týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i

stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně

odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné,

jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. Že se jí skutečně

zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek

ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze

dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení

Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp.

zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov.

na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo

1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

54. Ačkoliv by bylo nadbytečné zabývat se opakovaně jednotlivými námitkami

dovolatele, které již byly vyloučeny úvahami rozvedenými v odůvodnění soudů

nižších stupňů, pro úplnost lze toliko ve stručnosti uvést, že vina obviněného

byla v rozsahu jím podaného dovolání, a tedy co do skutků pod body I., II. i

VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spolehlivě prokázána. V

posuzované trestní věci odvolací soud zcela jednoznačně deklaroval, že se ve

vztahu ke skutkům pod body I., II. a VI. v plném rozsahu ztotožnil jak se

skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho hmotněprávním posouzením

jednání obviněného. Taktéž připomenul, že soud prvního stupně se již bezchybně

vypořádal s veškerými námitkami, které obviněný zopakoval v podaném odvolání. I

přes uvedené se ale k odvolacím námitkám považoval za nezbytné alespoň stručně

vyjádřit, a to na podporu přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně (bod

49. rozsudku odvolacího soudu). Z jeho následně rozvedených úvah tedy lze bez

jakýchkoli pochybností dovodit, jaký náhled na věc i jednotlivé její dílčí

aspekty odvolací soud zaujal a jaké skutečnosti jej k tomu vedly. Dovolací soud

pokládá jeho závěry za přesvědčivé.

55. Stran skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně –

poškozená L. L. – dovolatel znovu zevrubně opakoval své výhrady vůči

věrohodnosti výpovědi poškozené. Konkrétně vytkl, že poškozená vypovídá

rozporně nejen ohledně samotného průběhu samotného útoku ve vozidle, ale i

ohledně průběhu údajného útoku mimo vozidlo, rozporně vylíčila i důvody

napadení ze strany obviněného, jak se měl projevovat a co jí měl vlastně

odcizit, znovu upozornil i na časové neshody v její výpovědi. Za nepřesvědčivé

označil i závěry soudů týkající se jeho údajné motivace.

56. Jak již dovolací soud předeslal, nemohlo zůstat bez povšimnutí, že obviněný

v dovolání znovu přináší argumenty vůči věrohodnosti výpovědi poškozené L. L. a

ve svých důsledcích i vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Z

odůvodnění rozsudků soudů nalézacího i odvolacího plyne, že se s obhajobou

obviněného zabývaly a na jeho námitky pečlivě reagovaly (viz body 217. až 223.,

309. a 310. rozsudku soudu prvního stupně, body 57. až 59. rozsudku odvolacího

soudu). Odvolací soud proto výstižně shrnul, že výpověď svědkyně L. L. nestojí

osamoceně, ale je v zásadních bodech podporována i výpověďmi svědků M. Š., Z.

L. a J. K. Pokud lze ve výpovědi poškozené možno zaznamenat jisté nepřesnosti

či odchylky, důvodně je označil za bezvýznamné. Přijatelně se vypořádal i s

výhradami obviněného co do časového průběhu skutkového děje, jakož i co do

označení motivace jeho činu.

57. Třebaže i ve vztahu k tomuto skutku obviněný odkázal též na důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nekonkretizoval žádnou výhradu vůči

správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.

Jeho námitky, jimiž měla být zpochybněna subjektivní stránka trestného činu,

jímž byl uznán vinným, byly ve skutečnosti soustředěny výlučně ke správnosti

skutkových zjištění soudu a proti tomu, že se skutek relevantní z pohledu

trestního práva vůbec stal.

58. Jde-li o skutek pod bodem II. – poškozená I. Š. – obviněný rovněž upozornil

na řadu údajných nesrovnalostí ve výpovědi poškozené. Ty se měly týkat doby,

kdy na ni měl vytáhnout nůž, zda šla na zadní sedačky dobrovolně, či zda ji tam

měl obviněný zatáhnout apod. K podrobným výtkám obviněného se soudy obou stupňů

v odůvodnění svých rozsudků vyslovily, a odmítly-li uvěřit jeho obhajobě,

učinily tak způsobem, který lze akceptovat (viz body 224 až 228, 311. až 313.

rozsudku soudu prvního stupně, body 57., 60. rozsudku odvolacího soudu).

Otázkou věrohodnosti poškozené I. Š. se pečlivě zabýval soud prvního stupně,

správně upozornil, že nepřímo je podporována i výpovědí svědka R. K., přítele

poškozené. Logicky vysvětlil vyhýbavost odpovědí poškozené na jeho otázky, a to

nejen z důvodů strachu z obviněného, ale i z obavy o svého partnera.

59. Obviněný ve vztahu k tomuto skutku deklaroval také důvod dovolání uvedený v

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v

absenci zákonného znaku donucení a vyžadované subjektivní stránky. V této

souvislosti argumentoval, že nebylo prokázáno, že by měl nějak vnímat, že

poškozená se sexuálním stykem nesouhlasí. Poškozená podle něj svůj údajný odpor

nedala v podstatě téměř najevo. S ohledem na předchozí sexuální poměr s

poškozenou, jejich dlouhodobou známost měl důvod se domnívat, že její údajný

odpor není míněn vážně.

60. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se

obviněný označeného zločinu dopustil tím, že jiného pohrůžkou násilí donutil k

pohlavnímu styku a tento čin spáchal souloží a se zbraní. Po subjektivní

stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže

pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit

zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním

může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s

tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním se rozumí i smíření

pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo

ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Závěr o

subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu

vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze

dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, uveřejněné pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh.

tr.). Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze

učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho

provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle

zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo

ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR

ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh.

tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76,

uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze

zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67,

uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

61. Odvolací soud námitku obviněného zpochybňující naplnění zákonného znaku

donucení i subjektivní stránky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea

první, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku odmítl. Zdůraznil, že poškozená mu

výslovně sdělila, že s ním spát nechce, že má přítele, a jestliže obviněný za

této situace svůj požadavek podepřel hrozbou použití nože, nelze uvažovat o

dobrovolnosti ze strany poškozené, nýbrž o donucení ze strany obviněného (bod

60. rozsudku odvolacího soudu). Tyto závěry, jakož i právní úvahy soudu prvního

stupně (body 312., 313. rozsudku soudu prvního stupně) korespondují s popisem

skutku, z něhož je zřejmé, že obviněný v případě násilného sexuálně

motivovaného útoku proti poškozené jednal úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §

15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Výpověď poškozené dokládá, že pohlavní styk s

obviněným kritického dne nechtěla, což mu dala srozumitelně najevo, vysvětlila

mu, že má přítele. Požadavku obviněného se podvolila až v reakci na jeho

chování, ohrožování nožem. Námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by měl

nějak vnímat, že poškozená se sexuálním stykem nesouhlasí, že údajný odpor

nedala v podstatě téměř najevo, tudíž nemůže obstát. Pokud by totiž její

odmítnutí obviněný skutečně neregistroval, neměl by žádný důvod vynucovat si

pohlavní styk nožem. jak přiléhavě poznamenal státní zástupce ve svém

vyjádření. V daných souvislostech nelze hovořit o dobrovolnosti ze strany

poškozené, což nemůže nijak ovlivnit ani obviněným tvrzená předchozí známost s

poškozenou, případně jejich předchozí sexuální poměr.

62. Uvedeného a správnosti právních závěrů soudů se proto z výše uvedených

důvodů nijak nedotýká ani ničím nepodložený odkaz obviněného na skutkový omyl

negativní vylučující jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Podle § 18 odst.

1 tr. zákoníku (o skutkovém omylu) kdo při spáchání činu nezná ani

nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu,

nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z

nedbalosti. Soudy zjištěné skutkové okolnosti, především zjištění, že poškozená

se požadavku obviněného na vykonání soulože s ním aktivně nebránila až poté, co

vytáhl nůž, přiložil jí jej ke krku, načež svůj záměr a soulož s poškozenou

uskutečnil, které prokazují jednání obviněného v úmyslu přímém, závěr o

naplnění podmínek § 18 odst. 1 tr. zákoníku proto, že při spáchání činu neznal

ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného

činu, vylučují.

63. Za správná a přesvědčivá je třeba označit i skutková zjištění pod

bodem VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – poškozená A. T. Tento

závěr obviněný znovu zpochybňoval tvrzením, že poškozenou toliko jednou udeřil

a předmětná zranění jí nezpůsobil. Odkazoval na lékařské zprávy, závěry

znaleckých posudků MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Jiřího Tesaře, doc. MUDr.

Josefa Podstaty, DrSc., posuzujících povahu zranění poškozené, z nichž

vyvozoval nevěrohodnost výpovědí poškozené i svědka J. K. Za spornou označil i

údajně usvědčující výpověď svědka J. F., neboť ta v průběhu času doznávala

podstatných změn. Rozebíral údajné rozpory ve výpovědi poškozené, kterou

označil za nejméně účelově zkreslenou. Vytkl, že soudy bagatelizovaly, že

poškozená byla v předmětné době uživatelkou drog, osobou odsouzenou za krádež,

přičemž právě krádež peněz byla příčinou inkriminovaného konfliktu.

64. Na námitky obviněného soudy pečlivě reagovaly. Způsob, jakým se s nimi

vypořádaly (viz body 234. až 248., 321, 322. rozsudku soudu prvního stupně,

body 57., 61. rozsudku odvolacího soudu), rozhodně nepřisvědčuje

opodstatněnosti výhrad dovolatele. Hodnotící úvahy soudů, shledaly-li výpověď

poškozené, i přes výhrady dovolatele týkající se jejího morálního profilu,

věrohodnou, rozhodně obstojí. Je totiž podporována nejen výpověďmi svědků J.

K., J. F. či SMS obviněného zasílanými svědkovi O. H., ale nepřímo i lékařskými

zprávami či znaleckými posudky MUDr. Jiřího Hladíka a doc. MUDr. Josefa

Podstaty, DrSc., jak je logicky do kontextu vzniku zranění udávaných poškozenou

zařadil odvolací soud. Stejně tak přijatelně se odvolací soud, který přisvědčil

závěrům soudu prvního stupně, vypořádal i s výtkou dovolatele ohledně počtu

úderů a jejich intenzity (srov. bod 61. jeho rozsudku), opíraje se primárně o

usvědčující výpověď poškozené.

65. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením tohoto skutku, soudy nižších

stupňů se podle něj dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného

činu, v důsledku čehož jej nesprávně právně kvalifikovaly jako zločin těžkého

ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21

odst. 1 tr. zákoníku. Mimo jiné argumentoval tím, že pokud by zranění měl

způsobit skutečně on a chtěl by způsobit závažnější zranění, nic mu nebránilo

udeřit poškozenou takovou silou, aby závažnější následek způsobil, a to ještě

před příchodem svědka J. K. Ani těmto námitkám dovolatele nelze přisvědčit.

Třebaže námitky obviněného jsou svojí podstatou skutkové, neboť jde především o

zpochybnění osoby původce poranění poškozené, jakož i intenzity útoku, dovolací

soud k polemice s naplněním subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení

na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku alespoň ve stručnosti

uvádí následující.

66. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný se v tomto

případě dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy

na zdraví jinému, v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání

nedošlo. Jde o úmyslný trestný čin. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na

zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento

těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Rozdíl mezi ublížením

na zdraví a těžkou újmou na zdraví a v důsledku toho i rozdíl mezi trestným

činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem

těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku záleží v tom, že

při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné

onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu

života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví

uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha

zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v § 122 odst. 2 písm. i)

vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou

hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve

smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §

122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná

porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného

ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy

zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. č. 13/1966; č. II/1965 Sb. rozh.

tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo

jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen

na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě

došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním,

který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní

zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.

1529.).

67. Podle stávající soudní praxe také platí, že byl-li způsoben úmyslným

jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou

na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází

v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu

ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu

těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku, je

rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě

těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp.

zn. 5 Tz 49/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,

sešit 7/2001, pod č. T 192.), přičemž pro závěr o úmyslu pachatele způsobit

jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku

postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit

tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, uveřejněné v Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 51, pod č. T 1148.). Na takové srozumění lze

usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z

intenzity útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, z pohnutky činu;

dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo

útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. č. 16/1964 Sb.

rozh. tr.).

68. Odvolací soud v daném kontextu zdůraznil, že ač výsledná zranění poškozené

byla znalci kvalifikována pouze jako ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr.

zákoníku), pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví (na rozdíl od trestného

činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku) je odůvodněn především tím,

že dalším útokům zabránil svědek J. K., který barvitě popsal „útočné“ postavení

obviněného v době příchodu do místnosti, přičemž poškozená popis situace

doplnila sdělením, že do příchodu jmenovaného svědka fyzické násilí obviněného

vůči ní spočívalo v ranách pěstí. Odvolací soud rozumně vyvodil, že příchod

svědka zabránil obviněnému v dalším napadání poškozené, které bylo směřováno do

oblasti její hlavy a které bylo při pokračování v tomto způsobu útoku způsobilé

přivodit i těžkou újmu na zdraví, zvláště vyhrožoval-li obviněný poškozené, že

pokud bude křičet, tak ji usmrtí. Tyto úvahy korespondují s popisem skutku ve

výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný poškozenou

bez jakéhokoliv předchozího varování nejprve cca 3x udeřil velkou intenzitou

pěstí do oblasti nosu a jeho okolí a v okamžiku, kdy začala volat o pomoc, ji

chytil oběma rukama pod krkem a začal ji rdousit a svého jednání zanechal až v

okamžiku, kdy do pokoje vběhl svědek J. K. Obviněný si s ohledem na způsob a

intenzitu útoku byl podle zjištění soudu vědom, že poškozené může způsobit ve

výroku specifikovaná vážná poranění [mající povahu těžké újmy na zdraví podle §

122 odst. 2 písm. d), popř. i) tr. zákoníku] a tato poranění způsobit chtěl.

Právní posouzení skutku shledává dovolací soud i v tomto případě správné.

69. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že dovoláním napadená

skutková zjištění soudů nižších stupňů odpovídají výsledkům dokazování, které

bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a správné je i jejich

právní posouzení. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného

na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v

souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v

souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s

obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce

neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo též zmiňované v dovolání.

Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo

praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li

přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze

odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch

obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS

733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li

pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v

konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li

se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního

přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch

obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory

(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz

37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci

zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím

nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů,

které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti

předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př.

rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno

podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby

jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich

vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily

provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace

důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své

hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení

provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím

důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad

spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu

neopodstatňuje.

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

70. Dovolatel odkázal konečně i na důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto o

uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem.

71. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí nebylo

uložení ochranného léčení jako takového, nýbrž jeho forma. Měl za to, že soudy

nižších stupňů se ke dni rozhodování o uložení ochranného léčení nedostatečně

zabývaly všemi hledisky pro uložení jeho správné formy, za dostačující a

odpovídající zásadám obsaženým v § 96 a 99 odst. 4 tr. zákoníku považoval formu

ambulantní. Takto vystavěná polemika, jak již zmínil i obviněný s odkazem na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017,

nepochybně do kontextu naposledy uvedeného dovolacího důvodu zapadá, neboť

forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné

léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozhodnutí uveřejněné

pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

72. Nejprve je vhodné připomenout, že ochranné léčení je právním následkem

trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před

nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo

osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí v

zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného

života.

73. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného

činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje

na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však

ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit

jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je

odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním

zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího

porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení

alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již

nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř.

činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo

ochranné léčení uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp.

zn. 3 Tdo 1466/2014).

74. Podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku jsou stanoveny tak, že soud může uložit ochranné léčení i tehdy,

jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod

jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však

neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze

dosáhnout. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu

sankcí podle § 36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z

ustanovení § 38 odst. l tr. zákoníku, § 96 odst. l tr. zákoníku.

75. Nejvyšší soud nepomíjí, že k podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se

vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02,

v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným

omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než

nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání.

Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky

pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele

na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz

i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s

ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný

trest odnětí svobody, či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest

nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v

ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními

skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS

3654/10, podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní tím,

že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být

nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě

ústavní.

76. Nejvyšší soud shledal, že výše popsané podmínky pro ukládání ochranného

léčení odvolací soud dodržel. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění

požadavků § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k uložení ochranného léčení jako

takového, což ostatně ani sám dovolatel nijak nezpochybňoval a ve svém podání

nenapadal. Obviněný v tomto kontextu namítal, že uložení ochranného léčení v

ústavní formě neodpovídá zásadě přiměřenosti, že soudy nepřihlédly dostatečně

ke všem rozhodným hlediskům. Své závěry vystavěly na jeho minulosti, jeho

nedostatečném náhledu na svoji závislost, z níž pramenil i způsob jeho života.

Neuvážily ale, že tak tomu bylo s časovým odstupem více než 2 let od

rozhodování o odvolání; obviněný je delší dobu nepřetržitě ve vazbě a výkonu

trestu odnětí svobody a je zcela prost užívání návykových látek.

77. Námitky obviněného však nejsou z pohledu formy ukládaného ochranného léčení

protitoxikomanického určující. Oba soudy odůvodnily potřebu uložení právě

ústavní formy ochranného léčení akcentem na skutečnost, že z opatřených

znaleckých posudků posuzujících duševní stav plyne, že je osobou, jejíž pobyt

bez léčení je na svobodě nebezpečný. Jeho dosavadní způsob života, zejména jeho

dlouhodobý postoj k závislosti na drogách (podle zjištění soudu prvního stupně

návykové látky zneužíval od roku 2014) není dostatečnou zárukou, že sám

dobrovolně bez odborné pomoci je schopen závislost zvládnout, a to i v případě

výkonu delšího nepodmíněného trestu odnětí svobody, v jehož průběhu by měl být

izolován od možnosti získat návykovou látku (bod 332. rozsudku soudu prvního

stupně, bod 82. rozsudku odvolacího soudu). Tyto úvahy lze akceptovat. Jak

výstižně připomněl i státní zástupce, skutková zjištění soudu prvního stupně

opodstatňují závěr, že obviněný byl dlouhodobým uživatelem pervitinu, jeho

vlivu na svoji osobu si byl dobře vědom, dokonce kupř. před poškozenou J. K.

(odvoláním a ani dovoláním nenapadený výrok o vině pod bodem V. rozsudku soudu

prvního stupně) své jednání právě tím, že je spáchal pod vlivem pervitinu,

ospravedlňoval. Ani tyto okolnosti jej však nevedly k tomu, aby vyhledal

odbornou pomoc a nastoupil léčbu závislosti, třebaže lze vycházet z předpokladu

poučenosti o takovém postupu (viz předchozí působení obviněného jako

příslušníka Policie České republiky). Dovolací soud má ve shodě se soudy

nižších stupňů za to, že i z pohledu ochrany společnosti je uložení ústavní

formy ochranného léčení opodstatněné, dosavadní způsob života obviněného a jeho

několikaletý přehlíživý postoj k závislosti na droze nejsou zárukou toho, že by

byl schopen svoji závislost sám a dobrovolně zvládnout. Jak také soudy

poznamenaly, na tomto závěru nic nemění ani uložení několikaletého

nepodmíněného trestu odnětí svobody. Trestní zákoník a ani zákon č. 169/1999

Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, nepodmiňují

uložení ústavní formy ochranného léčení tím, že by současně nebyl ukládán

nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 9. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1408/2011). Nejvyšší soud v této souvislosti

toliko poznamenává, že i § 57 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. stanoví, že pokud

soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě, jež bylo uloženo vedle výkonu

trestu, nebylo vykonáno před nástupem výkonu trestu, a s ohledem na kapacitu

věznice je možné takové léčení v podmínkách výkonu trestu provádět, učiní

věznice opatření potřebná k tomu, aby s výkonem takového ochranného léčení bylo

započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu, z čehož implicitně plyne, že

zákon s touto možností počítá. V konkrétně posuzovaném případě uložení ústavní

formy ochranného léčení nijak nekoliduje ani se zásadou přiměřenosti vyjádřenou

v § 96 tr. zákoníku. Námitky obviněného, jejichž prostřednictvím odkázal na

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., proto rovněž nemohou

obstát, jsou zjevně neopodstatněné.

78. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené

v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvod obsažený v §

265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s

odkazem na tyto dovolací důvody zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska

důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

79. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je

zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)

tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 11. 2023

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu