Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 53/2024-317 ze dne 20. 2. 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 318/2023-263 ze dne 24. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 36/2023-213 ze dne 28. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově shledána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl uložen podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze podle § 256 trestního řádu zamítl napadeným usnesením.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatelka namítá, že v napadených rozhodnutích obecné soudy nesprávně hodnotily odpovědnosti provozovatele za nebezpečné dopravní řešení. Zdůrazňuje, že si počínala s veškerou nezbytnou opatrností, když podle jejího názoru nedošlo k porušení důležité povinnosti jako znaku skutkové podstaty, ani naplnění zavinění. Stěžovatelka dodává, že v řízení nebylo prokázáno, že by srazila poškozeného s tím, že rozpory mezi svědeckými výpověďmi nebyly vypořádány a nebyly provedeny další potřebné důkazy. Za takto zjištěné skutkové situace, kdy nebylo v dostatečné míře prokázáno, že došlo ke sražení poškozeného, mělo být ze strany obecných soudů rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky v souladu s ústavněprávní zásadou in dubio pro reo. Dodává, že v její věci je patrná absence zhodnocení naplnění zásady subsidiarity trestní represe.
6. Stěžovatelka dodává, že samotné usnesení odvolacího a dovolacího soudu se k otázce náležitého vyhodnocení spolupůsobení více různých příčin nijak nevyjadřuje, a to ačkoli tato otázka byla opakovaně napadena v rámci odvolání i dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka dovozuje, že v trestním řízení nebyla mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelky a způsobeným následkem, resp. spolupůsobení či výlučné působení dalších příčin přičitatelných pořadateli hromadné akce, případně poškozenému. Odůvodnění napadených rozhodnutí je současně z ústavněprávního hlediska nedostačující, když soudy opomněly tento argument stěžovatelky vypořádat.
7. Okresní soud k ústavní stížnosti uvedl, že se její argumentace opírá o rozdílné hodnocení provedených důkazů a shodnou argumentaci jakou uplatnila v řízeních před obecnými soudy. Podle názoru okresního soudu v dané věci nebyla základní práva stěžovatelky porušena, věc byla projednána v souladu s procesními předpisy, důkazy byly provedeny procesně správným způsobem a hodnoceny v rámci zásad formální logiky. K námitce užití zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že jednání stěžovatelky je nutno posoudit jako trestný čin, jelikož se nejedná o natolik mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr opačný. Okresní soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
8. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. K porušení práv stěžovatelky v daném řízení podle něj nedošlo, jak okresní, tak i odvolací soud ve svých rozhodnutích vysvětlily úvahy, které je vedly k závěru, že stěžovatelka za předmětný nehodový děj a jeho následek nese odpovědnost. O tom, že stěžovatelka měla při průjezdu oblastí s jinak uzavřenou dopravou, kde probíhaly Májové slavnosti, značně ztíženou situaci, nepochyboval, ovšem zejména v bodě 14 a 15 odůvodnění usnesení uvedl, jaké důkazy a z nich vyplývající skutečnosti ho vedly k závěru, že právě stěžovatelka při řízení poměrně rozměrného vozidla nedbala potřebné opatrnosti. K námitce, že se soudy opomenuly zabývat zásadou subsidiarity trestní represe, odkázal na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. TPJN 301/2012 ze dne 30. 1. 2013.
9. Nejvyšší soud zaslal sdělení, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat.
10. Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud stěžovatelka odkazuje na potřebu zásady aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, jde o zcela novou argumentaci, kterou její dovolání postrádalo. Dodalo, že nicméně zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V posuzované věci podle něj nebyly identifikovány žádné specificky významné skutečnosti, které by mohly vést k vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatelky a s ní spojených trestněprávních důsledků. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na existenci více faktorů podílejících se na vzniku zranění poškozeného - např. upadnutí poškozeného nebo organizaci dopravy provozovatelem slavností, nastoluje ryze hypotetickou situaci, která nenachází oporu v dosud provedeném dokazování.
11. Ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, ve kterých se uvádí, že porušení pachatele musí být rozhodující příčinou vzniku následku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, je třeba podle Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že v projednávaném případě se na následku nepodílelo spolupůsobení různých příčin. Stejně tak nelze podle něj přisvědčit odkazu stěžovatelky na prvně zmíněný nález Ústavního soudu v tom smyslu, že Nejvyšší soud měl sám interpretovat podmínky trestnosti činu ve světle zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť opomíjí předpoklad, že uvedenému postupu by musely svědčit konkrétní skutkové okolnosti, což se v této věci jednoznačně nestalo.
12. Krajské státní zastupitelství v Praze ani Okresní státní zastupitelství v Benešově se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
13. Stěžovatelka již replikou na zaslaná vyjádření obecných soudů a Nejvyššího státního zastupitelství nereagovala.
14. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
16. Stěžovatelka rozporovala, že by v její věci byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. Lze souhlasit s tím, že došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána (nález sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, bod 42). Nedbalostní zavinění vyjadřuje vnitřní stav mysli pachatele v době inkriminovaného jednání a jeho subjektivní vztah k tomuto jednání. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy.
17. V projednávané věci okresní soud popsal, které skutečnosti ho vedly k závěru, že právě stěžovatelka při řízení poměrně rozměrného vozidla nedbala potřebné opatrnosti - odkázal na skutečnost, že poškozenému zranění nohy způsobila na trávě (ne na komunikaci), a že před zraněním poškozeného do jiného svědka najela nárazníkem. (odst. 22 rozsudku okresního soudu). Okresní soud v odůvodnění popsal, z jakých vyšel důkazů (blíže odst. 17 napadeného rozsudku okresního soudu) a dovodil, že stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, když stěžovatelka "při průjezdu areálu zámeckého parku, kde se konaly Májové slavnosti, nedbala zvýšené opatrnosti vůči dětem, nechovala se ohleduplně, svou jízdu nepřizpůsobila dopravně technickému stavu komunikace a přejela neúmyslně nohu poškozenému [jméno], stojícímu na trávníku mezi vozovkou a tělesem atrakce čímž mu způsobila újmu na zdraví".
Konstatoval, že přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona. V daném případě označil za důležitou povinnost, která byla porušena, povinnost vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a d), dle kterých je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, a také ustanovení § 4 písm. a), podle kterého je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace (odst. 20 napadeného rozsudku okresního soudu).
18. Projednávaná věc je specifická tím, že ke zranění poškozeného došlo podle závěrů obecných soudů mimo pozemní komunikaci, na trávníku (odst. 21 rozsudku okresního soudu). Lze sice odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které "[n]elze automaticky vinit ze spáchání přestupku dle § 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, porušením povinnosti stanovené v § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiče automobilu, který, jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností, nemůže již střetu nijak zabránit." (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 32/2008-51 ze dne 28. 8. 2008), ta však odkazuje na pohyb chodců ve vozovce, což je značně odlišné od situace, kdy stěžovatelka za hlasité hudby projížděla parkem plným lidí, přičemž k nehodě došlo mimo pozemní komunikaci.
19. Pokud stěžovatelka rozporuje závěry obecných soudů k tomu, jak k nehodě došlo, domáhá se fakticky toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelčině věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze dovodit. Rovněž odvolací a dovolací soud se dostatečně vypořádaly s jejími námitkami.
20. K trestným činům spáchaným z nedbalosti spojeným s řízením dopravních prostředků Ústavní soud uvádí, že závěr o trestněprávní odpovědnosti nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby (např. nález sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, bod 41). Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023). Podle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly dostatečně použity účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména prostředky soukromoprávní - a při jejich nedostatečnosti sankce správní), jsou-li dostupné, případně pokud byly použity, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Neaplikují-li obecné soudy zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023, bod 30).
21. Než Ústavní soud zkoumal relevanci stěžovatelčiny námitky absence zhodnocení naplnění zásady subsidiarity trestní represe, zabýval se naplněním požadavků na subsidiaritu ústavní stížnosti. Podmínka vyčerpání všech opravných prostředků před jejím podáním není v judikatuře Ústavního soudu vnímána pouze formálně. Důsledkem je i to, že stěžovatel je v přecházejících fázích řízení povinen tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozuje porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jeho tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily. Učiní-li tak až v ústavní stížnosti, vystavuje se nebezpečí, že jeho námitky budou posouzeny jako tzv. materiálně nepřípustné, k nimž Ústavní soud nepřihlíží [srov. např. nálezy ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96
(N 95/8 SbNU 367), nebo ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14
(N 163/82 SbNU 565), body 16 a 17]. Stěžovatelka však neuplatnila námitku neaplikace zásady subsidiarity trestní represe v dovolání (č. l. 280-285). S ohledem na uvedené se Ústavní soud touto námitkou stěžovatelky nezabýval.
22. Ústavní soud ke stěžovatelčině argumentaci dodává, že pokud stěžovatelka poukazuje na možnou existenci více faktorů podílejících se na vzniku zranění poškozeného, např. organizaci dopravy provozovatelem slavností, může ji uplatnit v občanskoprávním řízení v případě, že proti ní bylo v souvislosti se způsobenou újmou zahájeno.
23. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu