Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o vyloučení soudce Jiřího Nykodýma z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1415/09 , takto:
Soudce Jiří Nykodým je vyloučen z projednávání věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1415/09
.
Dne 29. 5. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost Ing. J. S. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 4 To 11/2009, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 7 T 78/2006. Podle rozvrhu práce byl jako soudce zpravodaj senátu rozhodujícího ve věci určen soudce Jiří Nykodým.
Takto určený soudce zpravodaj předložil I. senátu Ústavního soudu k posouzení otázku své podjatosti v předmětné věci, protože stěžovatele po určitou dobu zastupoval jako advokát. S ohledem na průběh poskytování právních služeb stěžovateli se Jiří Nykodým považuje ve věcech stěžovatele za podjatého.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce J. Nykodýma, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že vzájemný vztah J. Nykodýma, jako bývalého advokáta, a jeho bývalého klienta, který je v předmětné věci stěžovatelem, vylučuje soudce J. Nykodýma z projednávání této ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Jiřího Nykodýma z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného.
V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Ústavní soud v obdobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02 či sp. zn. II. ÚS 495/02 , dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS), když opakovaně zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku dle § 33 odst. 2 tr. ř., náleží toliko soudům obecným. Ústavní soud může přezkoumat jen to, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč neshledaly žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu za důvodnou. Jejich závěru, že stěžovatel nijak neprokázal, že by neměl dostatek finančních prostředků na hrazení nákladů obhajoby, nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm.
Soudům přísluší jen zhodnotit předložené doklady. V projednávaném případě však stěžovatel svoji žádost ničím neosvědčil. Nadto, jak konstatoval stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatel se již dříve opakovaně domáhal přiznání bezplatné obhajoby, svou žádost však ani v předchozí době nedoložil doklady, které by mohly být podkladem pro rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby. Lustrací návrhů, podaných u Ústavního soudu, bylo zjištěno, že předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu již bylo rozhodnutí o nepřiznání bezplatné obhajoby stěžovatele v projednávaném trestním řízení.
Ústavní soud ani v tomto předchozím případě neshledal, že by postupem soudů bylo zasaženo do stěžovatelových ústavních práv a usnesením ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 713/06 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že při hlavním líčeni dne 3. 12. 2008 již neměl obhájce. Jak vyplývá z protokolu o tomto hlavním líčení, jehož stejnopis stěžovatel připojil k ústavní stížnosti a předmětem něhož bylo již pouze řízení o nároku poškozeného na náhradu škody, toto se konalo za přítomnosti obou stěžovatelem zvolených obhájců Mgr.
N. a JUDr. Ch.
Pokud v mezidobí po vyhlášení rozhodnutí, jímž byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, došlo k ukončení obhajoby stěžovatele těmito obhájci, k této situaci zaujal patřičný postoj stížnostní soud, který poté, co jeho výzva stěžovateli, aby si zvolil jiného obhájce, zůstala bez odezvy, mu ustanovil obhájce z úřední povinnosti. Tím mu zajistil právo na obhajobu pro zbývající část adhezního řízení. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na obhajobu nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele.
Za dané situace považuje proto rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, není dána zákonná podmínka pro vyhovění návrhu, aby náklady právního zastoupení stěžovatele zaplatil stát (srov. ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
K žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudního poplatku je třeba uvést, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (srov. § 62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2009
Stanislav Balík předseda senátu