Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kotka, zastoupeného Mgr. Lucií Truhlářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 3371/2023-368, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 6 Cmo 18/2022-337 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 80 Cm 173/2013-309, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AG SLUŽBY s. r. o., sídlem Hornická 31, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím jako odměny za výkon funkce jednatele vedlejší účastnice za období od 15. 9. 2008 do 15. 9. 2012 a s tím související náhrady vynaložených cestovních nákladů.
3. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V předmětné věci šlo přitom již o druhé rozhodnutí městského soudu ve věci, které bylo vydáno poté, co Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. 6 Cmo 194/2019-275 předchozí rozsudek městského soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 80 Cm 173/2013-246 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
4. Po zrušení prvního zamítavého rozsudku městský soud postupoval v souladu s právním názorem vrchního soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, podle něhož stěžovatel neúplně vylíčil skutkový stav věci, neboť neuvedl rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení, zda má nárok na odměnu podle § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které konkrétní činnosti pro vedlejší účastnici vykonal a jaké měl cestovní náklady v souvislosti s výkonem práce jednatele vedlejší účastnice. Protože žalobní tvrzení uvedená stěžovatelem v žalobě byla nedostatečná, vrchní soud městskému soudu uložil, aby v souladu § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatele vyzval k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů. Městský soud postupoval v souladu s tímto právním názorem a opakovaně po poučení vyzval stěžovatele k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů (učinil tak jednak písemnou výzvou ze dne 26. 6. 2020 a znovu v rámci ústního jednání dne 24. 6. 2021). Stěžovatel požadovaná doplnění neučinil, když pouze zopakoval již v předchozí fázi řízení uvedená tvrzení, která byla vrchním soudem vyhodnocena jako nedostatečná. Městský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti a neoznačil důkazy k jejich prokázání ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v předmětné věci jde o sporné řízení ovládané zásadou projednací, důsledkem tohoto neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního je zamítnutí žaloby. Proto městský soud žalobu stěžovatele zamítl.
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice (ta pouze proti výroku II. o nákladech řízení) odvolání. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil je ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů přijatých městským soudem a dovodil, že zamítl-li městský soud žalobu v souladu s výsledky znaleckého dokazování pro nedostatek smlouvy o výkonu funkce jednatele se smluvenou odměnou, neprokázání fakticky vykonané činnosti a vynaložených konkrétních nákladů ve prospěch vedlejší účastnice, nelze takovému rozhodnutí vytknout pochybení.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že vrchní soud s odkazem na skutková zjištění a právní závěry přijaté městským soudem založil své rozhodnutí na závěru (shodným s městským soudem), podle něhož stěžovatel neprokázal existenci smlouvy o výkonu funkce ani fakticky vykonanou činnost a vynaložené konkrétní náklady ve prospěch vedlejší účastnice. Tento závěr však stěžovatel v dovolání nenapadl a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřel. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel otevírá v dovolání otázky týkající se jednak procesního postupu soudu při provádění důkazů, resp. znaleckých posudků podle § 127 o. s. ř., a jednak možnosti akceptace znaleckého posudku, který "neobsahuje žádné odborné posouzení ... pouze právní názory znalce", přičemž na řešení těchto otázek rozhodnutí vrchního soudu nespočívá. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nezakládá žádná ze stěžovatelem vymezených otázek, k tvrzeným vadám řízení Nejvyšší soud nemohl nepřihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl v rozporu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, ačkoli stěžovatel o konání ústního jednání nebyl informován a s rozhodnutím bez nařízení jednání neudělil svůj souhlas, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že městský soud neprovedl jím navržené důkazy a o jejich (ne)provedení nerozhodl. Stěžovatel k prokázání svých tvrzení navrhl rozsáhlý seznam svědků, kteří se měli vyjádřit k činnostem stěžovatele jako jednatele pro vedlejší účastnici, dále navrhl provedení důkazu zajištěním údajů z počítače. Tento důkaz soud odmítl provést, neboť ho považoval za "neproveditelný". Ačkoliv stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, které by byly schopny doložit konkrétní činnosti jednatele pro vedlejší účastnici, soud tyto důkazy neprovedl, nerozhodl o jejich provedení, a přesto žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene. V rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení považuje stěžovatel také odmítnutí soudu provést rozsáhlé doplnění tvrzení a důkazů ze dne 14. 7. 2020. Městský soud dále jednal v rozporu se zásadou rovnosti stran, když při hodnocení důkazů nezohlednil, že vedlejší účastnice odmítla zprostit mlčenlivosti daňovou poradkyni, která současně i jako účetní o závazcích ke stěžovateli účtovala (na základě písemné smlouvy o výkonu funkce jednatele, která následně bez vysvětlení zmizela z kanceláře vedlejší účastnice), současně odmítla zprostit bankovního tajemství osobu úvěrujícího bankovního domu, která byla se závazky za stěžovatelem z titulu jeho odměny jednatele seznámena. Vedlejší účastnice znemožnila stěžovateli prokázat existenci písemné smlouvy pomocí svědků odepřením zproštění mlčenlivosti, to vše za přispění soudu, který nereflektoval na navržené důkazy, popřípadě je označil za neproveditelné, avšak i přesto žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítl.
8. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení namítal nesprávný postup při provádění znaleckých posudků. Městský soud nařídil zhotovení revizního znaleckého posudku (Znaleckou a revizní s. r. o.), který však neměl být použit jako důkaz, neboť v závěru posudku dochází k právnímu hodnocení znalcem. Stěžovatel zadal zpracování znaleckého posudku Znalecké kanceláři Dušek s. r. o., která precizně hodnotí veškeré vlivy, okolnosti a srovnatelné funkce ve srovnatelných podnicích. Navrhoval výslech znalce ze Znalecké kanceláře Dušek s. r. o., neboť znalec České znalecké, a. s. byl vyslechnut k objasnění nesrovnalostí v podaném znaleckém posudku. Soud o návrhu stěžovatele na provedení tohoto důkazu nerozhodl a nevypořádal se s tím, proč navržený důkaz neprovedl. Právě tento důkaz však podle stěžovatele byl důkazem stěžejním a relevantním, který by objasnil jeho nárok.
9. Stěžovatel dále namítá, že při "původním" jednání vrchního soudu, které se konalo dne 30. 1. 2020, byl senát vrchního soudu ve zcela odlišném složení, než při druhém jednání vrchního soudu, při kterém došlo k vydání napadeného rozhodnutí (aniž by na počátku nového jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů), čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Vrchní soud rezignoval na hodnocení celé věci po skutkové a právní stránce, neuvedl vlastní argumentaci a nosné úvahy, které jej k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly, a nereflektoval na odvolací argumenty účastníků řízení. Vrchní soud dále založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí tím, že považoval závěry znaleckých posudků za nepodstatné, neboť stěžovatel netvrdil a neprokázal konkrétní vykonané činnosti tak, že je označí dnem, hodinou a vymezí obsah poskytované činnosti.
10. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud rozhodl "minimalisticky a úzce formalisticky", což má za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí vrchního soudu na řešení otázek správnosti znaleckých posudků (právní závěry, neprovedení důkazu výslechem znalce k objasnění nejasností) nespočívá. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel neprokázal jakoukoliv činnost. Takový závěr však neučinil ani městský soud ani vrchní soud. Podle jejich hodnocení stěžovatel pouze neprokázal konkrétní činnosti v konkrétní dny a konkrétní hodiny.
11. Stěžovatel shrnuje, že právní posouzení věci není správné, v soudním řízení došlo k mnohým procesním vadám protiústavního charakteru, které spočívají v neprovedení důkazů a v absenci rozhodnutí či odůvodnění neprovedení takových důkazů. Nepřezkoumatelný je závěr městského soudu o neproveditelnosti navržených důkazů a rezignace na projednání obsáhlého doplnění tvrzení stěžovatele. Následně došlo k vydání rozhodnutí bez zachování zásady veřejnosti a ústnosti. Porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces spočívá i ve změně složení senátu vrchního soudu a vydáním rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné, neboť v něm absentuje jakékoliv relevantní odůvodnění a vrchní soud pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné, resp. vadné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18.
1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že městský soud zamítl jeho žalobu pro neunesení důkazního břemene, aniž provedl všechny jím navržené důkazy, přičemž s důkazními návrhy stěžovatele se nevypořádal.
17. V rozsudku ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1538/2013 Nejvyšší soud konstatoval, že odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost - významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci - nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku § 120 odst. 1 větou první o.
s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3210/2008). Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze v první řadě učinit jen tehdy, provedl-li soud řádně a úplně všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Neprovede je pouze v případě, nelze-li jejich prostřednictvím prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo, že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná.
Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Posledně vedené důvody pro neprovedení účastníkem navržených důkazů soudem se plně uplatní v nyní posuzované věci.
18. V předmětné věci městský soud v napadaném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že stěžovatel byl dvakrát vyzván v souladu s právním názorem vrchního soudu obsaženým v jeho kasačním usnesení k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů k nim ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel však výzvám nevyhověl, resp. městský soud podání stěžovatele vyhodnotil z hlediska potřeby doplnit žalobní tvrzení a označení důkazů ve smyslu učiněné výzvy jako nedostatečné, jelikož stěžovatel v tomto podání neuvedl žádná nová tvrzení, ale opakoval pouze již předtím uvedená tvrzení, která však vrchní soud vyhodnotil ve svém zrušovacím usnesení jako nedostatečná.
19. Vrchní soud přisvědčil závěrům městského soudu a konstatoval, že městský soud již v prvním řízení provedl rozsáhlé dokazování, jednak předloženými listinami, vzájemnou korespondencí, jednak výslechem řady uvedených svědků, obou účastníků a zpracovatelů znaleckých posudků. Tyto měl městský soud k dispozici celkem tři, přičemž jím zadaný posudek a stěžovatelem předložený posudek se ve svých závěrech zásadně lišily. Proto městský soud zadal třetí revizní posudek, z něhož pak vycházel ve svém zamítavém rozhodnutí, a to i po novém projednání věci po zrušení jeho prvního rozsudku vrchním soudem, kdy znovu žalobu zamítl.
Po zrušení prvního rozsudku vrchním soudem, v souladu s vyjádřeným právním názorem, městský soud poučil stěžovatele o povinnosti tvrzení a důkazní k prokázání jím fakticky vykonávané činnosti ve prospěch vedlejší účastnice a vynaložených výdajů, což se však stěžovateli nepodařilo. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, jaké konkrétní činnosti v rozhodném období jako jednatel při výkonu funkce pro vedlejší účastnici vykonal či jaké a kdy vynaložil hotové výdaje. Vrchní soud konstatoval, že městský soud po provedení rozsáhlého dokazování ústavně konformním způsobem vyhodnotil důkazy, přijal tomu odpovídající právní hodnocení, a proto se vrchní soud s přijatými závěry ztotožnil.
Zamítl-li městský soud z výše uvedených důvodů žalobu, tedy pro nedostatek smlouvy o výkonu funkce jednatele se smluvenou odměnou, v souladu se závěry znaleckého dokazování, neprokázání fakticky vykonané činnosti a vynaložených konkrétních nákladů ve prospěch vedlejší účastnice, nelze takovému rozhodnutí vytknout pochybení.
20. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti a závěry Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále přiléhavě dodal, že neprokázal-li stěžovatel, že pro vedlejší účastnici ve funkci jednatele vykonal jakoukoli činnost, bylo zkoumání "obvyklé ceny odměny jednatele v obdobných společnostech v místě a čase" nadbytečné.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů přijatých městským soudem a shodně s městským soudem ústavně konformním způsobem vyložil, že stěžovatel neprokázal existenci smlouvy o výkonu funkce ani fakticky vykonanou činnost a vynaložené konkrétní náklady ve prospěch vedlejší účastnice. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl. Podstatné v předmětné věci je, že městský soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, poté, co stěžovateli předtím bezvýsledně poskytl (opakovaně) poučení podle § 118a o. s. ř. Závěrům obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že při jednání vrchního soudu, které se konalo dne 30. 1. 2020, byl senát v jiném složení, než při druhém jednání vrchního soudu, při kterém došlo k vydání napadeného rozhodnutí, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
25. Podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. V usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1357/2014 Nejvyšší soud uvedl, že o zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
26. Právě takovou zmatečnostní námitku uplatňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, když namítá, že v odvolacím řízení (při jednání konaném dne 30. 1. 2020) zasedal senát vrchního soudu ve zcela odlišném složení, což mělo za následek porušení jeho práva na zákonného soudce. Z podané ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatel má, resp. měl, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. Žalobu pro zmatečnost je navíc možné podat i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž zákonodárce zakotvil stavení lhůty až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 235 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel tak měl možnost i poté, co bylo rozhodnuto o dovolání, podat žalobu pro zmatečnost. To, že tak neučinil, a že nyní již lhůta pro její podání uplynula, jde k jeho tíži. Námitku nesprávného obsazení senátu vrchního soudu jako odvolacího soudu za dané procesní situace posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou.
27. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že městský soud rozhodl v rozporu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž stěžovatel k rozhodnutí bez nařízení jednání neudělil svůj souhlas, o konání ústního jednání nebyl ani informován, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny. Z vyžádaného soudního spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tuto námitku ve svém odvolání neuplatnil a nepřípustně ji tak namítá až v ústavní stížnosti. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud ani k této námitce nemohl přihlédnout.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu