5 Tdo 974/2016

5 Tdo 974/2016-II.-68

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání

obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp.

zn. 7 To 25/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 188/2015, o vazbě obviněného, t a k

t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. S. n e bere do vazby.

Obviněný P. S. v současné době vykonává ve Věznici Rapotice souhrnný trest

odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl uložen podle § 233 odst. 2 alinea

2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále

jen „tr. zákoník“) za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního

soudu v Hodoníně ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 19 T 188/2015, ve spojení s

usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016, za

zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku

a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §

337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným

trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dně 1. 9. 2015, č. j. 19 T

130/2015-52.

Nejvyšší soud projednal dne 12. 10. 2016 v neveřejném zasedání dovolání

obviněného P. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp.

zn. 7 To 25/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.

zn. 19 T 188/2015, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016.

Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na

zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu

v Brně přikázal, aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí

svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto

trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Proto Nejvyšší soud rozhodl v

souvislosti se shora uvedeným usnesením ve smyslu tohoto citovaného ustanovení

současně o vazbě obviněného P. S.

Podle § 67 tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho

jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu

vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště

anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak

mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o

který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo

zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou

zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem

na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán,

nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména

uložením některého z předběžných opatření.

V projednávané věci byl obviněnému P. S. do uloženého souhrnného nepodmíněného

trestu odnětí svobody započten vykonaný trest zákazu činnosti v době od 3. 10.

2015 do 4. 2. 2016 z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 9.

2015, č. j. 19 T 130/2015-52 (srov. č. l. 133 předmětného spisu), a vykonaný

trest obecně prospěšných prací ve výměře 23 hodin z téhož trestního příkazu, a

to tak, že jedna hodina vykonaného trestu obecně prospěšných prací byla

odsouzenému započítána jako jeden den trestu odnětí svobody (srov. č. l. 144

předmětného spisu). Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon

uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný P. S. nebyl v této trestní věci vazebně stíhán. Jak bylo Nejvyšším

soudem zjištěno, výzvu k nástupu trestu do věznice se obviněnému P. S.

nepodařilo doručit (nevyzvedl si zásilku – srov. č. l. 134 a 143 předmětného

spisu), proto byla Policie České republiky požádána o jeho dodání do výkonu

trestu odnětí svobody (srov. č. l. 144 předmětného spisu), následně bylo

příslušným odborem Policie České republiky sděleno, že po obviněném P. S. bylo

dne 28. 4. 2016 vyhlášeno pátrání na území České republiky (č. l. 146 spisu) a

hned následující den byl jmenovaný obviněný dodán Policií České republiky do

uloženého trestu odnětí svobody (srov. č. l. 153 spisu). Nejvyšší soud proto

při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů u obviněného P. S.

vzal v úvahu, že nebyl v projednávané trestní věci vazebně stíhán a délku

následujícího výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, z něhož již vykonal

téměř pět a půl měsíce. Rovněž Nejvyšší soud přihlédl k předchozí trestné

činnosti obviněného P. S., když z opisu z evidence rejstříku trestů zjistil, že

obviněný P. S. byl před rozhodnutím v této projednávané trestní věci opětovně

odsouzen pro různorodou trestnou činnost, přičemž v prvním případě v roce 2003

bylo upuštěno od potrestání. V roce 2013 byl obviněný P. S. odsouzen pro krádež

podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve

výměře 100 hodin, následně byl v témže roce odsouzen za trestný čin nedovolené

výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §

283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž mu byl předchozí trest zrušen a uložen nový

souhrnný trest, spočívající v trestu odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců,

který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Rovněž tento trest

mu byl následně zrušen, a to v souvislosti s odsouzením za krádež podle § 205

odst. 1 písm. b) a odst. 3 tr. zákoníku, jejímž spácháním byl uznán vinným

rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 T 42/2015, a

za všechny tyto trestné činy mu byl uložen souhrnný podmíněný trest odnětí

svobody v délce trvání 24 měsíců, u kterého mu byla stanovena zkušební doba 42

měsíců. Nakonec byl obviněný trestním příkazem z roku 2015 uznán vinným

spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §

337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně

prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v

řízení motorových vozidel v délce 24 měsíců. Z tohoto přehledu odsouzení

vyplývá, že obviněný P. S. projevuje určité sklony k páchání trestné činnosti,

která však dosud nebyla příliš závažná. Navíc posuzovaný zločin padělání a

pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, pro který je

nyní stíhán, je jiné povahy než předcházející trestné činy.

S přihlédnutím k těmto skutečnostem Nejvyšší soud, byť obviněný je i nadále

stíhán pro uvedenou trestnou činnost a musel být do výkonu trestu odnětí

svobody za shora uvedených okolností dodán, nezjistil žádné konkrétní

skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm.

a), b) nebo c) tr. ř., zvláště když bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016, jak již bylo shora uvedeno, zrušeno na

základě dovolání obviněného P. S. a v jeho prospěch.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za současné

situace, kdy je podle zákona třeba rozhodnout o vazbě obviněného, nejsou dány

podmínky pro vzetí obviněného P. S. do vazby.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný P. S. ve smyslu § 265l

odst. 4 tr. ř. do vazby nebere.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 12. října 2016

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

předseda senátu

Název judikátu: Nutnost doplnit dokazování v případě rozporů ve výpovědi svědka, použití úředního záznamu o podaném vysvětlení při hlavním líčení

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 5 Tdo 974/2016

Datum rozhodnutí: 12.10.2016

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Dokazování, Padělání a pozměnění (pozměňování) peněz, Subjektivní stránka, Úřední záznam

Dotčené předpisy: § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: D

5 Tdo 974/2016-I.-56

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání

obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp.

zn. 7 To 25/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 188/2015, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v

Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,

aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 19

T 188/2015 (dále též jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný P. S. uznán

vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá

trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen

„tr. zákoník“). Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního

rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jímž byl

pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1.

9. 2015, č. j. 19 T 130/2015-52, mu byl podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí

svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl

dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů

motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku

byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v

Hodoníně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 19 T 130/2015-52, jakož i všechna další

rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (zákona č.

141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) byla obviněnému

uložena povinnost nahradit poškozené I. A., trvale bytem R., částku ve výši 2

700 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.

2. Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného P. S. a rozhodl o

něm usnesením ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To 25/2016 (dále též jen „usnesení

odvolacího soudu“), tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Bártečkové dovolání z důvodu uvedeného

v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném

prostředku předně namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného

trestného činu a že mu nebyla prokázána vina. K uvedenému dovolatel poukázal na

skutečnost, že odvolací soud se ve svém usnesení prakticky ztotožnil s

rozsudkem nalézacího soudu, aniž by se blíže zabýval extrémními rozpory ve

výpovědi svědkyně I. A. nebo okolnostmi, za kterých se měl dovolatel dopustit

spáchání zločinu padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Dovolatel k tomu doplňuje, že mu vůbec nebylo prokázáno, že věděl, že

bankovka, kterou udal jako pravou, je padělaná, poukázal na svou výpověď

učiněnou před nalézacím soudem, ve které uvedl, že v nočních hodinách bylo před

hernou jen slabé pouliční osvětlení, že si všiml nějakého fleku na bankovce,

ale jinak se mu zdála být v pořádku. Dále obviněný uvedl, že rovněž v herně je

slabé osvětlení, a stejně jako on, ani svědkyně A., neshledala na bankovce nic

natolik podezřelého, aby mu směnu za české koruny odmítla, naopak mu vyplatila

za předmětnou bankovku 2 700 Kč. Obviněný ve svém mimořádném opravném

prostředku dále zopakoval svou námitku uplatněnou v odvolání a opětovně

poukázal na rozpory ve výpovědi svědkyně I. A., když uvedl, že tato nejprve v

rozporu se svou následnou výpovědí jasně potvrdila, že nesmí směnit

návštěvníkům herny euro bankovky nebo jinou cizí měnu za české koruny ihned po

příchodu do herny, ale až poté, kdy návštěvník začne hrát na automatech, jak

tomu bylo v jeho případě, a že nejprve musí cizí bankovku prosvítit tužkou s UV

světlem a teprve poté může provést směnu za české koruny, přičemž tato část

tvrzení svědkyně má potvrzovat to, co uvedl obviněný před nalézacím soudem. Naopak z výpovědi svědkyně A. učiněné při hlavním líčení vyplývá, že bankovku

opomněla tužkou s UV světlem prosvítit, ač je to její povinnost, následně se

opravila, že to není povinné, je to její riziko, z tohoto důvodu také musela

společnosti MariOx Games, s. r. o., zaplatit vzniklou škodu ve výši 2 700 Kč. Obviněný rovněž poukázal na další nesrovnalosti týkající se výpovědi svědkyně

A. spočívající v tom, že v podaném trestním oznámení ze dne 25. 11. 2014

nadřízená svědkyně A., V. K., uvedla, že jí tržbu s podezřelou sto eurovou

bankovkou předala nikoliv I. A., jak tato uvedla ve své výpovědi, ale servírka

z ranní směny, D. U., která jí měla také říci, že bankovku měl směnit nějaký P. Š. Svědkyně A. přitom u soudu uvedla, že obviněného jménem v tu dobu neznala,

jen věděla, že chodí do herny, že je místní a že peníze rozměňuje jen kvůli

hře. Poslední námitka, kterou obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném

prostředku, se týká toho, zda s ohledem na zjištěné důkazy lze předmětnou sto

eurovou bankovku vůbec považovat za bankovku identifikovanou nezpochybnitelným

a nezaměnitelným způsobem. Dovolatel tuto svou námitku rozvedl v tom směru, že

z výpovědi svědkyně A.

vyplývá, že v tržbě možná byly i jiné sto eurové

bankovky, přičemž soudy nižších stupňů tuto okolnost vůbec nevzaly v úvahu. Zřejmé je, že si svědkyně nezapsala číslo ani sérii bankovky, kterou u ní

obviněný směnil. Obviněný upozorňuje, že on sám nikdy totožnost bankovky,

kterou měl udat jako pravou, nepotvrdil, nebyly na ní nalezeny otisky prstů

obviněného, dovolatel k tomu uzavírá, že nebylo prokázáno, zda předmětnou

bankovku udal on, nebo někdo jiný, neboť nebylo ani s jistotou prokázáno, zda v

tržbě byla sto eurová bankovka jediná, či jich bylo více.

4. Na základě těchto námitek obviněný uvedl, že v daném případě nebyl

řádně a dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž při rozhodování o věci nebyly

vzaty v úvahu všechny okolnosti, za kterých se skutek stal, a proto nebylo

jednoznačně a beze všech pochybností prokázáno, že byl spáchán skutek, kterým

byl obviněný uznán vinným. Ze všech shora uvedených důvodů se obviněný domnívá,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

když je přesvědčen, že bylo postupem orgánů činných v trestním řízení, zejména

dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu, porušeno ustanovení § 2 odst.

5, 6 tr. ř. a také § 2 odst. 2 tr. ř., tedy že došlo k porušení zásady

presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

5. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel proto

navrhl, aby Nejvyšší soud buď zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího

soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci

rozhodl rozsudkem.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo

dovolání obviněného P. S. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., na počátku

svého vyjádření k podanému dovolání uvedla, jaké jsou podmínky pro uplatnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když prostřednictvím

tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Zmíněný dovolací důvod je podle státní zástupkyně Nejvyššího

státního zastupitelství dán v tom případě, pokud skutek, pro který byl obviněný

stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm

spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková

zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, že je stíhaný skutek vůbec

trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit v situaci, jestliže byla

určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než

jaké na ni dopadalo. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k

tomu uvádí, že obviněný P. S. neuplatnil žádnou hmotně právní námitku ve výše

uvedeném smyslu, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., námitka týkající se absence úmyslu obviněného je podle státní

zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vázána na to, že skutek, který

soudy obou stupňů vzaly za prokázaný, se odehrál jinak. Konkrétně se obviněný

snaží zpochybnit skutkové zjištění, z něhož soudy dovodily jeho úmysl udat

padělané peníze do oběhu jako pravé. Dále státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství poukazuje na to, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen

rozporuje hodnocení výpovědi svědkyně I. A. Vzhledem k tomu státní zástupkyně

uzavřela, že obviněný nevznesl žádnou skutečně hmotně právní námitku proti

právnímu posouzení skutku nebo proti jinému hmotně právnímu posouzení, přičemž

současně shledala, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je náležitě

vysvětleno, na základě jakých konkrétních důkazů a jakým zhodnocujícím způsobem

dospěly k závěru, podle něhož obviněný P. S. udal padělanou bankovku jako

pravou. Dále poukázala rovněž na to, z jakých důvodů hodnotily soudy nižších

stupňů výpověď obviněného P. S. jako nevěrohodnou. Státní zástupkyně Nejvyššího

státního zastupitelství také uvedla, že obviněný vzhledem ke své finanční

situaci a vzhledem k tomu, jak velkou sumu pro něj částka ve výši 2 700 Kč

představuje, jistě by po provedení takové neobvyklé směny, při které měl

obviněný podle svého tvrzení předmětnou bankovku získat, musel 100 eurové

bankovce věnovat pozornost větší než následně obsluha v herně, neboť ta u

obviněného, kterého znala, nemusela předpokládat udání padělaných peněz v cizí

měně. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z toho dovozuje, že

nejsou žádné pochybnosti o tom, že obviněný se dopustil v rozsudečném výroku

popsaného jednání, které bylo soudy obou stupňů správně právně kvalifikováno.

Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v posuzované trestní

věci se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a

provedenými důkazy, neboť vina obviněného z provedených důkazů jednoznačně

vyplývá. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný v dovolání ani na žádný

extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve skutečnosti

nepoukázal, neboť pouze odlišným způsobem hodnotil provedené důkazy, přičemž

extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nemůže být

dovolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé

nesprávnosti, které jsou odrazem svévole. Závěrem svého vyjádření státní

zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1

písm. b) tr. ř. odmítl, a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

7. Obviněný P. S., kterému bylo prostřednictvím jeho obhájkyně JUDr. Evy

Bártečkové zasláno vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství k případné replice, ve svém vyjádření zopakoval, že trvá na tom,

že mu nebyl prokázán úmysl udat danou padělanou bankovku jako pravou, rovněž

zdůrazňuje, že dodatečné zjištění obsluhy baru a policejního orgánu ČR, že se

jedná o padělek, neprokazuje nejen to, že o této skutečnosti obviněný věděl,

ale rovněž není zřejmé, zda bankovka, kterou obviněný udal, je ta bankovka,

která byla následně v tržbě baru označena jako padělaná. Rovněž obviněný soudu

prostřednictví své právní zástupkyně sdělil, že souhlasí s rozhodnutím ve věci

v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §

265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§

265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.)

a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů

taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda

obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti

v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval

důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde

o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí

dovolání obviněného P. S. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i

odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí,

proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v

dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám

výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by

mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

9. Obviněný P. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod

dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto

vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního

posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním

řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo

vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání

ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a

to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní

posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové

větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V

rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné

na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost

skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně

kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší

soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,

případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento

skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové

zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě

případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v

předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší

soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který

je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §

265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající

skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role

soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení

soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu

věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný

opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu

určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž

přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02,

III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního

soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba

zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s

ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do

takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla

v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz

např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99,

uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu

ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3

Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci

řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad

předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,

sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a

učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora

uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na

spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je

povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení

porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k

tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,

uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto

uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a

hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání

obviněného P. S., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako zločinu padělání

a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž se zaměřil

zejména na obviněným tvrzenou absenci subjektivní stránky. V té souvislosti

považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v

uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze

nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace

… však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje

argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž

jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění

konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská

práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou

podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu

pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS

ČR].

10. Obviněný byl uznán vinným spácháním zločinu padělání a pozměňování

peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, kterého se měl dopustit

tím, že dne 25. 11. 2014 v době kolem 03:30 hodin v P., okres H., v herně

společnosti MariOx Games, s. r. o., předložil obsluze herny I. A. bankovku

nominální hodnoty 100 Eur, kterou žádal vyměnit za českou měnu k hraní na

hracích automatech, přestože věděl, že se jedná o bankovku padělanou méně

zdařilé kvality, na základě čehož obdržel od I. A. částku 2 700 Kč, následně

hrál na hracích automatech a kolem 05:15 hodin z herny odešel, přičemž bylo

zjištěno, že bankovka v hodnotě 100 Eur je padělek, čímž měl padělané peníze

udat jako pravé. Objektem trestného činu podle § 233 tr. zákoníku je ochrana

měny v nejširším slova smyslu a bezpečnost a funkčnost peněžního styku.

Objektivní stránka skutkové podstaty rozhodné v tomto konkrétním případě je

naplněna tehdy, když pachatel jedná tak, že padělané nebo pozměněné peníze udá

jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, tj. učiní jakékoli

jednání, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo je přímo uvede do

oběhu, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal nebo

pozměnil. Pro naplnění subjektivní stránky daného trestného činu se vyžaduje

úmyslné zavinění, tedy v případě úmyslu přímého, aby pachatel chtěl způsobem

uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem,

nebo v případě úmyslu nepřímého věděl, že svým jednáním může takové porušení

nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Vedle

požadavku na naplnění subjektivní stránky v obecné rovině je v případě

trestného činu, jehož spácháním byl obviněný P. S. uznán vinným, vyžadován

ještě specifický úmysl udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé, popř.

udat je jako platné nebo jako peníze vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Tento

úmysl musí být také prokázán.

11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného P. S.

týkajícími se extrémního rozporu skutkových zjištění ve vztahu k provedeným

důkazům, a to zejména ve vztahu k výpovědi svědkyně I. A. a otázkou ztotožnění

bankovky, kterou směnil obviněný, s nalezeným padělkem, a to z toho důvodu, aby

bylo možné zjistit, zda skutková zjištění, které soudy nižších stupňů z těchto

důkazních prostředků vyvodily, nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry

učiněnými v rozhodnutích. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na okolnosti, za

nichž mělo dojít ke spáchání předmětného zločinu, týkající se ztotožnění

padělané bankovky s bankovkou, kterou v herně směnil za české koruny, a na

rozpory ve výpovědi svědkyně A., a to i ve vztahu k dalším důkazům, s poukazem

na právní kvalifikaci zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2

alinea druhá tr. zákoníku a na jeho subjektivní stránku (srov. str. 3

dovolání). Z uvedeného lze dovodit, že dovolatel činí extrémní rozpor mezi

skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a posléze i s právní kvalifikací

předmětem svého mimořádného opravného prostředku, a proto je splněna podmínka

pro případný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (srov. bod 6 tohoto

usnesení).

12. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na

extrémní rozpory ve výpovědi svědkyně I. A. a soudům nižších stupňů vytýká, že

se jimi blíže nezabývaly. Konkrétně obviněný rozporuje tu část výpovědi

svědkyně I. A., kde vypověděla, že nesmí směnit návštěvníkům herny eurobankovky

nebo jinou cizí měnu za české koruny ihned po příchodu do herny, ale až poté,

kdy návštěvník herny začne hrát na automatech, jak tomu bylo i v případě

obviněného. Další rozpor shledává obviněný v tom, že svědkyně vypověděla, že

nejdříve musí cizí bankovku prosvítit tužkou s UV světlem a teprve poté může

provést směnu za české koruny, přičemž poté uvedla, že opomněla bankovku

prosvítit tužkou s UV světlem, ač je to její povinnost, hned na to se ale

opravila, že to povinné není, je to její riziko, proto také musela zaplatit

společnosti MariOx Games, s. r. o., vzniklou škodu ve výši 2 700 Kč. Obviněný k

tomu uvádí, že při směňovaní bankovky ji svědkyně I. A. tužkou s UV světlem

prosvítila. Další rozpor ve výpovědi svědkyně A., na který dovolatel obdobně

jako v odvolání poukazuje, se týká té skutečnosti, že v podaném trestním

oznámení ze dne 25. 11. 2014 nadřízená svědkyně I. A., V. K., uvedla, že jí

tržbu s podezřelou stoeurovou bankovkou předala nikoli svědkyně, jak tato

uvedla ve své výpovědi, ale servírka z ranní směny D. U., která jí měla také

říci, že bankovku měl směnit nějaký „P. Š.“. Svědkyně A. přitom ve výpovědi

uvedla, že obviněného v té době jménem neznala, jen věděla, že chodí do herny,

je místní a peníze rozměňuje jen kvůli hře.

13. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku shrnul výpověď svědkyně

A., když uvedl, že obviněný chtěl vyměnit stoeurovou bankovku, čemuž svědkyně

vyhověla, neboť toto v rámci hry dělají, přičemž si peníze měl vyměnit hned,

jak vešel nad ránem do herny. Svědkyně rovněž uvedla, že přestože u směňované

bankovky měla podezření, před obviněným ji nekontrolovala, protože si již

připravovala podklady pro inventuru. Uvedla, že mají povinnost zkontrolovat

bankovku tužkou s UV světlem, z toho důvodu musela částku ve výši 2 700 Kč

zaplatit, dále upřesnila, že kontrola tužkou s UV světlem není povinná, ale

bylo to riziko svědkyně, a protože kontrolu neprovedla, musela částku uhradit.

Svědkyně rovněž uvedla, že obviněného jménem neznala, jen věděla, že je místní

a chodí do baru. Po skončení směny čekala svědkyně A. na paní provozní, která

přijela po sedmé hodině ranní. Následně nalézací soud hodnotil tuto výpověď a

dospěl k závěru, že této výpovědi neměl důvod nevěřit, neboť svědkyně

jednoznačně uvedla, že se jednalo o její nedbalost, neboť bankovku řádně –

kvůli spěchu – nezkontrolovala, byť se jí již na první pohled zdála jiná. Jako

jediný sporný bod ve výpovědi svědkyně A. shledává nalézací soud skutečnost,

kdy svědkyně sama uváděla, že provozní přijela do baru po sedmé hodině, z

protokolu o trestním oznámení však vyplývá, že provozní přijela do baru teprve

v dopoledních hodinách. Tato skutečnost se však podle názoru nalézacího soudu

nikterak neodrazila na důvěryhodnosti uvedené svědkyně (srov. str. 3 – 4 a 6

rozsudku nalézacího soudu).

14. Odvolací soud k výpovědi svědkyně A. poznamenal, že na subjektivní

stránku trestného činu, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, nemůže

mít vliv ta skutečnost, zda I. A. při směně peněz padělanou bankovku prosvítila

UV lampou, či nikoli. Nad to odvolací soud uvedl, že je přípustné vycházet

pouze z výpovědi této poškozené (svědkyně) učiněné v hlavním líčení, neboť v

přípravném řízení nebyla vyslechnuta v souladu s trestním řádem. Tudíž jí ani

předchozí neprocesní výpověď nebylo možné v hlavním líčení jako svědkyni

předčítat či předestírat k vyjádření. Námitku obviněného, uplatněnou již v

odvolání, týkající se rozporů ve výpovědi svědkyně A., shledal odvolací soud

nedůvodnou a dospěl k závěru, že nalézací soud postupoval procesně zcela

správně.

15. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám obviněného přezkoumal spisový

materiál, z kterého zjistil, že v přípravném řízení byla svědkyně I. A. vyslechnuta k podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a), odst. 5, 6 a 8

tr. ř. O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo

neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Po porovnání obsahu vysvětlení

podaného I. A. a obsahu její svědecké výpovědi zaznamenané do protokolu o

hlavním líčení konaného dne 30. 11. 2015 před nalézacím soudem dospěl k závěru,

že podané vysvětlení obsahuje oproti svědecké výpovědi učiněné před nalézacím

soudem značné rozpory. V podaném vysvětlení oproti svědecké výpovědi učiněné

před nalézacím soudem I. A. uvedla, že obviněný „šel hrát automaty … Po nějaké

době, mohlo být kolem 3:30 hodin, uvedený muž přišel za [svědkyní] k baru a

ptal se [jí], jestli [berou] Eura. [Svědkyně] mu sdělila, že ano, ale jen

bankovky maximální hodnoty do 100 EURO a jen pro hráče na rozměnění. Na to muž

vytáhl z peněženky 1 ks bankovky nominální hodnoty 100 EURO a požádal o

rozměnění. [Svědkyně] mu vyhověla“ (srov. č. l. 7 spisu). Naproti tomu ve své

svědecké výpovědi v hlavním líčení k otázce předsedkyně senátu, „zda si šel

přímo rozměnit peníze“, uvedla, že „ano“ (srov. č. l. 105 spisu). Další rozpor

shledal Nejvyšší soud v tom, pokud I. A. v podaném vysvětlení uvedla, že „před

07:00 h předala službu nastupující směně slečně D. U., a to včetně tržby za

uplynulou směnu. Tímto pro [ni] směna skončila. Ještě po cestě domů [jí] v 7:06

hod volala slečna U., že bankovka 100 EURO, kterou jí [svědkyně A.] předala v

tržbě, se jí „nezdá“. Na to [jí svědkyně] sdělila, že [v ten den] přijede

slečna provozní V. K., ať se na to podívají a když tak ať [jí] dají vědět. Následně [pak byla svědkyně A.] v dopoledních hodinách informována, že 100 EURO

bankovka se jeví jako padělaná a provozní V. K. věc oznámila na policii“ (srov. č. l. 7 spisu). Oproti tomu v hlavním líčení před nalézacím soudem svědkyně A. vypověděla, že „ráno při vyúčtování zjistila, že bankovka není v pořádku“ a že

„když to zjistila, tak to nahlásila provozní“ (srov. č. l. 105 spisu). Z

podaného vysvětlení rovněž vyplývá, že I. A. měla předmětnou bankovku prosvítit

tužkou s UV světlem, když uvedla, že bankovku předloženou obviněným ke směně

„prosvítila UV tužkou, která [jí] ukázala, že hvězdičky uprostřed bankovky jsou

reflexní a svítí, a tak nabyla dojmu, že bankovka je pravá“, na základě čehož

obviněnému vyplatila částku 2 700 Kč, následně doplnila, že „bankovku si nějak

moc neprohlížela a spoléhala na test UV tužkou“ (srov. č. l. 7 spisu). K dotazu

předsedkyně senátu nalézacího soudu ve své svědecké výpovědi učiněné při

hlavním líčením, zda bankovku kontrolovala v té chvíli, kdy si obviněný šel

rozměnit peníze, odpověděla, že „v tu chvíli ne“ (srov. č. l. 105 spisu). Obviněný na zjevné rozpory ve výpovědi svědkyně A. a v jí podaném vysvětlení

poukazoval již v podaném odvolání (srov. č. l. 117 spisu), odvolací soud se

těmito námitkami zabýval pouze potud, že uvedl: „… Na věci nic nemůže změnit

ani to, zda poškozená A.

při směně peněz padělanou bankovku prosvítila UV

lampou či nikoli. Nehledě na to, že je přípustné vycházet pouze z výpovědi této

poškozené svědkyně učiněné v hlavním líčení, neboť v přípravném řízení nebyla

vyslechnuta v souladu s trestním řádem. Tudíž ani předchozí neprocesní výpověď

nebylo možné svědkyni v hlavním líčení předčítat nebo předestírat k vyjádření. Ani v tomto směru proto není důvodná námitka obhajoby uvedená v podaném

odvolání, naopak soud I. stupně postupoval procesně zcela správně. Se

stanoviskem obviněného o absenci subjektivní stránky žalovaného zločinu se tedy

odvolací soud neztotožnil. Je přitom věcí soudu nalézacího, kterým z

provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a

to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere,

což se také stalo, jak je ostatně konstatováno již výše. Na základě všech

těchto skutečností proto odvolací soud odsuzující výrok o vině tohoto

obviněného v napadeném rozsudku jako správný potvrdil.“ (srov. str. 4 usnesení

odvolacího soudu).

16. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závažné rozpory mezi podaným

vysvětlením a svědeckou výpovědí svědkyně I. A., které se zejména nalézací soud

a posléze ani odvolací soud nepokusily odstranit, nemůže souhlasit se závěrem

nalézacího soudu, že její svědecká výpověď učiněná v hlavním líčení je bez

dalšího věrohodná, resp. že není důvod jí nevěřit, na což navazuje zcela

nesprávný závěr odvolacího soudu, že je „věcí soudu nalézacího, kterým z

provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a

to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere,

což se také stalo …“, zvláště když věrohodnost uvedené svědkyně nalézací soud v

žádném případě podrobně nerozebral, dokonce lze říci, že se jí, až na závěr, že

jí není důvod nevěřit a konstatování obsahu její výpovědi a rozporu s

protokolem o trestním oznámením, náležitě nezabýval, a to přesto, že mu z

obsahu spisu musely být uvedené rozpory známé. Uvedený podrobně popsaný postup

odvolacího soudu za této situace neodpovídá ustanovení § 254 tr. ř., podle

kterého nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá

zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž

bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z

hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací

soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno

odvolání. Odvolací soud je povinen přezkoumat i zjištěný skutkový stav věci,

což vyplývá z ustanovení § 258 odst. 1 písm. c), § 259 odst. 1 a § 263 odst. 6,

7 tr. ř. Nemůže tedy za takové situace, jaká byla popsána výše zamítnout

odvolání obviněného jen s tím, že je jen „věcí soudu nalézacího, kterým z

provedených důkazů uvěřil či neuvěřil, nebo které vzal v potaz více či méně, a

to za předpokladu, že v odůvodnění rozsudku své stanovisko podrobně rozebere,

což se také stalo…“, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Takový alibistický

přístup a nedostatečné přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu

předcházejícího vykazuje znaky libovůle.

17. Zcela nesprávný a neodůvodněný je rovněž další uvedený závěr

odvolacího soudu, že svědkyně I. A. nebyla v případném řízení vyslechnuta v

souladu s trestním řádem (srov. str. 4 napadeného usnesení). Odvolací soud v

žádném směru nekonkretizuje, v čem při pořizování záznamu o podání vysvětlení

I. A. mělo dojít k porušení trestního řádu, Nejvyšší soud sám žádné porušení

při pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení na podkladě spisu

neshledal, neboť při podání jejího vysvětlení bylo postupováno v souladu s §

158 odst. 3 písm. a), odst. 6, 7 a 8 tr. ř. O obsahu vysvětlení byl sepsán

úřední záznam. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. se o obsahu vysvětlení, která nemají

povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam, přičemž

jej lze v řízení před soudem použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených

trestním řádem. Je pravdou, že toto ustanovení rovněž stanoví, že je-li ten,

kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam

přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Avšak v návaznosti na větu třetí §

158 odst. 6 tr. ř. lze v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem

státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o

vysvětlení osob. Vzhledem k tomu, že obviněný v odvolání žádal „předestření

obsahu úředního záznamu svědkyni I. A.“, lze předpokládat, že by s přečtením

tohoto úředního záznamu souhlasil. Státní zastupitelství podle § 2 odst. 2

zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své působnosti

dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný;

svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou

důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských

práv a svobod, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v

trestím řízení, tedy i státního zástupce, již v přípravném řízení objasňovat i

bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch

osoby, proti níž se řízení vede. Podle téhož ustanovení je povinností státního

zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z

toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného

[srov. § 2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s přímo aplikovatelným čl. 6 odst. 1,

odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“]. Vzhledem k těmto povinnostem státního

zástupce lze za důkazní situace v dané věci předpokládat rovněž souhlas

státního zástupce s přečtením takového záznamu ve veřejném zasedání odvolacího

soudu, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý

proces garantovaného již uvedeným čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud k uvedenému

poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08

(uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR), ve kterém Ústavní soud

vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se

podávaly z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení, tyto byly učiněny

pro účely trestních řízení, kde byl obviněným svědek, o jehož věrohodnost v

posuzované věci šlo, tedy byly učiněny pro účely jiných trestních řízení. Z

uvedeného se podává, že pro posouzení věrohodnosti svědka je možno z hlediska

uvedených obecných zásad použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li

skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu. K tomu Nejvyšší

soud doplňuje závěr Ústavního soudu učiněný v tomtéž nálezu, na základě něhož

se tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka) v trestním řízení

uplatní pouze ve vztahu k obviněným, nikoliv k jiným osobám. Za této situace s

ohledem na uvedené zásadní rozpory v postupně složených výpovědích I. A. (byť

jedna byla podána v rámci vysvětlení do úředního záznamu) a námitky obviněného

v tomto směru měl podle Nejvyššího soudu odvolací soud ve veřejném zasedání

postupovat ohledně předmětného úředního záznamu podle § 263 odst. 6 a § 211

odst. 6 tr. ř., vyžádat souhlas obviněného a státního zástupce a po jejich

poskytnutí uvedený úřední záznam přečíst, a poté se s jeho obsahem z hlediska

věrohodnosti výpovědi svědkyně I. A. náležitě vypořádat, a to přesto, že jí ho

ve smyslu § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. nelze při výslechu přečíst či

jinak konstatovat jeho obsah, ale je možno v případě potřeby klást jí otázky k

doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu

§ 101 odst. 3 tr. ř. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud

v uvedeném nálezu zdůraznil, že lze-li v trestní věci dospět na základě

provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým

verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného

nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226

písm. a), c) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

18. Dále v té souvislosti nelze opomenout ani další námitku obviněného,

který ve svém odvolání poukazuje rovněž na trestní oznámení ze dne 25. 11. 2014

(na nějž poukázal i v dovolání), které podle jeho slov podporuje jeho „výpověď

v tom smyslu, že je z něj zřejmé, že svědkyně I. A. do konce své směny, tj. do

šesté hodiny ranní dne 25. 11. 2014 vůbec nezjistila, jak tvrdila u soudu I.

stupně, že by se mohlo jednat o padělanou bankovku, naopak celou tržbu předala

nastupující servírce D. U. a odešla kolem sedmé hodiny ranní domů. D. U. se

jedna bankovka nepozdávala, proto vše oznámila kolem jedenácté hodiny dopoledne

vedoucí provozovny, V. K., ta si bankovku prohlédla a podala tentýž den trestní

oznámení“ (srov. č. l. 117 spisu). Odvolací soud se však trestním oznámením

vůbec nezabýval. Z podaného trestního oznámení přitom mj. vyplývá, že V. K.

přijela v „dopoledních hodinách“ do provozovny MariOx Games v P., tedy do

předmětné herny (srov. č. l. 2 spisu), což je v rozporu s výpovědí svědkyně A.

učiněné před nalézacím soudem, která naopak uvedla, že „paní provozní … přijela

po sedmé hodině … Přijela asi v 7:05 nebo 7:10 hod.“ (srov. č. l. 106 spisu). Z

trestního oznámení je rovněž patrné, že V. K. se zde setkala pouze s D. U.,

neboť provozní zde uvedla, že „od službu konající servírky D. U. převzala

tržbu, ve které se mimo jiné nacházela i bankovka nominální hodnoty 100 EURO,

č. …. K této bankovce [provozní] servírka D. U. sdělila, že tuto rozměňovala

předchozí směna, a to p. I. A., a to v noci ze dne 24. 11. 2014 na 25. 11.

2014“ (srov. č. l. 2 spisu). Naproti tomu z výpovědi svědkyně A. učiněné při

hlavním líčení vyplývá, že se svědkyně měla setkat s provozní K., neboť uvedla,

že „na ni čekala, i když už měla po směně“ (srov. č. l. 106 spisu). Je tedy

patrné, že zásadní rozdíly jsou nejenom v jednotlivých výpovědích svědkyně I.

A., ale i mezi výpovědí svědkyně A. a obsahem trestního oznámení. Rovněž tyto

rozpory se odvolací soud nepokusil odstranit a učinil shora uvedený paušální

závěr, aniž by skutkový stav a zejména důkazy, které byly jeho podkladem,

náležitě v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal.

19. Ze shora uvedeného vyplývá, že výpověď svědkyně I. A. je

rozporuplná, přesto odvolací soud uzavřel, že nalézací soud „ve smyslu § 2

odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a

správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného

dokazování“ (srov. str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené

rozpory svědkyně I. A. i s obsahem trestního oznámení, na které rovněž obviněný

poukazoval, se měl odvolací soud podstatně více zabývat provedenými důkazy a

závěry nalézacího soudu, z nich vyplývajícími, neboť nelze tvrdit, že o

skutkovém stavu, který byl zjištěn, nejsou za daného stavu dokazování důvodné

pochybnosti. Odvolací soud měl kromě shora uvedených (srov. bod 14 tohoto

usnesení) i další prostředky, jak tyto pochybnosti odstranit, a to provedením

výslechů důležitých svědkyň D. U. a V. K. Nutnost vyslechnout tyto osoby jako

svědkyně je dána nejen nezbytností odstranit rozpory ve výpovědi svědkyně I.

A., ale zejména tím, že na základě výsledků takto provedeného dokazování bude

možné dospět k závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti výpovědi dané svědkyně.

Tento závěr je pro celou věc velmi podstatný, a to zejména s ohledem na to, že

se jedná o zásadní důkazní prostředek, na jehož základě byl obviněný shledán

vinným spácháním žalovaného trestného činu. Vedle tohoto výslechu svědkyně I.

A., totiž nalézací soud vycházel již jen z výpovědi samotného obviněného P. S.

a listinných důkazů (srov. č. l. 2 – 3, 5, 20 – 21, 23 – 24, 33, 35 – 36, 39,

41, 47 – 51 – 53 – 54, 57, 82 – 83, 101 a 102 spisu). Zásadní závěry pak

nalézací soud činil vedle uvedené svědecké výpovědi I. A. zejména z výpovědi

obviněného P. S., a to s tím, že obhajoba obviněného, že bankovku získal od

neznámého Slováka, kterému chtěl pomoci, neboť tento jej požádal o výměnu

uvedené bankovky, přičemž však, že je padělaná nevěděl, i když připustil, že na

ní viděl flek, se soudu jeví, jako ryze účelová a značně nepravděpodobná (viz

str. 5 rozsudku nalézacího soudu).

20. Další námitka, kterou dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném

prostředku, směřuje k tomu, zda lze s ohledem na zjištěné důkazy předmětnou sto

eurovou bankovku identifikovat nezpochybnitelným a nezaměnitelným způsobem,

když svědkyně A. uvedla, že v pokladně byly i jiné euro bankovky, možná i sto

eurové, přičemž touto skutečností si podle tvrzení dovolatele neměla být jistá

a soudy nižších stupňů ji nevzaly v úvahu. Z výpovědi svědkyně A. rovněž

vyplývá, že si nezapsala číslo a sérii sto eurové bankovky, kterou dovolatel

platil. To, že bankovka není v pořádku, měla svědkyně zjistit až následně ráno,

když počítala tržbu. Dovolatel totožnost bankovky, o kterou se jedná, nikdy s

jistotou nepotvrdil, jeho otisky na ní nebyly zjištěny, soudy nižších stupňů s

jistotou neprokázaly, že padělanou bankovku, která byla nalezena v tržbě, udal

obviněný a ne jiná osoba, neboť s jistotou nebylo prokázáno, že v pokladně z

dané doby nebyla jiná sto eurová bankovka.

21. Nalézací soud k této námitce sumarizuje výpověď svědkyně A., která

mimo jiné uvedla i to, že tu noc měla v kase hodně sto eurových bankovek,

protože bar je v blízkosti slovenských hranic, přičemž dále uvedla, že bankovku

od obviněného i patrně porovnávali s nějakou jinou. Rovněž měla svědkyně uvést,

že si je jistá tím, že tato konkrétní bankovka je od obviněného, protože na ní

byl modrý flek a bankovku si svědkyně položila před sebe. Následně, ale v

rozporu s tím podle nalézacího soudu svědkyně vypověděla, že neví, zda v tržbě

byla i jiná sto eurová bankovka (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud, který uvedený rozpor v žádném směru nehodnotil, k tomu pak

uzavřel, že svědkyně jednoznačně uvedla, že bankovku, kterou obviněný platil,

dala stranou, tudíž nedošlo k záměně s jinou bankovkou téže nominální hodnoty,

kdy navíc jednoznačně identifikovala, že na této jediné bankovce viděla modrý

flek (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).

22. Odvolací soud k ztotožnění předmětné bankovky namítanému již v

podaném odvolání (srov. č. l. 118 předmětného spisu) uvádí, že tato námitka

obstát nemůže s odůvodněním, že se jedná právě o tu bankovku „s fleky“, kterou

obviněný koupil od neznámého Slováka. Odvolací soud k tomu doplňuje, že žádná

jiná padělaná bankovka v tržbě zjištěna nebyla (str. 3 usnesení odvolacího

soudu). K tomuto posledně uvedenému tvrzení odvolacího soudu považuje Nejvyšší

soud předně za nutné uvést, že je v rozporu s tím, co k této skutečnosti,

zjistil naopak nalézací soud ze shora uvedené rozporné výpovědi svědkyně I. A.,

což bude dále ještě podrobně rozvedeno.

23. Nejvyšší soud k uvedené námitce považuje za nutné předně poukázat na

rozpor ve výpovědi svědkyně I. A. učiněné při hlavním líčení před nalézacím

soudem, kdy nejprve k dotazu přísedícího senátu, zda v tu noc měla v kase jinou

sto eurovou bankovku uvedla, že „tam bylo hodně eurovek, protože je to v

blízkosti slovenských hranic, určitě tam nějaké byly, protože jsme to myslím

porovnávali s nějakou jinou“ (srov. str. 4 protokolu o hlavním líčení na č. l. 105 předmětného spisu), když následně k dotazu obhájkyně uvedla, že již neví,

zda tam bylo více sto eurových bankovek nebo jiných (srov. str. 5 protokolu o

hlavním líčení na č. l. 106 předmětného spisu). Nalézací soud v odůvodnění

svého rozhodnutí tyto rozporné skutečnosti konstatuje (srov. bod 19 tohoto

usnesení), avšak nijak blíže se jimi nezabývá, ani se s nimi ve smyslu § 2

odst. 6 tr. ř. nevypořádává. Na otázku jistého ztotožnění bankovky, kterou

obviněný v herně směnil, s padělkem bankovky, který byl následně zjištěn v

tržbě, poukazoval obviněný již v odvolání, když uvedl, že z výpovědi svědkyně

A. vyplynulo, že tato měla v pokladně na konci směny více bankovek v hodnotě

100 eur, že si je však jistá, že bankovku, na které byl flek, jí předal

obviněný (srov. č. l. 118 předmětného spisu). Odvolací soud k této námitce

obviněného uvedl, že tato neobstojí s odůvodněním, že se jedná o bankovku „s

fleky“, kterou od neznámého Slováka koupil, a že v tržbě nebyla zajištěna žádná

další padělaná bankovka, což je však v rozporu s tím, co k této skutečnosti,

zjistil naopak nalézací soud ze shora uvedené zásadně rozporné výpovědi

svědkyně I. A., a to že „tu noc měla v kase hodně sto eurových bankovek“, byť

samozřejmě „padělaná“ byla zřejmě jen jedna. V té souvislosti je však třeba se

zabývat tím, zda s ohledem na stav provedeného dokazování a shora uvedené

rozpory ve výpovědi poškozené svědkyně I. A. a rozpory jejích výpovědí ve

vztahu k ostatním důkazům je bezpečně a spolehlivě prokázáno, že právě

předmětnou padělanou bankovku rozměnil v uvedený den obviněný P. S., neboť

tento závěr oba soudy učinily právě na základě svědecké výpovědi poškozené I. A. K tomuto závěru obou soudů, je nutno především poukázat na to, že z tvrzení

obviněného, že si na bankovce všiml fleků, a ze skutečnosti, že na předmětném

padělku byly fleky zjištěny, ještě nelze uzavřít, že se jedná o totožnou

bankovku, a to zejména s ohledem na to, že se nalézací soud ani nepokusil

zjistit, zda v předmětné tržbě byla bankovka s fleky jediná, či se jich tam

vyskytovalo více, stejně tak v podrobnostech, mimo dotazu na obviněného v

hlavním líčení (viz č. l. 105 spisu) nezjišťoval, jak fleky na bankovce

vypadaly. Obdobně bez dalšího za uvedeného stavu dokazování nemůže obstát úvaha

odvolacího soudu, že pokud byl v tržbě zajištěn pouze jeden padělek, musí se

jednat o padělek, který udal obviněný, neboť ze samotné přítomnosti padělku v

tržbě nelze učinit závěr, že ho udal obviněný a ne jiná osoba, zvláště když v

kase podle zjištění nalézacího soudu a jedné z výpovědí svědkyně I. A. bylo

„hodně sto eurových bankovek“.

Proto náležité zhodnocení jejích postupně

složených výpovědí a případné odstranění rozporů v těchto jejích výpovědích

mimo jiné i týkajících se toho, zda v předmětné tržbě byla jedna či více sto

eurových bankovek, je podstatné, a to zejména z toho důvodu, že důkazní situace

daného případu by byla v zásadě jiná, jestliže by bylo prokázáno, že v

předmětné tržbě byla pouze jedna euro bankovka v nominální hodnotě sto euro,

anebo pokud by takových bankovek v tržbě bylo více. Obdobně jako v případě

odstranění dalších rozporů ve výpovědi svědkyně I. A. je i za tímto účelem

vhodné ve veřejném zasedání odvolacího soudu opětovně vyslechnout svědkyni I. A. a dále pak nově servírku z ranní směny D. U. a provozní V. K., které by se

rovněž k této skutečnosti mohly vyjádřit. Tento postup je nutný i z toho

hlediska, že jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu závěr o vině

obviněného P. S., který vinu od počátku popírá, nalézací soud učinil převážně

na základě hodnocení obhajoby obviněného, kterou považoval za „ryze účelovou“ a

„značně nepravděpodobnou“. Nalézací soud totiž z hlediska hodnocení důkazů na

úvod tohoto hodnocení, sice zdůraznil, že vinu obviněného dovozuje z jeho

výpovědi, ale také z výpovědi poškozené I. A. a dalších provedených důkazů,

zejména protokolu o vydání věci, fotodokumentace a odborného vyjádření České

národní banky, ale pak se již převážně zabýval jen obhajobou obviněného, když

uvedl: „Obžalovaný se hájil tím, že bankovku získal od neznámého Slováka,

kterému chtěl pomoci, neboť tento jej požádal o výměnu uvedené bankovky. Že je

padělaná nevěděl, i když připustil, že na ní viděl flek. Obhajoba obžalovaného

se soudu jeví, jako ryze účelová, a to z následujících důvodů. Obžalovaný v

přípravném řízení uváděl poněkud odlišné skutečnosti, kdy rozpor nebyl schopen

u hlavního líčení vysvětlit. V přípravném řízení zejm. uváděl, že když šel

onoho večera do baru poprvé, měl u sebe pouze 200 – 300 Kč, u hlavního líčení

však uvedl, že u sebe měl částku 3 400 Kč, neboť se jednalo o celou výši

sociální dávky, kterou obdržel, a z opatrnosti ji měl u sebe, aby mu peníze

někdo na chalupě neukradl. Dalším podstatným rozporem ve výpovědi obžalovaného

je, že v přípravném řízení uváděl, že si na bankovce ničeho divného nevšiml,

prohlížel si ji, ale ve tmě nic neviděl. U hlavního líčení přitom doznal, že na

ulici svítilo světlo, bankovku viděl dobře a na bankovce dokonce viděl fleky. Co se týká druhé návštěvy baru onoho večera, také zde si obžalovaný protiřečí –

nejprve uvádí, že podruhé šel do baru, aby si koupil cigarety, následně uvádí,

že si bankovku v baru vyměnil a šel hrát automaty. V přípravném řízení dále

obžalovaný uváděl, že když byl v baru podruhé, byly tam tak dva lidi, u

hlavního líčení uvedl, že tam byl jeden muž, později už nikdo. S ohledem na

značné rozpory ve výpovědi obžalovaného, se tato nejeví jako věrohodná, když

uvedené rozpory ani obžalovaný nebyl schopen vysvětlit. U hlavního líčení dále

uváděl, že muže poslal, ať si jde peníze vyměnit do baru, přitom v přípravném

řízení se o této skutečnosti vůbec nezmínil.

Verze obžalovaného se soudu jeví

jako značně nepravděpodobná také proto, že obžalovaný v podstatě vůbec

nevysvětlil, proč by měl uprostřed noci, neznámému muži, měnit tak vysokou

částku peněz, kterou si následně (prakticky ihned) sám měnil zpět na české

koruny, kdy navíc připustil, že byl ochoten i např. 100 Kč touto výměnou

prodělat, byť jedním z hlavních příjmů obžalovaného je toliko dávka sociální

podpory ve výši 3 400 Kč měsíčně. Dále obžalovaný uváděl, že barmanka si

bankovku po převzetí zkontrolovala pod UV lampou, kdy toto však svědkyně A. popřela s tím, že jednoznačně uvedla, že bankovka se jí sice zdála rozpitá, ale

domnívala se, že je na ní pouze flek a protože spěchala, tuto si dala pouze

bokem, kdy rovněž jednoznačně doznala, že se jednalo o její nedbalost, neboť

bankovku řádně nezkontrolovala. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k

závěru, že obžalovaný se dopustil zažalovaného skutku, kdy jeho obhajoba je

krajně nepravděpodobná a soud ji považuje za účelovou. Pro úplnost pak soud

uvádí, že takovéto jednání obžalovaného by bylo nepochopitelné také s ohledem

na skutečnost, že je to právě obžalovaný, kdo se v době spáchání dané trestné

činnosti nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení, a je tedy s podivem,

proč by přistoupil na takovou výměnu, kdy neznámý muž sám nechce jít do baru

směnit peníze, což je jistě samo o sobě velmi podezřelé, bankovku mění ve

spěchu, navíc ještě bankovku vysoké hodnoty. Subjektivní stránka trestného činu

je dovozována ze skutečnosti, kterou obžalovaný jednoznačně doznal, tedy že

viděl na bankovce fleky, viděl, že je rozpitá, padělek je již na první pohled

nepříliš zdařilý a obžalovaný tak věděl, že jde o padělek, i přesto touto

bankovkou uvedeného dne prokazatelně platil, čímž se dopustil zločinu padělání

a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 trestního zákoníku, neboť

padělané peníze udal jako pravé.“ (srov. str. 5 – 6 rozsudku nalézacího soudu). Teprve poté se nalézací soud zabýval již shora uvedeným hodnocením svědecké

výpovědi I. A., které však vykazuje zásadní vady, zejména pokud se na rozdíl od

výpovědi obviněného, který vypovídal pod tlakem trestního řízení vedeného proti

němu, nezabýval detailně rozpory v jejích výpovědích. Vyvozovat vinu

obviněného, který ji od počátku popírá, převážně z jeho vlastní obhajoby, byť

tato je i objektivně rozporná a zčásti i nelogická, s přihlédnutím k zásadně

rozporným výpovědím poškozené, které však nalézací soud náležitě nezhodnotil,

přičemž ani neprovedl další v úvahu přicházející důkazní prostředky výslechy

svědkyň D. U. a V. K., nelze považovat za odpovídající ustanovením § 2 odst. 5,

6 tr. ř.

Podle těchto ustanovení soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního

přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i

v jejich souhrnu, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž

ani doznání obviněného (nikoli jen rozpory a nelogičnosti v jeho obhajobě)

nezbavuje orgány činné v trestním řízení a v konečném stadiu ani soud

povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Soud nalézací i soud

odvolací tak nedostály zejména požadavku důsledného zhodnocení usvědčujícího

důkazu výpovědí poškozené, když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích

tvrzení ohledně okolností spáchání trestného činu, a konečně se nevypořádaly s

otázkou věrohodnosti a nezaujatosti osoby poškozené I. A. Výpověď obviněného,

resp. svědka, se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od

přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující

po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním

řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té

části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k

důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi

(viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01,

uveřejněn pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V situaci „tvrzení proti

tvrzení“ byly oba nižší soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost

jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a

obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za

přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci

soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď

stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich

nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak

ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď stojící proti

výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána

vina obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS

520/16).

24. Za tohoto stavu věci nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že není

potřeba ve věci provést ještě nějaké další důkazy, když soud I. stupně ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v potřebném rozsahu a

učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve

výsledcích provedeného dokazování. Svá skutková zjištění soud I. stupně, když

obžalovaný P. S. skutek jako takový doznává a popírá trestnou činnost uvedenou

ve výroku o vině napadeného rozsudku zejména ze subjektivní stránky, opřel

zčásti o jeho výpověď (místo a čas skutku) a zejména pak o výpověď poškozené I.

A., jak jsou podrobněji rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, o protokol

o trestním oznámení, o padělanou bankovku jako takovou založenou na č. l. 39

spisu, jakož i o další listinné důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl soud

důvodu pochybovat a jimiž je trestná činnost obžalovaného ve všech směrech

bezpečně a spolehlivě prokázána (viz str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu).

Naopak z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech

odůvodnění tohoto usnesení, je třeba, aby odvolací soud doplnil dokazování ve

všech shora naznačených směrech, a poté se znovu k odvolání obviněného zabýval

přezkoumáním rozsudku nalézacího soudu podle § 254 tr. ř. Přitom musí mít na

paměti, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním

řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů

činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních

komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost

rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a

logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce

vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§

125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Uvedená ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.

nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy

vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to

jak z pohledu uvedených ustanovení trestního řádu, tak i práva ústavního (čl.

36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s

vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které

důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení

provedených důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III.

ÚS 532/01, uveřejněn pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

25. V návaznosti na tyto závěry se Nejvyšší soud zabýval stěžejní právní

námitkou, kterou dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku,

tedy nedostatkem subjektivní stránky zločinu padělání a pozměnění peněz podle §

233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný P. S. uznán

vinným. V podrobnostech k této námitce uvedl, že odvolací soud se zamítnutím

jeho odvolání prakticky ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, aniž se mimo

jiné blíže zabýval tím, zda a jak bylo obviněnému prokázáno, že věděl, že

předmětná bankovka je padělaná, a přesto ji udal jako pravou. Dále dovolatel

stejně jako v předcházejícím řízení (a to včetně odvolání) zdůrazňuje, že v

nočních hodinách bylo před hernou, kde došlo k výměně bankovky, jen slabé

pouliční světlo, dovolatel si na bankovce všiml nějakého fleku, ale jinak se mu

zdála být v pořádku. Stejně tak v herně bylo sporé osvětlení a dovolatel

konstatuje, že nejen on, ale i svědkyně I. A., která mu předmětnou bankovku

směnila, na ní neshledala nic natolik podezřelého, aby dovolateli směnu za

české peníze odmítla, naopak mu za bankovku dala 2 700 Kč. To, že bankovka je

zřejmě padělaná, svědkyně A. měla zjistit až po skončení směny, přičemž jako

důvod tohoto zpoždění měla uvést, že v baru není denní světlo. Obviněný k tomu

v dovolání uzavírá, že svědkyně A. za stejných podmínek, jaké měl i on, tedy za

nedostatečného osvětlení, nerozeznala padělek bankovky, přičemž obviněný neměl

možnost bankovku zkoumat za denního světla.

26. Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku vysvětluje, proč se mu

obhajoba obviněného jeví jako účelová, přičemž poukazuje na rozpory ve výpovědi

obviněného, které u hlavního líčení nebyl schopen vysvětlit. Konkrétně nalézací

soud, jak již bylo uvedeno v jiné souvislosti shora, k tomu v odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že „v přípravném řízení obviněný zejména uváděl, že když šel

onoho večera do baru poprvé, měl u sebe pouze 200 – 300 Kč, u hlavního líčení

však uvedl, že u sebe měl částku 3 400 Kč, neboť se jednalo o celou výši

sociální dávky, kterou obdržel, a z opatrnosti ji měl u sebe, aby mu peníze

někdo na chalupě neukradl. Dalším podstatným rozporem ve výpovědi [obviněného]

je, že v přípravném řízení uváděl, že si na bankovce ničeho divného nevšiml,

prohlížel si ji, ale ve tmě nic neviděl. U hlavního líčení přitom doznal, že na

ulici svítilo světlo, bankovku viděl dobře a na bankovce dokonce viděl fleky.

Co se týká druhé návštěvy baru onoho večera, také zde si obžalovaný protiřečí –

nejprve uvádí, že podruhé šel do baru, aby si koupil cigarety, následně uvádí,

že si bankovku v baru vyměnil a šel hrát automaty. V přípravném řízení dále

[obviněný] uváděl, že když byl v baru podruhé, byly tam tak dva lidi, u

hlavního líčení uvedl, že tam byl jeden muž, později už nikdo. S ohledem na

značné rozpory ve výpovědi [obviněného], se tato nejeví jako věrohodná, když

uvedené rozpory ani [obviněný] nebyl schopen vysvětlit. U hlavního líčení dále

uváděl, že muže poslal, ať si jde peníze vyměnit do baru, přitom v přípravném

řízení se o této skutečnosti vůbec nezmínil.“ (srov. str. 5 rozsudku nalézacího

soudu). Subjektivní stránku daného trestného činu dovodil nalézací soud „ze

skutečnosti, kterou obviněný jednoznačně doznal, tedy že viděl na bankovce

fleky, viděl, že je rozpitá, padělek je podle nalézacího soudu již na první

pohled nepříliš zdařilý a obviněný tak věděl, že jde o padělek,“ i přesto touto

bankovkou podle názoru nalézacího soudu „uvedeného dne prokazatelně platil,

čímž se dopustil zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea

2 tr. zákoníku, neboť padělané peníze udal jako pravé“ (srov. str. 6 rozsudku

nalézacího soudu).

27. Odvolací soud k posouzení subjektivní stránky daného trestného činu

dodal, že „…pokud jde o tvrzení obviněného, že nevěděl o tom, že předmětná sto

eurová bankovka, kterou koupil od neznámého Slováka a nad ránem ji předal

obsluze herny I. A. ke směně za Kč, je padělaná, pak tomuto ani odvolací soud

neuvěřil. Podle odvolacího soudu nelze totiž pominout, že předmětná bankovka je

méně zdařilý padělek vyhotovený inkoustovou tiskárnou, který postrádá všechny

ochranné prvky (zcela odlišný hologram je na bankovce dokonce nalepený) a již

na první pohled lze poznat, že jde o bankovku nepravou.“ Odvolací soud

poukazuje na to, že je dokonce na obou stranách bankovky rozpitá barva, což ve

své výpovědi uvádí i obviněný. Za tohoto stavu odvolací soud plně přisvědčil

závěrům nalézacího soudu o vině obviněného P. S., a to včetně zvolené právní

kvalifikace, přičemž v podrobnostech odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu, kdy toto podle hodnocení odvolacího soudu vychází ze zásad

formální logiky, když i s ním se odvolací soud plně ztotožnil. Odvolací soud k

uvedenému doplňuje, že „…ve světle zjištěných skutečností pak nemohou obstát

námitky obviněného uvedené v podaném odvolání, jelikož ve věci provedené

listinné důkazy vylučují obviněným použitou verzi, že se vlastně ani ničeho

nelegálního nedopustil, neboť sice udal padělanou bankovku jako pravou, avšak

nevěděl o tom, že jde o padělek. Soud nalézací totiž v odůvodnění napadeného

rozsudku velmi přesvědčivě poukazuje na rozpory ve výpovědích obviněného, když

nedokázal vysvětlit podivné okolnosti, za nichž podle jeho tvrzení došlo k

nákupu padělané rozpité (flekaté) bankovky 100 Euro (bez všech ochranných prvků

s nalepeným zcela odlišným hologramem bez uvedené peněžní hodnoty) od neznámého

Slováka (ve tmě či pod lampou) z důvodu snahy mu pomoci (neřekl vlastně v čem),

aby ji později v herně směnil zpět za Kč, protože měl při hraní na automatech

nedostatek českých korun“ (srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na všechny nalézacím soudem uváděné

skutečnosti, zejména na špatnou kvalitu padělané bankovky, obviněný nejpozději

při směně předmětné bankovky s poškozenou A. za české koruny věděl, že jde o

padělek, a přesto ji tak obviněný udal jako pravou. S námitkou obviněného o

absenci subjektivní stránky žalovaného zločinu, uplatněnou již v podaném

odvolání, se tedy odvolací soud neztotožnil.

28. Nejvyšší soud se zabýval námitkou obviněného týkající se absence

subjektivní stránky, přezkoumal rozhodnutí soudů nižších stupňů a dospěl k

následujícím zjištěním. Závěry o subjektivní stránce soudy nižších stupňů ve

svých rozhodnutích vyvozovaly zejména z postupně složených výpovědí obviněného,

přičemž je oběma nižšími soudy poukazováno na rozpory v nich a nelogičnost

obhajoby obviněného. Dalším stěžejním bodem, na kterém soudy nižších stupňů

staví své závěry o vině obviněného, je výpověď svědkyně I. A. Nelze pominout,

že soudy nižších stupňů se vůbec nevypořádávají s rozpory ve výpovědi této

svědkyně, jak na to bylo již v podrobnostech poukázáno shora, této svědkyni,

pokud jde o její výpověď v hlavním líčení, bezvýhradně věří a současně náležitě

nevysvětlují, proč na základě rozporů ve výpovědi obviněného P. S. dospívají k

závěru o jeho vině, ale naopak podstatné rozpory v postupně složených

výpovědích svědkyně I. A., ale i ve vztahu k dalším důkazům, ponechávají bez

povšimnutí, byť na ně byly opakovaně upozorňovány. Nejvyšší soud k tomu

považuje za nutné zdůraznit, že postup orgánů činných v trestním řízení, kdy se

tyto se stejnou pečlivostí nesnaží prokazovat skutečnosti svědčící nejen v

neprospěch, ale i v prospěch obviněného, je v rozporu nejen s citovanými

ustanoveními trestního řádu, ale i s právem obviněného na spravedlivý proces

zakotveným v čl. 6 Úmluvy (srov. body 13 – 21 tohoto usnesení).

29. K posouzení subjektivní stránky soudy nižších stupňů Nejvyšší soud

podotýká, že tyto jako důležitý argument, na základě kterého oba dospěly k

závěru o naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu, vidí tu

skutečnost, že padělek je nepříliš zdařilé kvality a obviněný si tak musel být

vědom, že směňuje padělanou bankovku (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu a

str. 3 a 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů však

opomněly tu skutečnost, že ani svědkyně I. A., která bankovku obviněnému

směnila, nepoznala v té souvislosti, že se jedná o padělek, ač tam již tehdy

musely být uvedené fleky (rozpití), přičemž šlo již na první pohled o nepříliš

zdařilý padělek, jak zdůrazňují oba soudy, a bez všech ochranných prvků s

nalepeným zcela odlišným hologramem bez uvedené peněžní hodnoty (jak zdůrazňuje

navíc odvolací soud). Přitom svědkyně I. A., která v té době pracovala jako

servírka v obci P., při hlavním líčení před nalézacím soudem vypověděla, že zde

běžně docházelo ke směně eur za české koruny a s eury se tam setkávala vzhledem

k blízkosti slovenských hranic nejčastěji (srov. č. l. 105 předmětného spisu).

Naopak obviněný k otázce předsedkyně senátu při hlavním líčení před nalézacím

soudem sdělil, že se s eury vůbec nesetkává (srov. č. l. 104 předmětného

spisu). Dospět tedy k závěru o naplnění subjektivní stránky na základě té

skutečnosti, že padělek není zdařilý, a obviněný si tak musel být vědom toho,

že udává padělané peníze jako pravé, když osoba, která od něj bankovku

přebírala a byla s euro bankovkami ve styku více než obviněný, k tomuto závěru

„na první pohled“ nedospěla, je podle Nejvyššího soudu v rozporu s principem in

dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, a proto takové zdůvodnění

nemůže obstát. Nejvyšší soud k uvedenému poznamenává, že danou otázku by bylo

třeba obzvláště pečlivě zvážit zejména v případě, že při doplnění dokazování,

které bude provádět odvolací soud (srov. bod 16 tohoto usnesení), by vyšlo

najevo, že svědkyně I. A. tržbu z noční směny předala nastupující servírce D.

U. bez upozornění na přítomnost falešné bankovky a odvolací soud by dospěl k

závěru, že svědkyně A. tuto bankovku jako podezřelou neshledala. Nejvyšší soud

na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud

pochybil, když dospěl při přezkoumávání rozhodnutí nalézacího soudu k závěru,

že skutková zjištění nalézacího soudu jsou vyvozována z důkazních prostředků, o

jejichž věrohodnosti neměl soud důvodu pochybovat a jimiž je trestná činnost

obviněného ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána. Námitku obviněného

týkající se toho, že mu nebyla dosud provedeným dokazováním bezpečně a

spolehlivě prokázána subjektivní stránka, shledal Nejvyšší soud vzhledem ke

všem těmto shora uvedeným skutečnostem důvodnou.

30. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal,

že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o zločin padělání a pozměnění

peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto

důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného P. S. podle § 265k odst. 1

tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 7 To

25/2016. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému Brně

přikázal, aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

31. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru

vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

32. V novém řízení Krajský soud v Brně jako odvolací soud především

doplní dokazování ve shora naznačených směrech a vypořádá se všemi rozhodnými

skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. Za

účelem rozhodnutí o odvolání obviněného P. S. a náležitého zjištění skutkového

stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,

odvolací soud za splnění podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. přečte úřední záznam o

podaném vysvětlení I. A., a poté doplní dokazování především výslechem

servírky z ranní směny D. U. a provozní podniku V. K. (§ 263 odst. 6 tr. ř.).

Následně zopakuje výslech svědkyně I. A., přičemž při jejím výslechu se pokusí

odstranit shora uvedené rozpory v její výpovědi, přičemž jí předestře obsah

trestního oznámení podaného V. K., a v návaznosti na nově provedený výslech

této svědkyně a další svědkyně D. U. znovu posoudí námitky uvedené v odvolání

obviněného P. S. ve vztahu k závěrům v rozsudku nalézacího soud, přičemž

zejména znovu zváží, jestli se obviněný P. S. za daných okolností, kdy podle

jeho výpovědi si nebyl vědom toho, že předmětná bankovka je padělaná, mohl

dopustit zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá

tr. zákoníku. Přihlédne přitom jak k výpovědi svědkyně I. A. z předchozího

řízení, tak i z veřejného zasedání odvolacího soudu, a to i ve světle ostatních

ve věci provedených důkazů, včetně výslechů svědkyň V. K. a D. U., které

všechny zhodnotí ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. a poté posoudí, zda může ve

věci znovu sám konečným způsobem rozhodnout, anebo zda je třeba v souladu s

ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

33. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je

odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto

rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž

provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že

při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s

ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí

být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na

provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval

prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a

trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě

podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným

v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům

rozsudku soudu prvního stupně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou

obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2016

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda senátu