5 Tdo 1367/2019

5 Tdo 1367/2019-8288

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání,

které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. D., nar. XY,

trvale bytem XY, P. K., nar. XY, zemřelého XY, trvale bytem XY, a J. Š., nar.

XY, trvale bytem XY proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019,

sp. zn. 9 To 420/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 293/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce

podané v neprospěch obviněného P. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce

podaná v neprospěch obviněných R. D. a J. Š. odmítají.

1. Obvinění R. D., P. K. a J. Š. byli rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 8 T 293/2014, podle § 226 písm. b) tr. řádu

zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství ze dne 24. 10. 2014, sp.

zn. 7 VZV 5/2012, pro skutky podrobně popsané ve výroku o vině v citovaném

rozsudku (s popisem převzatým z petitu uvedené obžaloby), v nichž byly

obžalobou spatřovány tyto trestné činy - u obviněného R. D. pod bodem I.

trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst.

1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen ve zkratce „tr. zákon“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle

§ 8 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněných P. K. a J. Š. pod bodem II. trestný čin

porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.

zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona.

2. Podle obžaloby se uvedení obvinění měli zmíněných trestných činů

(zjednodušeně uvedeno) dopustit ve spojitosti s oceněním a následným prodejem

státního obchodního podílu (v držení F.– ve zkratce jen „F.“) v obchodní

společnosti O., se sídlem XY (dále ve zkratce jen „O.“), obchodní společnosti

K., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „K.“), v lednu a únoru roku 2004.

Obviněný R. D. tak měl učinit jako prokurista znaleckého ústavu V., IČ: XY, se

sídlem XY, nyní jde o G. (dále ve zkratce jen „V.“), která byla najata F.,

zastoupeným obviněnými P. K. a J. Š., k podání znaleckého posudku k ocenění

akcií odpovídajících 45,88% podílu v obchodní společnosti O.. Podstata výhrad

obžaloby obviněnému R. D. spočívala v nepřesném a neúplném ocenění tohoto

majetkového podílu a pominutí některých majetkových hodnot, zejména pokud jde o

tzv. neprodukční část obchodní společnosti O., v důsledku čehož mohla vzniknout

škoda na straně státu ve výši přes 7 miliard Kč, reálně vznikla škoda

převyšující částku 5 miliard Kč. Obviněným P. K. jako II. místopředsedovi

výkonného výboru F. a J. Š. jako členovi výkonného výboru F. a šéfovi Sekce

strategických privatizací F. byla zmíněná škoda kladena za vinu, neboť se jí

měli dopustit nevěrnou správou svěřeného majetku F. za porušení zákonných

povinností uvedených v petitu obžaloby, na nějž je jinak možno plně v

podrobnostech odkázat a který zcela převzal do výroku svého rozsudku i soud

prvního stupně.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce

v neprospěch obviněných a poškozená Česká republika – Ministerstvo financí

České republiky odvolání, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Městský soud v

Praze svým usnesením ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 9 To 420/2018, následovně.

Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil toliko

ve výroku o náhradě škody a při nezměněném zprošťujícím výroku podle § 226

písm. b) tr. řádu u všech obviněných podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl

tak, že podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal poškozenou Českou republiku –

Ministerstvo financí s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Odvolání podané zmocněncem poškozené podle § 253 odst. 1 tr.

řádu zamítl jako podané osobou neoprávněnou.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní

zástupce v neprospěch všech tří obviněných dovolání, které opřel o dovolací

důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, neboť podle něj ve věci

rozhodoval vyloučený soudce a napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném

právním posouzení skutku.

5. Nejvyšší státní zástupce ve svém relativně obsáhlém dovolání nejprve

obšírně zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to nejen jejich

výrokovou část, ale též z pohledu veřejné žaloby jejich nosné důvody (v

podstatě jde o prvních 9 stran dovolání). S názory soudů nižších stupňů

následně vyjádřil nesouhlas a na dalších téměř 5 stranách (až do str. 14 svého

dovolání) brojil proti těmto rozhodnutím, přičemž opakoval argumentaci státního

zástupce obsaženou již v obžalobě a poté v odvolání a vznášel námitky proti

rozhodnutím soudů nižších stupňů, které podřazoval pod dovolací důvod uvedený v

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Posledních téměř 5 stran svého dovolání (od

str. 14 do str. 19) věnoval vlastním námitkám směrovaným především proti

předsedkyni senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivě Fialové, která podle něj

neměla v dané věci pro pochybnosti o své nepodjatosti rozhodovat, rozváděl

přitom jednotlivé situace z daného procesu, v nichž spatřoval procesní vady a

důvody pro její vyloučení, čímž měl podle něj být naplněn dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

6. Předně nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se zproštěním obžaloby

obviněného R. D. Toto zproštění bylo v rozhodnutích soudů nižších stupňů

založeno především na tom, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění (tak soud

prvního stupně), resp. ani znaky objektivní stránky skutkové podstaty

příslušného trestného činu (tak soud odvolací). Tyto závěry ale podle

dovolatele neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a popisu skutku obsaženému

v rozsudku soudu prvního stupně, proto setrval na správnosti právní kvalifikace

skutku užité obžalobou. Z popisu žalovaného skutku bylo podle něj zřejmé, že

obviněný ve svém znaleckém posudku pominul zahrnout do výsledné ceny finanční

investice obchodní společnosti O. spočívající v majetkové účasti O. v dceřiných

(popř. vnukovských) společnostech, dále při stanovení neprodukční části při

ocenění bytového portfolia vycházel z hrubě zkreslených údajů o počtu bytů a o

jejich hodnotě, do ocenění nezahrnul finanční investice obchodní společnosti O. v podobě směnek a pominul ocenit samostatně jako provozně nenutný majetek další

nemovitosti převážně rekreačního charakteru, které obchodní společnost O. jako

jejich vlastník pronajímala. Též soud prvního stupně v rozsudku uvedl konkrétní

vady znaleckého posudku obviněného, ty vyplývaly i ze znaleckých posudků

opatřených v tomto řízení, s nimiž v zásadě souhlasil i soud prvního stupně,

nakonec i soud odvolací. Obviněný především neocenil majetkový podíl v

dceřiných společnostech a další jeho majetkové účasti. Na naplnění znaků

trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175

odst. 1 tr. zákona k okamžiku podání znaleckého posudku ze dne 26. 2. 2004

nemají podle dovolatele žádný vliv ani následné vysvětlující dopisy, v nichž

znalec připustil výrazně vyšší hodnotu oceňovaného majetku (např. 12-15 miliard

Kč) s ohledem na jiné varianty zjišťování jeho hodnoty a v nichž uváděl, že k

ocenění 32 dceřiných společností nemá dostatečné informace a v nichž žádal o

pomoc. Tyto listiny soudy nižších stupňů považovaly za součást znaleckého

posudku, jíž ovšem nejsou. Proto podle dovolatele obviněný objektivní stránku

skutkové podstaty trestného činu uvedeného v § 175 odst. 1 tr. zákona zcela

naplnil. Dále dovolatel rozvedl, proč podle něj byl naplněn takovým jednáním i

znak škody, neboť obviněný svým znaleckým posudkem stanovil minimální a

nepřekročitelnou spodní hranici prodejní ceny pro vládu. Jím zpracovaný

znalecký posudek proto byl jednou z příčin, pro kterou vznikla státu škoda,

protože obviněný ocenil majetkový podíl státu v O. na 2,08 miliardy Kč, prodán

byl za 4,1 miliardy Kč, ve skutečnosti ale měl podle státního zástupce hodnotu

9 828 432 000 Kč, jak k ní dospěl znalecký ústav A-Consult plus, s. r. o. Dále

dovolatel rozvíjel své úvahy o zavinění, které též v požadované úmyslné formě

obviněný naplnil, jde-li o znaky základní skutkové podstaty, resp. alespoň v

nedbalostní formě, jde-li o škodu.

Své úvahy založil na tom, že obviněný si

musel být vědom toho, že některé části majetku do ocenění nezahrnul, že v daném

termínu nemohl cenu i ohledně jiných součástí stanovit, že v případě nemožnosti

celý majetek ocenit měl zadání odmítnout. Jeho vědomí o nesprávnosti vlastních

závěrů a srozumění dokládal dovolatel i vlastními dopisy obviněného, v nichž

právě zmiňoval, že k ocenění dalších majetkových hodnot nedošlo.

7. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani se zproštěním obžaloby

dalších dvou obviněných P. K. a J. Š. pro trestný čin porušování povinnosti při

správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaného,

dílem ve stadiu pokusu. Obviněný P. K. po předložení znaleckého posudku

znaleckým ústavem V. zareagoval požadavkem na vypracování jeho doplňku, požádal

Komerční banku o „tzv. fairness opinion“ a vypracování Alternativního náhledu

na posouzení finančních investic, které netvořily produkční část skupiny O.,

což podle nejvyššího státního zástupce dokládá, že oba obvinění měli

pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Avšak žádný doplněk zpracován

nebyl, neboť znalec R. D. dopisem ze dne 8. 3. 2004 sdělil, že znalecký ústav

neměl k dispozici podklady pro takové ocenění. Také Komerční banka odmítla

žádost o zpracování tzv. fairness opinion a výsledkem „Náhledu na možnou

hodnotu finančních investic v O.“ bylo ocenění pouze 3 z celkového počtu 26

dceřiných či přidružených společností v O. v rozmezí 1,4 až 1,6 miliardy Kč.

Nadto z dopisu R. D. z 26. 2. 2004 vyplývalo, že hodnota majetku může být

výrazně vyšší. Pokud pak obvinění přes existenci těchto pochybností společně

vypracovali souhrnný materiál nazvaný „Zpráva o výsledku exkluzivního jednání

se společností K. o přímém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti O.“

obsahující návrh usnesení a důvodovou zprávu navrhující prodej majetkového

akciového podílu F. v O. obchodní společnosti K. za cenu 2,25 miliardy Kč, tedy

podle znaleckého posudku V., pak postupovali v rozporu se svými povinnostmi

řádně spravovat a opatrovat svěřený majetek, současně byli srozuměni i s tím,

že takto stanovená prodejní cena je výrazně podhodnocená. Podle nejvyššího

státního zástupce to byli právě obvinění, kdo měli jako vedoucí zaměstnanci F.

v gesci přípravu a vypracování podkladů pro privatizaci zbylého státního podílu

v O., proto jejich jednání bylo hlavní a podstatnou (byť nikoliv jedinou)

příčinou vzniku škody na majetku státu.

8. Nejvyšší státní zástupce uplatnil také dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívající v tom, že v dané věci rozhodoval

vyloučený soudce ve smyslu § 30 tr. řádu, neboť podle něj byly dány důvody pro

vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivy Fialové. Státní

zástupce již v rámci svého odvolání podrobně popsal konkrétní okolnosti, z

nichž dovozoval podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, ty pak

následně zopakoval nejvyšší státní zástupce v dovolání. I podle něj tak v

hlavním líčení konaném dne 20. 4. 2018 došlo ze strany předsedkyně senátu „ke

zcela bezprecedentnímu opakovanému zásahu do závěrečné řeči státního zástupce“,

když předsedkyně senátu dvakrát přerušila jeho řeč (když předčítal str. 25 a

str. 30 její písemné přípravy) v pasážích týkajících se skutku kladeného za

vinu obviněným P. K. a J. Š. Také nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas

s tím, že předsedkyně senátu zakazovala zmiňovat se v závěrečné řeči o podaných

vysvětleních osob P. K. a již zemřelého Z. H. provedených před zahájením

trestního stíhání a je i jakkoliv citovat, protože je nelze použít jako důkaz

(což státní zástupce nechtěl sporovat). Namítl, že podle § 216 odst. 4 tr. řádu

může závěrečné řeči předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z

rámce projednávané věci, tak tomu ovšem v dané věci nebylo, naopak byl státní

zástupce dokonce osočen z protizákonného postupu ve formě prohlášení

adresovaného i přítomným sdělovacím prostředkům. Vyjádřil též nesouhlas s

posouzením této výhrady odvolacím soudem, který akceptoval, že předsedkyně

senátu může přerušit řeč státního zástupce, odkazuje-li na důkazy před soudem

neprovedené, neboť státní zástupce v závěrečné řeči zmiňoval provedení

konkrétních úkonů policejním orgánem a rozhodně z rámce projednávané věci

nevybočil. Nesouhlasil ani s posouzením prohlášení předsedkyně senátu soudu

prvního stupně, která takový postup označila za nezákonný. V tom spatřoval její

zaujatost, která se následně projevila také dehonestací práce státního zástupce

v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v jeho bodu 220., invektivy

však spatřoval i v bodech jiných – 195., 207., 208. či 223.), jež podle jeho

názoru dokresluje neprofesionální a emotivní přístup k projednávané věci. Podjatost předsedkyně senátu dovolatel dokládal i její reakcí na žádost o

poskytnutí elektronické podoby revizního znaleckého posudku, v níž naznačovala,

že je státní zástupce odpovědný za únik informací z trestního spisu. V daném

případě se podle dovolatele nejednalo o ojedinělý nevhodný či nepřiměřený

excesivní výrok či postup předsedkyně senátu, nýbrž „o celý komplex jejích

projevů či postupů, který vyvrcholil pojetím neobjektivních invektiv na adresu

státního zástupce do odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně“, což již nelze

vysvětlit vypjatou atmosférou v jednací síni. Nešlo o běžný kritický přístup ke

kvalitě obžaloby, ale „o silnou osobní averzi“. V tom všem dovolatel spatřoval

pochybnosti o nestranném rozhodování ze strany předsedkyně senátu a tím

naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr.

9. Ze všech uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející

rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující

na zrušená rozhodnutí, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci

v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1

písm. c) tr. řádu.

III. Vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce

10. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným k

vyjádření, čehož obvinění využili a prostřednictvím svých obhájců shodně

navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl,

případně zamítl.

11. Obviněný R. D. především vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších

stupňů, jejich právním posouzením a rozhodnutím ve věci samé. Odmítl

argumentaci dovolatele, která je prakticky identická jako argumentace užitá

státním zástupcem v dosavadním průběhu trestního řízení před soudy nižších

stupňů. Také nejvyšší státní zástupce setrval na tom, že obviněný spáchal

trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst.

1, 3 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Veřejní žalobci

setrvávají na názoru, že ve skutečnosti neměl oceňovat majetkový podíl státu na

O., ale majetek vlastněný obchodní společností O., resp. podle hodnoty tohoto

majetku určit hodnotu akcií emitovaných O.. Státní zástupci se tak po celou

dobu řízení odmítají vůbec zabývat jeho konzistentní obhajobou, že měl jako

znalec odhadnout tržní hodnotu akcií O. vlastněných státem metodou

diskontovaných toků hotovosti. Při této metodě se využívají ke zjištění

výsledku zcela jiné postupy a vstupní hodnoty, než je tomu u tzv. metody

majetkové. Zdůraznil, že zjištění hodnoty majetku, resp. podniku O., nebylo

předmětem zadání a správnost tohoto postupu byla potvrzena i během dokazování.

Kdyby užil jiné metody k ocenění, porušil by zadání vyplývající z mandátní

smlouvy. Dále pak tento svůj názor rozvedl a zpochybnil metodiku užitou znalci

či znaleckými ústavy v rámci tohoto trestního řízení. Více k tomu odkázal na

vlastní podání a vyjádření v této věci. Ohledně námitky, že ve věci rozhodoval

vyloučený soudce, setrval na svém stanovisku obsaženém ve vyjádření k odvolání,

považoval ji za nedůvodnou, nadto v dovolacím řízení ze strany veřejného

žalobce za nepřípustnou, neboť se týká spravedlivého procesu, jehož nedostatky

může namítat jen obviněný. Pak se v obsáhlejším bodě IV. svého vyjádření

věnoval otázkám, které ze svého pohledu považoval za stěžejní, jež ale po celou

dobu řízení žalobci pomíjeli a k nimž připojil své stručné stanovisko, které

předtím prezentoval v průběhu tohoto řízení v dalších svých podáních a

vyjádřeních. Ze všech uvedených důvodů považoval dovolání nejvyššího státního

zástupce za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §

265i odst. 1 písm. e), případně f) tr. řádu, anebo je zamítl podle § 265j tr.

řádu.

12. Obviněný P. K. ve svém vyjádření uvedl, že s výhradami nejvyššího

státního zástupce nesouhlasí, neboť spočívají v odmítnutí skutkových zjištění

učiněných odvolacím soudem, dovolatel nerozlišoval mezi těmito zjištěními a

vlastními neprokázanými tvrzeními obžaloby. Takové námitky však stojí mimo

dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce

totiž žádal dovolací soud, aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů na

základě právního hodnocení jiného skutkového stavu, než jaký zjistil soud

prvního stupně. Dále obviněný rozvedl své výhrady k dovolání nejvyššího

státního zástupce, které vycházejí z jiného než zjištěného skutkového stavu. Zejména odmítl dovolací argumentaci, že obviněný P. K. i přes pochybnosti o

správnosti znaleckého posudku měl spolu s obviněným J. Š. vypracovat souhrnný

materiál nazvaný „Zpráva o výsledku exkluzivního jednání se společností K. o

přímém majetkovém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti O.“ obsahující

návrh usnesení a důvodovou zprávu. Obviněný v tomto směru odkázal na odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně a protokol o hlavním líčení ze dne 9. 10. 2015,

neboť toto tvrzení dokazováním potvrzeno nebylo. Odmítl i námitku, že stanovil

prodejní cenu na částku 2,25 miliardy Kč, neboť to odporuje skutkovému závěru

soudu prvního stupně, že „v materiálu, který odešel z F., není uvedena žádná

prodejní cena ani cenové doporučení“. Nejvyšší státní zástupce tak ve svém

dovolání požadoval, aby dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než

jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Nemůže se dovolávat změny samotných

skutkových zjištění, a to ani s poukazem na eventuální extrémní rozpory mezi

provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný nesouhlasil ani s tou

částí dovolání, v níž nejvyšší státní zástupce uplatňoval námitky jím podřazené

pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pokud státní

zástupce citoval v závěrečné řeči v hlavním líčení z úředních záznamů, počínal

si v rozporu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. řádu a vybočil tak z rámce

projednávané věci. Nelze proto spatřovat důvod pro vyloučení předsedkyně senátu

v jejím prostém objektivním negativním hodnocení postupu státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce přitom opomenul, že šlo o úřední záznam o podaném

vysvětlení, který podle trestního řádu nesměl být k důkazu užit. Předsedkyně

senátu byla ze své funkce povinna dbát vedle důstojnosti a vážnosti soudního

jednání na zachování jeho zákonnosti. Zcela důvodně přerušila přednes závěrečné

řeči státního zástupce ve dvou případech, když státní zástupce citoval z

úředních záznamů, u nichž nebyly splněny podmínky pro to, aby mohly být v

řízení před soudem čteny. Její postup tak zcela odpovídal požadavku na

dodržování zákonnosti trestního řízení. Naopak státní zástupce nezákonnou

citací úředního záznamu zasahoval do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Upozornil, že státním

zástupcem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III.

ÚS

2884/16, řešil zcela jinou situaci, kdy souhlas s čtením úředních záznamů nedal

státní zástupce, ustanovením § 211 odst. 6 tr. řádu je poskytována ochrana

především obviněnému a nikoli státnímu zástupci, uvedený nález se tak na

situaci v tomto řízení vůbec nevztahoval. Dále pak upozornil, že citace

vyjádření předsedkyně senátu při vedení hlavního líčení i uvedené v písemném

vyhotovení jí zpracovaného rozsudku jsou v dovolání uváděny záměrně neúplně,

jsou vytržené z kontextu, z nějž je teprve patrné, na co ve skutečnosti

předsedkyně senátu reagovala, že jde o zcela adresné hodnocení postupu státního

zástupce, s nímž obviněný vyjádřil souhlas. Rozhodně nešlo o dehonestaci osoby

státního zástupce, ale o přiměřené hodnocení jeho konkrétního postupu ve věci. Byť se tím mohl cítit státní zástupce osobně dotčen, to nemůže být důvodem pro

vyloučení soudce z projednávané věci. Uzavřel, že v daném případě nelze tedy

opodstatněně usuzovat na podjatost předsedkyně senátu danou jejím poměrem ke

státnímu zástupci nebo jiným zúčastněným osobám nebo věci, tedy na důvod

vyloučení podle § 30 tr. řádu. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo

dovolání nejvyššího státního zástupce § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu

odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

13. Obviněný J. Š. souhlasil se závěry soudů nižších stupňů a jejich

právním posouzením, tedy že neporušil po subjektivní a objektivní stránce své

pracovní povinnosti řádně spravovat a opatrovat cizí majetek. Obviněný

především odkázal na vlastní obhajobu uplatňovanou v průběhu celého trestního

řízení, nicméně některé okolnosti případu zdůraznil. Poukázal především na

některé kroky, které učinil k ověření správnosti závěrů předmětného znaleckého

posudku. Dále nebylo prokázáno, že přebral odpovědnost za správu cizího majetku

na základě smlouvy či pověření. Odkaz na organizační řád F. je podle obviněného

nedostatečný. Nebylo ani prokázáno, že by porušil svoji povinnost informovat

nadřízené v rámci F., Ministerstvo financí či vládu České republiky o svých

krocích, dokonce byl prokázán opak. Odmítl domněnku, že rychlé jednání v rámci

jednoho dne mělo dokazovat pochybnosti nad závěry znaleckého posudku. Vytkl, že

státní zástupce zlehčoval obsah provedeného důkazu zvukovým záznamem z jednání

vlády a oficiální písemný zápis z jednání vlády, které navíc ani sám neopatřil

a vystačil si jen s psaným záznamem o jednání pořízeným svědkem J., u něhož si

ani neověřil, zda byl přítomen celému jednání vlády. Pokud jde o dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že závěrečná řeč státního

zástupce byla poprvé předsedkyní senátu přerušena v době, kdy státní zástupce

začal číst podané vysvětlení obviněného P. K. z přípravného řízení a státní

zástupce svou závěrečnou řeč dokončil i přes oprávněné výzvy předsedkyně

senátu, aby nepokračoval, a svým nezákonným jednáním fakticky nepřípustně

zveřejňoval některé části trestního spisu. Obviněný upozornil též na vypjatost

a nestandardnost celé kauzy. Setrval také na svém názoru uvedeném v předchozích

fázích trestního řízení před soudy nižších stupňů, který se týkal promlčení

trestního stíhání. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo dovolání

nejvyššího státního zástupce odmítnuto jako nepřípustné nebo zamítnuto jako

nedůvodné.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

14. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. K.

během řízení o dovolání zemřel, proto je projednání dovolání nejvyššího

státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného (byť ještě za jeho

života) vyloučeno podle § 265p odst. 2 písm. a) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud

dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného

podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítl.

15. Pokud jde o další dva obviněné R. D. a J. Š., Nejvyšší soud

zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení

a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k

označeným dovolacím důvodům.

16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na

rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z

jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů

podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr.

řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný

dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky

dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Nejvyšší státní zástupce

uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.

17. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn

tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít,

jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení

známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

18. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno

podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a

použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících

hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění

příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního

a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán

zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,

vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní

posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice

potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto

dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho

zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním

pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití

norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací

provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od

názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na

námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich

vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly

dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je

tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Obecně k námitkám nejvyššího státního zástupce

19. Námitky nejvyššího státního zástupce by se daly shrnout tak, že ve

věci rozhodoval vyloučený soudce a napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném

právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání opětovně

uváděl prakticky zcela shodné námitky s těmi, které uplatňoval státní zástupce

činný ve věci v odvolání a jimiž se zabýval odvolací soud. Ovšem většinu z

těchto námitek, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnil státní zástupce i v řízení před soudem

prvního stupně, takže se s nimi vypořádal i tento soud (jak ostatně dokládá i

odůvodnění jeho rozsudku). Takové námitky, které jedna strana uplatní již v

předchozích stadiích trestního řízení a byly součástí její argumentace v

hlavním líčení i v řízení odvolacím na základě jí podaného odvolání proti

rozsudku soudu prvního stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně

vypořádaly, se považují v dovolacím řízení zpravidla za zjevně neopodstatněné.

K tomu lze poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.

zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C.H. Beck, Praha 2002).

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

20. Nejvyšší státní zástupce spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. b) tr. řádu za naplněný v tom smyslu, že v trestní věci rozhodoval

vyloučený soudce ve smyslu § 30 tr. řádu, v tomto případě jeho námitky

konkrétně směřovaly proti podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně

JUDr. Ivy Fialové. Především se ohradil proti tomu, že v rámci závěrečné řeči v

hlavním líčení konaném dne 20. 4. 2018 vstoupila předsedkyně senátu dvakrát

státnímu zástupci do jeho přednesu, když se zmiňoval o obsahu záznamů o dvou

podaných vysvětleních, čímž podle dovolatele porušila ustanovení § 216 odst. 4

tr. řádu.

21. Obecně lze uvést, že důvody zakládající vyloučení soudce jsou

vymezeny v § 30 tr. řádu, způsob rozhodnutí o vyloučení orgánu činného v

trestním řízení je upraven v § 31 tr. řádu. V § 30 odst. 1 tr. řádu jsou

uvedeny tři důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a

sice pro jeho poměr k projednávané věci, k určeným osobám nebo k jinému orgánu

činnému v trestním řízení, ve vyšších odstavcích uvedeného ustanovení jsou

uvedeny další důvody, jichž se však obviněný nedovolával. Dovolatel uplatňoval

důvod uvedený v § 30 odst. 1 tr. řád spočívající v tom, že ve věci byla činná a

rozhodovala předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iva Fialová, která

měla být vyloučena pro pochybnost s ohledem na její „silnou osobní averzi“ vůči

státnímu zástupci podávajícímu obžalobu.

22. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce (a dalších orgánů činných v

trestním řízení) musí být založeny na reálně existujících objektivních

skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno pochybnosti o nestrannosti

soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného

neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý

subjektivní pocit stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání

určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen

nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

23. Vyloučení soudce pro pochybnost o jeho podjatosti je zcela

výjimečným institutem zasahujícím do práva účastníků na zákonného soudce, jak

vyplývá zejména z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znovu

vyhlášené jako usnesení Předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb.

(dále jen „Listina“), podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Na druhou stranu mají účastníci soudního řízení právo na nestranného soudce,

které je integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.

1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Dochází tak ke kolizi dvou

základních lidských práv. Na jedné straně stojí právo účastníků na zákonného

soudce určeného podle předem daných pravidel vyplývajících z příslušných

ustanovení procesních předpisů o příslušnosti soudů a jejich obsazení, jakož i

z rozvrhu práce daného soudu, na straně druhé musí jít o soud nestranný a

nezávislý, tedy i nepodjatý, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jedině tak lze

naplnit požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. V tomto

směru již vzniká první pochybnost o uplatněné námitce, protože státní zástupce

jako reprezentant orgánu veřejné moci se zvláštním specifickým postavením

strany v trestním řízení se zásadně uvedených základních lidských práv

dovolávat ani nemůže, nejsou stanovena na jeho ochranu (nemá v tomto směru ani

možnost obrátit se na Ústavní soud).

24. Nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého

rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v

právo a právní stát – srov. k tomu bohatou judikaturu Ústavního soudu, např.

nález ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15, uveřejněný ve svazku 80 pod č.

15/2016 na str. 191 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce

jen „SbNU“), nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněný ve

svazku 34 pod č. 121/2004 na str. 255 SbNU, nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn.

II. ÚS 551/03, uveřejněný ve svazku 41 pod č. 101/2006 na str. 297 SbNU.

Podobně na nestrannost jako základní předpoklad důvěry veřejnosti v nezávislé a

nestranné rozhodování soudů, jíž je třeba rozumět absenci předsudku či

zaujatosti soudce, nahlíží i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále

ve zkratce též jen „ESLP“) – tak např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci

Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10. Podle ustálené

judikatury Ústavního soudu (např. podle nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS

722/05-2, uveřejněného ve svazku 44 pod č. 42/2007 na str. 533 SbNU) a ESLP

(např. rozsudku Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, ze dne 22. 4. 1994,

stížnost č. 15651/89) se nestrannost posuzuje ve dvou krocích, a to

prostřednictvím testu jednak subjektivního (z pohledu soudce samotného), jednak

objektivního (kterým se sleduje existence dostatečných záruk, že je možno v

tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost). Subjektivním testem se

zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném konkrétním

případě, jde tak o subjektivní psychickou kategorii vyjadřující vnitřní

psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Vychází se přitom z

vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce, neboli soudce je považován za

nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci

Micallef proti Maltě, ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06). V rámci

objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o

nestrannosti soudce, zda objektivně nahlíženo jsou vyloučeny oprávněné

pochybnosti o jeho nestrannosti (nakolik by podjatý být mohl). Je třeba zkoumat

též v daném konkrétním případě, nakolik jednání soudce může vzbuzovat důvodnou

a oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (objektivní test), nakolik vypovídá

o osobním přesvědčení soudce, že nakonec vede k vyvrácení domněnky jeho

nestrannosti (v rámci subjektivního testu).

25. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS

105/01, uveřejněného ve svazku 23 pod č. 98/2001 na str. 11 SbNU, je

subjektivní hledisko soudce podnětem rozhodování o eventuální podjatosti, avšak

rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k

projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z

hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K

vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když

je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům,

dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti

nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci

nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze

dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a

zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem

individualizovaný) vztah. Ústavní soud v uvedené věci v této spojitosti též

připomněl, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je

vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní,

jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat (a nepodléhat vnějším

vlivům, jakým byla v daném případě třeba i neoprávněná mediální kritika jeho

postupů).

26. Dovolatel namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního

stupně dovodil pouze ze způsobu, jakým předsedkyně senátu soudu prvního stupně

vedla řízení před soudem prvního stupně, především pak hlavní líčení, a zčásti

též z toho, jak následně písemně odůvodnila rozsudek soudu prvního stupně. Již

přímo v dovolání přitom uvedl, že si je vědom, že samotný způsob, jakým

konkrétní soudce vede hlavní líčení, komunikuje se stranami či odůvodňuje své

rozhodnutí, zpravidla podjatost nezakládá. Přesto pak vlastně jen takový z jeho

pohledu nepřípustný a vadný způsob vedení řízení považoval za důkaz pochybnosti

o nepodjatosti předsedkyně senátu, protože mělo jít o „celý komplex projevů či

postupů vrcholící invektivami na adresu státního zástupce“.

27. Nejprve je ale třeba se zabývat formální podmínkou úspěšného

uplatnění takových námitek. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

řádu totiž nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání,

již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně

namítnuta, jak vyplývá z části věty citovaného ustanovení za středníkem.

Dovolatel jako zástupce veřejné žaloby dovozoval podjatost předsedkyně senátu

soudu prvního stupně z toho, jakým způsobem zasáhla do přednesu závěrečné řeči

státního zástupce zastupujícího v dané věci před soudem prvního stupně veřejnou

žalobu. Tím dokonce mělo vyvrcholit předchozí nepřátelské jednání předsedkyně

senátu v průběhu řízení před soudem, kdy mimo jiné jej měla nedůvodně osočit z

úniku informací médiím. Tyto skutečnosti, z nichž byla dovozována podjatost

předsedkyně senátu však byly této straně trestního řízení známé, nebyly ale

před příslušným orgánem pro rozhodnutí o podjatosti, tedy soudem prvního

stupně, zákonem předvídaným způsobem namítnuty tak, aby bylo vyvoláno jeho

rozhodování o vyloučení předsedkyně senátu pro podjatost, jak vyplývá z § 31

odst. 1 tr. řádu (přitom proti takovému rozhodnutí by býval mohl státní

zástupce podat stížnost, o níž by následně rozhodoval stížnostní soud). Z

obsahu trestního spisu ani z podaného dovolání přitom nevyplývá, že by státní

zástupce intervenující v dané věci v řízení před soudem prvního stupně takovou

námitku vznesl, a to ani v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2018, kdy

státní zástupce svou závěrečnou řeč přednášel a byl podle svého přesvědčení

nepřípustně přerušen, ani poté v průběhu dalších dvou dnů, kdy se konalo hlavní

líčení, tedy dne 25. 4. 2018 a 7. 5. 2018, ani písemně v období uvedených více

než dvou týdnů mezi daty 20. 4. 2018 a 7. 5. 2018, jak vyplývá z protokolů o

hlavním líčení, resp. obsahu trestního spisu na č. l. 7693 až 7820. Státní

zástupce pouze zaslal písemně své stanovisko k přerušení závěrečné řeči

předsedkyní senátu soudu prvního stupně, které je založeno na č. l. 7810 a v

němž svůj postup obhajoval, a žádost o poskytnutí zvukového záznamu z uvedeného

hlavního líčení (viz č. l. 7812), kterou později ještě po vyhlášení rozsudku

soudem prvního stupně urgoval (č. l. 7826). Z žádných těchto dokumentů však

nevyplývá, že by v této fázi trestního řízení jakkoliv namítal podjatost

předsedkyně senátu.

28. Učinil tak teprve v rámci podávaného odvolání, v němž v rámci svých

odvolacích námitek státní zástupce zpochybňoval nepodjatost předsedkyně senátu

soudu prvního stupně. Mnohem spíše tím ale zdůvodňoval svůj návrh adresovaný

odvolacímu soudu na postup podle § 262 tr. řádu, aby věc byla následně po

navrhovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení soudu prvního

stupně nově projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Přitom tento svůj

návrh podpořil v zásadě zcela stejnými důvody, které následně nejvyšší státní

zástupce nekriticky přejal do svého dovolání. I tehdy tak spatřoval pochybnost

o nepodjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně především ve způsobu

vedení řízení, zejména pak hlavního líčení dne 20. 4. 2018, ale též v předchozí

e-mailové komunikaci, kterou mu nevyhověla v pořízení elektronické kopie

znaleckého posudku (jež ale státní zástupce poněkud dezinterpretoval tak, že

zde byl přímo označen za viníka vynášení informací ze spisu, ač to v něm

uvedeno nebylo). Tyto námitky pak jen dokreslil citací odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně, ani z nich však žádné pochybnosti o podjatosti, jak bude

poukázáno i dále, nevyplývají.

29. Státní zástupce tak v dané věci neuplatnil námitku podjatosti v

řádném zákonném postupu podle § 31 odst. 1 tr. řádu v okamžiku, kdy podle jeho

přesvědčení nastaly důvody pro vyloučení předsedkyně senátu pro podjatost,

popřípadě v následujících dvou týdnech, v nichž proběhly dva jednací dny

hlavního líčení. Tímto svým postupem tak vlastně současně znemožnil předsedkyni

senátu v řádném zákonném procesu o vyloučení soudce pro podjatost vyjádřit své

vlastní subjektivní stanovisko k této otázce, jak bylo rozvedeno shora s

odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Zároveň ale poněkud sráží váhu argumentace veřejné žaloby o vlastním

přesvědčení, že v dané věci rozhodoval vyloučený soudce. Mnohem spíše totiž jde

o vyjádření nesouhlasu se způsobem rozhodnutí ve věci, v níž nebyla veřejná

žaloba úspěšná. Až do zmíněného okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku totiž

státnímu zástupci rozhodování senátu pod vedením předsedkyně senátu nevadilo

natolik, aby jen pro její postupu v řízení zpochybňoval její nepodjatost.

30. Lze tak uzavřít, že nejvyšší státní zástupce nyní v dovolání

uplatnil námitky podjatosti z důvodů, které byly známy státnímu zástupci, tj.

téže straně trestního řízení, již v předcházejícím průběhu trestního stíhání.

Byť nebyly uplatněny zákonem předvídaným postupem podle § 31 odst. 1 tr. řádu,

postačí jejich vznesení v rámci odvolání adresovaného soudu druhého stupně, aby

zákonná podmínka uvedená v části věty za středníkem v § 265b odst. 1 písm. b)

tr. řádu byla splněna (námitka byla dovolateli známa a byla jím uplatněna před

rozhodnutím orgánu druhého stupně).

31. Dovolateli ovšem nelze dát za pravdu ve zbytku jím užité argumentace

podřazené pod uvedený dovolací důvod. Stručně řečeno nelze s ním totiž

souhlasit, že by v dovolání vytýkaný postup předsedkyně senátu byl nesprávný.

Nadto, i kdyby nesprávný a nezákonný byl, nezakládal by rozhodně důvod pro její

vyloučení pro pochybnost o nepodjatosti.

32. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci, která byla předmětem zájmu

široké veřejnosti, dokonce ve spojitosti s touto věcí, jak vyplývá z obsahu

trestního spisu, byla zřízena vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky, zajímal se o ni předseda Nejvyššího soudu, který pak o ní

referoval i prezidentu republiky, pravidelně byla předmětem zájmu celostátních

médií. Je proto pochopitelná jistá zdrženlivost v postupu ze strany předsedkyně

senátu, která navíc chtěla zamezit únikům neveřejných informací do médií. V

tomto směru ale postupovala vůči oběma stranám trestního řízení zásadně rovně,

rozhodně v jejím postupu nelze spatřovat preferenci strany obhajoby a averzi

vůči státnímu zástupci, jak ten se domýšlel a jak zmínil i dovolatel v dovolání

(jedním z dokladů o averzi mělo být odmítnutí poskytnutí elektronické kopie

znaleckého posudku s tím, že jeden výtisk poskytnutý každé straně postačuje,

ovšem předsedkyně senátu podobný přístup zamezující pořizování kopií

uplatňovala i vůči druhé straně trestního řízení, tj. vůči obhajobě, které též

zakazovala pořizování zvukových záznamů či kopií přehrávaných zvukových záznamů

z jednání vlády; podobně zamezovala únikům informací z trestního spisu i jiným

způsobem - např. když o opis rozsudku žádal zpravodaj vyšetřovací komise

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, též jej výslovně upozorňovala

na to, že je určen jen členům této komise apod.). Údajné averzi předsedkyně

senátu soudu prvního stupně vůči státnímu zástupci vůbec neodpovídá ani její

značná benevolence při odstraňování vad blanketního odvolání státního zástupce,

který si sám stanovoval lhůtu pro doplnění odvolání (viz zejm. č. l. 7869,

7881), aniž by předsedkyně senátu využila zákonného postupu podle § 251 odst. 1

tr. řádu, jak se toho též někteří obvinění domáhali (písemné vyhotovení

rozsudku bylo státnímu zástupci doručeno dne 2. 7. 2018 a odvolání doplnil až

dne 20. 8. 2018). I v tom je možno spatřovat vstřícný a nezaujatý postoj

předsedkyně senátu vůči státnímu zástupci, byť by jí jinak nikdo rozhodně

nemohl vytýkat, pokud by již dne 11. 7. 2018 tuto výzvu v souladu se zákonem

zaslala. Podobně ani její velmi vstřícný přístup toliko upozorňující na

porušování zákona státním zástupcem v rámci hlavního líčení bez vyvození

důsledků, jak o tom bude zmínka níže, vůbec nevypovídá o její údajné osobní

averzi.

33. I pro Nejvyšší soud je však poněkud zarážející, že dokonce i

nejvyšší státní zástupce zcela nekriticky převzal tu část argumentace

dozorového státního zástupce, kterou brojil proti naprosto řádnému a zákonnému

postupu předsedkyně senátu v řízení před soudem prvního stupně, ba dokonce v

tom spatřoval její podjatost, zatímco tím zároveň hájil postup státního

zástupce v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2018, který byl soudy

nižších stupňů důvodně označen za nepřípustný a nezákonný. Také Nejvyšší soud v

tomto směru zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, které (spolu s

obhajobou) považovaly za nepřípustný a nezákonný postup státního zástupce při

přednesu závěrečné řeči, v níž obsáhle citoval z úředních záznamů o podaných

vysvětleních, jež nebyly v hlavním líčení v souladu se zákonem přečteny a

provedeny k důkazu (tj. postupem podle § 211 odst. 6 tr. řádu) a nemohly tak

sloužit k prokázání viny obviněných. Šlo skutečně o naprosté obcházení pravidel

o provádění dokazování v hlavním líčení, která by v případě akceptace postupu

státního zástupce nemusela vůbec existovat, pokud by státní zástupce i přes

jejich existenci mohl v rámci závěrečné řeči, která by se týkala věci, přečíst

bez omezení jakoukoliv listinu, byť nezákonně opatřenou či nepoužitelnou pro

dokazování. Přitom ale trestní řád má zcela jednoznačná pravidla, kdy a jak lze

úřední záznamy o podaných vysvětleních později v trestním řízení užít (viz

zejména současné znění § 158 odst. 6, § 211 odst. 6, § 212 odst. 1 tr. řádu).

Postrádalo by tak smysl zamítnutí návrhu na provedení důkazu přečtením úředního

záznamu o podaném vysvětlení z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 211

odst. 6 tr. řádu, pokud by vzápětí mohl státní zástupce stejně týž záznam

přečíst v rámci přednášené závěrečné řeči (přitom nezřídka by takové situace

dělilo jen několik vteřin, protože jako první po skončení dokazování přednáší

závěrečnou řeč státní zástupce, který by jen krátce předtím v reakci na dotaz

na návrh na doplnění dokazování činěný před jeho skončením neúspěšně navrhl

úřední záznam přečíst).

34. Pokud se intervenující (dozorový) státní zástupce i nejvyšší státní

zástupce dovolávali usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16 (které navíc opakovaně mylně označovali za nález), je třeba uvést,

že jeho smysl notně dezintepretovali. Smyslem přihlédnutí k úřednímu záznamu o

podaném vysvětlení podle uvedeného usnesení (jak vyplývá z jeho bodu 21., na

který lze odkázat) totiž nebylo umožnit veřejnému žalobci prokázat vinu

obviněného, ale právě naopak umožnit průchod spravedlivému procesu s kritickým

nahlížením na postup státního zástupce a jeho taktiku, pokud bezdůvodně nedá

souhlas s přečtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, která by mohla

být ku prospěchu obviněnému, jenž se právě proto vzdává práva na

kontradiktornost řízení. Jak bylo uvedeno, v daném případě šlo o usnesení,

které nemá takovou váhu jako nález Ústavního soudu. Ohledně použitelnosti

nečtených úředních záznamů o podaných vysvětleních ku prospěchu obviněného při

zpochybňování usvědčujících výpovědí svědků lze odkázat v tomto ohledu též

například na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS

2042/08, který byl publikován ve svazku 55 pod č. 247/2009 na str. 377 SbNU. V

tomto nálezu se Ústavní soud vyjadřoval především k presumpci neviny a tzv. předpokladu řádného člověka (presumptio boni viri), který se v trestním řízení

uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o trestných

aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně

prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací podle §

2 odst. 5 tr. řádu. Souvisí-li otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného

dopustila trestného činu, bezprostředně s otázkou viny, jsou orgány činné v

trestním řízení takovou otázku povinny samostatně posoudit v souladu s

ustanovením § 9 odst. 1 tr. řádu. Přitom obecné soudy jsou povinny zabývat se i

těmi závažnými skutečnostmi, které vyplývají z množství úředních záznamů o

podaných vysvětleních, která byla učiněna v dalších trestních řízeních

týkajících svědka, jenž obviněné v této věci usvědčoval. Takové užití úředních

záznamů ku prospěchu obviněného při úvaze o věrohodnosti svědka, o jehož

výpověď se opírá obžaloba, případně jde-li o nepřečtené úřední záznamy z důvodu

nesouhlasu státního zástupce, jde-li o vysvětlení ryze ve prospěch obviněného,

se tak v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu jeví jako omezeně

přípustné. Právě pochybnosti vyplývající z obsahu neprovedených úředních

záznamů mají vzít orgány činné v trestním řízení na zřetel a náležitě se s nimi

vypořádat, v případě jejich přetrvávání je vyložit vždy ve prospěch obviněného,

jak vyplývá z principu presumpce neviny a v rámci něj platného postulátu in

dubio pro reo. Vina totiž musí být prokázána mimo jakoukoliv rozumnou

pochybnost, tedy s praktickou jistotou o existenci relevantních skutkových

okolností (neboť ani vysoký stupeň pravděpodobnosti nepostačuje, protože

trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, kterou lze od lidského

poznání požadovat). Kromě uvedeného nálezu lze k tomu odkázat na celou řadu

dalších – např.

na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS

226/06, publikovaný ve svazku 56 pod č. 48/2010 na str. 521 SbNU, nález

Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, publikovaný ve

svazku 67 pod č. 187/2012 na str. 249 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný ve svazku 53 pod č. 103/2009 na str. 293 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05,

publikovaný ve svazku 45 pod č. 86/2007 na str. 259 SbNU a mnohé další.

35. Rozhodně ale nelze na nepoužitelných a nikoli kontradiktorně

podaných vysvětleních osob založit rozhodnutí o vině obviněného, jak se toho

vlastně ve svém důsledku domáhal státní zástupce v této věci (byť opakovaně

uváděl, že si je vědom nepoužitelnosti těchto úředních záznamů, přesto je ale

pro podporu svého žalobního návrhu používal). Úřední záznam o podaném

vysvětlení je nepoužitelný, pokud by se jím obcházelo právo osoby, proti níž se

řízení vede, na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.

2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, v němž se ale jinak připustilo použití takového

úředního záznamu jako listinného důkazu o skutku spočívajícího přímo v podání

vysvětlení). V nyní projednávaném případě ale státní zástupce právě předčítal

úřední záznamy o podaných vysvětleních, ač věděl, že obvinění s takovým čtením

nesouhlasí a nevzdali se práva na kontradiktornost, tedy zasahoval tím do

jejich práva na spravedlivý proces, jak také důvodně obvinění namítali. K právu

obviněných na kontradiktornost je možno odkázat na bohatou odbornou literaturu

shrnující též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Říha, J.

Vybrané aspekty použitelnosti protokolů o dřívějších svědeckých výpovědích v

hlavním líčení s ohledem na judikaturu ESLP. In: Jelínek, J. a kol. Dokazování

v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018,

str. 233 a násl.; Mulák, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení -

evropské souvislosti a česká reflexe. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 33 a

násl.; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o

lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 740 a násl.

a mnohé další).

36. Závěrečná řeč podle § 216 tr. řádu bezprostředně předchází

rozhodnutí soudu ve věci, čemuž odpovídá i její obsah, jímž jsou závěrečná

vystoupení stran a jejich zástupců přednášená s cílem ovlivnit soud v jeho

úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení

shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci. Závěrečná vystoupení stran a

jejich zástupců probíhají po skončeném dokazování, proto jejich obsah nelze

použít k důkazu. Argumentace uplatněná v závěrečných řečech ovšem může soud

ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování, nebo vést i k jeho doplnění a

případně k odročení hlavního líčení za tímto účelem. Viz k tomu Šámal, P. a

kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,

2013, s. 2702. Obsah závěrečných řečí zákon nijak neupravuje, ponechává to

zcela na nauce a aplikační praxi. Z odborné literatury (např. Jelínek, J. a

kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 585) se podává,

že obsah vychází z postavení strany a její procesní funkce. V případě státního

zástupce bude předmětem především rozbor a zhodnocení skutkových okolností,

důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny, zhodnocení významu a závažnosti

spáchaného činu, soustředit by se měl na skutečnosti, které považuje za

prokázané a které nikoliv, jak by měl být skutek právně kvalifikován, jaký

následek by za něj měl obviněný nést. V podstatě stejné parametry uváděl i

tehdy platný a účinný pokyn obecné povahy Nejvyššího státního zástupce (POP) č. 8/2009, o trestním řízení, a to v čl. 93 odst. 1 („V závěrečné řeči zhodnotí

státní zástupce výsledky dokazování a uvede, které skutečnosti považuje za

prokázané a na základě jakých důkazů. Zhodnotí povahu a závažnost trestného

činu, osobu pachatele, pohnutky, skutkové a další okolnosti případu, jež mají

význam pro rozhodnutí o vině, trestu, ochranných opatřeních a nárocích

poškozených na náhradu škody.“). Obsahově shodná pravidla obsahuje i nyní

platné a účinné ustanovení čl. 112 odst. 1 POP č. 9/2019. Rozhodně ale z

žádných pramenů neplyne, že by v závěrečné řeči mohl státní zástupce obcházet

pravidla dokazování a dokládat vinu obviněného důkazy, o nichž ví, že v hlavním

líčení nebyly provedeny a jsou procesně nepoužitelné. Pochopitelně může na

dosud neprovedené důkazy znovu upozornit a rozvést svůj předchozí návrh na

jejich provedení, byl-li zamítnut, může též vyjádřit přesvědčení o

použitelnosti a účinnosti určitého důkazu, ač byl předtím soudem za absolutně

neúčinný označen, či je v tom spor. Nicméně nemůže vědomě porušovat pravidla

zákonného trestního procesu a smíšený senát, v němž mají navíc převahu laici, i

širokou veřejnost při plnění úkolů vyplývajících z § 1 odst. 1 tr. řádu

přesvědčovat o pravdivosti verze obžaloby argumentací podloženou procesně

nepoužitelnými důkazy, o nichž předem ví, že je soud nebude moci vzít v potaz. I on totiž musí v tuto chvíli respektovat základní zásady, na nichž je trestní

řízení v České republice založeno, respektovat zejména pravidla zákonného

procesu, tzv. materiální pravdy (resp.

37. Proto byl z uvedených důvodů zásah předsedkyně senátu naprosto

namístě, přednes státního zástupce důvodně označila v naznačeném směru za

nepřípustný, nezákonný a tedy i protiprávní, neboť státní zástupce tím

porušoval pravidla týkající se možnosti čtení a tedy použitelnosti úředních

záznamů o podaných vysvětleních v pozdějších stadiích trestního řízení.

Porušoval tímto postupem zároveň základní zásady, jimiž je ovládáno trestní

řízení, především pak zásadu zákonného procesu (princip nullus procesus sine

lege), neboli zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví

zákon, jak vyplývá především z § 2 odst. 1 tr. řádu (a navazuje na čl. 8 odst.

2 Listiny), která je považována za stěžejní zásadu ze všech v § 2 tr. řádu

uvedených (tzv. první mezi rovnými). Tuto zásadu je v řízení před soudem

povinen soud respektovat, stejně tak ale je povinen ji respektovat i státní

zástupce jako orgán činný v trestním řízení, neboť jím nepřestává být ani po

podání obžaloby, kdy se i de lege lata stává stranou trestního řízení (§ 12

odst. 6 tr. řádu). Nejen v přípravném řízení, v němž vykonává dokonce dozor na

zachováváním jeho zákonnosti a má pečovat o zjištění skutkového stavu bez

důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu a se stejnou pečlivostí

opatřovat důkazy ve prospěch obviněného, jako to činí v jeho neprospěch, kdy

ani trestní řád jej proto neoznačuje za stranu, ale i v řízení před soudem je

stále povinen respektovat základní zásady, jimiž je trestní řízení ovládáno, a

to včetně zásady zákonnosti, presumpce neviny i tzv. materiální pravdy. Nesmí

se ani v tuto chvíli těmto zásadám zpronevěřit. Uzavřít tuto pasáž je možno

citací části odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn.

III. ÚS 2884/16, jehož se sami státní zástupci v této věci dovolávali: „Jakožto

státní orgán uplatňující státní donucení je i státní zástupce v řízení před

soudem vázán ústavně zakotveným omezením vyplývajícím z čl. 4 odst. 4 Listiny,

podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí

být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k

jiným účelům, než pro které byla stanovena. Úřední záznamy mohou být dle § 211

odst. 6 trestního řádu v řízení před soudem čteny jen za souhlasu obviněného i

státního zástupce. Citované ustanovení, které je v podstatě rezignací na

kontradiktornost řízení, však poskytuje ochranu především obviněnému, nikoliv

obžalobě.“

38. Ze všech uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud v dovolání vytýkaný

postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně vůči státnímu zástupci, když jej

v přednesu závěrečné řeči přerušila, za zcela důvodný a zákonný. Dokonce lze

její postup považovat za mírný a uvážlivý, představit si totiž bylo možno i

postup využívající jiná ustanovení trestního řádu při zjištění opakovaného

nerespektování pokynu předsedkyně senátu a pokračování v porušování zákona. Tak

má předseda senátu možnost reagovat především přerušením závěrečné řeči podle §

216 odst. 4 tr. řádu a odebráním slova, jinak může na neuposlechnutí příkazu

nebo nevyhovění výzvě dané v souladu se zákonem (bez dostatečné omluvy)

reagovat v případě státního zástupce rozhodnutím podle § 66 odst. 3 tr. řádu, v

krajním případě je opakované neuposlechnutí příkazu předsedy senátu

postižitelné dokonce jako přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. c) tr.

zákoníku. Je také třeba upozornit, že je to předseda senátu, který je oprávněn

i povinen hlavní líčení řídit (§ 203 odst. 1 tr. řádu), jeho pokyny je třeba

respektovat. Kdo by se cítil být jeho opatřením při takovém řízení hlavního

líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát, jak vyplývá z § 203 odst. 3 tr.

řádu. Takové rozhodnutí senátu je pak konečné. Další výhrady pak může strana

vznést v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé, tedy v

39. V daném případě tak vůbec nemělo k disputaci s předsedkyní senátu

dojít, státní zástupce sice mohl vyjevit svůj názor na možnost čtení úředních

záznamů o podaných vysvětleních (jakkoliv nesprávný, jak bylo uvedeno shora),

když byl poprvé přerušen, pak ale měl respektovat pokyn předsedkyně senátu, aby

tak nečinil, případně mohl žádat o rozhodnutí senát (což ale neučinil).

Rozhodně se ale neměl pokynu předsedkyně senátu protivit tím způsobem, že jej

opakovaně porušoval, předsedkyně senátu zase mohla být důslednější při setrvání

na svém názoru (a např. po upozornění přerušit jeho závěrečnou řeč a odebrat mu

slovo). Státní zástupce pak mohl své výhrady proti procesnímu postupu

předsedkyně senátu, popř. celého senátu, kdyby se na něj obrátil (což

neučinil), vytýkat v řádném opravném prostředku proti rozhodnutí učiněnému v

takovém trestním řízení, které z jeho pohledu trpělo procesní vadou (shora bylo

vysvětleno, že ani odvolací soud, ani nyní Nejvyšší soud nepovažuje takový

postup předsedkyně senátu za nesprávný a nezákonný, natožpak trpící podstatnou

vadou řízení, pro kterou by neměl rozsudek soudu prvního stupně obstát).

40. I kdyby však byl postup soudu prvního stupně či jeho předsedkyně

senátu nesprávný a procesně vadný (což ale v tomto případě nebyl), nezavdávalo

by ani to důvod pro vyloučení předsedkyně senátu z projednávané věci, neboť

samotný procesní postup (jakkoliv vadný) nemůže být zákonným důvodem pro

vyloučení zákonného soudce. Důvodem pro vyloučení člena rozhodujícího tělesa

totiž nemůže být jeho odlišný názor na hodnocení důkazů, prokázání skutku či na

jeho právní kvalifikaci, dokonce není takový důvod zásadně naplněn ani tehdy,

jsou-li zjištěna pochybení v postupu takového rozhodujícího tělesa. Odkázat je

k tomu možno na běžný výklad v odborné literatuře i rozsáhlé judikatuře. Z

judikatury lze za všechna rozhodnutí připomenout například následující. Tak

podle rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr. za podjatost soudce pro poměr k věci

nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů

obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící

pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen

spravedlivě a nestranně rozhodovat. Podle rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. může dojít k vyloučení orgánů činných v trestním řízení jen z důvodů uvedených

v § 30 tr. řádu, mezi něž nepatří otázka úrovně odborné způsobilosti členů

senátu rozhodujícího ve věci. Podle rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. lze z

důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu rozhodnout jen o vyloučení soudce jako

konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob a nikoli o

vyloučení senátu; výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy

o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je

vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu z

důvodu tzv. podjatosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, zákon v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně

pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to

poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním

řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické

okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela

konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti

soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však

postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a

z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní

poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11

Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze

způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není

spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup

vykazuje určité nedostatky. Proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně

nelze vyvozovat ani z rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního

stupně vytýká pochybení při hodnocení důkazů.

Odkázat v tomto směru lze i na

celou řadu dalších rozhodnutí – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 292/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019,

sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 848/2019.

41. Stejně tak, jak již bylo naznačeno v citované judikatuře, nemůže

zakládat důvod pro vyloučení soudce ani jím provedené hodnocení důkazní situace

v odůvodnění vyneseného rozsudku. I kdyby snad byly v odůvodnění rozsudku užity

výrazy nevhodné, jak se dovolatel domníval, nezakládalo by to samo o sobě důvod

pro vyloučení soudkyně pro podjatost a prolomení práva obviněných na zákonného

soudce. Kromě toho ani dovolatelem zmíněné námitky, že se předsedkyně senátu v

písemném vyhotovení rozsudku v jeho odůvodnění dopustila řady invektiv vůči

státnímu zástupci, neshledal Nejvyšší soud za opodstatněné, naopak hodnocení i

v předmětných bodech 195., 207., 208., 220. či 223. odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně považuje v převážné míře za věcné, vyvážené a vcelku

odpovídající obsahu trestního spisu a průběhu trestního řízení (ovšem s tou

výhradou, že Nejvyššímu soudu hodnocení důkazů, které ostatně sám ani

neprovedl, nepřísluší, jak bude ještě zmíněno níže).

42. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naplněn nebyl a

námitky pod něj podřazené v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou v tomto

ohledu zjevně neopodstatněné.

d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

43. Pokud jde o námitky nejvyšším státním zástupcem podřazené pod

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba hned na

úvod uvést, že tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu, jak jeho podmínky byly

rozvedeny shora, neodpovídají. Dovolatel navíc vlastně zcela opakuje verzi,

kterou uplatňoval státní zástupce již v obžalobě a následně v závěrečné řeči,

dovolací námitky jsou v podstatě jen stručnější verzí námitek odvolacích (viz

č. l. 7891 až 7929), s nimiž se zcela a řádně vypořádal odvolací soud. Již jen

proto jde v tomto směru v zásadě o dovolání zjevně neopodstatněné, jak bylo též

uvedeno shora s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,

sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C.H. Beck, Praha

2002).

44. Dále je třeba uvést, že dovolatel nerespektoval skutkové závěry, k

nimž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů a které

Nejvyšší soud není povolán přezkoumávat. Dovolatel totiž brojil především proti

způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, jakož i

proti skutkovým závěrům na jejich základě učiněným. Velký senát trestního

kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo

1443/2018, které bylo publikováno pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., přitom

sjednotil dosud rozpornou aplikační praxi Nejvyššího soudu tak, že námitky tzv.

extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž

soudy nižších stupňů vycházely, jsou ze strany nejvyššího státního zástupce v

neprospěch obviněného nepřípustné (jsou možné jen ve prospěch obviněného jako

slabší procesní strany). Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání sice tyto

závěry formálně respektoval a nedožadoval se výslovně existence tzv. extrémního

rozporu a přehodnocení skutkových zjištění v neprospěch obviněných, nicméně

fakticky (materiálně) skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů

nerespektoval, žádal aplikovat hmotněprávní úpravu na jiný, než soudy nižších

stupňů zjištěný skutkový stav, který navíc přizpůsoboval původním tvrzením

obžaloby, aniž by zohledňoval odlišné výsledky provedeného dokazování (jak

ostatně důvodně namítali i obvinění ve svých vyjádřeních k podanému dovolání).

45. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího

soudu, jímž bylo zasaženo toliko do výroku o náhradě škody z rozsudku soudu

prvního stupně, který jinak ve zbytku byl ponechán v nezměněné podobě (tj.

především pokud jde o zprošťující výrok o vině). Odvolání státního zástupce

proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně tak bylo u odvolacího soudu

veskrze neúspěšné, stejné námitky posléze zazněly i v dovolání, přičemž

vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány prakticky výlučně v

nesprávném zjištění skutkového stavu, resp. v právním posouzení jiného než

soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu. Shora bylo rozvedeno, že

dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v

rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale

svými námitkami právě takového nepřípustného postupu dovolacího soudu vlastně

fakticky (byť nikoli výslovně) domáhal. K tomu je možno uvést, že tato

argumentace založená na judikatuře Ústavního soudu vyplývající z práva na

obhajobu, na spravedlivý proces a na presumpci neviny byla v neprospěch

obviněného odmítnuta shora zmíněným usnesením č. 31/2019 Sb. rozh. tr.

46. Nejvyšší soud jinak není obecnou třetí instancí, která by byla

zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo

postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno,

ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§

265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud

jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů,

což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a

nikoli výklad extenzivní).

47. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je

doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou

korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však

v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to

zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a

presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen

ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti

provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a

získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se

zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen

samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu –

zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může

hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést

rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura

(např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges,

2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo

procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že

nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na

podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Bylo proto

na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby předložil takové důkazy, kterými

by jím žalovaný skutek spolehlivě a bez důvodných pochybností v potřebném

rozsahu pro rozhodnutí prokázal.

48. Je sice pravdou, že soud prvního stupně využil důvod pro zproštění

obžaloby uvedený v § 226 písm. b) tr. řádu, přičemž zcela převzal do skutkové

věty popisy skutků obsažené předtím v petitu obžaloby, které nijak neupravil a

které by jinak zřejmě jako trestné činy obviněných mohly být posouzeny. To se

také považuje za praxi sice častou, ovšem nesprávnou, protože v případě jiného

důvodu pro zproštění, než je uveden v § 226 písm. a) tr. řádu, případně v § 226

písm. c) tr. řádu, by měl být popis skutku upraven tak, aby důvodu pro

zproštění odpovídal, byť ani v tomto ohledu nepanuje v nauce zcela shoda,

nejméně část odborné literatury (např. Jelínek, J. Říha, J., Sovák, Z.

Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 4.

vydání. Praha: Leges, 2018, s. 236-237) totiž připouští i při zproštění z

důvodu § 226 písm. b) tr. řádu převzít popis skutku bez úpravy z petitu

obžaloby.

49. Z obsahu odůvodnění uvedeného rozsudku je však jasně patrné, že

některá tvrzení obsažená v obžalobě, a to i ta podstatná, soud prvního stupně

ani soud odvolací nepovažovaly za prokázaná. Nabízel se tak mnohem spíše k

využití jiný důvod pro zproštění, obsažený v § 226 písm. a) tr. řádu, protože

nebyl prokázán skutek v té podobě, v jaké byl tvrzen obžalobou, především

nebyly podle rozhodnutí soudů nižších stupňů prokázány některé jeho podstatné

znaky odpovídající též znakům skutkových podstat uvedených trestných činů.

50. Tak z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů (zjednodušeně uvedeno)

vyplývá, že obviněný R. D. sice předložil znalecký posudek, který trpěl jistými

vadami, rozhodně ale obviněný záměrně úmyslně nepodal nepravdivý či hrubě

zkreslený posudek, naopak sám upozorňoval, že některé majetkové hodnoty

neoceňoval, protože to ani nevyplývalo z původního zadání s přesně stanovenou

metodou pro ocenění akcií, k vypracování následně požadovaného doplňku posudku

pak neměl dostatek informací, postupoval tak podle svého přesvědčení zcela v

souladu se zadáním. Nebylo tak shledáno za prokázané jak protiprávní jednání

obviněného spočívající v podání nepravdivého či hrubě zkresleného znaleckého

posudku, ani v naplnění znaku zavinění v jeho úmyslné formě jako znaku

subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

51. Podobně ani u zbylých dvou obviněných P. K. a J. Š. nebylo

prokázáno, že by jakkoliv pochybili při správě cizího majetku, že by

zapříčinili jakoukoliv škodu. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že vláda,

která měla v době svého rozhodnutí od nich veškeré potřebné informace, a to

včetně těch, kterými bylo zpochybňováno výchozí ocenění podílu státu v O.,

nakonec stejně rozhodovala o prodeji akcií O. s ohledem na zcela jiná kritéria,

než byla uvedena v podkladech, na jejichž přípravě se obvinění také podíleli.

Dále vycházely soudy nižších stupňů ze zjištění, že odpovědnost za přípravu

materiálů k prodeji měli pracovníci Ministerstva financí (odbor 42), že žádné

informace obviněnými nebyly zatajeny, že materiál prošel řádným schvalovacím

procesem, že jej dokonce signovali dva ministři, že konečná prodejní cena

vzešla z dalších jednání se spolukontrahentem, že cenu v materiálu brala vláda

jako minimální, přičemž byly i vládě známy nedostatky opatřeného znaleckého

posudku, na které bylo předem upozorňováno (že nebyla v uvedené ceně zahrnuta

hodnota souboru bytů či dceřiných společností apod.). Určující pro rozhodnutí o

prodeji akcií a podmínek prodeje ovšem byla podle závěrů soudů nižších stupňů

pro vládu jiná kritéria, než jen výše kupní ceny (zmiňována byla především

situace v regionu, hrozící velká nezaměstnanost, zajištění pokračování

fungování O. apod.). Proto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nebylo

prokázáno, že by obvinění porušili povinnost péče řádného hospodáře, nebyla tak

ani prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a škodou, pochopitelně

ani znaky subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu

kladeného jim za vinu (viz např. bod 272. odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně, str. 13 na konci bodu 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

52. Za této důkazní situace ovšem měli být podle názoru Nejvyššího soudu

všichni tři obvinění mnohem spíše zproštěni obžaloby státního zástupce podle §

226 písm. a) tr. řádu, pak by ovšem také bylo zcela důvodné převzít popis

skutku užitý státním zástupcem v petitu obžaloby, protože nebyl prokázán. Praxe

soudů nižších stupňů je ovšem taková, že tento důvod pro zproštění využívají

spíše zřídka s odůvodněním, že nějaká část popisovaného skutku se přece stala

(např. že obviněný R. D. podával znalecký posudek – v tom ovšem nespočívá

základ trestnosti činu; ostatně téměř nikdy nejde o situaci, že se nestalo

vůbec nic z toho, pro co byla podána obžaloba). Důvod pro zproštění obžaloby

podle § 226 písm. b) tr. řádu se užije, pokud se skutek alespoň z podstatné

části udál, především došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a

následek, byla prokázána podstata skutku, ale ten nemá všechny znaky trestného

činu a není možno jej posoudit jako jiný delikt (typicky jde o případy, kdy

byly naplněny okolnosti vylučující protiprávnost, pachatel jednal v omylu, pro

který nejde o trestný čin, chybí jeho zavinění etc. – viz Šámal, P. a kol.

Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.

2814; někdy se ovšem uvádí, že pro užití tohoto důvodu postačí, událo-li se

jednání, aniž by nastal následek – viz rozhodnutí č. 37/1989-II. Sb. rozh.

tr.).

53. Tímto směrem ovšem námitky dovolatele nesměřovaly, takové námitky

neuplatňovali ani obvinění, a to ani v rámci odvolání (proto je ani nemohli

vznést v dovolání), nadto jen pro takové drobné vylepšení důvodu pro zproštění

obviněných obžaloby by nebyl vhodný kasační zásah Nejvyššího soudu s prolomením

právní moci zprošťujícího rozsudku.

54. Ze všech shora uvedených důvodů nepovažuje Nejvyšší soud dovolání

nejvyššího státního zástupce ani vzhledem k námitkám podřazeným pod dovolací

důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za důvodné, resp. tyto námitky

veskrze uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože jimi dovolatel žádá

revizi skutkových zjištění a aplikaci trestního práva hmotného na jiný skutek,

než který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Takové dovolání podané v neprospěch

obviněných nejvyšším státním zástupcem je nepřípustné, důvody takto vznesené za

současné právní úpravy neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu

důvodu. Pokud jde o rozbor důkazní situace, může Nejvyšší soud ze zmíněných

důvodů plně odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se s námitkami

uplatněnými dovolatelem již plně vypořádaly.

55. Navíc je možno jen zmínit, že státní zástupce skutečně nezohledňoval

případ v jeho komplexnosti, jako to učinily soudy nižších stupňů, některá

zjištění soudů nižších stupňů pomíjel, nevěnoval jim pozornost, a to ani poté,

co se soudy nižších stupňů takovou otázkou zabývaly a nedostatky verze

předestřené obžalobou vytýkaly (zmínit je možno především důkazy týkající se

samotného jednání vlády a vědomost o tom, že při ocenění nebyla zohledňována

tzv. neprodukční část majetku O.).

56. V této spojitosti (i s ohledem na výtky státního zástupce adresované

obviněným o vadném hospodaření s majetkem státu) je též možno připomenout další

z nálezů Ústavního soudu, konkrétně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS

698/2019. Podle něj trestní právo představuje v systému právní regulace

příslovečné ultima ratio (čl. 39 Listiny), což znamená, že nikoliv každé

jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným či dokonce

protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky

trestního práva. Nelze-li přitom mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat,

že stěžovatel úmyslně porušil povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí

majetek, jak v uvedené věci projednávané posléze Ústavním soudem dovodily

obecné soudy, nastala situace spočívající v existenci zásadního rozporu mezi

výsledky provedeného dokazování a z něho dovozenými právními závěry a z toho

plyne porušení zásady in dubio pro reo, jež vyplývá z principu presumpce neviny

zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud v této konkrétní věci

upozorňoval, že orgány činné v trestním řízení musí zvláště při posuzování

odpovědnosti pracovníků orgánu veřejné moci, konkrétně šlo o náměstka ministra

financí, vycházet také z určitého dobového kontextu jejich postupu a

rozhodnutí, zejména pokud nešlo o nějaký zjevný exces proti běžným pravidlům

zavedeným v příslušné organizační složce státu, ale o běžný postup v rámci

stanovených vnitřních pravidel, navíc za situace, kdy konečné rozhodnutí s

plnou znalostí učinila obviněnému nadřízená osoba s politickou odpovědností,

jakou byl ministr financí (odkázat je možno především na body 43. až 48.

uvedeného nálezu). Situace alespoň ohledně obviněných P. K. a J. Š. je ovšem v

tomto řízení do značné míry obdobná a závěry uvedené ve zmíněném nálezu lze i

na případ těchto obviněných dobře užít. Soudy nižších stupňů, byť rozhodovaly

ještě před vynesením zmíněného nálezu Ústavního soud, tak rozhodly předvídavě

zcela v jeho duchu (viz k tomu shora, rozhodovala vláda, vědoma si nedostatků v

ocenění majetkového podílu v O., resp. jeho vlastního majetku, informace jí

nebyly nijak zamlčovány, naopak byla na nedostatky upozorňována, obvinění

záměrně rozhodně neporušovali povinnosti při správě státního majetku a nechtěli

a ani nebyli srozuměni se způsobením jakékoliv škody etc.).

57. Dovolání Nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí odvolacího

soudu proto ani vzhledem k námitkám podřazeným pod dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze považovat za důvodné, dokonce tyto námitky

uplatněnému důvodu ani neodpovídají, nezbylo, než jeho dovolání jako celek

odmítnout.

58. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání, má k tomu uvést jen stručně

důvody odmítnutí, jak mu ukládá ustanovení § 265i odst. 2 tr. řádu. Nadto

nejvyšší soudní instance může v případě odmítnutí mimořádného opravného

prostředku, jakým je i dovolání, využít odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudů

nižších stupňů, což dovolací soud tímto také činí (viz odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně, a to prakticky celé, zejména ale hodnotící úvahy ke konci

odůvodnění rozsudku, dále též str. 9 až 15 usnesení odvolacího soudu), neboť

soudy nižších stupňů se s argumentací užitou státním zástupcem zcela vypořádaly.

V. Závěrečné shrnutí

59. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady

Nejvyššího státního zástupce byly zčásti shledány jako zjevně neopodstatněné a

zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani jiným dovolacím důvodům.

60. Z důvodu úmrtí obviněného P. K. v průběhu dovolacího řízení bylo

dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jeho neprospěch odmítnuto podle

§ 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné, neboť jeho projednání bylo

vyloučeno podle § 265p odst. 2 písm. a) tr. řádu.

61. V případě dalších dvou obviněných R. D. a J. Š. pak Nejvyšší soud z

výše uvedených důvodů podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání

nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával

zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího

řízení.

62. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr.

řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.

řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu