Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 141/2024-687 ze dne 20. 2. 2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 217/2023-603 ze dne 25. 9. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 80 T 9/2021-557 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla stěžovatelka uznána vinnou účastenstvím ve formě návodu k přečinu ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl uložen podle § 146 odstavec 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem se zkušební dobou v trvání 18 měsíců. Okresní soud ve skutkové větě uvedl, že stěžovatelka a její druh jsou vinni, že: "ze zahrady u svého rodinného domu na ulici X, po předchozí slovní rozepři ohledně sestřihu větví přesahujících hranice pozemku a vulgárních nadávkách ze strany Z. T., směřovaných sousedce D. C., Z. T. zakřičela na svého druha F. Š., který v tu dobu držel v rukou svou vzduchovou dlouhou zbraň zn. Gamo, model Nitro 17, ráže 4,5 mm, slova: "střílej, střílej!" načež F. Š. se slovy: "já tě sestřelím jako holuba", vystřelil nejméně dvakrát ze vzduchové dlouhé zbraně po J. C., aniž by ho zasáhl, a následně vystřelil jednou po D. C., touto střelou ji zasáhl do břicha, a tímto svým jednáním jí způsobil zranění, spočívající ve střelném poranění břicha tvořeném zhmožděnou ranou velikosti cca 1x1cm zasahující do hlubokých vrstev kůže, aniž by zasahovala do podkoží, s následně vzniklou stékající krevní podlitinou nad sponou stydkou a v místě kontaktu diabolky s kožním povrchem kruhovitě uspořádanou nekrotizací měkkých tkání šíře 0,8 cm s nutností chirurgického odstranění, s dobou léčení a omezení v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí a nutnými léčebnými zákroky v délce 3 týdnů".
3. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu zamítl napadeným usnesením.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezohlednily pochybnosti ohledně toho, zda stěžovatelka křičela "střílej", poukazuje na bod 34 rozsudku okresního soudu, ve kterém je rekapitulováno, že toto tvrdila pouze poškozená (manžel poškozené již nikoliv). Má za to, že tato ojedinělá výpověď nemá být věrohodná. Dodává, že i pokud by obecné soudy vzaly za prokázané, že došlo ke střelbě, neměly k závěru výroku stěžovatelky dojít pouze na základě jediného důkazu (výpovědi poškozené), když poškozená s ohledem na dlouhodobé sousedské spory byla motivována, aby usilovala o to, ať potrestána je také stěžovatelka, nejen její druh (obžalovaný).
6. Dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky (úmyslu) na straně stěžovatelky. Stěžovatelka v dovolání rovněž poukazovala na skutečnost, že i pokud by se prokázalo, že zvolala "střílej", nelze z toho automaticky dovozovat, že naváděla obžalovaného k tomu, aby střelil po poškozené, ale v úvahu přicházející variantou je ta, že pouze chtěla přispět k ukončení celého incidentu tím, že obžalovaný vystřelí varovný výstřel (do vzduchu či do popelnice). Z posloupnosti v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku (který odpovídá podané obžalobě) tak nelze dovodit úmysl na straně stěžovatelky.
7. Konečně dovozuje, že neexistuje žádný důkaz, který by jasně prokazoval, že stěžovatelka jakkoliv přispěla k tomu, že došlo k poranění poškozené. I kdyby se prokázalo, že křičela "střílej", tak nelze vyloučit, že obžalovaný jednal na základě vlastního rozhodnutí. Rozhodující byla podle stěžovatelky výpověď obžalovaného, který nijak nenaznačil, že by její křik ke střelbě přispěl. S odkazem na zásadu presumpce neviny a principu in dubio pro reo je podle ní nutno akceptovat variantu, že nijak ke spáchání trestného činu nepřispěla. Podle stěžovatelky křik "střílej" (i pokud by byl prokázán) je totiž nutno odlišit od situace, kdy by např. stěžovatelka přinesla zbraň a podala ji obžalovanému s tím, že by uvedla "zastřel ho", "sejmi ho", "střel do něj". Odkázala na právní věty nálezu sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023 a navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Okresní soud uvedl, že nepovažuje za nutné se k ústavní stížnosti vyjádřit.
10. Nejvyšší soud uvedl, že část stěžovatelčiny argumentace hodnotí jako prostou polemiku se závěry učiněnými soudy a jako snahu o prosazení vlastního skutkového stavu věci (o znevěrohodnění výpovědi poškozené). Slovní výzva pronesená stěžovatelkou vedla k rozhodnutí spoluobviněného zahájit střelbu, proto ji uznaly vinnou návodem k trestnému činu ublížení na zdraví. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že nesdílí názor, že odsouzením stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud její ústavní stížnost buď odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo zamítl.
11. Nejvyšší státní zástupce pak ve vyjádření uvedl, že zakřičela-li stěžovatelka na spoluobviněného "Střílej!", musela být minimálně srozuměna s tím, že bude pálit na některého ze svých sousedů. Ve shodě s Nejvyšším soudem má za to, že tvrzení stěžovatelky ohledně extrémního rozporu v dokazování přisvědčit nelze. Konstatuje, že dále stěžovatelka vznáší námitku nadbytečnosti návodu (omni modo facturus, či alias facturus). I pokud by však hypoteticky byly naplněny ve vztahu ke skutečnosti, zda spoluobviněný již byl rozhodnut spáchat trestný čin, a jednání stěžovatelky by tak nemělo kauzální význam, stále by jednání stěžovatelky muselo být posouzeno jako psychická pomoc, neboť svým jednáním by stěžovatelka minimálně hlavního pachatele v jeho odhodlání posílila. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo ji zamítl.
12. Krajský soud uvedl, že plně setrvává na závěrech blíže svého rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkázal.
13. Od Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku vyjádření k ústavní stížnosti zaslána nebyla.
14. Stěžovatelka v replice reagovala především na vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zástupce. Uvedla, že tvrzení Nejvyššího státního zastupitelství, že byla srozuměna s tím, že má být někdo zraněn, je podle jejího názoru nutno odmítnout jako prostou spekulaci. Vždyť právě proto, že prvními dvěma výstřely nebyl nikdo trefen, mohlo (údajné) zvolání stěžovatelky stejně dobře znamenat povzbuzení ve výstražném výstřelu, jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti i podaném dovolání (např. do popelnice či do vzduchu). V situaci, kdy (údajnému) zakřičení stěžovatelky již předcházela opakovaná střelba ze strany spoluobviněného, je přece tvrzení o tom, že stěžovatelka spoluobviněného k něčemu povzbudila, pouze jednou z možných verzí celé události. Dodává, že sám spoluobviněný teorii o tom, že (údajný) výkřik stěžovatelky ho v něčem podnítil či povzbudil, nijak nepotvrdil. Pak je ale podle stěžovatelky nutno konstatovat, že takové podnícení či povzbuzení prostě nelze nijak prokázat a v rámci principu in dubio pro reo je nutno akceptovat reálnou možnost, že spoluobviněný by i směrem k poškozené střelil tak jako tak. Vina stěžovatelky má být fakticky dovozována z toho, že stěžovatelka byla na místě, kde k trestnému činu (spáchanému jinou osobou) došlo, a má být založena pouze na spekulacích, nikoli na důkazech.
15. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy.
16. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004), kvůli čemuž se výsledek dokazování jeví jako věcně neudržitelný.
17. Takový závěr však není přiléhavý na věc stěžovatelky. Z provedeného dokazování okresní soud jednoznačně dospěl k závěru, že stěžovatelka spoluobviněného ke střelbě pobízela (srov. odst. 38 okresního soudu). Obecné soudy tak nevyvozují vinu stěžovatelky z něčeho, co by neodpovídalo provedenému dokazování. Skutečnost, že se v odůvodnění rozsudku okresního soudu a v jeho skutkové větě vyskytují nesrovnalosti v tom, kolikrát a kdy přesně zazněly ze strany stěžovatelky výzvy "střílej", není pro posouzení věci rozhodující. Zásadní je, že je dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující její jednání.
18. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023 není přiléhavý. V uvedeném nálezu se Ústavní soud vyjadřoval k naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, ve vztahu k principu gradace příčinné souvislosti u řidičů vlečného a vlečeného vozidla, z hlediska působení následku dopravní nehody (zranění jiného řidiče). Uvedené však nemá vztah ke stěžovatelčině věci. Vymezené jednání stěžovatelky odpovídá právní kvalifikaci použité obecnými soudy, z provedených důkazů bylo možno učinit závěr o účastenství stěžovatelky na trestné činnosti spoluobviněného, v jejím případě jako návodce ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
19. K namítanému rozporu napadených rozhodnutí se zásadou in dubio pro reo, která vychází právě z principu presumpce neviny, Ústavní soud uvádí, že jejich uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
Ke stěžovatelčině námitce, že byla odsouzená na základě ojedinělé výpovědi poškozené, která nemá být věrohodná, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy otázce věrohodnosti důkazů, i výpovědi poškozené, věnovaly dostatečnou pozornost. Obecné soudy také poukázaly na další provedené důkazy, které její výpověď podporují (srov. odst. 35 a násl. napadeného rozsudku). Je přitom věcí trestního soudu, aby v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů rozhodl, ke které z nich se přikloní. Takové rozhodnutí však musí přesvědčivě odůvodnit.
20. Uvedené povinnosti v případě stěžovatelky, která byla na základě dostatečně a logicky odůvodněného rozhodnutí shledána vinnou návodem [§ 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví (§ 146 odst. 1 trestního zákoníku), soudy dostály.
Odůvodnění napadených rozhodnutí tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud se s učiněnými skutkovými i právními závěry plně ztotožňuje. Za této situace nemíní nikterak přehodnocovat vyřčené závěry obecných soudů.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu