Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Kozákové, právně zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 20 Cdo 2576/2023-185, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 11 Co 94/2022-156 a usnesení Okresního soudu Děčíně ze dne 13. října 2021 č. j. 49 EXE 8040/2014-78, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Intrum Czech, s. r. o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, jako vedlejší účastník řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je účastnicí exekučního řízení jako povinná. Exekučním titulem je rozhodčí nález ze dne 18. 6. 2014 č. j. 403 Rozh. 3257/2014-7, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 210 061,94 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z této částky ode dne 14. 3. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu (výrok I.). Dále byla stěžovatelka v téže lhůtě zavázána zaplatit vedlejší účastnici náklady rozhodčího řízení ve výši 23 486,50 Kč (výrok II.). Rozhodce Mgr. Jan Fišer vydal rozhodčí nález na základě dohody o uznání dluhu, uzavřené dne 16. 11. 2013 č. 1102962134, kdy téhož dne byla uzavřena rozhodčí smlouva podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen "ZRŘ").
3. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdila, že dohoda je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, že oprávněná dluh odkoupila od původního věřitele, že ke dni uzavření dohody dluh činil 204 662,51 Kč, že dohoda byla zajištěna sérií sankcí (viz ustanovení 7 smluvních podmínek), že měla jen zlepšit postavení oprávněné pro případ vymáhání dluhu, že oprávněná řádně neposoudila její úvěruschopnost a že dohoda, tak jak byla sjednána, je zajišťovacím institutem sloužícím k zajištění závazku již existujícího.
Podle ní bylo zřejmé, že není schopna podle dohody plnit do deseti dnů a že v dohodě chybí náležitosti uznání dluhu. Namítala také, že žádné rozhodčí řízení před rozhodcem Mgr. Fišerem neproběhlo, rozhodce nepožadoval po oprávněné rozhodčí poplatek, z rozhodčí činnosti neměl žádný příjem, ten měl ze zaměstnaneckého poměru, kdy pracoval u JUDr. Kolaříka, který byl současně společníkem Rozhodčí společnosti Pardubice. Rozhodčí společnost představovala tzv. zastřený rozhodčí soud a Mgr. Fišera si najímala.
4. Okresní soud v Děčíně (dále jen "soud prvního stupně") návrh na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně, rozhodce byl transparentně určen a rozhodčí nález byl řádně doručen. Vzhledem k povaze smluvní pokuty (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2005) soud prvního stupně dovodil, že ani sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přisouzené plnění - smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně - nelze s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o nutnosti nového posouzení její úvěruschopnosti, neboť nedošlo k poskytnutí nového úvěru. Za nepřípustné nepovažoval ani sjednání smluvních pokut v ujednáních, která neměla povahu všeobecných obchodních podmínek. Uvedl, že text byl přehledný a pomocí číselných odkazů byla jednotlivá smluvní ujednání provázána s příslušnými ujednáními v dohodě. Odvolací soud uzavřel, že dohodu, rozhodčí smlouvu a posuzovaný rozhodčí nález nelze posoudit jako tvrzený "obchodní konstrukt", který jako celek směřuje k poškození stěžovatelky jako spotřebitelky a vede k neúměrnému obohacení oprávněné.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dohoda uzavřená mezi ní a vedlejší účastnicí je absolutně neplatná. Zejména považuje za nemravné sjednání smluvní pokuty pro případ prodlení sjednané v době, kdy dluh nebyl splácen již několik měsíců. Ostatně nesplácení úvěru bylo důvodem, proč původní věřitel přistoupil k jeho zesplatnění a následnému prodeji pohledávky vedlejší účastnici řízení. Obecné soudy podle stěžovatelky akceptují smluvní konstrukt, kdy uznávací projev a další podstatné náležitosti dohody o uznání dluhu jsou schovány v netransparentních a nesrozumitelných obchodních podmínkách, které je těžké rozluštit i právnímu odborníkovi, nemluvě o běžném spotřebiteli.
Stěžovatelka má také za to, že je nutné ověřit schopnost splácet dluh vždy při novém nastavení splatnosti, tím spíše, pokud dlužník nedokázal plnit splátky původního úvěru ani částečně a neplacení nového splátkového kalendáře je sankcionováno vysokou smluvní pokutou. Další námitka stěžovatelky pak směřuje proti osobě rozhodce.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady však Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
11. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, musí konstatovat, že do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nijak nezasáhlo. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovatelkou položenými otázkami, které nyní předkládá rovněž k posouzení Ústavnímu soudu. Podle jeho závěru se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně podrobně a pečlivě zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a jeho právní posouzení je zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že za uvedených konkrétních okolností sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy.
K posouzení úvěruschopnosti stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že v případě stěžovatelky je smluvní pokuta vázána nikoli na desetidenní prodlení s úhradou uznaného závazku, ale až na desetidenní prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Možnost splácet dluh ve splátkách není vázána na zvýšení celkového dluhu o smluvní pokutu, neboť ta nastupuje až ve chvíli prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Není tak důvodu, aby byl věřitel v tomto případě povinen přezkoumávat schopnost dlužníka uznaný dluh splácet (nedochází k jeho navýšení), navíc za situace, kdy - jak zdůraznil odvolací soud - jsou jednotlivé splátky dokonce nižší než splátky původní.
K osobě rozhodce pak dovolací soud uvedl, že závěr odvolacího soudu, že ani opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv, ani skutečnost, že Mgr. Fišer byl advokátním koncipientem JUDr. Kolaříka, nedokládají ekonomickou závislost rozhodce, resp. nedosahují takové intenzity, aby nastala obava z narušení nestrannosti a nezávislosti rozhodce, je v souladu judikaturou dovolacího soudu.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelka na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí, a které se již instančně všemi námitkami stěžovatelky, uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabývaly a uspokojivým způsobem je vypořádaly. Proto i v daném případě postačí na tyto závěry obecných soudů odkázat.
13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu