5 Tdo 1230/2016

5 Tdo 1230/2016-70

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o

dovolání obviněného B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.

3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 142/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 poslední věta tr. ř. z podnětu dovolání

obviněného B. Z. a s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. ohledně

obviněných Ing. R. D. a P. K. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v

Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, i jemu předcházející

rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se z r u š u j í také další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z

u j e , aby věc obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T

142/2013 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“ nebo též „odsuzující rozsudek

nalézacího soudu“), byl obviněný B. Z. spolu s obviněným Ing. R. D. a P. K. uznán vinným, že v přesně nezjištěné době v roce 2009 v O. obviněný B. Z. jako

zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při

odboru dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec

Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru

dopravy a komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící

komise, s vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002

Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při

výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování,

zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního

samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo

jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným

celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních

smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost

zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení

a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně

činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem

Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného

majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou

zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací „Oprava chodníků dvorní

trakt ul. S. – M.“, s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20

Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr

jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili

výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili

částku, jíž má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy jmenovaný po

podání nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši

2 223 593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky

obchodní společnosti SEKOS Morava, a. s., IČ: 25832654, se sídlem

Ostrava-Kunčice, Vratimovská 716, a Marka Uhra, IČ: ..., se sídlem Ostrava 8,

Zednická 948, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a

hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navržen za odbor dopravy

a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo dne 26. 10. 2009 hodnotící

komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu

rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež

bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o

výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se

jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu byla dne 18. 12.

2009 na vrub Města

Ostravy, Městského obvodu Ostrava – Jih poskytnuta finanční částka ve výši 2

306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy

jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu opatřit sobě a jinému

prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných

soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový prospěch, jednak jako

veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch,

vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a obviněný P. K. jinému v

souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek a spáchal takový

čin vůči veřejnému činiteli. Tímto jednáním obvinění B. Z. a Ing. R. D. spáchali jednak trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle

§ 128a odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do

31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jednak trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a obviněný P. K. trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za

spáchání těchto trestných činů byli obvinění B. Z. a Ing. R. D. odsouzeni podle

§ 128a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání dvou let, podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let,

obviněný P. K. byl odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí

svobody v trvání dvou let, rovněž výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a

§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

2. Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněných B. Z.,

Ing. R. D. a P. K. jako soud odvolací (dále též jen „odvolací soud“), rozhodl

rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (dále jen „rozsudek

odvolacího soudu“), tak, že v napadeném rozsudku podle § 258 odst. 1, písm. e),

odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „tr. ř.“), k odvolání obviněného P. K. zrušil výrok o trestu a podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho podle § 161 odst. 2 tr. zák.

odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že podle § 58

odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek ohledně

obviněného P. K. nezměněn. Odvolací soud dále podle § 256 tr. ř. rozhodl o

zamítnutí odvolání obviněných B. Z. a Ing. R. D.

3. Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedeným rozhodnutím soudů

nižších stupňů předcházel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4.

2014, sp. zn. 3 T 142/2016 (dále též jen „zprošťující rozsudek nalézacího

soudu“), kterým byli všichni obvinění zproštěni obžaloby pro spáchání výše

uvedených trestných činů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě jako soudu

odvolacího ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 5 To 286/2014 (dále též jen „zrušující

usnesení odvolacího soudu“), byl posledně jmenovaný rozsudek k odvolání

státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém

rozsahu a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního

stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3.

2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (byť v dovolání opakovaně chybně označeného jako

„usnesení odvolacího soudu“), podal obviněný B. Z. prostřednictvím svého

obhájce Mgr. Jakuba Vepřeka dovolání, přičemž dovolání bylo podáno z důvodu

uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o

zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.,

přestože byl v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel závěrem svého mimořádného

opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, zrušil

i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.

5. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve předestírá,

že si je vědom, že v intencích ust. § 265b tr. ř. není dovolací soud, stricto

sensu, oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu nalézacího a případně

odvolacího. Poukazuje ovšem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího soudu,

která vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že

„dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat

formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na

zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na

spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají

neústavnost pravomocného rozhodnutí.“ Dovolatel poukazuje na to, že takovými

vadami je podle judikatury Ústavního soudu třeba rozumět existenci extrémního

rozporu mezi skutkovým stavem věcí v soudy dovozené podobě a provedenými

důkazy, z čehož plyne, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat

dovolací přezkum. K tomu dovolatel doplňuje další rozhodnutí Ústavního soudu,

konkrétně jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle

kterého námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel k námitkám

uplatněným v dovolání uvádí, že si je vědom toho, že jsou výhradně námitkami

skutkovými, a proto tvrdí, že skutková zjištění nalézacího soudu, která beze

zbytku přejal soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy,

dílem jsou dokonce zřetelným opakem provedeného dokazování. Způsob, jakým

nalézací soud hodnotil provedené důkazy, a který beze zbytku přejal soud

odvolací, je podle dovolatele zcela v rozporu se zásadou zakotvenou v ust. § 2

odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky libovůle.

6. Obviněný Z. ve svém dovolání dále uvádí konkrétní námitky, které

uvozuje tvrzením, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založeny na výpovědi

spoluobviněného P. K., který v průběhu trestního řízení uváděl, že dovolateli a

dalšímu spoluobviněnému Ing. R. D. poskytl úplatek, přičemž se má jednat o

usvědčující důkaz jediný, který stojí zcela osamoceně, nemá vazbu na žádné

další provedené důkazy, další důkazy stojí naopak proti výpovědi P. K. a svědčí

tak pro nevinu dovolatele, jakož i odsouzeného Ing. R. D. Dovolatel má zásadní

pochybnosti o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. K. a tvrzení v ní

obsažených. Na tomto místě obviněný Z. připomíná, že stejného názoru byl ve

svém prvotním, zprošťujícím, rozsudku ze dne 29. 4. 2014 i nalézací soud.

7. K věrohodnosti výpovědi P. K. poukazuje dovolatel předně na časový

okamžik, kdy K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení

skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Dovolatel uvádí, že

tak K. učinil se značným odstupem tří let poté, co měl být trestný čin spáchán.

Rovněž v této souvislosti dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že obviněný K.

podával na policii vysvětlení celkem sedmkrát, než byl vůbec schopen alespoň

částečně uceleně popsat skutek. Dovolatel poukazuje na to, že úřední záznamy o

podání vysvětlení obviněného K. mohou být použity jako důkazy pouze z hlediska

času a místa podaného vysvětlení, neboť bez dalšího je jako důkaz použít nelze.

V opačném případě by bylo zřejmé, že K. nebyl ani na samém počátku trestního

řízení schopen popsat konstantně alespoň základní okolnosti skutku.

8. Dále dovolatel poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědích

obviněného K., který nebyl schopen konzistentně tvrdit, jaká měla být výše

úplatku, kterou po něm údajně požadovali obviněný Z. či D., a který z nich

úplatek vlastně požadoval. Výši úplatku uváděl K. podle dovolatele ve výši 10%

z ceny díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč. V průběhu trestního řízení se

podle dovolatele K. k těmto hodnotám opakovaně vracel, a nelze tak souhlasit se

závěrem odvolacího soudu o tom, že se výpověď K. ustálila na požadované hodnotě

úplatku ve výši 150 000 Kč.

9. Obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje na znalecký posudek, který

nalézací soud nechal zpracovat na základě předchozího pokynu odvolacího soudu,

když uvádí, že skutkové závěry, které z něj a z výslechů znalkyň učinil

nalézací soud a jako správné je přejal odvolací soud, jsou v extrémním rozporu

s obsahem tohoto důkazu jako takového. Tuto svou námitku dovolatel rozvádí tím,

že cituje konkrétní pasáže z rozsudku nalézacího soudu, nejprve ty, které se

zabývají rekapitulací závěrů znalkyně PhDr. Heleny Khulové, následně pak ty, v

nichž nalézací soud provádí hodnocení těchto důkazů, přitom podle dovolatele

jsou tyto v naprostém rozporu. Z výpovědi znalkyně má podle dovolatele totiž

vyplývat, že „zjištěný kognitivní deficit však nezpochybňuje schopnost [K.]

rozumět prožitým situacím, ukládat si je do paměti a s odstupem času

neprodukovat v hrubých a podstatných rysech“ a „pro úbytek kognitivních funkcí

se dá očekávat, že [obviněný] bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál

– co lidé říkají, nebo co čte, neměl by však mít výraznější problémy s

vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.“ Naproti tomu

nalézací soud měl ve svém rozsudku podle dovolatele uvést, že obviněný „K. je

schopen přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť

by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně

zakódovaného“. Dovolatel k tomu podotýká, že nalézací soud není odborně

vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry přibraných znalkyň či dokonce tyto

závěry zcela zpochybnil, a doplňuje, že tímto extrémním rozporem založil

nalézací soud možnost ospravedlnit zásadní rozpory ve výpovědích obviněného K. ohledně výše tvrzeného úplatku. Obviněný Z. rovněž vyslovuje domněnku, že pokud

se takto nalézací soud snažil nalézt prostor k tomu, aby mohl uvěřit podstatě

obvinění prezentovaného obviněným K. a vyhodnotit jeho výpověď jako věrohodnou,

činil tak ve zjevném rozporu s tím, co znalci ve skutečnosti uvedli, takový

postup přitom odmítá, stejně jako postup odvolacího soudu, který tento postup

nenapravil a postavil na něm své zamítavé rozhodnutí. Dovolatel k uvedenému

doplňuje, že podle závěrů znalkyň může mít obviněný K. problémy s vybavením

informací z doslechu, nikoliv však s vybavením toho, co osobně prožil. Pokud by

tak po K. kdokoliv požadoval úplatek, nutně by se jednalo o situaci obviněným

K. prožitou, a proto by si ji musel vybavit v podstatných rysech. S ohledem na

to, že podle znalkyň „změny ve výpovědích … nejsou vysvětlitelné kognitivním

deficitem“, nemůže podle dovolatele obstát závěr soudů o věrohodnosti

obviněného K. V této souvislosti poukazuje dovolatel nejen na rozpory ve

výpovědi K. týkající se výše požadovaného a následně poskytnutého úplatku, ale

rovněž na rozpory týkající se toho, kolik zakázek a v jakých finančních

objemech pro úřad K. zhotovoval a zda po předmětné zakázce měl, či neměl od

úřadu další významnější zakázky. Dovolatel k otázce věrohodnosti obviněného K. nalézacímu soudu rovněž vytýká, že opomíjí další klíčová vyjádření znalkyň,

když tyto uvedly, že kognitivní mezery shledané u obviněného K.

nevysvětlují

nekonstantnost výpovědi prožitého a nevysvětlují ani jednotlivé skutečnosti,

například jestli K. podplatil jednou či desetkrát. Dalším tvrzením znalkyň,

kterým se nalézací soud nezabýval, je podle dovolatele to, že významná délka

časového úseku mezi tím, kdy události měly nastat a trestním oznámením, svědčí

pro účelovost jednání K. Stejně tak nalézací soud pominul tvrzení znalkyň, že

K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem

prosazení vlastních zájmů. Dovolatel k věrohodnosti obviněného K. uzavírá, že

tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, dokonce je s ním v příkrém a

neobhajitelném rozporu.

10. V souvislosti s provedeným znaleckým posudkem pokládá dovolatel

ještě jednu otázku, a to proč soudy nenechaly stejně jako u obviněného K.

psychologicky zkoumat obecnou věrohodnost dovolatele a obviněného Ing. D., když

jsou všichni obvinění, a mají tak v řízení stejné postavení. Dovolatel

podotýká, že tímto postupem byla porušena zásada, že vůči všem osobám, vůči

nimž se trestní řízení vede, má být postupováno zásadně stejně, respektive

dokonce zásada rovnosti zbraní, protože tento postup prakticky napomohl jiné

straně trestního řízení, a to obžalobě.

11. Svůj závěr o nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podporuje

dalšími námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku. Poukazuje

přitom na to, že jeho výpověď zcela koresponduje s výpovědí Ing. R. D., tyto

byly učiněny bezprostředně po zahájení jejich trestního stíhání, navíc vzhledem

ke svému zadržení nemohli spolu obsah svých výpovědí navzájem nijak korigovat.

12. Dále k nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podotýká, že z

výpovědí vyslechnutých uchazečů veřejných zakázek nevyplývá, že by se

kterýkoliv z nich na něčem protiprávním v souvislosti se zadáváním veřejných

zakázek příslušným úřadem městského obvodu Statutárního města Ostravy podílel,

že by např. dělal „křoví“, tedy že by se účastnil výběrového řízení v úmyslu

zakázku nezískat a výší své nabídky reálně nekonkurovat obviněnému K., což je

podle dovolatele jediný způsobilý mechanismus ovlivnění výběrového řízení

veřejné zakázky. Ostatně i sám K. výslovně vyloučil, že by takovéto „křoví“

dělal někomu jinému, a to přestože se účastnil řady soutěží o zakázky

vyhlašované Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih, přičemž by se při výše uvedené

logice možného ovlivnění recipročně předpokládalo.

13. Nakonec v souvislosti s věrohodností P. K. poukazuje dovolatel ještě

na výpověď svědkyně M. H., která uvedla jisté okolnosti svědčící o tom, že

oznámení o přijetí úplatku mohlo být ze strany obviněného K. možnou pomstou

spoluobviněným za to, že P. K. od určité doby nevítězil ve výběrových řízeních,

a to zejména v souvislosti s výpovědí PhDr. Heleny Khulové, která u hlavního

líčení dne 23. 3. 2015 uvedla, že obviněný K. je osobností, která by byla

schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. V této

souvislosti poukazuje dovolatel rovněž na hodnocení výpovědi svědkyně H.

nalézacím soudem, který poukázal na několika měsícový časový odstup mezi

událostí popisovanou touto svědkyní a podáním trestního oznámení, v důsledku

čehož považuje její výpověď za spekulativní, když na druhé straně věří obsahu

tvrzení K. učiněným řádově až po uplynutí tří let poté, co měl být skutek

spáchán.

14. K dalším rozporům mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy

dovolatel uvádí, že jediným dalším důkazem, který má vedle výpovědí obviněného

K. podle soudů obou stupňů svědčit pro závěr o vině dovolatele a Ing. D., mají

být údaje k výběrovým řízením u veřejných zakázek nad 500 000 Kč za období let

2007 až 2012, na kterých se podíleli obvinění B. Z. a Ing. R. D. Dovolatel k

tomu důkazu uvádí, že tento o ničem nevypovídá. Zejména z těchto materiálů

nelze dovodit skutečnost, že se jako soutěžitelé při těchto zakázkách střídaly

3 – 4 subjekty, jak tvrdil obviněný K., ale je z nich zjevné, že se řízení

účastnila celá řada subjektů a že i na místech vítězů se střídalo více

subjektů. Podle dovolatele je navíc nutné odmítnout expresivitu, kterou

nalézací soud použil při hodnocení tohoto důkazu. Nadto dovolatel podotýká, že

mohlo dojít ke zkreslení a materiály jsou nevypovídající, když nalézací soud

zvolil informace o zakázkách, jejichž objem přesahuje 500 000 Kč. Není zřejmé,

proč jako hranice nebyla zvolena jiná částka.

15. Dovolatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, jak

konkrétně měli obvinění Z. a D. výběrová řízení ovlivňovat. Pokud byla součástí

skutkové věty domněnka, že obvinění svým protiprávním jednáním „dosáhli stavu,

kdy“ obviněný P. K. předmětnou veřejnou zakázku získal, pak podle názoru

dovolatele, aby tento závěr mohly soudy učinit, a navíc pojmout do skutkové

věty odsuzujícího rozsudku, muselo by z obsahu rozsudku vyplývat, jak k tomuto

závěru soudy dospěly, z čeho jej dovozují. V tomto konkrétním případě by soudy

musely alespoň v odůvodnění popsat, jakým mechanismem mohli obvinění Z. a D.

tohoto stavu reálně dosáhnout. Tento závěr však v rozhodnutí soudů nižších

stupňů chybí, dovolatel je proto toho názoru, že jsou tato rozhodnutí

nepřezkoumatelná, a to přestože odvolací soud nepovažuje za podstatné, že

mechanismus ovlivnění předmětné zakázky nebyl objasněn.

16. Obviněný Z. ve svém mimořádném opravném prostředku dále upozorňuje

na tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný K. pořídil jakousi usvědčující

nahrávku, a odkazuje na tuto tvrzenou okolnost jako na okolnost podporující

závěr o vině, aniž by však byl důkaz touto nahrávkou proveden, přičemž

dovolatel shledává tento postup neakceptovatelným, neboť bez provedení důkazu

nahrávkou nelze z ní činit jakékoliv závěry, a to ani o kvalitě nahrávky, jak

učinil odvolací soud.

17. Stejně tak závěr odvolacího soudu o tom, že odsouzení svědkyně Mgr.

H. K., pracovnice předmětného úřadu městského obvodu, mimo jiné pro pokus

zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí o nekalých praktikách v

souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském

obvodu, je podle dovolatele nutné striktně odmítnout.

18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel shrnul, že

se nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že skutková zjištění okresního

soudu jsou správná, že vychází z provedených důkazů, že vina byla prokázána bez

důvodných pochybností a že věc byla řádně objasněna. Naopak podle dovolatele

postup odvolacího soudu, který nenapravil vady řízení před nalézacím soudem,

založil uplatněný dovolací důvod. Z těchto důvodů obviněný Z. navrhl, aby

Nejvyšší soud napadené usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu zrušil,

zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému

projednání.

19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání

obviněného, které mu bylo doručeno, po seznámení se s jeho obsahem sdělil, že

nepovažuje za nezbytné k němu zaujímat stanovisko ani se k němu vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §

265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§

265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.)

a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů

taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda

obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými

podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně

neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že

Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného B. Z.

podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a

odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání

podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným

částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním

napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost

výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

21. Obviněný B. Z. ve svém dovolání uplatnil prostřednictvím důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je

naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného

dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,

tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v

souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně

právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto

ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy

navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o

vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání

podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový

stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo

pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje

hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených

rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování

dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení

provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem

určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního

stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem

určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §

2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný

prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.

i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,

III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.

7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem

i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst.

6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací

soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení

přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním

nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález

Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod

č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20.

června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95

nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o

dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem

svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8

Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými

skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.

2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp.

zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.

III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky

připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces

vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v

rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena

základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu

srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-

st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,

uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z posledně

uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a

hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání

obviněného B. Z., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu

pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr.

zák. a jako trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158

odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž se zaměřil zejména na dovolatelem tvrzený

extrémní nesoulad mezi skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování,

a závěry, které z tohoto dokazování dovodil nalézací soud a za své je přijal i

soud odvolací. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné doplnit, že i

Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „…

podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné

právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy

dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. …

Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat

naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro

lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října

2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou

podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu

pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS

ČR].

22. Obviněný B. Z. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím

dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr.

ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech

různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních

důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr.

ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí,

nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §

253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla

poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek

byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako

první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo

vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až

k) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

23. Obviněný byl spolu s Ing. R. D. uznán vinným spácháním jednak

trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jednak trestným činem zneužití pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že

v přesně nezjištěné době v roce 2009 v Ostravě obviněný B. Z. jako zaměstnanec

Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při odboru

dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec Statutárního

města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru dopravy a

komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, s

vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při

výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování,

zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního

samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo

jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným

celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních

smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost

zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení

a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně

činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem

Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného

majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou

zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací „Oprava chodníků dvorní

trakt ul. S. – M.“, s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20

Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr

jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili

výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili

částku, jež má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy P. K. po podání

nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2 223

593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky

ostatních zúčastněných soutěžitelů, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb

navržen za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo

dne 26. 10. 2009 hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D.,

navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského

obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako

nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu

byla dne 18. 12.

2009 na vrub Města Ostravy, Městského obvodu Ostrava-Jih,

poskytnuta finanční částka ve výši 2 306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu

opatřit sobě a jinému prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější

podmínky na úkor jiných soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový

prospěch, jednak jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému

neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Objektem trestného činu podle § 128a tr. zák. je zájem na řádném a zákonném

provedení jakékoli veřejné soutěže (nebo veřejné dražby), zejména zájem na

dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky

(soutěžitele). Objektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu je v

tomto konkrétním případě naplněna tehdy, když pachatel jedná tak, že zjedná

přednost nebo výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor jiných

soutěžitelů. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které

zvýhodňují některého či některé soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může

to např. u veřejné soutěže být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu,

sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o

přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým

účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené

ceny) jiných uchazečů atd. V odst. 3 téhož ustanovení je stanovena okolnost

podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k odstavci 1 spočívající v

tom, že pachatel zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost

nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a přitom žádá, přijme nebo

si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Ve vztahu k těmto okolnostem je

třeba z hlediska zavinění úmyslu, neboť z povahy věci lze žádat, přijmout nebo

si dát slíbit prospěch jen v přímém úmyslu. Skutkový znak „žádá prospěch“

předpokládá, že pachatel dá sám podnět k poskytnutí prospěchu nebo ke slibu

takového prospěchu. Lze tak učinit výslovnou žádostí nebo takovým jednáním, z

něhož je patrno, že pachatel prospěch očekává a chce. Subjektivní stránka

daného trestného činu je naplněna tehdy, jedná-li pachatel v úmyslu způsobit

jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, tento úmysl přitom musí

být prokázán. Objektem trestného činu podle § 158 odst. 1 tr. zák. je zájem

státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s

právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K

naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální

subjekt – veřejný činitel jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání,

přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i

úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Rovněž tento úmysl musí být prokázán.

24. Stěžejní námitka, kterou dovolatel uplatňuje ve svém mimořádném

opravném prostředku, je extrémní rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z

provedeného dokazování a závěru o věrohodnosti obviněného K., ke kterému na

základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud a který potvrdil odvolací

soud, přitom především na základě výpovědi P. K. dospěl nalézací soud k závěru

o vině dalších obviněných a rovněž odvolací soud i tomuto závěru přisvědčil.

Podle dovolatele závěr o věrohodnosti obviněného K. nemá oporu v provedeném

dokazování. Tuto námitku dovolatel rozvádí řadou odkazů na konkrétní

nesrovnalosti.

25. Podle Nejvyššího soudu lze přisvědčit dovolateli, že obvinění byli

uznáni vinnými především na základě výpovědi P. K., když soud prvního stupně

uvádí, že „průběh skutkového děje tak, jak byl popsán v podané obžalobě, je

prokazován toliko výpovědí obžalovaného P. K., jako důkazem osamoceným [...].

Nalézací soud má stále za nepochybné, že obžalovaní jsou stále usvědčováni

výpovědí [obviněného] P. K., avšak ze závěrů znaleckého posudku z oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie soud nezjistil u

uvedeného [obviněného] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska snižovaly

důkazní hodnotu jeho výpovědi“ (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku nalézacího

soudu). Z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že svůj dřívější závěr o

nevěrohodnosti této výpovědi, když uvedl, že „při srovnání jeho [myšleno K.]

výpovědi učiněné u hlavního líčení s výpovědí z přípravného řízení je zřejmé,

že tyto výpovědi nejsou obsahově zcela konzistentní a rozcházejí se nikoli v

nepodstatných rysech“ (srov. str. 16 zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu)

nalézací soud přehodnotil a na základě výsledků znaleckého posudku dospěl ke

zcela opačnému závěru. V této souvislosti přezkoumal Nejvyšší soud tvrzený

extrémní nesoulad tohoto závěru nalézacího soudu a provedeného dokazování, a to

z hlediska konkrétních rozporů, na které B. Z. poukazuje v dovolání.

26. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předně poukazuje na

časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním

řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, neboť tento

tak učinil až se značným časovým odstupem tří let poté, co měl být trestný čin

spáchán. Rovněž dovolatel konstatuje, že obviněný K. byl u Policie ČR vypovídat

celkem sedmkrát, než se mu podařilo alespoň částečně uceleně popsat skutek. K

tomu dovolatel doplňuje, že je mu známo, že obsah úředních záznamů o podání

vysvětlení nelze bez dalšího použít.

27. K okamžiku podání trestního oznámení nalézací soud konstatuje, že z

protokolu o trestním oznámení vzal soud za prokázané, že obviněný P. K. učinil

trestní oznámení o předmětném skutku dne 17. 8. 2012 (srov. str. 16 rozsudku

nalézacího soudu). V části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se

zabývá hodnocením důkazů, se pak nalézací soud o této skutečnosti již

nezmiňuje, obdobně tak se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku okamžiku

podání trestního oznámení nevěnuje.

28. Nejvyšší soud k poukazu na časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec

poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu,

že byl spáchán trestný čin, a k jeho vazbě na věrohodnost výpovědi obviněného

K. uvádí následující. Ze spisového materiálu je patrné, že trestní oznámení

podal P. K. poprvé dne 17. 8. 2012 (srov. č. l. 8 – 13 spisu), následně ve

dnech 24. 8. 2012 a 28. 8. 2012 došlo k doplnění jeho trestního oznámení (srov.

č. l. 14 – 22 spisu), o těchto úkonech byly sepsány protokoly o trestním

oznámení. Na základě těchto trestních oznámení byl sepsán v souladu s § 158

odst. 3 tr. ř. záznam o zahájení úkonů trestního řízení (srov. č. l. 1 spisu).

Následně tedy byly o tvrzení obviněného K. pořizovány již úřední záznamy o

podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5, 6 tr. ř., a to konkrétně ve dnech 15.

11. 2012 (srov. č. l. 23 – 26 spisu), 10. 12. 2012 (srov. č. l. 27 – 31 spisu)

a 27. 6. 2013 (srov. č. l. 32 – 35 spisu). Dále už byl P. K. vyslýchán jako

obviněný (srov. č. l. 57 a násl. spisu). Je nutné podotknout, že délkou doby,

která uplynula mezi údajným spácháním trestného činu a okamžikem, kdy obviněný

K. podal trestní oznámení, se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, a to

přesto, že z výpovědi ve věci ustanovené znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněné

při hlavním líčení dne 23. 3. 2015 před nalézacím soudem vyplynulo, že „dlouhý

časový úsek mezi tím, kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. na policii

(…) z psychologického pohledu je to hodnoceno jako účelovost jednání“ (srov. č.

l. 404 spisu). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů tak nevyplývá, že by

hodnotily tyto důkazy ve vzájemné souvislosti, v čemž Nejvyšší soud spatřuje

zásadní pochybení.

29. K poznámce dovolatele týkající se toho, že shora uvedené úřední

záznamy o vysvětleních K. mohou být použity k důkazu jen z hlediska času a

místa podaného vysvětlení, neboť jejich obsah nelze použít jako důkaz, považuje

Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Pokud ve výpovědích obviněného K. (učiněných i do úředního záznamu jako podání vysvětlení) jsou patrné rozpory

(jak na to bude poukázáno dále), nalézací soud pochybil, když se dokazování

nepokusil doplnit v souladu s ustanovením § 211 odst. 6 tr. ř., které umožňuje

takové úřední záznamy za splnění zákonných podmínek přečíst. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. se totiž o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo

neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam, přičemž jej lze v řízení před

soudem použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Je

pravdou, že toto ustanovení rovněž stanoví, že je-li ten, kdo podal vysvětlení,

později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak

konstatován jeho obsah. Avšak v návaznosti na větu třetí § 158 odst. 6 tr. ř. lze právě v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce

a obžalovaného, v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob. Souhlas státního zástupce lze předpokládat, neboť státní zastupitelství podle §

2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své

působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný

a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom

lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních

lidských práv a svobod, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů

činných v trestním řízení, tedy i státního zástupce, již v přípravném řízení

objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v

neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Podle téhož ustanovení je

povinností státního zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a z toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch

obviněného [srov. § 2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s přímo aplikovatelným čl. 6

odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“]. Vzhledem k těmto povinnostem státního

zástupce lze tedy za důkazní situace v dané věci předpokládat souhlas státního

zástupce s přečtením takového záznamu při hlavním líčení nalézacího soudu,

neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces

garantovaným již uvedeným čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud k uvedenému poukazuje na

nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08 (uveřejněn

pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ve kterém Ústavní soud vytkl

soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se podávaly

z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení, které byly učiněny pro účely

trestních řízení, kde byl obviněným svědek, o jehož věrohodnost v posuzované

věci šlo, tedy byly učiněny pro účely jiných trestních řízení.

Z uvedeného se

podává, že pro posouzení věrohodnosti vypovídající osoby je možno z hlediska

uvedených obecných zásad použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li

skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu. Nalézací soud

se však tuto možnost ani nepokusil využít, čímž se dopustil podstatného

pochybení. Tuto vadu mohl také zhojit odvolací soud při konání veřejného

zasedání, zvláště když tuto námitku uplatnil dovolatel B. Z. již ve svém

odvolání (srov. č. l. 474 spisu). Odvolací soud jí však nevěnoval náležitou

pozornost, čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke zvláštnímu

postavení P. K. v projednávané věci, kdy na jedné straně je obviněným a na

druhé straně rovněž oznamovatelem možné trestné činnosti, by bylo k přečtení

předmětných úředních záznamů třeba i jeho souhlasu, přitom jeho udělení podle

Nejvyššího soudu presumovat nelze. Je však nutné upozornit na to, že samotné

odepření udělení tohoto souhlasu by bylo skutečností, ze které by bylo možné v

souvislosti s dalšími důkazními prostředky vyvodit určité závěry tak, jak

vyplývá z § 2 odst. 6 tr. ř. Za této situace s ohledem na uvedené zásadní

rozpory v postupně složených výpovědích P. K. (byť některé byly podány v rámci

vysvětlení do úředního záznamu a obsah některých je patrný z trestních

oznámení) a námitky dovolatele v tomto směru měl podle Nejvyššího soudu

odvolací soud ve veřejném zasedání postupovat ohledně předmětných úředních

záznamu podle § 263 odst. 6 a § 211 odst. 6 tr. ř., vyžádat souhlas obviněných

a státního zástupce a po jejich případném poskytnutí uvedený úřední záznam

přečíst, a poté se s jeho obsahem z hlediska věrohodnosti výpovědi obviněného

P. K. náležitě vypořádat. Takto je třeba postupovat v zájmu náležitého zjištění

skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a to

přesto, že mu ho jinak ve smyslu § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. nelze při

výslechu přečíst či jinak konstatovat jeho obsah, ale vždy je možno v případě

potřeby klást mu otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností,

nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti je třeba

též připomenout, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení

povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V neposlední řadě

Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že lze-li

v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do

pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k

té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění

obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), c) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55

Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

30. První konktrétní rozpor ve výpovědi obviněného K., na který

dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje, je tvrzená různá

výše úplatku, která po něm měla být požadována, když tato kolísá od 10 % z ceny

díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč.

31. Nalézací soud k uvedené námitce ve svém rozsudku nejprve opakuje

výpověď obviněného K., když uvádí, že „zakázku dostane za 10%, to se povídá po

celé Ostravě, že je to taková služnost a hovoří se tak obecně ve vztahu k

zakázkám (...) přišel k obviněnému R. D. do jeho kanceláře na ÚMOb Ostrava –

Jih a do šuplíku v jeho psacím stole dal 150.000,- Kč. (…) [Obviněný] nebyl

schopen uvést v jakých bankovkách částku předával a nebyl ani schopen přesně

říci, jak konkrétně vysoká ta částka byla. Mohlo tam být i méně než 150.000,-

Kč, nebyla to částka v té výši, jak říkala ta slušnost (…) dále uvedl, že tam

určitě bylo kolem 100.000,- Kč“ (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud pak ještě doplňuje, že k dotazu předsedy senátu K. dodal, že

„předmětného dne dal do obálky částku 150.000,-Kč“ (srov. str. 7 rozsudku

nalézacího soudu). Při hodnocení této výpovědi nalézací soud v této otázce

dospěl k závěru, že „P. K. pak při pokračování ve výslechu setrval na

poskytnutí úplatku a jeho výši v částce 150.000 Kč. Ve světle uvedeného má soud

pochybnosti o věrohodnosti obviněného P. K. za rozptýlené, jeho výpovědi jsou v

podstatných rysech a dle jeho zdravotních dispozic konzistentní, nezavdávající

důvod k pochybnostem, zda k předmětnému skutku došlo“ (srov. str. 22 rozsudku

nalézacího soudu).

32. Odvolací soud obecně k rozporům ve výpovědi obviněného K. uvádí, že

tento „co do podstatných okolností případu na své výpovědi setrvával, ačkoliv

byl opakovaně poučován o trestně právních následcích křivé výpovědi a mohl svou

výpověď změnit, kdy by mu za to hrozila podstatně nižší trestní sazba než za

trestný čin, který se rozhodl oznámit“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího

soudu). Odvolací soud konkrétně k tvrzené rozdílné výši poskytnutého úplatku

konstatuje, že v rámci doplněného dokazování obviněný jednoznačně ustálil výši

úplatku na 150 000 Kč.

33. Nejvyšší soud přezkoumal protokoly o hlavním líčení a zjistil, že v

hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 uvádí obviněný K. různou výši

poskytnutého úplatku, a to přesně v souladu s tím, co ve svém rozsudku uvedl

nalézací soud a co shora (viz odst. 31) citoval soud dovolací (srov. č. l. 207

spisu). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015 v rámci doplnění

dokazování k dotazu předsedy senátu obviněný K. uvedl, že do dané obálky dal

150 000 Kč, zároveň vysvětlil, proč nedal částku odpovídající 10 %, jak mělo

být spoluobviněnými požadováno, a to proto, že „když to udělá každý, tak to

bude pokračovat dále“ (srov. č. l. 401 spisu), přičemž v té části výpovědi, kde

K. tvrdí, že obviněným neposkytl úplatek ve výši odpovídající celým 10 %, je

jeho výpověď konzistentní, byť se mění důvody, proč to neudělal (srov. např.

jeho výpověď učiněnou do protokolu o výslechu svědka na č. l. 61, kde uvádí, že

„se mu to zdálo hodně peněz“, nebo protokol o trestním oznámení ze dne 17. 8.

2012, kde na č. l. 10 uvádí, že úplatek poskytl v nižší výši proto, že se

domníval, že bude „muset dát i S., to je starosta“). Z uvedeného však podle

názoru Nejvyššího soudu není zřejmé, jak obviněný K. ke dni konání hlavního

líčení k doplnění dokazování zjistil, že poskytl úplatek ve výši 150 000 Kč,

když ve své předchozí výpovědi si nebyl jist, zda tato částka nebyla ve výši

100 000 Kč. Z těchto hledisek proto podle názoru Nejvyššího soudu nadále

vzbuzuje výpověď obviněného P. K. pochybnosti, které se bude muset zejména soud

prvního stupně a následně případně odvolací soud pokusit rozptýlit.

34. Nejvyšší soud přitom poukazuje na skutečnost, že výše úplatku není

jediným rozporem ve výpovědi obviněného P. K. Zvlášť velké pochybnosti vyvolává

i skutečnost, že obviněný K. při podání trestního oznámení dne 17. 9. 2012

označuje jako zakázku, za kterou měl poskytnout dalším spoluobviněným úplatek

tu zakázku, jejímž předmětem byla oprava chodníku v ulici P. z roku 2011 (srov.

č. l. 9), přitom z dokladů, které později dodal, vyplývá, že se týkají zakázky

na opravu chodníků na ulici S.-M., která byla realizována v roce 2009 (srov. č.

l. 17 spisu). Rovněž se výpověď obviněného K. rozchází v tom smyslu, že není

zřejmé, zda měl peníze pro úplatek doma, tedy je nemusel vybírat z banky, jak

uvádí při hlavním líčení před nalézacím soudem dne 10. 12. 2013 (srov. č. l.

207 spisu), když při trestním oznámení dne 17. 8. 2012 podrobně popisuje, v

které pobočce banky peníze vybral (srov. č. l. 10 spisu). Obviněný K. zároveň

vypověděl, že následně v roce 2010 a 2011 dostával menší zakázky, při jejichž

získání úplatek někdy dal a jindy ne (srov. č. l. 21 spisu), zároveň však při

hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 vyvrací, že by za drobné zakázky dával

spoluobviněným peníze (srov. č. l. 207), přitom konkrétně tuto nesrovnalost

používá znalkyně PhDr. Helena Khulová jako příklad toho, že ve výpovědích K.

jsou pozměňovány podstatné aspekty, které prožíval a měl by těmito paměťovými

stopami disponovat (srov. č. l. 403 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu

výpovědi obviněného K. obsahují celou řadu nesrovnalostí a soudy nižších stupňů

pochybily, když se jimi podrobně, řádně a v jednotlivostech, na které bylo

shora poukázáno, nezabývaly. Ke shora naznačené zvláštní pozici obviněného P.

K. v této trestní věci (srov. bod 29 tohoto usnesení) Nejvyšší soud tedy

doplňuje, že na jedné straně je K. oznamovatelem trestné činnosti a zároveň se

na této trestné činnosti měl sám podílet. Soudy nižších stupňů se tímto

specifikem při hodnocení věrohodnosti K. náležitě nezabývaly. Je totiž nutné

vzít v úvahu nejen to, co naznačuje odvolací soud, a totiž že přes skutečnost,

že byl opakovaně upozorňován na možnost trestního stíhání své osoby, následně

proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, resp. uložení nižší

trestní sazby za podání křivé výpovědi, setrval obviněný K. na své výpovědi

(alespoň v podstatných rysech, jak uvádí odvolací soud – srov. str. 6 rozsudku

odvolacího soudu), což může věrohodnost P. K. podporovat. Je však nutné vzít

rovněž v úvahu, že proti věrohodnosti obviněného K. svědčí shora uvedené

rozpory ve výpovědích, ať už učiněných při hlavním líčení, při podání

vysvětlení do úředních záznamů nebo obsažené v trestních oznámeních, jakož i

delší odstup oznámení od spáchání posuzovaného jednání obviněných.

35. V souvislosti s otázkou (ne)věrohodnosti obviněného K. obviněný Z.

ve svém dovolání cituje pasáže rozsudku nalézacího soudu týkající se výpovědí

ve věci pověřených znalkyň a následně ty, kde nalézací soud tyto výpovědi

hodnotí a činí z nich závěry. Poukazuje přitom na tu skutečnost, že nalézací

soud dospěl ke zcela opačnému závěru o paměťových schopnostech obviněného K.

než znalecký posudek, když znalkyně měla uvést, že tento je schopen ukládat si

do paměti prožité situace a s odstupem času je reprodukovat v hrubých a

podstatných rysech, když nalézací soud s odkazem na závěry znalců dospívá k

závěru, že obviněný K. je schopen zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl

mít potíže s vybavováním materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.

36. Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku shrnul výpověď znalkyně

PhDr. Heleny Khulové a v souvislosti s předcházejícím uvedl, že „ [t]estové

vyšetření u obžalovaného vykazuje oslabenou manipulaci s paměťovými záznamy,

vázne schopnost zpracování nových informací. Zjištěný kognitivní deficit však

nezpochybňuje schopnost obžalovaného rozumět prožitým situacím, ukládat si je

do paměti a s odstupem času reprodukovat v hrubých a podstatných rysech“ (srov.

str. 18 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení jednotlivých

důkazů nalézací soud k uvedenému uvedl, že „ze závěrů znaleckého posudku z

oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, soud nezjistil

u uvedeného obviněného [K.] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska

snižovaly důkazní hodnotu jeho výpovědi. Soud poukazuje na závěry znalců, ze

kterých se dobral přesvědčení, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek

kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s

vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Informace od

spoluobviněných byly informacemi verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen

jak si zapamatovat, tak i reprodukovat“ (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku

nalézacího soudu).

37. Odvolací soud k této námitce, kterou dovolatel uplatnil už v

odvolání, uvádí, že na jedné straně lze přisvědčit obhajobě obviněných (myšleno

Z. a Ing. D.), která vyplývá ze znaleckého posudku, že změny ve výpovědích ani

paměťové mezery nejsou vysvětlitelné kognitivním deficitem u obviněného K., na

druhé straně je podle odvolacího soudu nutné zdůraznit, že K. je podle závěrů

týchž znalkyň fixovaný na dominantní myšlenku podplácení, sděluje opakovaně

inkriminovanou událost s nepřesnou časovou a místní lokalizací a pozměňováním

detailů, avšak nelze na něj na základě psychologického posouzení pohlížet jako

na osobu se zcela nevěrohodným stylem referování o prožitých událostech, kdy

způsob sdělení inkriminované události zapadá do obrazu osobnosti, intelektu a

úrovně jeho kognitivních funkcí (srov. str. 6 napadeného rozsudku odvolacího

soudu).

38. Nejvyšší soud k tvrzení, že skutková zjištění nalézacího soudu

týkající se schopnosti obviněného K. zapamatovat si jsou zřetelným opakem

obsahu dokazování, uvádí následující. K odkazu dovolatele na konkrétní rozpor v

rozsudku nalézacího soudu dovolací soud odkazuje na str. 18 tohoto rozsudku,

kde je uvedeno, že „pro úbytek kognitivních funkcí se dá očekávat, že obviněný

bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál – co lidé říkají, nebo co čte. Neměl by však mít výraznější problémy s vybavováním si materiálu prožitého a

vizuálně zakódovaného.“ Toto odpovídá výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové

učiněné při hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015, v níž mimo jiné uvedla, že

obviněný K. z krátkodobé do dlouhodobé paměti přenáší to, co přečte, nebo co

slyší, ale neměl by mít problém u toho, co skutečně prožil (srov. č. l. 403

spisu), stejně tak to odpovídá obsahu znaleckého posudku, ze kterého plyne, že

obviněný K. „bude mít potíže se zapamatováním verbálního materiálu, co mu lidé

říkají nebo co čte“ (srov. str. 34 znaleckého posudku na č. l. 366 spisu). Při

hodnocení pak nalézací soud dospěl k závěru, že z výpovědí znalců vyplývá, že

obviněný „P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si

verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého

a vizuálně zakódovaného. Informace od spoluobžalovaných byly informacemi

verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen jak si zapamatovat, tak i

reprodukovat“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Z právě uvedeného je

patrné, že nalézací soud vycházel při hodnocení důkazů ze zcela opačného

závěru, než který vyplývá z provedeného znaleckého zkoumání a výpovědi

znalkyně, totiž že P. K. nemá mít problémy se zapamatováním si verbálního

materiálu. Je třeba přisvědčit dovolateli, že nalézací soud není odborně

vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry znalkyň či tyto zcela zpochybnil. Navíc nalézací soud nijak nevysvětluje, proč zcela překvapivě dospívá k

opačnému závěru o schopnosti obviněného K. zapamatovat si verbálně získaný

materiál, než k jakému dospěly znalkyně v rámci znaleckého zkoumání. K tomu je

třeba ještě dodat, že Ústavní soud již v minulosti zformuloval zásadu zákazu

tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném

smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval

zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu

je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu

jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního

vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2

LPS, resp. čl. 6 odst. 2 EÚLP, včetně z něho plynoucí zásady „v pochybnostech

ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo), které jsou promítnuty do

příslušných ustanovení trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6 tr.

ř.), pak vyplývá,

že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění,

které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce

neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a

tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch

obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS

655/2006, uveřejněný pod č. 89 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

39. K hodnocení věrohodnosti obviněného K. odvolacím soudem je třeba

dále poukázat na výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněnou při hlavním

líčení konaném dne 23. 3. 2015, která mimo jiné k dotazu předsedy senátu k

vysvětlení odpovědi 11) znaleckého posudku, tedy zda věrohodnost výpovědi P. K.

není snížena jinými faktory (srov. str. 34 znaleckého posudku na č. l. 366

spisu) uvádí ke konstantnosti výpovědi, která je základním faktorem

psychologického posouzení věrohodnosti výpovědi, že jsou u K. pozměňovány

časové údaje, což by se vzhledem ke kognitivnímu deficitu dalo pochopit, jsou

ale pozměňovány prostorové údaje, a co je důležité, jsou pozměňovány i některé

podstatné aspekty ve výpovědi, jako příklad uvádí to, že výpověď není

konstantní ohledně počtu podplácení K., stejně tak se rozchází v tom, zda

podplácel i u malých zakázek, či nikoliv. Podle slov PhDr. Heleny Khulové se

jedná o „věci, které prožíval, a proto by těmito paměťovými stopami měl

disponovat. Za faktor, který chybí, považuji uvedenou konstantnost

výpovědi“ (srov. č. l. 403 spisu). Dále také k velkým nesrovnalostem ve

výpovědích sice uvádí, že vyplývají z osobnostních rysů K. s podílem

kognitivních funkcí (jak parafrázuje odvolací soud), ale dále rovněž dospívá k

závěru, že vzhledem k tomu, že kognitivní funkce obviněného K. nepracují na 100

%, nemusí si zapamatovat, co u které výpovědi řekl, pokud to neprožil, a proto

jeho výpovědi kolísají (srov. č. l. 403 spisu). Nejvyšší soud na tomto místě

považuje za nutné vytknout nalézacímu soudu, že se těmito dalšími podstatnými

tvrzeními znalkyně PhDr. Heleny Khulové nezabýval a řádně se s nimi

nevypořádal. Odvolacímu soudu je pak nutno vytknout, že napadený rozsudek

nalézacího soudu v tomto smyslu dostatečně nepřezkoumal. Jedná se přitom o

klíčové závěry znalkyně, které se týkají osobnosti obviněného K., a spolu s

dalšími důkazy mohou utvořit ucelený obraz o projednávané věci tak, aby byl

zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst.

5 tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že výpověď P. K. je podle nalézacího soudu

důkazem, který další obviněné usvědčuje (srov. str. 22 rozsudku nalézacího

soudu), je nezbytné postavit najisto věrohodnost tohoto důkazu a pokusit se

odstranit pochybnosti, které zde vyvstávají. Nalézací soud však v tomto směru

postupoval způsobem zcela nedostatečným a do značné míry i nepřezkoumatelným,

přičemž odvolací soud se tuto vadu ani nepokusil odstranit. Vzhledem ke všem

těmto důvodům je nepochybně důvodná námitka extrémního nesouladu mezi

provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými, která byla B. Z. uplatněna v

dovolání.

40. V souvislosti s věrohodností výpovědi P. K. a závěry vyplývajícími z

výpovědí znalkyň, dovolatel rovněž nalézacímu soudu vytýká, že se nezabýval

dalším tvrzením znalkyň, že významná délka časového úseku mezi tím, kdy

události měly nastat a trestním oznámením, svědčí pro účelovost jednání K.

Stejně tak nalézací soud pominul tvrzení znalkyň, že K. je osobností, která by

byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů.

41. Nalézací soud při shrnutí výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové ve

svém rozsudku k předmětnému uvádí, že „dlouhý časový úsek mezi tím, kdy

události měly nastat, a nahlášením pana K. na policii, znalkyně hodnotí jako

účelovost jednání. Z hlediska psychologického je obviněný K. osobností schopnou

konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. Nelze to

vyloučit pro nadprůměrnou inteligenci a znalost problematiky“ (srov. str. 19

rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení důkazů pak dospívá nalézací soud k

závěru, že „k posouzení motivace jednání obviněného P. K. – učinění oznámení o

skutku pak soud s ohledem na výpověď samotného obviněného K. dává za pravdu

závěrům znalkyně, že tento trestním oznámením sledoval výlučně vlastní

prospěch“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se

hodnocením těchto závěrů znalkyně nevěnoval.

42. Nejvyšší soud k uvedenému považuje za nutné opětovně poukázat na

výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové, která dne 23. 3. 2015 při hlavním líčení

k dotazu obhájce Mgr. Jakuba Vepřeka ohledně dlouhého časového úseku mezi tím,

kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. uvedla, že „z psychologického

pohledu je to hodnoceno jako účelovost jednání“ (srov. č. l. 404 spisu). K

dalšímu dotazu, zda je P. K. z psychologického hlediska osobností, která by

byla schopna konstrukce křivé výpovědi, aby prosadila vlastní zájmy,

odpověděla, že byla (srov. č. l. 405 spisu). Nalézací soud tedy správně shrnul

závěry znalkyně týkající se dané problematiky. Přestože k tomu výslovně uvedl,

že z hlediska motivace dává znalkyni za pravdu, tedy že obviněný P. K. podáním

trestního oznámení sledoval výlučně vlastní prospěch, nevyvodil z tohoto

znaleckého závěru žádné důsledky a podrobněji ani nehodnotil, že z hlediska

psychologického je osobností, která by byla schopna konstrukce křivé výpovědi,

aby prosadila vlastní zájmy (srov. č. l. 405 spisu). Nalézací soud se tedy s

výpovědí znalkyně PhDr. Heleny Khulové ohledně toho, že obviněný K. je

osobností, která by byla schopna konstruovat křivou výpověď, a že okamžik

podání trestního oznámení svědčí pro účelovost jednání K., řádně nevypořádal a

nehodnotil tyto znalecké závěry, které mají z hlediska hodnocení věrohodnosti

výpovědi obviněného P. K. a ve spojitosti s tím i všech dalších ve věci

provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. podstatný význam. V důsledku

toho nebyl zatím náležitě zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly

důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Na tyto rozpory navíc

dovolatel poukazoval již v rámci podaného odvolání (srov. č. l. 474 spisu),

přesto se jimi odvolací soud nikterak nezabýval, rozsudek nalézacího soudu tak

ohledně této skutečnosti dostatečně nepřezkoumal, v důsledku čehož se tento

soud dopustil porušení § 254 odst. 1 tr. ř.

43. Dovolatel rovněž poukázal na další okolnost, že on a obviněný Ing. R. D. nebyli znalecky zkoumáni obdobně jako obviněný P. K. z hlediska své

obecné věrohodnosti, a to přesto, že jsou ve stejném postavení jako obviněný K. B. Z. k tomu doplňuje, že takovým postupem byla porušena zásada, že vůči všem

osobám, vůči nimž se trestní řízení vede, má být postupováno zásadně stejně. Z

rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá, že nalézací stejně jako odvolací

soud možnost znaleckého zkoumání věrohodnosti obviněných Z. a D. vůbec

nezvažovaly. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou si

všichni účastníci v řízení rovni. Nejvyšší soud zde však musí poukázat na již

shora nastíněné specifické postavení obviněného P. K. v této věci. Vzhledem k

důležitosti jeho výpovědi pro trestní řízení je pochopitelné, proč soudy

nižších stupňů prostřednictvím znaleckého dokazování zkoumaly jeho obecnou

věrohodnost, ač konkrétní věrohodnost jeho výpovědi musí v konečném stadiu vždy

posoudit soud. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury, podle které znalec

psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat

se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv,

popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Takové

hodnocení důkazů přísluší soudu, který je povinen postupovat přitom podle § 2

odst. 6 tr. ř. (č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Navíc, pokud jeho spoluobvinění ve

věci při hlavních líčeních nevypovídali a v jejich výpovědích nebyly shledány

rozpory, je třeba v té souvislosti zdůraznit, že psychologické zkoumání

osobnosti obviněného je ve smyslu ustálené judikatury vždy individuální

záležitostí (srov. č. 41/1976 a č. 12/1987-II. Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že

obviněný zásadním způsobem mění své výpovědi tak, že vzniká pochybnost o jeho

schopnosti vnímat události, uložit si je do paměti a reprodukovat je, zpravidla

vyžaduje doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie zaměřeným na

zjištění jeho psychických vlastností (viz č. 40/1994 Sb. rozh. tr.). Soudům

nižších stupňů je v této souvislosti však třeba vytknout, že v odůvodnění svých

rozsudků nezdůvodnily, proč nenechaly zkoumat věrohodnost spoluobviněných P. K.. V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za nutné vytknout oběma soudům

nižších stupňů rovněž to, že se náležitě nevypořádaly s výpověďmi obviněných B. Z. a Ing. R. D., na což ostatně poukázal i obviněný B. Z. ve svém dovolání a na

co již předtím poukazoval i ve svém odvolání (srov. č. l. 474 spisu). Skutečnost, že oba tito obvinění využili svého práva a při hlavním líčení před

nalézacím soudem nevypovídali, nezbavuje tento soud povinnosti se jejich

předchozími výpověďmi zabývat a náležitě se s nimi vypořádat. Za takové

náležité zhodnocení nelze považovat pouhou citaci jejich výpovědí z přípravného

řízení, aniž by se jimi nalézací soud v hodnotící části vůbec zabýval, a to

přesto, že v této věci proti sobě stojí na jedné straně důkazy svědčící proti

obviněnému B. Z. a na druhé straně důkazy svědčící v jeho prospěch (srov.

přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/2001,

uveřejněný pod č. 104 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze

dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a další). V návaznosti na to, Nejvyšší soud spatřuje

pochybení odvolacího soudu v tom, že ani, pokud jde o tuto okolnost, náležitě

nepřezkoumal rozsudek nalézacího soudu, a to navíc za situace, kdy obviněný B. Z. již ve svém odvolání poukazoval na to, že jeho výpověď koresponduje s

výpovědí obviněného Ing. R. D., kteří navíc s ohledem na své zadržení nemohli

obsah svých výpovědí nijak korigovat.

44. V souvislosti s možným motivem P. K. podat trestní oznámení

poukazuje dovolatel rovněž na výpověď svědkyně M. H., která pod sankcí křivé

výpovědi podle dovolatele uvedla jisté okolnosti svědčící o tom, že oznámení o

přijetí úplatku mohlo být ze strany obviněného K. pomstou spoluobviněným za to,

že obviněný K. nevítězil ve výběrových řízeních.

45. Nalézací soud se výpovědí svědkyně M. H. ve svém rozsudku zabýval,

když nejprve zopakoval její obsah. Svědkyně k dotazu obhájce uvedla, že s

obviněným K. naposledy jednala na jaře 2012, kdy se jí telefonicky dotazoval,

zda budou nějaká výběrová řízení, ona mu sdělila, že tato již proběhla. K. se

rozčílil a řekl, že to R. ještě ukáže (srov. str. 13 rozsudku nalézacího

soudu). Při hodnocení této výpovědi stran možného motivu pomsty ze strany

obviněného K. nalézací soud uzavřel, že „toto považuje za spekulaci, neboť k

předmětné události popisované svědkyní, mělo dojít na jaře 2012, přičemž

obviněný podával trestní oznámení až 17. 8. 2012, tedy s odstupem několika

měsíců“ (srov. str. 23 rozsudku nalézacího soudu).

46. Z protokolu o výslechu svědkyně H. učiněném mimo hlavní líčení dne

10. 4. 2014 Nejvyšší soud zjistil, že se shoduje s tím, co o výpovědi uvedl

nalézací soud. Tato svědkyně výslovně uvedla, že v posledním kontaktu, který s

obviněným K. měla a který proběhl na jaře 2012, mu k jeho dotazu sdělila, že

výběrová řízení již proběhla. Dále uvedla, že „on se rozčílil, řekl, že to R. ještě ukáže“ (srov. č. l. 237, 238 spisu). K závěru nalézacího soudu o tom, že

se ze strany svědkyně H. jedná o spekulaci, Nejvyšší soud podotýká, že nalézací

soud nehodnotil výpověď svědkyně H. přesvědčivým způsobem, když nevysvětlil, v

čem konkrétně spatřuje spekulaci svědkyně H. ohledně jejího tvrzení o možném

motivu podání trestního oznámení obviněného K., když na druhé straně cituje

tuto svědkyni v tom smyslu, že měl K. uvést, že „to R. ještě ukáže“, což jistě

není „spekulace“ svědkyně, ale citace vyjádření obviněného P. K., k němuž mělo

dojít přímo před ní, a proto se jím měl nalézací soud náležitě zabývat a

vyhodnotit ho jednak z hlediska pravdivosti tohoto tvrzení svědkyně, a to

případně i v kontextu s ostatními důkazy. Pokud nalézací soud vysvětluje svůj

závěr o spekulaci M. H. tím, že trestní oznámení podal K. až s odstupem

několika měsíců, Nejvyšší soud je toho názoru, že se ani s tímto důkazním

prostředkem nevypořádal nalézací soud tak, aby tento postup nevzbuzoval

pochybnosti. Obzvláště za situace, kdy podle výpovědi K. S., starosty

příslušného obvodu, učiněné při hlavním líčení dne 10. 2. 2014, mělo zřejmě v

mezidobí docházet k šíření zvěstí P. K. o manipulaci se zakázkou a k následnému

svolání schůzky u starosty, aby došlo k vyjasnění věci (srov. č. l. 220 spisu),

přičemž podle výpovědi svědka učiněné do protokolu dne 28. 6. 2013 se tato

schůzka měla uskutečnit koncem léta roku 2012. Z uvedeného vyplývá, že obviněný

K. se tvrzením o nestandardnosti předmětné zakázky zabýval již dříve, přičemž

nalézací soud tuto skutečnost při hodnocení důkazů nevzal v úvahu. Je tedy

nutno upozornit na povinnost nalézacího soudu hodnotit všechny důkazy

samostatně i ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to

nejen ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně M. H. a toho, co uvedl starosta

K. S., i dalších provedených důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, z výpovědi

znalkyně PhDr. Heleny Khulové totiž jednoznačně vyplývá, že P. K. je osobností,

která by byla schopna křivého obvinění proto, aby prosadila své zájmy (viz bod

34 tohoto usnesení). Navíc nalézací soud v této souvislosti pominul závěry,

které znalkyně učinily už ve znaleckém posudku, z kterého konkrétně vyplývá, že

P. K. „ve vztahu k [spoluobviněným] vykazuje známky dotčenosti, pozastavuje se

nad rozhodnutím soudu, ve kterém mu schází pokyn k možnosti získání dalších

zakázek“ (srov. str. 35 znaleckého posudku na č. l. 367 spisu). Nalézací soud

tedy pochybil, když se řádně nezabýval jednak hodnocením samotné výpovědi

svědkyně M. H., přičemž navíc tuto nehodnotil ve vzájemné souvislosti s

ostatními důkazy.

Obdobně jako v případě předchozí námitky se odvolací soud

touto nezabýval, a to přesto, že byla uplatněna již v odvolání dovolatele

(srov. č. l. 474 spisu), proto neodstranil ani tuto vadu, která v řízení před

nalézacím soudem vznikla.

47. Další námitkou uplatněnou k nevěrohodnosti obviněného P. K. v

dovolání je ta, že z výpovědí vyslechnutých uchazečů veřejných zakázek

nevyplývá, že by se kterýkoliv z nich na něčem protiprávním v souvislosti se

zadáváním veřejných zakázek příslušným úřadem městského obvodu Statutárního

města Ostravy podílel, že by např. dělal „křoví“, tedy že by se účastnil

výběrového řízení v úmyslu zakázku nezískat a výší své nabídky reálně

nekonkurovat obviněnému K., což je podle dovolatele jediný způsobilý

mechanismus ovlivnění výběrového řízení veřejné zakázky. Ostatně i sám K. podle

dovolatele výslovně vyloučil, že by takovéto „křoví“ dělal někomu jinému, a to

přestože se účastnil řady soutěží o zakázky vyhlašované Úřadem městského obvodu

Ostrava-Jih, přičemž by se to mohlo při výše uvedené logice možného ovlivnění

recipročně předpokládat.

48. Nalézací soud zrekapituloval ve svém rozsudku výpovědi dalších

vyslechnutých soutěžitelů, a to V. Š., který byl v dané době předsedou

představenstva společnosti Sekos Morava, která se účastnila výběrového řízení

na zakázku č. ..., o kterou v řízení jde. Ve své výpovědi mj. uvedl, že v

„případě žádné zakázky u ÚMOb Ostrava – Jih nezažil nějakou nestandardnost“,

když „nabídku podávali v zapečetěné obálce na podatelnu obecního úřadu.

Zapečetěním měl na mysli, že obálka byla podepsána a byla na ní nálepka firmy.

(…) Pokud takovouto nabídku podával za společnost on, nikdy nebyla před ním

obálka s nabídkou otevírána. Následně dostali písemné stanovisko, že soutěž

nevyhráli. Ke způsobu informace o existenci zakázky pak svědek uvedl, že mohli

být obesláni, nebo se to mohli dovědět z internetu. (…) Vyslovil pak domněnku,

že součástí zadání byl slepý rozpočet, ke kterému se vyjadřoval jejich cenař a

tento stanovil cenu pro výběrové řízení. S ohledem na rozpory ve výpovědi

svědka u hlavního líčení a v jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, byla

podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čtena část protokolu o výslechu

svědka z přípravného řízení č. l. 111-115, konkrétně č. l. 114, kde svědek

uvedl, že cenu pro výběrové řízení za společnost stanovil rozpočtář. K

předestřenému rozporu svědek připustil, že touto osobou byl rozpočtář (srov.

str. 10 – 11 rozsudku nalézacího soudu). Obdobně se vyjádřil i další účastník

tohoto výběrového řízení, a to M. U., který k věci uvedl, že „tuto zakázku

dostal tehdy P. K. a svědkovi není známa žádná nestandardnost v případě jeho

výhry. V případě stanovení ceny, dostal slepý rozpočet, šel se podívat na

místo, kde se mělo dílo realizovat a podle toho stanovil cenu. Nikdo mu

neříkal, jakou cenu tam má napsat. Dával tam svou cenu. V souvislosti s touto

zakázkou po něm nebyl požadován žádný úplatek a nebyl úplatek požadován po něm

ani v případě jiné zakázky u ÚMOb Ostrava – Jih. Neví pak nic o tom, že by

nějaká jiná osoba v souvislosti s touto zakázkou dala nebo přijala úplatek.

Obžalovaní s ním o této zakázce nehovořili“ (srov. str. 13 rozsudku nalézacího

soudu).

49. Odvolací soud k této námitce uplatněné v odvolání nejen dovolatelem,

ale i Ing. R. D., v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňuje, že se jedná o osoby

podílející se na realizaci veřejné soutěže a nelze u nich předpokládat přiznání

k jakémukoliv podílu na vytýkané trestné činnosti.

50. Nejvyšší soud k svědeckým výpovědím dalších uchazečů veřejných

zakázek konstatuje, že nalézací soud ve svém rozsudku pouze uvádí jejich obsah.

Takový postup je však v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z odůvodnění

odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu nevyplývá, jakými úvahami se nalézací

soud řídil při hodnocení těchto důkazů, dokonce z odůvodnění tohoto rozsudku

není vůbec patrné, že by k hodnocení těchto důkazů došlo. Tím je postup

nalézacího soudu v rozporu rovněž s principy řádného a spravedlivého procesu,

který zajišťuje nezávislost rozhodování obecných soudů. Tyto principy vyplývají

z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1

Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva

na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování,

je totiž i povinnost soudů řádně zhodnotit provedené důkazy a svá rozhodnutí

odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 1997, sp. zn. III. ÚS

271/96, uveřejněný pod č. 24 ve sv. 7 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud

toto pochybení nalézacího soudu náležitě nenapravil, neboť způsob, jakým se

vypořádal s uvedenou námitkou odvolatelů B. Z. a Ing. R. D. uplatněnou již v

odvolání, je nepřezkoumatelný. Své tvrzení o tom, že u dalších uchazečů

veřejných zakázek nelze předpokládat přiznání k jakémukoliv podílu na vytýkané

trestné činnosti, odvolací soud nepodporuje žádnými skutečnostmi ani důkazy,

které by svědčily pro to, že se další uchazeči výběrových řízení dopustili

jakékoliv trestné činnosti s danou věcí související. Bez dalšího nelze

odmítnout výpověď dalších uchazečů výběrových řízení, a presumovat tak závěr o

vině obviněných na základě toho, že se nikdo jiný k vytýkané trestné činnosti

nepřiznal.

51. S posledně uvedenou námitkou dovolatele souvisí další námitka

týkající se toho, že se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat, jakým

mechanismem měli obvinění B. Z. a Ing. R. D. ovlivnit předmětnou zakázku, a to

navíc za situace, kdy součástí skutkové věty rozsudku nalézacího soudu je

tvrzení, že tito obvinění „dosáhli stavu, kdy“ obviněný K. zakázku získal.

52. Nalézací soud k tomu pouze uvedl, že „průběh výběrového řízení u

veřejné zakázky č. VZ 71.09 i skutečnost, že obviněný P. K. podal dne 24. 10.

2009 nabídku s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2.223.593,20 Kč a

lhůtou realizace 5 týdnů jako nabídku výhodnější než ostatní účastníci SEKOS

Morava, a. s., M. U., IČ: ..., že obviněný B. Z. v rámci posouzení a hodnocení

nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navrhl obviněného P. K. za odbor

dopravy a komunálních služeb jako vybraného uchazeče, že dne 26. 10. 2009 bylo

hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě

městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky

nejvhodnější a že dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava –

Jih bylo rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky

a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo je pak prokazován materiály z

předmětného spisu, tvořícího Přílohu č. 3/III. spisu“ (srov. str. 22 – 23

rozsudku nalézacího soudu).

53. Odvolací soud k této námitce, kterou rovněž oba obvinění B. Z. a

Ing. R. D. uplatnili již v odvolání, odkazuje na usvědčující výpověď obviněného

P. K., který popsal okolnosti, za kterých byl osloven oběma spoluobviněnými,

jakož i další úkony, jež podle jejich pokynů v souvislosti se svou účastí při

veřejné soutěži učinil.

54. Při takovém vypořádání námitky obviněných uplatněné v odvolání, jaké

provedl odvolací soud je nutno opětovně upozornit na shora uvedené vady z

hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného P. K., jak na ně shora

Nejvyšší soud poukázal v bodech 25 – 42 tohoto usnesení. Nalézacímu soudu se

nepodařilo mimo odkazu na výpověď obviněného P. K. náležitě zjistit, jakým

způsobem měli obvinění Z. a D. zakázku konkrétně ovlivnit. To, co popisuje ve

svém rozsudku, ještě nesvědčí dostatečně o tom, že došlo z jejich strany k

nezákonnému ovlivnění zakázky. Nejvyšší soud z výsledků hodnocení předmětné

zakázky zjistil, že členy hodnotící komise byli kromě obviněného Ing. R. D. rovněž Mgr. H. K. a R. M. (srov. č. l. 82 svazku příloh č. 3 k předmětnému

spisu). Z obsahu výpovědí těchto dalších členů hodnotící komise, kteří byli

nalézacím soudem vyslechnuti, rovněž nelze dovodit postup, jakým by k ovlivnění

veřejné zakázky mělo dojít, když svědkyně K., která byla členkou komise pro

otevírání obálek a následně i hodnotící komise, uvedla, že „obálky byly

předloženy, jako řádně zalepené a zapečetěné, pokud by se tak nestalo,

zapisovatelka by [ji] a členy komise o tom informovala a tyto nabídky by nebyly

zařazeny do výběrového řízení (...). V případě otevírání obálek s nabídkami u

této zakázky určitě nebyly zjištěny žádné nestandardnosti“ (srov. č. l. 218

spisu). Z výpovědi svědka M. je pak zřejmé, že si není jistý tím, zda se

podílel na otevírání obálek s tím, že přibližně 5x týdně byl členem komise pro

otevírání obálek (srov. č. l. 272 spisu). To, zda byl členem hodnotící komise,

nalézací soud nezjišťoval, resp. z protokolu o hlavním líčení to není zřejmé. Svědkyně R., která v dané věci působila jako členka komise pro otevírání obálek

a následně jako zapisovatelka hodnotící komise k věci po popisu postupu při

vyhodnocování výsledků při zadávání veřejných zakázek uvedla, že v předmětné

zakázce nestandardnost nezaregistrovala. Toto tvrzení rozvedla tím, že od „…

doby přijetí obálky do doby jejího oficiálního otevření byla obálka uzavřena,

nacházela se v kanceláři oddělení veřejných zakázek.“ Dále dodala, že nemůže

vyloučit, že v době její nepřítomnosti nebylo s obálkou manipulováno, ale podle

svých slov by to poznala. K dotazu předsedy senátu nalézacího soudu doplnila,

že v případě zjištění nestandardnosti, by o tom byl sepsán úřední záznam, pro

tento postup však v tomto případě nebyly zjištěny důvody (srov. č. l. 217

spisu). Přestože nalézací soud směřoval své dotazy na průběh zakázky, žádné

nestandardní postupy nezjistil ani u zaměstnanců úřadu, ani u ostatních

soutěžitelů, přitom je zřejmý záměr nalézacího soudu objasnit alespoň

mechanismus, jak by se obvinění Z. nebo D. dozvěděli výši částky, kterou mají

K. sdělit, aby ji do své nabídky uvedl (např. výslech svědkyně R. stran

otevření nebo poškození obálek, ve kterých se nachází nabídky soutěžitelů,

který je shrnutý na str. 10 rozsudku nalézacího soudu, nebo výpověď dalších

soutěžitelů ohledně toho, jak byla určena výše nabídky – srov. bod 46 tohoto

usnesení). Nutno však nalézacímu soudu vytknout, že se rovněž od R. M.

nepokusil zjistit skutečnosti, které by mohl zjistit při svém působení u

hodnotící komise. Za situace, kdy trestní odpovědnost obviněných je dokazována

především výpovědí obviněného P. K., u něhož se bude třeba znovu zabývat se

shora uvedených hledisek jeho věrohodností a v důsledku toho i použitelností

jeho výpovědi k usvědčení obviněných, lze přisvědčit námitce dovolatele, že se

soudům nižších stupňů zatím nepodařilo prokázat, jak by on a Ing. R. D. měli se

zakázkou manipulovat. Jedině z výpovědi P. K. totiž vyplývá, že k ovlivnění

veřejné soutěže mělo dojít tak, že mu B. Z. sdělil částku, kterou má napsat do

nabídky při této veřejné soutěži, což K. učinil a na základě toho měl K. soutěž

vyhrát. Nalézacímu soudu se však zatím přes jeho popsanou snahu nepodařilo

prokázat, jakým mechanismem měl obviněný B. Z. zjistit částku, kterou má K. do

nabídky napsat tak, aby soutěž vyhrál.

55. Obviněný B. Z. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítá,

že pokud odvolací soud uvádí, že obviněný K. pořídil jakousi usvědčující

nahrávku, a odkazuje na tuto tvrzenou okolnost jako na okolnost podporující

závěr o vině obviněných, aniž by byl důkaz nahrávkou proveden, jedná se o

postup, který je podle jeho názoru neakceptovatelný. K tomu dále zdůraznil, že

bez provedení důkazu onou nahrávkou nelze z jejího pořízení činit jakékoliv

závěry, a to ani ohledně kvality nahrávky, jak učinil odvolací soud.

56. Odvolací soud k této námitce odvolatele ve svém rozsudku uvádí, že

obviněný P. K. se snažil pořídit prostřednictvím svého mobilního telefonu

nahrávky jednání s oběma obviněnými, avšak tyto byly velmi špatné kvality a

nebyly tak jako důkaz použitelné (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

57. Dovolací soud k této námitce obviněného Z. přezkoumal protokoly o

veřejných zasedáních konaných před odvolacím soudem a musí dovolateli

přisvědčit, že odvolací soud důkaz předmětnou nahrávkou neprovedl, neboť z

protokolů to nevyplývá (obdobně nevyplývá z protokolů o hlavních líčeních, že

by tento důkaz provedl nalézací soud). Takový postup je však v rozporu s

ustanovením § 2 odst. 12 a § 263 odst. 6, 7 tr. ř., ve smyslu nichž smí

odvolací soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny při veřejném

zasedání. Navíc je nutno podotknout, že odvolací soud z uvedené nahrávky

vyvozuje pouze to, že není dobré kvality. I v případě, že by důkaz nahrávkou

odvolací soud provedl, nebyl by závěr o kvalitě nahrávky sám o sobě pro danou

věc relevantní, neboť rovněž zde Nejvyšší soud postrádá vyložení toho, jaké

závěry z tohoto důkazu soud vyvozuje (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

58. Dovolatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že odsouzení

svědkyně Mgr. H. K., pracovnice předmětného úřadu městského obvodu, mimo jiné

pro pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí o nekalých praktikách

v souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto

městském obvodu.

59. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že „výpověď svědkyně Mgr. H.

K. je nezbytné posoudit i v kontextu jejího odsouzení pro pokus zločinu

zneužití pravomoci úřední osoby (…) a pokus zločinu sjednání výhody při zadání

veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě (…), přičemž toto

posouzení taktéž svědčí o nekalých praktikách v souvislosti s vyhlašováním a

vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském obvodu“ (srov. str. 7

rozsudku odvolacího soudu).

60. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že způsob, jakým se odvolací soud

vypořádal s výpovědí svědkyně Mgr. H. K., nemůže obstát. Souvislost mezi

trestnou činností svědkyně K. a projednávanou věcí nejenže zatím nebyla

prokázána, ale nebyla ani tvrzena. Nelze z ní tedy bez dalšího činit žádné

další závěry vyjma její věrohodnosti, jak to ostatně činí nalézací soud (srov.

str. 16 rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné

ještě zdůraznit, že presumpce neviny, resp. tzv. presumptio boni viri

(předpoklad řádného člověka) se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k

obviněným, zatímco případná informace o trestných aktivitách svědka, je-li

podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu

zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací dle § 2 odst. 5 tr. ř. Souvisí-li

otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu,

bezprostředně s otázkou viny, jsou orgány činné v trestním řízení takovou

otázku povinny samostatně posoudit v souladu s § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/2008, uveřejněný pod

č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

61. Další námitka uplatněná v dovolání směřuje k dalším rozporům mezi

skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy dovolatel uvádí, že jediným

dalším důkazem, který má vedle výpovědí obviněného P. K. podle soudů obou

stupňů svědčit pro závěr o jeho vině a vině obviněného Ing. R. D., mají být

údaje k výběrovým řízením u veřejných zakázek nad 500 000 Kč za období let 2007

až 2012, na kterých se podíleli obvinění B. Z. a Ing. R. D. Dovolatel k tomuto

důkazu uvádí, že tento o ničem nevypovídá. Zejména z těchto materiálů nelze

dovodit skutečnost, že se jako soutěžitelé při těchto zakázkách střídaly 3 – 4

subjekty, jak tvrdil obviněný K., ale je z nich zjevné, že se řízení účastnila

celá řada subjektů a že i na místech vítězů se střídalo více subjektů. Podle

dovolatele je navíc nutné odmítnout expresivitu, kterou nalézací soud použil

při hodnocení tohoto důkazu. Nadto dovolatel podotýká, že mohlo dojít ke

zkreslení a materiály jsou nevypovídající, když nalézací soud zvolil informace

o zakázkách, jejichž objem přesahuje 500 000 Kč. Není zřejmé, proč jako hranice

nebyla zvolena jiná částka.

62. Nalézací soud ve svém rozsudku uvádí výčet vítězů výběrových řízení

u veřejných zakázek zadaných Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih nad 500 000 Kč

za období let 2007 až 2012, a to takto: „PTGE OVA, s. r. o., ve 4 případech,

KONE STAVBY, s. r. o., ve 2 případech, DEMONTSTAV, s. r. o., v 1 případě,

SPORTOVNÍ A LINIOVÉ STAVBY MORAVA, s. r. o., ve 2 případech, JANKOSTAV, s. r.

o., v 5 případech, STAVIA – silniční stavby, a. s., v 1 případě, PARKSERVIS M.

v 1 případě, MSS Ostrava, s. r. o., v 9 případech, Ing. J. M. v 6 případech,

Ing. J. B. ve 2 případech, J.M., ÚDRŽBA VOZOVEK, ve 3 případech, EUROVIA CS, a.

s., v 1 případě, SEKOS Morava, a. s., v 6 případech, KARO inženýrské sítě, s.

r. o., v 1 případě, MERKOSTAV, s. r. o., ve 3 případech, M. U. ve 3 případech,

Výstavba a údržba komunikací, s. r. o., ve 3 případech, P. K. ve 4 případech,

ALPINE stavební společnost CZ, s. r. o., ve 2 případech, R. P. v 1 případě,

IKOMOSTAV v 1 případě, Bytprům, výrobní družstvo v Ostravě, v 1 případě“ (srov.

str. 19 – 20 rozsudku nalézacího soudu). Následně pak nalézací soud dospěl k

závěru, že „tvrzení obviněného P. K. o střídání 3 (resp. 4 firem – viz výpověď

z 23. 3. 2015) firem i při jisté míře expresivity bylo takto potvrzeno. Navíc

právě tento obviněný při pokračování ve výslechu dne 23. 3. 2015 tyto firmy

specifikoval na SEKOS Morava, a. s. (6 případů), MSS Ostrava s. r. o. (9

případů). Podobný objem vyhraných zakázek byl zjištěn již jen u jediného

dalšího subjektu, a to Ing. J.M. (6 případů)“ (srov. str. 20 rozsudku

nalézacího soudu).

63. Odvolací soud k tomu uvedl, že „výpověď obviněného P. K. je

podporována i listinnými důkazy, zejména pak záznamem o veřejných zakázkách

ÚMOb Ostrava – Jih o opakovaném se střídání některých firem, jak na to

přiléhavě poukazuje okresní soud na str. 20 odůvodnění svého rozsudku“ (srov.

str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

64. Nejvyšší soud přezkoumal seznam vítězů, tak jak je uvedl ve svém

rozsudku nalézací soud. Zjistil, že celkem z 62 výběrových řízení vyhráli ti,

co je uvedl nalézací soud jako subjekty podporující výpověď obviněného K.

ohledně 3 – 4 střídajících se firem, tedy SEKOS Morava, a. s., MSS Ostrava, s.

r. o., a Ing. J. M. získali spolu s obviněným K. celkem 25 zakázek. Ostatních

37 zakázek získalo celkem 18 různých podnikatelských subjektů. Z toho je

zjevné, že tyto údaje při pouhém matematickém vyjádření nepotvrzují závěr

nalézacího soudu a výpověď obviněného P. K. o „střídání 3 – 4 firem“, zejména

když z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu není ani dostatečně

zřejmé, co míní onou „jistou mírou expresivity“ (viz str. 20 rozsudku

nalézacího soudu). Za situace, kdy z tohoto odůvodnění naopak vyplývá, že v

předmětných výběrových řízeních vítězilo větší množství subjektů, že dokonce

ani 3 – 4 nalézacím soudem vybrané subjekty nezvítězily ve více zakázkách než

subjekty ostatní, z nichž některé zvítězily také ve více případech (např. PTGE

OVA, s. r. o., ve 4 případech nebo JANKOSTAV, s. r. o., v 5 případech), je v

tomto směru hodnocení obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v rozporu

s provedeným důkazem, na který odkazuje, a odporuje tak požadavkům na obsah

odůvodnění stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť nalézací soud dostatečně

nevyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení tohoto důkazu. Nedostatkem

rozhodnutí v tomto směru rovněž je, že soudy nižších stupňů nezdůvodňují, proč

byla jako hranice pro posuzování zakázek stanovena cena zakázky převyšující 500

000 Kč, a ne jiná částka, zvláště když finanční objem předmětné zakázky v

konečném rozsahu měl být 2 306 842,40 Kč.

65. K závěru o vině obviněných dospěl nalézací soud především na základě

výpovědi P. K.. Vzhledem k zásadní důležitosti výpovědi P. K. považuje Nejvyšší

soud za nutné předně upozornit na jeho zvláštní postavení v projednávané věci. Obviněný P. K. je nejen oznamovatelem trestné činnosti, ve věci je sám rovněž

trestně stíhán a dokonce byl napadenými rozhodnutími odsouzen. Obecně lze říci,

že tyto skutečnosti svědčí ve prospěch závěru o věrohodnosti jeho výpovědi, a

to zejména s přihlédnutím k tomu, že přes trestní postih mu nejprve hrozící, a

nakonec i uložený, na svém tvrzení o spáchání předmětných trestných činů

setrval. Na druhou stranu nelze přehlédnout veškeré skutečnosti, na které shora

poukázal Nejvyšší soud, které věrohodnost usvědčující výpovědi obviněného P. K. na základě dosud provedeného dokazování významně zpochybňují, a proto je nutno

se těmito skutečnostmi řádně zabývat a vypořádat se s nimi, zvláště když jeho

výpověď je v podstatě jediným přímým usvědčujícím důkazem ve vztahu k obviněným

B. Z. a Ing. R. D. Proto se nelze omezit na hodnocení věrohodnosti svědecké

výpovědi P. K. v zásadě pouze z hlediska jeho zmíněného zvláštního postavení,

ale je třeba zvlášť pečlivě vyhodnotit celou důkazní situaci ve smyslu § 2

odst. 6 tr. ř. Jak opakovaně připomněl Ústavní soud (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněný pod č. 81

ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) důkazní situace, při níž v trestním řízení

existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a

obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být

věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého

usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány

činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný

usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§

2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny

samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový

stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Podle názoru

Nejvyššího soudu nedostály soudy nižších stupňů v projednávané věci povinnosti

zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., totiž „hodnotit důkazy podle svého

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu“. Nebylo náležitě zhodnoceno, že znalecký posudek

a výpověď znalkyně rozporují věrohodnost obviněného P. K., stejně jako shora

uvedené rozpory v jeho výpovědích. Soudům nižších stupňů se zatím také

nepodařilo najít další důkaz, který by svědčil pro závěr o vině spoluobviněných

B. Z. a Ing. R. D. Chybí i důkaz, který by jednoznačně podporoval věrohodnost

obviněného P. K. Nalézací soud se nevypořádává se skutečností, že z provedených

důkazů lze dospět ke zcela opačným závěrům, když tvrzení obviněného P. K. a

jeho spoluobviněných B. Z. a Ing. R. D. jsou v podstatě tvrzením proti tvrzení.

Nalézací soud dokonce, v rozporu se závěrem znalkyně, v odůvodnění svého

rozsudku chybně tvrdí, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních

funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním

si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného (srov. str. 22 rozsudku

nalézacího soudu). Obecně lze závěrem k rozporům mezi provedenými důkazy a

závěry nalézacího soudu z nich vyplývajícími shrnout, že se s nimi nalézací

soud ve svém podrobně citovaném rozsudku dostatečně nevypořádává, pouze se

některé rozpory snaží odstranit odkazem na znalecký posudek, který však

náležitě ve vztahu k výpovědi obviněného P. K. nehodnotí, jak na to bylo shora

v podrobnostech poukázáno. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že

hodnocení rozporné výpovědi nelze nahradit pouhým zdůrazněním jeho postavení a

odkazem na odborné závěry znalců (v tomto případě navíc deformované), neboť se

musí jednat o úvahu soudu, který zhodnotí všechny rozhodné okolnosti nejen

jednotlivě, ale též v jejich vzájemných souvislostech, přičemž z rozhodnutí

soudu musí být patrno, jak soud při svých úvahách postupoval. Opačný postup je

v přímém rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, jak to ostatně

vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu, který ve svých nálezech

opakovaně zdůraznil, že s ohledem na požadavky spravedlivého procesu mají

obecné soudy povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky

i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Ústavní soud dále dodává, že nároky na

odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si

provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je

potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené

požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud

vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami

se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne

31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS

368/15). Takové nedostatky v odůvodnění rozsudků, jaké jsou popsány shora,

způsobují nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí, neboť mezi principy řádného a

spravedlivého procesu, vylučující libovůli při rozhodování, patří povinnost

soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě

rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení § 125 tř. řádu; pokud z odůvodnění

nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje

zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního

soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, uveřejněný pod č. 108 ve sv. 30

Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo

nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je

vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je

vyložit v jeho prospěch.

Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio

pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o

existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné

pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani

provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecný soud

musí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a

hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy

sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu

absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých

skutečností (nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008, uveřejněný pod

č. 7 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud se dopustil pochybení,

pokud vady, kterých se dopustil nalézací soud v dokazování, a nedostatky

odůvodnění jeho rozsudku nezhojil, neboť kromě jiného je odvolací soud povinen

zkoumat, zda při hodnocení provedených důkazů postupoval soud prvního stupně v

intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tj. zda některý z provedených důkazů

nepominul, zda na základě těchto důkazů učinil závěry, jež se jeví jako

přesvědčivé a netrpí logickými rozpory (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1039/2015). Je porušením práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže odvolací

soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se

skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací

soud nedostatečně hodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s

námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele

vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné

skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní

ochranu (srov. nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008, uveřejněný

pod č. 65 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

66. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal,

že lze obviněnému B. Z. přisvědčit, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného

opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.,

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými

důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a proto rozhodnutí nalézacího soudu

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Tento dovolací důvod je naplněn i ve vztahu ke

spoluobviněným, kteří dovolání nepodali, P. K. a Ing. R. D., protože důvody,

pro které nemohou napadená rozhodnutí obstát ohledně obviněného B. Z.,

prospívají i jim a mají přímý dopad na správnost právní kvalifikace jejich

jednání jako trestného činu podle § 128a odst. 1, 3 tr. zák. a § 158 odst. 1

písm. a) tr. zák. v případě spoluobviněného Ing. R. D. a podle § 161 odst. 1, 2

písm. b) tr. zák. v případě spoluobviněného P. K., u kterého je třeba tento

důvod použít s přihlédnutím k zásadě, že ani „doznání obviněného nezbavuje

orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné

okolnosti případu“. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání

obviněného B. Z. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, a zároveň

ve smyslu téhož ustanovení zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.

9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013, přičemž ve smyslu § 265k odst. 2 poslední věty

tr. ř. za přiměřeného použití § 261 tr. ř. tyto rozsudky zrušil, i pokud jde o

obviněné Ing. R. D. a P. K. (beneficium cohaesionis). Současně podle § 265k

odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby

věc obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

67. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru

vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

68. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že trestní řízení se řídí

zásadou presumpce neviny. Jak opakovaně uvedl Ústavní soud, z principu

presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být

obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle

kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci

relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu

důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je

nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nález Ústavního soudu ze

dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, uveřejněný pod č. 43 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS

1975/08 uveřejněný pod č. 7 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nalézací soud

bude v dalším řízení postupovat tak, aby při respektování zásady in dubio pro

reo provedením dalších důkazů se pokusil odstranit důvodné pochybnosti, které

zde jsou o vině obviněných. Za tímto účelem v novém řízení Okresní soud v

Ostravě jako nalézací soud především znovu vyslechne obviněného P. K. a vyvine

všemožné úsilí, aby výpověď P. K. jako jediný usvědčující důkaz byl doplněn

pokud možno jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Především nalézací soud zváží,

zda není nutné po novém výslechu obviněných B. Z. a Ing. R. D. doplnit

dokazování o znalecké posouzení jejich duševního stavu se zaměřením na

předpoklady jejich obecné věrohodnosti obdobně jako tomu bylo u znaleckého

posouzení obviněného P. K., a tento svůj závěr řádně odůvodní. Za účelem

rozhodnutí v dané trestní věci a náležitého zjištění skutkového stavu věci, o

němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., se nalézací soud

pokusí odstranit pochybnosti o věrohodnosti obviněného P. K., za tímto účelem

znovu vyslechne ve věci ustanovenou znalkyni PhDr. Helenu Khulovou, přičemž se

zaměří na schopnost obviněného P. K. zapamatovat si prožité události,

skutečnosti verbálně mu sdělené a dále i skutečnosti a okolnosti vizuálně

zakódované či přečtené. Rovněž zjistí, do jaké kategorie spadá schopnost

zapamatovat si skutečnosti, které obviněný P. K. popisuje v daném případě. V

neposlední řadě se bude zabývat tím, zda lze zjistit, jakým mechanismem měli

obvinění D. a Z. veřejnou soutěž ovlivnit, což má pro posouzení věci podstatný

význam a v případě, že dojde k závěru, že pro posouzení věci je znalost této

skutečnosti nezbytná, rovněž v tomto směru doplní dokazování. Nalézací soud za

tímto účelem především znovu podrobně vyslechne R. M. k jeho působení jako

člena hodnotící komise předmětné zakázky. Po tomto doplnění dokazování bude

nalézací soud věnovat náležitou pozornost především hodnocení důkazů ve smyslu

§ 2 odst. 6 tr. ř., přičemž se v tomto směru vypořádá i s výpověďmi obviněných

B. Z. a Ing. R. D. V případě, že se nepodaří odstranit rozpory ve výpovědích

obviněného P. K., nalézací soud logicky zdůvodní, na základě jakých okolností

dospěl k závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti jednotlivých skutečností

vyplývajících z jeho postupně složených výpovědí.

Přitom v dalším řízení bude

postupovat tak, aby skutkový stav věci byl na základě provedeného a

zhodnoceného dokazování zjištěn s praktickou jistotou tak, aby o něm nebyly

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2

odst. 5 tr. ř.). Veškeré své závěry, ke kterým ve svém rozhodnutí dospěje,

odůvodní tak, aby splňovaly zvýrazněné nároky ve smyslu shora uvedené

judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na odůvodnění rozsudku, a to s

ohledem na podrobně popsanou důkazní situaci v této trestní věci. Nalézací soud

za tímto účelem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyloží, které skutečnosti

vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami

se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se

soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů

a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle

příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

69. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je

nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto

rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž

provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že

při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s

citovaným ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Vzhledem

k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného

obviněným B. Z. samozřejmě jen v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke

změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Obdobně nemůže v novém řízení dojít ke

změně rozhodnutí v neprospěch u obviněných Ing. R. D. a P. K. (srov. § 265s

odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2017

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda senátu